Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Zástupy pěstí
datum / id14.11.2016 / 473946Vytisknout |
autorHerpes123
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno239x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zástupy pěstí

Alex ležel pohodlně roztažen na prostorném gauči. Nohy měl položené na stole a na břichu se mu kolébala porcelánová mísa s vonícím popcornem. Druhou rukou máchal ovladačem před televizí ve snaze najít alespoň trochu zajímavý program, kterým by se dalo zpříjemnit depresivní, středeční odpoledne. Náhle uslyšel venku směsici lidských výkřiků. Většina zněla vyděšeně až panicky, jiné zmateně některé nadšeně. Ve všech však byla zřetelně cítit prapodivná, ohnivá vášeň, vášeň neznající obdoby, jejíž vzplanutí mohla vyvolat pouze událost nevídaných rozměrů. Ve chvíli, kdy se Alex zvedl z gauče a vydal se k oknu, ozvala se pod domem policejní siréna. Pospíšil si. Pohleděl dolů na široký bulvár táhnoucí se městem. Spatřil mohutný dav lidí, kde každý běžel jiným směrem. Někteří se usmívali a rozjařeně pospíchali k náměstí. V protisměru je míjeli lidé s vystrašeným, rozpačitým pohledem. Nervozně si mnuli ruce a neustále se ohlíželi všemi směry. Další pak jenom strnule stáli na místě a nepřítomně do sebe nechávali vrážet burácejícím davem. Mezi nimi pobíhali policisté. I na jejich tváři bylo znát znepokojení a především vidět, že ani oni sami nevědí, co vlastně dělají, jaký je tam dole jejich úkol. Jeden z nich, postarší muž s šedivým knírem v průzračně modré, nažehlené uniformě postával u auta se zapnutou sirénou, blikající oslnivým světlem s megafonem v ruce. Koktavým, zadrhávajícím se hlasem se snahou vyzařovat klid a jistotu, která byla však zřetelně falešná, do něj mumlal stále do kola tutéž frázi: 
„Nebojte se lidičky, všechno máme pod kontrolou. Na místo už míří starosta, armáda je také na cestě. Nejspíš k nám brzy přiletí i prezident. Podle prvních zpráv jsou přátelští a přistáli zároveň na více místech planety. Nebojte se lidičky všechno máme pod kontrolou.“ 
          Alex chvíli s údivem hleděl na výjev, který se mu v okně naskytl. Poté si rychle nazul boty, oblékl bundu a vyběhl na ulici, kde spolu s davem se zvědavým, vášnivým pohledem ve tváři směřoval kvapně k nedalekému náměstí. Mrzlo a vzduch byl prosycen podivnou jistotou, že se něco děje. Pochodoval jako člen obrovského, štěbetajícího si stáda složeného z těch nejrůznějších lidí. Někteří na sobě měli oblek s kravatou a další jim podobní neustále vybíhali z okolních kanceláři od zapnutých počítačů a nedojedených obědů, aby se také mohli připojit. Lékaři přestali ve vyšetřovaní svých pacientů a spolu s nimi splynuli s davem. Dělníci ve špinavých montérkách zacákaných olejem a maltou, na stavbách zanechali spuštěné stroje, rozkopané jámy, nezatlučené hřebíky a nyní všichni pochodují vedle sebe jako jeden všemocný muž, který rozšlape vše, co se mu postaví do cesty.
            Když dorazili na místo, náměstí už pod náporem všech těch zvědavých tváří přetékalo a praskalo ve švech. Všichni byli shluklí kolem světle modré záře stoupající směrem k obloze. Sloup jasného světla sebou prudce cloumal a čmáral překrásné obrazce mezi bílá oblaka. Užaslý Alex pozoroval tu nepřirozenou nádheru, jenž mu rozehřívala každou část v těle. Až měl pocit, jako kdyby se mu vařila krev v žilách. Začal se drát dopředu. Za chvíli se před ním mezi kabáty vztyčila lesknoucí se vesmírná loď, stojící pevně na mechanických nohou, zarytých do dlažebních kostek. Po svého okraji blikala všemi možnými barvami, jaké jen lidské oko dovede spatřit. Z jejího nitra se dral podivný zvuk, který se dal nejblíže přirovnat ke kostelním varhanům. Z díry ve střeše vyzařoval na oblohu onen modrý paprsek světla. Ten jakoby si se všemi lidmi kolem pohrával, jako malé rozpustilé dítě, které právě s naivitou objevuje svět dospělých. Vzduch kolem ní byl cítit ozonovou, štiplavou vůní vycházející ze dvou obřích raketových motorů trčících z jejích zad.
          Skupinka policistů utvořila kolem lodi kruh. Jeden z nich konejšivě řekl:
„Zůstaňte prosím v bezpečné vzdálenosti, přenecháme to armádě, už jsou na cestě"
„Odkud se tady vzali?“ Ozval se z davu rozpačitý hlas.
„Jsou stále vevnitř? Nevystoupili ještě? Zeptal se další. 
„Ano nejspíš jsou stále uvnitř, pokud tím tedy něco opravdu přiletělo. Není vyloučené že je ten stroj ovládán na dálku nebo...“ Slova policisty přerušila rána. Obrovské kovové dveře na boku lodi vydaly skřípavý zvuk a pomalu se začaly otevírat. Lidé ztichli a hleděli na ní se zadrženým dechem. Policisté začali vyděšeně couvat. Z bílého světla, které se vyvalilo z vnitřku lodi, začala vystupovat postava. Její tělo bylo ochablé, nohy úzké, trup vyhublý. Byla vysoká více než většina mužů, kůži měla jemnou, hladkou a nepoužívanou. Z ramen jí vyčnívaly ruce, na jejichž konci bylo šest dlouhých prstů. Na krku se jí tyčila obrovitá, holá lebka obepínající mozek. Oči měla velké, sytě černé, plné citu a prozíravosti. Vyzařovala z nich nadpozemská, nevídaná moudrost. Pod nimi čněl malý nos a drobná, chvějící se ústa. Postava sestupovala ladnými pohyby dolů po schodech vysunujících se před ní. Nikdo neřekl ani slovo. Pouze s úžasem nevěřícně pozorovali onu vesmírnou bytost, která se před nimi bezstarostně procházela na jejich náměstí, dýchala jejich vzduch a se zájmem je studovala dlouhými, paralyzujícími pohledy do očí, před kterými si všichni připadli nazí a naprosto bezbranní. Zastavila se pod schody a k údivu všech začala promlouvat plynulou lidskou řečí:
          „Vážení pozemšťané, přicházíme k vám v míru a s pokorou. Nemusíte se ničeho obávat." Tváří kolem se zhostil kamenný výraz.
„Jak je možné, že mluví lidskou řečí?“ Začalo se po promlčené chvíli ozývat z davu.
„Už vás pár dní sledujeme a učíme se vaším zvykům, řečem a mentalitě.“ Odpověděla postava a složila ruce na svou hruď.
„Proč jste tady?“
„Co po nás chcete?“ 
„Přiletěli jsme sem, protože vám chceme pomoci dosáhnout vyšší duchovní úrovně a nastolit ve vašem společenství opravdový řád. Nyní jste rozdělení na nesmyslné frakce, válčíte, zabíjíte své druhy naprosto bezdůvodně. Svojí příslušnost zakládáte zvráceně na neviditelných hranicích a státech, za které jste pak ochotni padnout rukou někoho, s kým byste se v jiné situaci spřátelili. Někoho, komu v žilách koluje stejná krev jako vám. Máte nesmírný potenciál dosáhnout všichni společně nevídaných věcí a spolu s námi pak dosáhnete ještě mnohem víc. Všichni vaši velcí myslitelé, geniální vědci by neměli pracovat ve prospěch institucí či států. Měli by se spojit ve prospěch jednotného lidstva. Nebude pro vás potom problémem do deseti let osidlovat nové planety. Se vším tímto vám pokorně nabízíme naší pomoc a plnou podporu.“ Dav mlčel. Stovky očí šokovaně pozorovaly vysoké, šedivé torzo před nimi a nechápavě kmitaly ze strany na stranu. Postava na ně hleděla s upřímným úsměvem na svých nevýrazných ústech čekaje na odpovědi.
          „Proč to chcete? Copak vy nás nemůžete stiskem jednoho tlačítka změnit v prach a kolonizovat naší planetu?“ Ozval se z dálky jízlivý hlas. 
„Proč bychom to měli dělat?“ Odpověděla podiveně bytost a pomalu svěsila koutky úst směrem dolů ke studené zemi. Náměstí opět naplnilo ticho, pouze myšlenky se hemžily podzimním vzduchem jako slizcí úhoři.
„A co po nás tedy přesně chcete?“ Odhodlal se po dlouhé době někdo zeptat.
„Každý musíte začít u sebe. V tuto chvíli přistály další tisíce našich lodí na nejrůznějších místech této planety, kde jejich posádky nyní promlouvají k místním obyvatelům tak, jako já právě teď k vám. Je třeba zrušit veškeré vaše státy a jejich hranice. Je třeba aby si každý z vás uvědomil, že barva kůže ani příslušnost nic neznamená. Dále se musíte osvobodit od materialismu, od touhy po stále větším životním blahobytu za každou cenu. Uvědomit si že důležité jsou hodnoty. Musíte změnit od základů systém svého myšlení. V neposlední řadě je třeba všechny lidi na zemi kompletně odzbrojit, všechny zbraně vzít, rozložit na součástky a spálit na uhel v rozpálených výhních...“ V davu se rozhostilo znepokojení, někteří začali naštvaně vykřikovat a funět s roztaženými nosními dírkami jako býk, který se chystá vystartovat proti toreadorovi mávajícímu před ním zářivě rudým šátkem
„Odzbrojit se není přeci možné, musíme naše rodiny chránit před lidmi se špatnými úmysly.“ Řekl muž v přední řadě a s opovržením si pod sebe odplivl.
„Přesně, to nelze. mezi lidmi se vždycky najde někdo, kdo bude chtít ubližovat druhým a kdo bude chtít krást a zabíjet naše blízké. Bez zbraní budeme naprosto odkázáni do jejich rukou.“ Pravil další hlas. 
„Nemůžete přeci chránit spravedlnost a svobodu násilím. To byste se nikdy nemohli nikam pohnout. Pro vyšší účel je třeba změnit každého člověka. Víte čeho všeho můžete dosáhnout? Obydleli byste celou vaší soustavu. Přetvořili byste jí na překrásné místo, kde jsou všechny bytosti šťastné a svobodné, kde neexistují žádné zábrany ani zlo. Zlo je totiž jenom ve vašich hlavách." Řekla vesmírná bytost upřímným, uhlazeným hlasem. Slunce překryla šedá mračna a na nedalekém úpatí kopce si začal vítr pohrávat s barevným listím.
„To je utopie. Nesmysl.“ Odfrkl někdo.
„Není to utopie, věřte že s naší pomocí tohoto stavu můžete již brzy dosáhnout.“ Lidé začali hlasitě burácet a rozhořčeně pokřikovali jeden přes druhého směs nadávek a pochybností. 
          „Lže, to co říká není možné, chtějí nás zničit, rozeštvat nás proti sobě, vzít nám naše zbraně, oslabit nás a pak jednoho dne bez problému ovládnout jako bezduché loutky“ Zvolal mohutný muž stojící vpředu a s vyzývavým pohledem se otočil k lidem. 
„Má pravdu, Má pravdu. To je přeci jasné.“ Bytost nehybně stála a smutnýma očima pozorovala jejich rozhněvané tváře. Někdo do ní vrazil, upadla na studenou zem. Z lodi dlouhými kroky vyběhla druhá postava a začala jí šetrně pomáhat zpět na nohy. Něco jí přitom vlídně šeptala do ucha. Z davu náhle přiletěl kámen, prosvištěl vzduchem jako nůž horkým máslem a trefil zvedajícího se mimozemšťana do oka. Ten opět upadl a hubenými prsty si začal oko mnout. Vydával při tom naléhavý, uši drásající pláč. Znějící jako ta nejkrásnější a nejsmutnější hudba, kterou kdo kdy zahrál. Obě bytosti zaplavila sprcha kamenů a dlažebních kostek. Lámaly jejich křehké kosti a trhaly na cucky měkkou kůži. Narážely také do trupu lodi a vydávaly zvuk jakoby jí zastihlo silné krupobití. Dveře se začaly zavírat a ze dvou motorů na konci vyšlehl modrý plamen, jehož teplo se rozlilo po celém náměstí. Ozvaly se výstřely. Loď se vznesla do vzduchu a zmizela v mohutných mračnech... Nad zemí se vznášelo tisíce plavidel mířících do dalekého, temného vesmíru. Všude pod nimi stály sešikované zástupy zdvižených pěstí.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.11.2016 13:25:56Lakrov
redaktor prózy

Hned v první větě (...Alex ležel pohodlně roztažen na prostorném gauči...)  je zbytečný přívlastek či příslovečné určení (spíš oboje).  Podobný pocit mám i z některých dalších vět. Po několika řadcích text naštěstí  získává určité napětí, které odvádí mou pozornost od zmíněného "překošatělého"  slohu. Přistání onoho korábu a s ním související chování lidí je popsáno  téměř pohádkově. ...Obrovské kovové dveře... ## jak může někdo (i autor)  vědět, že jsou kovové? Obsahově to ke konci začiná působit jako jakési  "vnucování boží vůle". Celkový záměr, patrný až po dočtení, ovšem oceňuji.

15.11.2016 09:53:26careful

Řekla vesmírná bytost upřímným, uhlazeným hlasem. Slunce překryla šedá mračna a na nedalekém úpatí kopce si začal vítr pohrávat s barevným listím.

..moc nechápu ten odskok k popisu terénu

...prolítla jsem to...myslím, že máš problém s ji/jí a s jako by/jakoby

..taky se mi tam zdá trochu víc adjektiv...všechno nemusí mít nutně nějakou vlasnost!

..pokus o nápad by tu byl... ale nic zázračnýho...navíc nechápu, proč to začíná vyprávěním o Alexovi, který vlastně na hlavní část děje nemá žádný vliv a snad se tam ani neobjevuje, neuvažuje o tom...přitom si myslím, že jeho myšlenky by tzam byly dobrý, když už tedy nic přímo nedělá...takhle je tam vlastně zbytečně a odstavce o něm můžeš vesele škrtnout


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.