V nemocnici III. - V noci

   „Tak já vás odpojím od cévky, zkuste jít teda na záchod. Nevím, jak jinak vám mám pomoci. Musíte to vydržet. Kdyby na mne zvonil každej pacient tak jako vy, byla bych na roztrhání,“ probudil mne v noci hlas druhé sestry, co měla noční službu.

 

Promnul jsem si oči a uviděl, jak světlo s chodby otevřenými dveřmi osvětluje pokoj. Sestra stála u postele pana Votočka a odpojovala mu cévku od sběrného pytlíku. Pak ho chytla za předloktí a počkala, až se posadí. Přisunula mu na podlaze pantofle pod nohy a odešla.

 

„Pálí to jako čert, jak tisíc čertů to pálí,“ opakoval neustále pan Votoček a několikrát si při tom tiše říhl. Obul si trepky a odšoural se na záchod.

 

Jeho šoupání nohou se pozvolna vzdalovalo, a přestalo s klapnutím dveří. Nastalo ticho, které narušoval pláč nějakého starého děduly z druhého konce oddělení. Chudák, takhle trpět, pomyslel jsem si. Představa, že mne takové problémy na sklonku života asi taky potkají, ve mne vyvolávala úzkost. Abych ji zahnal, napil jsem se čaje, vyndal z rozkroku teplý pytlík na chlazení a zavřel oči. V přicházejícím spánku jsem z dáli slyšel vracejícího se pana Votočka: „Pálí to jak čert. Jak čert to pálí.“

 

Za chvíli mne opět probudil příchod sestry. Rozsvítila a šla rovnou k panu Votočkovi. Promnul jsem si oči, které si chvíli zvykaly na silný náraz světla. Jindru a pana Neumana to také vzbudilo, ale ti se jen otočili a spali dál. Já jsem se trochu na posteli povytáhl a podíval se, co se stalo. Sestřička vzala velikou stříkačku, nasála do poloviny vodu a stříkla ji do cévky naříkajícího pana Votočka. A pak zase nasála zpět krvavý obsah jeho močového měchýře.

 

Pan Votoček zalapal po dechu: „Proboha. Co jsem komu udělal? Proč tak musím trpět?“

 

„Tak pane Votoček, vyčistila jsem vám cévku. Pálí to proto, že stále chodíte na záchod a ucpává se. To jak jste se promenádoval, uvolnily se sraženiny a ucpaly ji? Řekla mu nevrdle. „To nejsou větry, jak si myslíte, to je plný močový měchýř. Nemůže vám to odtýkat. Pan doktor řekl, že máte ležet. Vůbec neposloucháte, vy jste se coural na záchod. Jenom mi přiděláváte práci. Takhle musím kolem vás lítat. Jestli potřebujete, dám vám mísu, ale chodit nesmíte!“ vypucovala ho.

 

Nelíbilo se mi, jak s ním sestřička jednala. Vzpomněl jsem si, že tu před chvílí byla, odpojila mu cévku a sama mu doporučila si odskočit. Protože mám staršího otce než je pan Votoček, tak vím, jak ve svém věku takové věci těžce snáší. Špatně si zvyká na nový prostředí a k tomu ještě v nemocnici. Chvíli jsem mlčel a oba je sledoval.

 

„No tak slyšíte? Ne abyste zase někam šel. Žádný courání na záchod!“ zeptala se ho jako by to byl malej kluk. „Vy jste snad hluchej. Slyšíte?“

 

To jsem už nevydržel, posadil se a otočil se k ní: „Sestřičko, vždyť jste tu byla v noci, odpojila mu cévku a dovolila mu jít na záchod. Pan Votoček by nemoch jít sám. A sám by si to nedokázal odpojit.“

 

„Vy se vo to nestarejte, vám do toho nic není!“

 

„Já se zbytečně necoural, šel jsem jen jednou a hned byl zpátky. Copak bych si to dokázal odpojit? Bál bych se, že s těma hadičkama něco provedu a nebudou fungovat,“ zavzlykal Votoček.

 

„Proč bych se o to neměl starat? Vždyť jsem to všechno slyšel, jak jste ho na záchod sama poslala.

 

„Vy ste nějakej chytrej. Koukejte se radši starat vo sebe.měl by ste spát! Ne?“

 

„ A víte, proč se to v něm hromadilo a cévka se ucpala? Protože když se vrátil a lehl si, vy jste nepřišla tu cévku zase zapojit. Byla uzavřená, nemohlo to z ní odtýkat. Takže za to můžete vy a ne pan Votoček,“ opřel jsem se do ní.

 

„Tomu Vy, nemůžete rozumět,“ nedala se.

 

„Víte co? Já si budu na vás ráno při vizitě stěžovat. Jsme po operaci a potřebujeme klid. Obzvlášť tady pan Votoček a pan Neuman. To jsou staří chlapi a ti by se neměli rozrušovat, mají bejt v klidu. Nejlepší bude, když k nám na pokoj bude chodit ta druhá sestřička, co má s vámi službu. Ta se docela jinak chová.“

 

Sestra jen položila velkou stříkačku na vozík a srovnala si zástěru.. Pak přikryla pana Votočka, zhasla a odešla.

 

Netrvalo to ani pět minut a přišla její kolegyně, jenž mi schovala večeři. Už jen to, že nerozsvítila velké světlo, ale malou lampičku nad postelí, aby ostatní nerušila, bylo známkou letitých zkušeností. Podívala se na pana Votočka a vyslechla, co ho trápí. Mrkla na hodinky a odešla pro lékaře. Ten nechal Votočka odvést do ordinace.

 

„To je hrozná ta mladá sestra. Takhle se chovat k pacientům, to je horší jak za totáče,“ pronesl Jindra a sáhl pod postel pro bažanta.

 

„Nedokážu si představit, že by se takhle chovala k mýmu tátovi. Poslal bych ji do riti. Copak se takhle jedná se starým člověkem?“.

 

„Mě hned nesedla. Chodila tu s teploměrem jak barbina.“

 

„To máš pravdu, to její házení boky se sem rozhodně nehodí. Ale na koho to dělala? Na chlapy, jenž leží na urologii a ještě k tomu by ji mohli dělat tátu? Před náma se tu předvádí? Každej je rád, že je rád a těší se, až se uzdraví a vypadne odsud. Tam je na koukání pěknejch holek dost. Kvůli tyhle si tu necvrknu do trikotu.“

 

„Já si raději cvrknu do bažanta. Už aby bylo ráno a ty stažený nohy mi odvázali a mohl jsem se trochu projít. Jak budeme moct, zdejchnem se do bufiku na kafe. Jo?“ zašklebil se Jindra.

 

„Hele máš ještě studenej led?“ zeptal jsem se a vytáhl svůj pytlík s gelem.

 

„Mám to už teplý a nechladí to. Chtělo by to vyměnit,“ odpověděl mi.

 

„Tak až přijde sestra, řekneme si o novej.“

 

Za nedlouho se vrátil pan Votoček a opatrně si lehl. Sestra mu zapojila cévku, na přání nám vyměnila pytlíky s gelem, za studený. Zatáhla za provázek lampičky u pana Votočka, která zhasla. Ještě jednou nás všechny obešla, zda nic nepotřebujeme a když jsem nic nechtěli, popřála klidný zbytek noci a odešla.

 

„Co vám říkal pan doktor,“ zeptal jsem se do tmy.

 

„Neříkal skoro nic, jen mi vyměnil cévku za širší. Hoši, to jsem u toho zkusil. To bych nepřál nikomu. Pálí to jako by byla ze šmirglpapíru. Řekl jsem si o injekci na bolest, tak to za chvilku přestane a už vás snad nebudu v noci budit. Bylo mi trapně, ale to se nedalo vydržet, musel jsem v noci na sestru několikrát zvonit,“ dostalo se mi odpovědi ze tmy.

 

„To nevadí. Hlavně že se vám ulevilo,“ pokusil se utěšit pana Votočka Jindra.

 

„No, to se stane. Od toho jste v nemocnici, aby vám pomohli od utrpení. A že nás to probudilo, to nevadí. Vždyť můžeme spát i přes den. Co jiného se dá dělat v posteli,“ přidal jsem se.

 

„To vám hoši děkuju, že to takhle berete. Zažil jsem toho tuhle noc hodně a jsem z toho unavenej. Bylo to bolestivý víc, jak samotná operace. Doufám, že už mne to nebude trápit a nebudu rušit. Zatím se mějte, dobrou noc. Zase ráno,“ bylo slyšet mírné protřepání deky.

 

„Dobrou noc,“ otočil se Jindra.

 

„Jo mějte se. Tak zase ráno. Už aby nám ty obvazy z nohou sundali,“ ohnul jsem si polštář, abych měl víc pod hlavou a zavřel oči.

---