Malé dopolední cvičení z dekonstrukce. Nad jedním veršem kolegy Aššurbalita.

Narazil jsem tady na starou jazykovou figuru „přežití“, autor píše: Písmák tady bude i po nás (autorovi x, y, ..). Co se ale míní tím, že tady bude něco „po nás“? Taková otázka se stává zajímavou právě tehdy, když je tím „přeživším“ archiv textů.

Jedna ze základních metafyzických představ se vztahuje k opozici hlasu a písma: hlas jako přítomnost, plná autenticita, výraz duše, představa ducha odvozená z příbuznosti slov dech/duch; naproti tomu písmo jako nepřítomnost, odklad, distance, vždy již mrtvá věc. Dodnes se některé diskursy o tuto opozici opírají a privilegují výpověď ústní před písemnou přímo ze zákona (policejní, soudní, univerzitní aj. procesy).

Text je tedy v onom autorově obratu také něčím zásadně jiným než jeho pisatel, aniž bychom byli s to rozkrýt, jakým vztahem k připomenuté tradici je autor veden: je to tak, že naopak privileguje text před jeho autorem (ztělesněným svým hlasem, živým projevem)? Nabízí se tedy první otázka: má ona výpověď o „relativní nesmrtelnosti“ Písmáka znamenat fakt, že psaný text je podstatnější, blíže pravdě, než živý projev jeho autora?  

Co se ještě (a vůbec) chce říct tím, že tady budou naše texty, případně elektronický prostor pro jejich ukládání, i po nás? Zatímco totiž my stárneme každým dnem, naše texty jsou stále stejně „mladé“. Je tedy zřejmé už z povahy věci, že Písmák (jako webová stránka) tady bude i po nás, přísně vzato on tady totiž už je po nás: ve vteřině, v níž autor vysílá na oběžnou dráhu digitálního světa svůj písemný záznam, ztrácí se, mizí, v obou významech slova: mizí, neboť je vzdálen, neviditelný, za svým počítačem, zatímco jeho text se naopak stává viditelným pro neurčitý okruh čtenářů, a mizí i v tom smyslu, že „zaostává“ za textem, stárne, zatímco jeho text bude už navěky, pevněji než otisk v kameni, neměnný a nečasový.

Zakončeme tedy souhlasem i nesouhlasem: ano, Písmák tady vždy bude po nás. Ale – Písmák tady vždy už je po nás.