Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Létání bez křídel
datum / id19.11.2016 / 474078Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno807x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Toto je velice dávná vzpomínka. I když… Nejsem si jistý, zda vzpomínka, nebo jen s odstupem nepoznávám, co se tu za vzpomínku vydává. Třeba to není víc než zašmodrchané pletivo snů, nejasných dávných příběhů, zrozených z bujné dětské fantazie.

Létání bez křídel

 

Jistě to také znáte. Jako byste něco stokrát prožitého najednou pod jiným pohledem prožívali poprvé. Jako byste ani své známé prostředí nepoznávali. Zdá se vám, že jste poprvé objevili fantastické míhání světel a stínů na lesní cestě, barevnou hru paprsků v listové zeleni, i tichou vznešenost stromů, vzpínajících se svými vrcholky do nedohledna. Poprvé vnímáte blaženost z lesního stínu uprostřed parného dne. Poprvé vás oslepuje průzračné stříkání deště, poprvé slyšíte harmonii miliónů kapek dopadajících za hlasitých úderů na milióny listů a stébel. Kobereček modrých světýlek, přiklopených stínem ohromného smrku, vám někoho připomene. Také ostatní květy, rozseté po lese, najednou připomínají blízké lidi.

Nikdo ovšem nemůžeme tvrdit, že by se některý květ podobal člověku. Až na vzácné výjimky se lesní květy lidem nepodobají. Přelud blízkých očí tam nad květy vyvolala jenom naše samota.

Ze vzpomínek stesk dávno vyvanul. Okamžitý závan stesku je pouze přivolal a sám pokojně odešel. Ale vzpomínky jsou zde. Trvají. Ožívají ve chvíli samoty.

Prach, který ze smrkové kůry vyráží malý nástroj, co jím značím stromy určené ke skácení, je týž, jako před lety, má totéž chemické složení jako měl kdysi, stejně dráždí sliznici.

Ta vůně, to je zatínání sekery do smolné kůry pařezů. Jsou to rány palicí na železný klín, který neposlušně vyskakuje ze stočené spáry v kořenech. Mozolné dlaně, stružky potu, široká lesklá záda šlachovitého těla.

Chlapec na lesní pasece je tak malý, že je ještě celý ukrytý v houštině kopřiv a maliníku. Pomáhá tatínkovi rozbíjet pařezy. Počíná si jako všechny děti. Plete se pod nohy a štěbetá a štěbetá. Tatínek je nucen soustřeďovat pozornost do dvou směrů: k pařezu a k chlapci. Často musí náhle ztlumit nebo i zcela zastavit prudký rozmach. Je to vysilující. Proto se neudrží a chlapce okřikne – b­ěž si někam hrát a buď aspoň chvilku zticha!

Uražený chlapec se tedy pustí do objevů na vlastní pěst. Nesmírně ho už dávno láká to neznámé, co může být tam vpředu.

Do cesty se připlete splývavý oblouk ostnatého šlahounu ostružiny. Obejít ho nemůžeme, kopřivy a maliník po stranách dobře hlídají, aby se chodilo jen po pěšince. Musíme ho přelézt, k tatínkovi se nemůžeme vrátit, nemá na nás čas.

Těch krvavých škrábanců na lýtkách!

Jsme na druhé straně. Chlapec cítí, že ho od tatínka cosi oddělilo. Tíž polyká a nějak se zadýchal. Ale statečně jde dál. Za posledním rudým kmenem borovice ho s nenadálou prudkostí ohromí široký, širokánský svět! Je to vůbec ještě svět? Není již na konci světa? Blýská se tam stříbro a všude je samá obloha.

Ne, jistě je to ještě svět, ale je ohromně veliký.

Viděl již větší světy, ale to s ním byl vždycky někdo z dospělých, proto na něho mohly dolehnout jen zlomkem své drtivosti. Teď je sám a před ním stojí prostory úplně nové. Jsou modré a stříbřité shora až dolů.

To je vody! Ruku položí na otevřenou pusu a málem zapomíná dýchat.

„To je vody!“ vydechne a jde blíž k vodě.

Není to už nakonec moře? Přece kdyby se šlo, a pořád šlo, tak se přijde k moři.

Jsme blízko u vody, cítíme její dech na tváři.

Sedneme si do trávy a s koleny pod bradou pozorujeme hladinu rybníka. Na protějším břehu ční temná stěna smrkového lesa. Před tou širokou stěnou běží zprava doleva zelenavé vlnky a mnohem blíž, až na prostředku hladiny, běží voda dvojnásobnou rychlostí zleva doprava. Vlnky jsou to stejné, jenom je stín protějšího lesa nebarví dozelena, ale jsou od nebe modré a od oblak stříbřité. Jsou jich milióny, jako sněhových vloček ve vánici. A oblaka téměř dešťová plují po modrém nebi stejným směrem, zleva doprava.

Tady pod námi je voda zelená a vlny neběží žádným směrem, jenom se rozbíjejí mezi olšovými kořeny a šplouchavě narážejí do břehu.

Obloha za šedivými mraky, co letí nad vodou, je modrá k neuvěření. Sedíme v závětří. Do zad nás příjemně hřeje odkudsi zezadu slunce, které nevidíme.

Od místa, kde chlapec seděl, vede krátká stopa. Jsou to roztroušené listy bez řapíků a kousky rozcupovaného stvolu tužebníku. Na konci té stopy leží celé květenství. A ještě kousek dál jedna odštípnutá snítka s nažloutlými kuličkami dosud neprocitlých kvítků. Potom už nic, jen tušený směr, kterým se dítě ubíralo.

Tam tím směrem vytéká z rybníka blízko hráze voda do mlýnského náhonu. Než se však voda dostane až do volného koryta náhonu, musí se protlačit pod napolo spuštěným stavidlem. Když vystoupíme na betonový sloupek a po traverzách přejdeme na druhou stranu – zatočí se nám hlava. Ve vodě před stavidlem tančí trychtýře vírů. Některý je takřka bezedný. Ten má dlouhý život. Jiné jsou jako dětská dlaň a vznikají a zanikají v jednom okamžiku.

Úchvatné spirály vírů se přesouvají z místa na místo a lákají k dlouhému pohledu, při němž nevnímáme plynutí času.

Nějaký čas přece uplyne a my konečně pohlédneme na druhou stranu stavidla. Z hlubiny mohutnými proudy vyvěrá táž voda, která se předtím točila tam ve vírech.

Máme u sebe ještě jednu rozkvetlou bylinu. Hodíme ji do víru. Zatočí se a s žíznivým srknutím zmizí v prohnuté rource trychtýře. Teď honem! Co to udělá za stavidlem!? Voda se tu převaluje, vře, zvedá bahno ode dna. Avšak o malý kousek dál splynou všechny špinavé proudy do hladké roviny. Po té páchnoucí hladině odplouvá voňavý květ. Zkalená voda je přímá cesta do neznáma. Podél ní rostou dvě řady olší, topolů a vrb. Uprostřed nad vodou se jejich větve dotýkají. Tady již oči neoslňuje záplava bílého dne, je zde hluboké šero, žlutě skvrnité od děravého stropu. Z toho šera vane podivná, jakoby fialová vůně. Zpěv ptáků se podobá pokřiku vrabců pod kostelní klenbou. Chatrnou klenbu podepírají sloupce šedomodrého oparu.

Vtom slyšíme tatínka. Volá nás jménem a v jeho hlasu je teď něco docela jiného než prve, když se zlobil. Chceme se za hlasem rozběhnout a zapomeneme, že stojíme na úzké traverze…

Tatínek dobíhal, zrovna když něco slabě vyjeklo a žbluňklo a fialová vůně třpytu slunečních prasátek se proměnila v tekutý pach vody, který za strašné úzkosti zanikal – a­­ž zanikl docela. Chlapec už nevěděl, že to silná tátova ruka mu v pravý čas umožnila znovu se nadechnout světla. Ale jaké přišlo po černé, bezesné noci nádherné ráno! Přesto že kašlal, dávil a plival, neboť z útrob potřeboval vyvrhnout tu hroznou bahnitou tmu, světlo kolem sebe již stačil vnímat. Byl to ten nejvzácnější dar. Tak bylo radostné, vzrušující, tak živé a života plné!

Tatínek cosi říkal, mluvil zadrhovaně, slova odděloval dlouhými zámlkami, jeho hlas laskal a konejšil a chlapec vytušil, že mohl umřít a věděl také, že umřít nechce, že potřebuje světlo, hodně světla, jehož pravou cenu teprve teď poznává. A pro pláč nemohl kašlat, a když se přece rozkašlal, pro kašel nemohl plakat.

Tatínek přes bolest, kterou prožíval s ním, byl šťastný, že slyší lítostivý pláč svého dítěte. Ten pláč znamenal vzkříšení k životu. Vinul ho k sobě skoro stejně, jak to dovede maminka a s nezvyklou něhou říkal: „Tak už neplač, ty můj lesní mužíčku, jsem tady… A už nikdy…“ stěží to ze sebe vypravil, ale muselo to ven, „… nikdy tě už od sebe neodeženu…“ Kdesi nahmátl svůj zmáčený kapesník, vyždímal ho a přidržel synkovi u nosu. Jeho malý lesní mužíček se slovy „Já sám!“ popadl kapesník, skrz vzlyky nabral přerývaně dech a vysmrkal se. Na tatínka se těmi dohasínajícími vzlyky usmívalo štěstí. Nedokázal nikdy nečinně sedět. Kromě jídla, spánku a některých svátečních příležitostí neznal odpočinek. Teď však seděl, na klíně houpal útlý výhonek svého života a poprvé si uvědomoval, jak vážná je to činnost. Smysl všeho konání spočívá teď v tom, že to dítě má velikou potřebu něhy. Proto je třeba sedět a nemyslet na čas.

Večer, když se tatínek s maminkou domnívali, že jejich nejmladší spí, vytušil on z jejich vzrušeného šepotu, že mají strach o jeho budoucnost. Co z toho dítěte jenom bude! Už v polospánku jim odpovídal, že se mu líbí být lesním mužíčkem a možná že by chtěl být pták, protože pták lítá. Vyletí si, kdy se mu zachce, pěkně se vznáší… Stejně je to zajímavé, jak můžou ptáci lítat…

Až do rána spal zdravým spánkem. Zdálo se mu, že už na to přišel. Naučí se lítat. Je to vlastně snadné, je k tomu třeba jen řádně zamávat křídly a odlepit se od země, a to je celý ten zázrak.

 

Každý z nás uměl kdysi létat. Všichni jsme aspoň jednou letěli. Ani nás nepřekvapilo, že to jde i bez křídel. Země pod námi ubíhala a závratně se přibližovala. Bylo to téměř jako pád. Když jsme již měli doskočit, rozmysleli jsme si to a znovu jsme se vznesli. Bylo to jako nekončící skok do dálky. Stačí jen chtít a letíme dál. Je to opojná hra. Jako povzdech, jako pouhá vzpomínka lehounce překonáváme pozemské překážky. Uskutečňuje se naše touha, od dětství živená známými pohádkami, jež slýcháme od maminky a od tatínka. Dokud letíme, jsme šťastní. Víme, že přistát na zemi by bylo asi správné, ale vznášet se je víc. Velmi si přejeme, aby ještě dlouho nedošlo k tomu, co je snad jedině správné, ale aby trvalo to nové a vzrušující, co je především krásné.

Uprostřed vznášení jsme se probudili a bylo nám, jako by zapadla veliká krásná hvězda, která chvíli svítila jen pro nás.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.06.2018 09:24:02Jeff Logos

Vždyť létat je tak snadné! Tobě odvaha chuť ani v nejmenším nechybí. Obdivuji.

20.11.2017 11:09:14revírník

Děkuji.

20.11.2017 10:08:55RanMori

Moc hezky zachycený svět dětskýma očima :)

09.05.2017 14:28:30Bemba

Krásné, plné emocí. Četla jsem jedním dechem a ulevilo se mi, že konec nebyl tragický. Jak málo by stačilo!

 

07.12.2016 12:27:33Lakrov
redaktor prózy

> ...Tak jsem se na to nikdy sám nepodíval...

Někdy pomůže časový odstup, někdy jsou potřeba jiné (cizí) oči.

06.12.2016 17:03:27revírník

Děkuji za tip a za zajímavý rozbor. Tak jsem se na to nikdy sám nepodíval.

06.12.2016 12:53:21Lakrov
redaktor prózy

Zvláštní text. Po romanticky působící první stránce přibívá náznaků,  směřujících k jakémusi dramatu (colou dobu doufám, že ne k tragédii).  Okolní svět je přitom líčen takovým zvláštním jazykem, jako by oklikou,  vlastně jsou popisovány jen myslí (dítěte) zachycene drobnosti,  takže stále trvá -- snad i pod hladinou -- jakási snová nálada.  Líbí se mi to, tuším autora (jehož jméno si přečtu až nakonec) a dávám  tip.  

06.12.2016 07:41:43revírník

Rád čtu, žes to množství slov přežila a dokonce se ti líbila. Moc mě těší.

06.12.2016 06:48:10srozumeni
Úchvatné. A to jsem to původně nechtěla číst, že je to moc dlouhé a zezačátku zdlouhavé. Tak není, ani trošku. Líbí se ma tam všechna slova, co tam jsou...***
26.11.2016 20:10:23revírník

Velice ti, Jano, děkuji za krásný komentář a za tip.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.