Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Vánoce v lese
datum / id18.12.2016 / 474981Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaKaždodenní
zobrazeno531x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Vánoce v lese

Umíte si představit, jaké to je padat pod tíhou starostí a pak jednu, tu poslední, která vždycky bývá nejtěžší a už se zdá k neunesení, náhle ze sebe setřást? Jaká to je úleva?

Mně se to dnes v podvečer stalo.

Nepřišel jsem za svým podřízeným s příkazem, neboť ta záležitost je výjimečná a mně se příčí jednat jako někteří mí nadřízení. Přijel jsem k němu sem na hájenku jako k příteli v důvěře, že mi od toho prokletého úkolu, co už je nad moje síly, odlehčí. Požadavek nenadálého odpoledního telefonátu z ústředí, jejž se mi žádnou výmluvou nepodařilo odrazit, představuje pro mě v mé situaci už to poslední rozhodující „nic“ z pravdivého úsloví o umoření osla. Konec roku přede dveřmi, lesní provoz běží právě tak na hraně mých fyzických a psychických možností, všichni hajní toho mají nad hlavu – a­ teď do toho tento výmysl nadřízených: zajistit pětadvacet výběrových boroviček pro okresní, krajské, a dokonce dva ministerské papaláše! Výběrových! A jmenovitě: ten chce takovou, ten takovou, někteří udávají přesné rozměry a počet přeslenů – j­edna hrůza! Vědí, co to dá za práci? Právě v borových mlazinách, které jsou na odstranění každé jedné rovné a symetrické krasavice tak choulostivé? Jaká škoda na budoucí kvalitě porostu může vzniknout? Zajímá je, že u každé takové borovičky, než o ní má být správně rozhodnuto, by měl být osobně lesník, a to navýsost odpovědný? A ještě to není jisté? Zajímá někoho, že to u borovice zdaleka není tak jednoduché jako u smrku? A vůbec, kdo si to tenkrát, někdy v šedesátých letech nebo ještě dřív, vymyslel za vánoční stromek borovičku? Copak smrček není hezčí?

To mně u toho telefonu letělo hlavou, zatímco jsem horečně, jako každý rok, hledal pádnou výmluvu. Vždycky ty jejich výmysly odmítám – u­ž je mi to samotnému hloupé, i když jsou dotěrní jako vši –, ale­ tentokrát jsem nepochodil. Dostal jsem to rovnou příkazem, už prý je konečně jednou řada na mně. Příkaz je příkaz, to se nedá nic dělat. Ale když došlo na to, že jsem si měl ony jmenovité míry začít zapisovat, uvědomil jsem si tu absurditu, praštil jsem tužkou a prohlásil, že jestli tedy musí být letos řada na nás, tak to uděláme, vybereme pětadvacet prvotřídních boroviček, ale ty své míry ať si strčí za klobouk, my se podle nich řídit nebudeme, nejsme fabrika. Až s tím budeme hotoví, svezeme jim stromky na závod pod okna a další ať si zařídí sami.

Až jsem se podivil, že mi to prošlo.

Tak, ale teď to musím rychle mít s krku. To, že požádám tady Františka, bylo mi jasné už u toho telefonu, na jiném lesním úseku ty možnosti nejsou vůbec. Má toho chlapec také dost, ale snad pochopí, že jinam s tím jít nemůžu.

Sedal jsem si v kuchyni s obavou, co uslyším, ale dost jsem spěchal, tak jsem to bez okolků rovnou všechno vyklopil. Řekl jsem, že on je má jediná naděje a že to jistě pochopí. Ale k tomu jsem ú­plně zbytečně dodal, n­a co jsem nepřestával myslet, co mě nejvíc tížilo a co on samozřejmě i bez připomínání moc dobře věděl, totiž že u toho vybírání musí být osobně a že to bude časově hodně náročné. To jsem si opravdu mohl v této fázi jednání odpustit. Franta se okamžitě naježil a s rukama nad hlavou se dal do nadávání na poměry, do proklínání panských výmyslů a tvrdil, že jsem to měl odmítnout, říct jim, ať si jdou tam, kde mají plantáže vánočních stromků a po nás ať to nechtějí. Spravedlivě zuřil a já jsem se mu ani trochu nedivil, jen jsem doufal, že až se uklidní, tak si to rozmyslí a vyjde mi vstříc, jen si na to musím o chvilku déle počkat. Věděl jsem, že jestli mu to přes svou nechuť nakonec přece poručím, poslechne, ale bude to dělat s pocitem ukřivdění a kdoví jaký to bude mít vliv na naši vzájemnou důvěru. Tak jsem se přemohl a jen čekal. Ale on se k ničemu rozumnému neměl. Nadával a zhola zbytečně vypočítával, co všechno musí do konce roku zvládnout, což jsem moc dobře věděl a také to po něm požadoval a na každé týdenní poradě připomínal.

Už jsem byl ze všeho unavený a než abych se s ním na oplátku trumfoval, kolik toho zas mám já, řekl jsem zcela v souladu se svým původním odhodláním nebýt jako oni: „No, co můžu dělat, v pracovní náplni to nemáš, myslel jsem jenom, že mně pomůžeš ze srabu,“ a ztěžka jsem se zvedal. Viděl jsem, že budu muset přece hledat jinde, ovšem kde, to je ve hvězdách. Nakonec to snad půjdu dělat sám. No co, svět se nezboří.

Musel si všimnout mého výrazu nebo barvy v obličeji nebo něčeho, protože řekl: „Počkej, seď.“ Jeho paní si asi také všimla a spěšně oznámila: „Uvařím radši kafé,“ a už stavěla konvici na vařič.

Franta šel do kouta, ze služební brašny vytáhl kolorovanou porostní mapu, a když ji rozkládal a pak na stole dlaní rovnal, ofoukl mě odtud slabounký závan, a­ ten jako by mě nadlehčil.

Pozoroval jsem Františka, jak sjíždí očima po žlutých skvrnách první věkové třídy a jak hledá ty správné mlaziny. Věděl o nich tak jako já i bez mapy, ale velmi jsem mu rozuměl, ono je vždycky dobře vzít si k ruce tuto věrnou berličku, člověku se nad ní líp přemýšlí, a také má větší šanci, že nic nevynechá. Viděl jsem jeho výraz a z toho výrazu, jak je teď jiný než před minutou, jak je náhle soustředěný, jsem vyčetl, že se situace obrací. Usrkával jsem horkou kávu, ale Franta tu svou nechával stydnout, úplně na ni zapomněl a nahlas počítal, kdy budou jeho dělníci končit s tou a onou prací, jak to také jemu osobně bude vycházet a jestli se to dá do Vánoc i s nezbytnou časovou rezervou stihnout. K tomu už mě vůbec nepotřeboval a já jsem to všechno strašně rád nechával na něm.

Ještě trochu napjatý, ale s úlevou stále smělejší­ jsem si najednou všímal věcí, které jsem předtím nevnímal a trochu provinile jsem cítil, jak se mi celým tělem rozlévá teď už opravdová, ta pravá, vytoužená úleva. Všiml jsem si ohaře Bena, jak u mě stojí a něco mi sděluje svým rozkmitaným pahýlkem a když mi položil packu na klín, spatřil jsem, že ji má zraněnou. V návalu upřímné účasti jsem ho po té tlapce pohladil a ptal se: „Jakpak jsi k tomu přišel, Bene? Copak se ti to stalo?“ Ale hned jsem poznal, že ruším Frantovo soustředění a také jsem si uvědomil, že ještě před chvílí jsem si žádného kulhajícího psa v kuchyni ani nevšiml, to jak jsem měl na sobě tu tíhu. Ale ta ze mě teď odpadla, proto ho najednou vidím a dokonce si s ním povídám. A pocítil jsem, že to, co pro mě bylo před chvilkou k neunesení, leží teď celé na hřbetě Františkovi a málem jsem se zastyděl. Pohlédnu na něho – a­ zas taková hloupost – najednou si všimnu, že ten nedávno ještě mladík začíná pěkně šedivět na spáncích. Ke všemu i tento světoborný postřeh vyslovím v podivně povznesené náladě nahlas.

Když jsem se uslyšel, hned jsem věděl, jak debilní to byla poznámka. Nemohl jsem si pomoct, připadal jsem si jako opilý. Čím, tou kávou? To je tak silná, že z ní blbnu? Domácí paní se sice ze slušnosti zasmála, dokonce i František se napůl probral a jaksi z povinnosti, aby se neřeklo, ukázal ke mně bradou a bezmyšlenkovitě prohodil: „To říká ten pravý,“ ale hned mu zrak znovu zeskelnatěl a už se skrz ty mé předčasné šediny zas díval kamsi pryč a já jsem poznal, že tady s tou svou propukající euforií jenom překážím, protože on teď nemá pomyšlení na zbytečné řeči, teď je to on, kdo musí s rozmyslem konat, vždyť mi to před pěti minutami, i když beze slov, slíbil.

Rozloučím se a ještě nejsem ze dveří, už vidím, jak se znovu sklání k rozložené mapě na stole. V té vteřině mi neuniknou zkrabatělé vrásky na čele, najednou nezvykle hluboké, plné temných stínů. A já nevděčník, z něhož on právě sňal tu ohromnou tíhu, si tady, když ty dveře za sebou zavřu, div neposkočím.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.12.2016 06:58:10revírník

Dodola: To mě těší a děkuji za přečtení a komentář.

24.12.2016 16:17:03Dodola

Po přečtení tohoto článku jsem opět ráda, že máme umělý stromek. Romantika neromantika, nejhezčí vánoční stromky jsou ty, co zůstanou v lese.

23.12.2016 15:57:05revírník

Potěšilas mě, Jani.

I já ti přeju krásné Vánoce.

23.12.2016 11:28:36Janina6

A pro mě zrovna tahle povídka mezi těmi tvými vyniká, snad proto, že je trochu víc o lidech, tedy o vztazích mezi lidmi, než "jen" o vztahu člověk - příroda... Díky za skvělé čtení. A přeju krásné Vánoce!

21.12.2016 09:23:21revírník

Dík, jsem rád.

21.12.2016 07:38:11Lakrov
redaktor prózy

Jo, sedí, to přirovnání o přetíženém oslu. Když si teď čtu ten poslední odstavec znovu a v klidu, vidím to tam také.

20.12.2016 16:25:15revírník

Lakrove, děkuji za shlédnutí i za rozbor.

K tomu konci, který je  možná málo výrazný: Víš, jak je oslu, když z něho někdo tu poslední zátěž, to poslední "nic" sejme? Celé je to víc o tom než o vánočních borovičkách.

20.12.2016 13:08:17Lakrov
redaktor prózy

Autora začínám tušit v průběhu prvního odstavce (Nepřišel jsem za svým...)  a tak mám o důvod víc číst dál, přesto že mě některé poněkud strojené  formulace tahají za oči (...Požadavek nenadálého odpoledního telefonátu... ;  ...škoda na budoucí kvalitě porostu...)  Nečte se tak dobře, jako tvé předchozí, poetičtější povídky, na něž  se pamatuji. Je to ale asi dané i náladou jejího obsahu a zřejmě dobou,  do níž je zasazena a k níž se ty strojené formulace hodí velmi výstižně.  Konec je nevýrazný nebo mi nedošla nějaká jemná souvislost.  

18.12.2016 17:11:01revírník

Tak to jo, to je pěkné vyznamenání. I já odcházím spokojen.

18.12.2016 16:08:10Kočkodan
Po dočtení (přesněji řečeno doposlechnutí) jsem si spokojeně odfrknul jako muflon odcházející po páření od muflonice... :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.