Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Král smrků
datum / id04.12.2016 / 474590Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno1100x
počet tipů13
v oblíbených2x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Král smrků

Je dobré a krásné být lesníkem, ale není to vždycky takové, jak by se vám možná zdálo.

Pokaždé, když mám chuť ztratit se v lese, propadnout se někam, abych setřásl starosti, na chvíli tím lesníkem přestal být a jen se mohl nezávazně radovat z přírody jako její obdivovatel, tak potkám nenadálý úkol, nějakou chybu, poruchu, nedodělek – a­ už se loučím s nepatřičnou choutkou bloumat si jen tak po lese. Tak snad příště.

Ani příště to obvykle není jiné. To by musel být veliký svátek.

Jako dnes. Řízením náhody jsem došel až na vybrané místo po šťastné trase – doteď mi můj úmysl nic nezhatilo.

Ten smrk už tam mezi stromy vidím, jen se mi ještě jeho kmen v porovnání s ostatními nezdá na dálku tak výjimečný. Teprve čím přicházím blíž, tím zřetelněji se jeví v pravém světle. Skutečně mohutný smrk. Starý, starší než celý les. Zakladatel. Neomezený vládce. Dva chlapi by ho stěží objali.

Rukama přeměřuji široký oddenek, popleskávám drsnou borku. Slabě zavoní pryskyřice. V nose zašimrá věkovitý prach plný pylu, který ty nezvyklé doteky zvedly ze šupin. Několikrát kýchnu, potom se podívám vzhůru. Štěrbinou ve větvích spatřím vysoko nad hladinou lesa bohatýrskou korunu. Ve slunci se tam blýská houšť splývavých snítek obalených krátkým jehličím.

Zůstanu zády i celým tělem opřený o hrubou kůru a nohama zaklíněný v hradbě svalnatých kořenových náběhů. Prach se již usadil.

Z drsně voňavého objetí se mi nechce ven. Je to vzácná chvíle. Jak často se mi taková naskytne? Ne, ještě ne, ta chvíle krásně trvá, nesmím ji přerušit, sotvaže začala. Je tady blaze.

Vzduch houstne jako před bouřkou.

Slunce však ještě tam vzadu, tam, kam skrz les nevidím, palčivě svítí.

Poslední závan ve větvích ulehl. Nic se nepohne, jen přes síť slunečních prasátek rozstříknutých po kmenech se mihl stín ptáka a kdesi se zhoupl jiný stín, jak pták usedl na větvičku.

Klid, nehybno. Tak naprosté, až si všimnu sotva patrného posunu těch světélek. Šinou se pozvolna po kůře stromů, všechna jedním směrem, doprava. Pozoruji, jak se některá zmenšují a po chvíli úplně mizí, i to, jak jiná se teprve rozsvěcí.

Času mám spoustu, nezáleží mi na něm. Sleduji jeho světelné stopy, jak postupují lesem.

Po chvíli mi jejich přirozený chod nestačí a zkouším ho zrychlit. Jen tak, pro sebe. A vida! J­de to. Zrychlím tedy víc. A ještě. A už se světla a stíny kolem jen míhají. Až se mi hlava zatočí.

Všechno je tady dnes tak snadné! Kolem letí dny a noci, plynou roky, Země se točí jako dětská káča, naklání se na své sluneční dráze k slunovratu, hned se zvedá ke druhému a vzápětí­ zpátky. A­ roky běží a kupí se ve vrstvách letokruhů, v délkách ratolestí…

Jsem už starý jako ten strom. A­ on tu stojí skoro nezměněný.

Pouhý mžik nesoustředění – a­­­ jsem zpátky, mravenec u paty starého stromu. Čas běží zas v obvyklém toku vteřin.

Vymaním se z chapadel kořenových náběhů a vykročím do paseky. Tam se obrátím a sama mi padne do očí huňatá koruna starého smrku nad lesem. Vysoko v zamžené modři nad temně zelenými hřivnatými šíjemi pružných větví sotva rozeznávám drobného ptáčka. Sedí tam mezi nebem a zemí na růžici vrcholových pupenů a sluneční paprsky si s ním pohrávají téměř doběla. Čekám, kdy vzlétne, abych podle letu poznal co je zač, a také že nemůžu odvrátit oči od stromu, co tady vyrostl za nekonečně malý díl času, za nějakých sto padesát či sto šedesát výkyvů vířícího prstence světel shora dolů a opět nahoru.

Prohnuté hřívy splývají v tak hustých chuchvalcích, že jimi slunce sotva může prorazit. Pouze jedním okénkem, vyraženým snad kdysi ve rvačce s vichřicí, dohlédnu až ke kmeni. Jehličí je ve skrytu téměř černé, na slunci jasně září. Atmosféra – m­ezi hřívami plná par – c­hvěje se horkem.

Na půl obloze už se černají mračna. Odněkud zblízka sladce a opojně voní rozkvetlý svízel. Horkem vydrážděný hmyz přidušeně hučí, zní to jako vzdálená předehra hřmění. Padá to z lesních korun, stoupá z přízemí, sílí, slábne a znovu sílí.

Málem v tom hukotu přeslechnu nezřetelné hrdličí vrkání. Ve změti tónů se ztrácí a zaniká, musí přicházet z pořádné dálky.

„Turrr-tur-turrr, turrr-tur-turrr,“ zní odněkud monotónně a vytrvale a když ten vtíravý hlas najisto rozliším a beru na vědomí, musím se pousmát, jak nevynalézavé vědecké jméno této původní divoké hrdličky našich lesů s­e ještě za mých studií dalo číst ve starých učebnicích: Turtur turtur. Nově ji rodem nazvali Streptopelia, avšak druhový přívěsek turtur ponechali.

Kde ale je? Rozhlížím se.

Čirou náhodou si všimnu, že volátko ptáčka, co sedí pokojně tam uprostřed nebe, se nadouvá s nepatrným předstihem přesně do taktu vzdáleného cukrování. Tak to jsi ty, vidím tě!

Starý smrk tiše pozvedá sluncem ozářenou hrdličku do modré výšky jako největší vzácnost svého dlouhého života. Zdvíhá ji na závratné špičce tak slavnostně, až se zdá, jako by zde půl druhého století vyrůstal jen pro ni. A já nemám daleko k víře, že tomu tak opravdu je. Proto mi přijde starého smrku líto, když se hrdličí sameček od nebeské růžice pevných pupenů odrazí a jako skřivan se vznese do výšky.

Zbytečně ho lituješ. Smrk trpělivě počká, pro něho žádný ptačí rozmar netrvá věčně. Ach, mít tak jeho trpělivost!

Sameček šroubovitě vyletěl ještě dvakrát výš, než seděl, široce rozepjal tatrč a letky, až se mu podařilo přesně napodobit papírovou holubičku, a v několika křivkách si zaplachtil právě tak, jako by visel na nitce. Při nejlepší vůli v tom kroužení nebylo možné hledat orlí majestát. Potom nabral směr ke své hrdličce a připlachtil za ní na hnízdo. Jak ho přivítala, to už vidět nebylo.

 

Když jsem vyšel po bouřce, jež v horkém dusnu přišla na les jako osvěžující koupel, zpod přístřešku husté mlaziny, slunce znovu svítilo. Země byla ještě plná stružek a čistých jezírek a ze stromů právě nejvíc pršelo. Rozsvícený hrdličí sameček seděl na špici ohromného huňatého smrku a probíral peříčko po peříčku. Na to své turtur teď vůbec neměl pomyšlení, když se musel vypínat na špičky a polorozepjatá křídla vnitřními plochami násilím obracet proti vysokým paprskům. Už při tom postoji je umění udržet rovnováhu, a když ještě k tomu nemůžete odolat šimrání a zobák až po oči musíte bořit do peří, každou chvíli jinde, tam, kde je to právě nejvíc zapotřebí, co byste ještě nechtěli? To si vyžaduje soustředění. Jak by si k tomu ještě mohl zpívat?

I bez zpívání se sameček na tom svém pupenu uvelebil s tak domáckou bezostyšností, až se tu a tam podle zachvění smrkové špičky dalo vypozorovat blažené trnutí celého stromu.

Převzácná chvíle. Slavnost pozdvihování.

Někde blízko to jemně zavonělo. Aha, tady je zdroj! V nové sluneční lázni se tu koupe rozkvetlý bodlák a široko daleko vysílá své opojné výzvy. Na purpurových kalíšcích se perlí poslední kapky. Podobají se malým kulatým světům. Odráží se v nich vzdálená obloha a blízký les.

Neodolatelná výzva bodláku se nemíjí účinkem. Odněkud ze zlaté záře přiletěli čtyři oranžoví motýli ohniváčci a posedali na květy. Jenže květenství přeplněná voňavým nektarem jsou jen tři, a tak jeden musí létat nad bodlákem. Dlouho to nevydrží, sebere odvahu, snese se níž, kamaráda vystrnadí a sosák do pohárku zaboří sám.

Znovu se jeden vznáší nahoře a já mám podezření, že na bodláku trochu přebral. Potácí se ve vzduchu, jako by do něho někdo cvrnkal prstem.

Přiběhl vítr, střásl maličké světy a čtyři opilé plamínky sfoukl. Marně se po nich ohlížím, oranžoví motýlci jsou pryč.

Zmodrala celá obloha, jen jedna bělostná kupa stoupá nad les. Ze zlatého jehličí se začíná kouřit. Neúnavný chór blanitých křídel znovu nabírá na síle. Nahoře na osluněných větvích, odkud již všechny kapky stekly nebo se vypařily, zní to téměř jako před deštěm. Jenom to vlnivé zabarvení dusnem chybí, vzduch je teď jako křišťál. Dole nad zemí s bzukotem prolétá jakási jiskra, která snad třením o vzduch je tak rozžhavená. Pokaždé na zlomek vteřiny zneklidní lehounké roje mušek, tiplic a komárů, co již jako obláčky páry stoupají nad pasekou.

Země se namáhá cosi mi povědět nespočetnými ústy jam a jamek, zvířecích nor a vodních strží, potůčků a dešťových jezírek. Chtěl bych jí porozumět, ale slyším jen, jak se zurčivě a bublavě zajíká.

Ve zvonivých akordech padají z lesních korun poslední veliké kapky. Bublavé zajíkání země plyne lesem jako něžná hudba. Znám ji? Snad Pastorální Beethovenova, nebo jiná, dosud nikým nevymyšlená. Je v ní slyšet vášnivé cukrování, cvrkot neviditelných zpěváčků a hmyzí chorál, také se v ní obráží zmoklý les, čistá zrcadélka v trávě, slunce, nebe, obživlé obláčky nad pasekou, hrdlička, co v modré hlubině pluje i se smrkem po bílém oblaku… A vůně! Všechny ty opojné vůně, co se teď s nečekanou prudkostí rozprostřely doširoka…

Ach, jak daleko je od krásy k závrati?

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.06.2018 11:00:58revírník

Jeffe, právě tobě snad není potřeba, aby někdo radil, jak psát, aby to zaujalo. Za pochvalu srdečně děkuju.

11.06.2018 09:29:48Jeff Logos

Daří se ti čtenáře neuvěřitelně rychle do děje. Nedá se nic jiného dělat, než ti všechno věřit a rád to dělám. Chlape, sakra, jak to děláš? .-)))

03.06.2018 13:36:22revírník

Díky, Jeffe. Za všechny dneska přečtené. Jsem rád, že tě zaujalo.

03.06.2018 12:12:41Jeff Logos

Ty nepíšeš, ty maluješ trojrozměrné obrazy před očima! Paráda.

20.11.2017 11:12:08revírník

Jsem rád, že ti bylo příjemné číst, RanMori. Děkuju, že sis to nenechala pro sebe.

20.11.2017 10:24:11RanMori

Kdyby v tomto stejném okamžiku šli 2 lidé tutéž cestou, ten druhý by řekl, že šel po palouku, viděl hrdličky a pak zmoknul :).

Ale tohle, tohle je schopnost vidět. Vnímat ty úžasné detaily, co příroda nabízí, nekonečné malé zázraky, jen si jich všimnout. Čtením této povídky je člověk přímo i cítil. 

Moc příjemné čtení :)

20.01.2017 06:32:26revírník

Lakrov, Janino, Luzz, děkuji vám za přečtení a za vaše vyjádření.

18.01.2017 21:13:30Luzz

jsem dostala avízo, ale nevím, jestli má ještě smysl do diskuze přispívat... ve chvíli, kdy jsem text četla, na mě působil tak, jak působil (viz komentář - hezký, poetický jazyk, i když místy hodně košaté věty, místy ztráta pozornosti - což se v mým případě rovná přeskakování), ale je možný, že při dalším (nebo podrobnějším) čtení bych se taky pozastavila nad některými formulacemi... ale nevim, jestli je to relevantní, protože jsem občas náladovej čtenář... někdy se v textech možná až zbytečně rýpu, nedokážu se ponořit, někdy mě to naopak vtáhne a případné nedostatky (?) přehlížím.

 

18.01.2017 18:50:38Zdenda

Mně je zas sympatická tvoje arogance, revírníku, opravdu. Jestli na těch vyjmenovaných větách skutečně nevidíš nic špatného, tak ti ale není pomoci.

18.01.2017 14:32:23Janina6

Netřeba přehánět a trhat vlasy. Vyjádřila jsem se k tomu jednomu příkladu, který mi v sousedství okolních vět přijde v pořádku. A ano, když budu chtít, najdu jiné příklady, kde by se opravdu dalo vylepšovat. Musím ale taky říct, že jako celek mě ten text oslovil, zaujal. I v rámci žánru „lesnických příběhů“ se vymyká  - třeba originálním, místy až básnickým pohledem na svět přírody, a řekněme filozofickou hloubkou. Možná jsem trochu zaujatá, protože od Jaroslava jsem přečetla už několik knih a ráda se k nim vracím.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.