Okamžik zim

Je v černém pokoji světlo i stín
na nebi olovo odlévá den
plamínkem svíce své vonět ti smím
než se noc promění na šeď a sen.

Z hodin čas přichází být zloděj těl
krade tmu pod prsty i rty tvé těm mým 
a vniknout pod kůži jak tep by chtěl
státi se tikotem roků a zim. 

A v klidu peřiny jak ona spíš 
závěje boků tvých bílé jak sníh
do nich já píši ti, že sněžit smíš
zazvonit vločkami smutků a tich.

Jen padlí andělé a černí havrani 
klepou nám na okna vstoupit by chtěl
okamžik vteřiny dávného svítání
které je na straně druhé a skel.