Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V nemocnici II. - Večer

14. 12. 2016
1
0
594
Autor
Jarrda

 Když jsem se probudil, byl krásný jarní večer. Paprsky slunce dopadaly na mou bílou postel a nemocniční pokoj byl zlatě ozářen. Všichni kromě tiše naříkajícího pana Votočka spali a já si v pohodě vychutnávat nádherný západ. Cítil jsem v sobě vyrovnanost a klid. Pracovní neschopností se mi na několik týdnů zastavil každodenní shon. Napil jsem se čaje a sáhl pod postel pro bažanta, abych se vyčůral. Jen co jsem ho vrátil zpět, vešla do pokoje sestra, co nastoupila noční.

 

„Dobrý večer pánové,“ pronesla tiše a zamířila k mé posteli. Jak uviděla že jsem se činil, vzala bažanta a odešla. Po chvilce se vrátila a zašeptala: „Vám jedinýmu z pokoje povolil pan doktor večeři. Nechtěla jsem vás budit a nechala ji stranou. Pokud ji chcete, ohřeju ji v mikrovlnce.“

 

„To jste moc hodná. Něco málo bych pojedl. Co je k večeři?“ odpověděl jsem ji také šeptem.

 

„Vy máte trojku. To jsou zapečený těstoviny se zeleninou. No, víte, žádná sláva ta nemocniční strava, ale jíst se to dá. “

 

„Tak to mi neohřívejte, vezmu si je studený. Nemám rád jídla z mikrovlný trouby.“

 

Odešla a za chvilku byla zpět s tabletem, který mi položila na stolek vedle postele. „V klidu se najezte, já to pak odnesu. Musím ještě na další pokoje. Sice po operačním dnu jsme na noční dvě, ale máme toho hodně,“ usmála se a urovnala mi prostěradlo. Já si až nyní uvědomil, že je to sestřička, která mne včera přijímala. Na první pohled mi hned padla do oka. Sice s námi jednala rázně, ale oproti jiným sestrám byla ochotnější. „...abych nezapomněla, tady máte vychlazenej gel. Přikládejte si to na otok a podle potřeby vám to vyměníme,“ otočila se a obešla další pacienty na pokoji. Každému vyměnila čaj ve džbánku za čerstvý, urovnala deku a odešla.

 

Přiložil jsem si vychlazený sáček s gelem na pytlík a pustil se do jídla. Těstoviny byly rozvařený na kaši a asi v době kdy to připravovali, došla v kuchyni sůl. Jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Snědl jsem všechno, pořádně to zapil několika skleničkami čaje a naplnil zase bažanta.

 

Jindra otevřel oči a jak uviděl, že mám vedle sebe prázdný tablet od jídla, zvedl se na posteli a pověděl: „Ksakru ty jsi dostal večeři a já ne? Jak je to možný? Byli jsme na stejný operaci. Když přivezli jídlo, ty jsi spal a nám řekli, že nemůžeme večer jíst, že to musíme vydržet až do rána.“

 

„Víš, asi jsi měl proti mně náročnější zákrok. Měl jsi kýlu mnohem větší než já,“ snažil jsem se ho utěšit. „Jestli chceš, mám tu polomáčenky,“ sáhl jsem pro ně do šuplete stolku.

 

„Jo, vezmu si je. Aspoň zaplácnu něčím žaludek. Ale počkej, nejdříve se vyčůrám,“ prdnul si a strčil si pod deku svýho plastovýho neopeřence. Když si ulevil, otřel si vlhké prsty o kraj prostěradla a schroupal celý balíček sušenek najednou. Pak se také napil pořádně čaje a znova si prdnul. Rozesmálo mne to. „No co, lepší jeden prd, než deset doktorů. Jdu zase spát. Čau ráno,“ převalil se na druhý bok a ukázal mi holý záda.

 

„Jojo, dobrou,“ lehl jsem si na záda a dal si pravou ruku za hlavu. Levou s kanelou, do které byla zavedena infuze jsem nechal nataženou podél těla. Z pytlíku nad hlavou se mi do krve pozvolna odměřovala dávka výživy. „Jedna, dva, tři...“ začal jsem počítat kapky jako ovečky.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru