Balur

Rezavý auta nemají značku. Dokud jezdí, jsou to Fordy nebo Škodovky, ale jak je jednou odložíte na vrakoviště a ony zreznou, stane se z nich prostě vrak. Bez ohledu na to kolik lidí odvezly do nemocnce nebo kolik lidí si to rozdávalo na jejich zadním sedadle. Rezavý auto na vrakovišti je prostě vrak a tím to hasne.
            Žil jsem tenkrát na skládce, kde takových aut bylo hodně. Rád jsem se okolo nich procházel, hladil jejich zrezivělý kapoty a přemýšlel odkud jsou nebo do jaký země dojely. Často jsem si tak čistil hlavu. A starý auta nebyly jediným důvodem, proč jsem to vrakoviště měl rád. Šlo o to, že u vraků se tenkrát scházela parta děcek, který tam chodily pít. Čas od času nechaly nedopitou lahev jen tak pohozenou na zemi, odkud jsem ji mohl sebrat a dopít zbytek. Kolikrát mohla být taková procházka mezi vraky učiněnej zlatej důl.
            Byla už noc. Zrovna jsem se proplétal okolo aut a nějakou takovou lahev hledal.  Zamžoural jsem ve tmě a všiml jsem si, že o kolo jednoho z aut je opřená flaška rumu. Byla aspoň do čtvrtky plná. Sehnul jsem se pro ni a v tu chvíli mě zamrazilo v zádech. Měl jsem nepříjemnej pocit, že za mnou někdo stojí. A když někdo má takovej pocit, většinou je správnej. Švihem jsem se otočil a rázem mi celý tělo ztuhlo na kámen.
            Stál přede mnou pes. Měl černou vypelichanou srst a tlapy velký jako podšálky. Žlutý oči mu žhnuly a od huby mu šel obláček páry. Byl velkej jako sud na víno(Kdyby doširoka rozevřel tlamu, mohl by mi ukousnout hlavu vcelku), ale lezly mu žebra a vypadal zásláble a hladově.
             Zvláštní, řekli byste, ale já se ho vůbec nebál. Nebylo to snad kvůli tomu, že by mi nepřipadal strašlivej. Šlo o ty oči. Měl je krvavý a hluboko zapadlý. Takový, který už toho hodně viděly a ani polovina z těch věcí se jim nelíbila. Přesně takový jsem měl i já.
            Navzájem jsem se změřili pohledem. Potom si pes ofrknul, příčemž mu na zem ukápla kapka slin a zase odešel.

            Něco mi říkalo, že se ještě ukáže a měl jsem pravdu. Podruhý jsem na něj byl připravenej. Bůh ví, co mě k tomu vedlo, ale trochu jsem prohledal skládku. Na zemi jsem našel mrtvou krysu a strčil jsem si jí do kapsy. Pak už nezbývalo nic, než čekat, až se ta obluda znovu objeví. 
            Čekal jsem dlouho, ale přece přišel. Ukázal se kolem doby, kdy už nesvítí ani lampy. Naštěstí zářil měsíc. Podíval se na mě. Já mu hodil krysu. Trochu se nadzvednul, dvakrát cvaknul tlamou a svačinka byla tatam. Olíznul si krví zalitou hubu. Pak si ke mně přišel sednout. Opřel se o mojí nohu a nechal se drbat za uchem. Tu noc bylo pod nulou, ale jeho kožich hezky hřál. 
            Potom se několik dní neobjevil, zato děcka jsem na skládce viděl často. Chlastaly jednu flašku za druhou a jednou přinesly i trávu. Měly u sebe nějakýho novýho chlápka. Potetovanýho, s ramenama jako dva fotbalový míče. Měl neustále svraštěný obočí a vykulený oči, do kterých se nikdo nevydrží koukat moc dlouho. Takovej typ lidí znám. Radši jsem se držel dál.
            Několik flašek, který po nich zůstaly jsem si schoval a přelil k sobě, abych pak měl aspoň jednu plnou. Věděl jsem, že do zimy zůstavá jen pár týdnů a taky že lok vodky vydá za tři mikiny. 
            Pokud šlo o děcka - vždycky, když přišly, odešel jsem na druhou stranu skládky nebo si sednout do nějakýho vzdálenýho vraku. Většinou jsem slyšel, co si povídají a bylo mi to fuk. Ale tehdy večer se ten potetovanej chlápek zeptal na něco, z čeho se mi zježily vlasy na zátylku.
            „Kam zmizely ty flašky od včera?”
            Byla to celkem nevinná otázka, ale vyslovená s temným tónem, kterej vám naznačí víc, než byste chtěli.
            „Je tu bezďák, kterej si je dopíjí,” odpověděl někdo.
            „Dopíjí?” zopakoval chlápek, „naše flašky že si někdo dopíjí? To je krádež. Normální ohavná čorka.”
            Děcka ho pak zklidnily, ale já se v tom autě třásl a zimou to nebylo. Já přece nic nečoroval. Co nechají na skládce už není jejich, ale mám pocit, že o to tenkrát nešlo. Ten potetovanej si prostě chtěl vylít zlost. Ukázat někomu, že on je tady šéf.
            Mohl jsem tušit, že se stane něco špatnýho, ale copak jsem měl odejít z vlastní skládky? Všechno se dělo jako normálně. Děcka přišly, opily se, flašky hodily do křoví a zase odešly. Teda aspoň jsem si to myslel. Byli pryč všichni, až na jednoho. A ten v tu chvíli symbolizoval můj zpřeráženej nos.
            Šel jsem sebrat zbytky ve flaškách, když jsem za sebou uslyšel: „Kradeš!”
            Instinktivně jsem chmátl po lahvi a ohnal se s ní, ale on mi zarazil ruku a lahev z ní vykroutil. Strčil do mě a já se svalil dozadu. Praštil jsem se do hlavy. Před očima se mi rozprskla černá skvrna. Rozpřáhl se a jednu mi ubalil, až se mi zakejvaly zuby.
            Najednou se ozvalo vrčení. Bylo hlasitý a zurčivý, jako jedoucí kombajn.
            Oba jsme strnuli. Ten potetovanej se prudce otočil a když ve tmě uviděl obrovskou siluetu s vlčí tlamou, vyjekl.
            „Co to kurva je?!” zaječel a zatřásl se mnou. Já to věděl, ale neměl jsem v plánu mu to povědět.
            „Co to kurva...Slyšíš?! Co to doprdele -”
            Ať už chtěl říct cokoliv, nestihnul to, protože ho něco černýho srazilo k zemi. Pes opět zavrčel. Chvíli nechal toho chlapa, ať se plazí po zemi a skučí jako prase na porážce. Potom po něm skočil a zahryznul se mu do ruky.
            Ten potetovanej začal křičet o pomoc. Divoce se zmítal a prskal, ale neměl šanci se uvolnit. Pes párkrát trhnul hlavou. Potom - jako by nic - ho zase pustil. Udělal pár kroků vzad a začal štěkat.
            Potetovanýho nebylo třeba dvakrát vybízet. Vzal nohy na ramena jak nejrychleji uměl a tiskl si pokousaný předloktí.
            Pes se otočil ke mně. Zamrazilo mně v zádech a hlasitě jsem polknul. Teď jsem na řadě já, pomyslel jsem si. Pomalu ke mně přišel a sednul si s tlamou tak blízko mýho obličeje, že byste mezi nás nenacpali ani list papíru. Cítil jsem z jeho dechu krev toho sígra.
            Bylo marný utíkat, protože bych si to jen zhoršil. Seděl jsem, připravenej na to, že mi za chvíli vykousne půlku obličeje. Potom otevřel tlamu - a oblíznul mě!
            Zavrtěl ocasem, lehl si a já konečně pochopil, že touhle kašpárnou mi zachránil krk. Chvíli jsem tam ještě seděl s ústy dokořán a civěl jsem na pár kapek krve na zemi. Nevěděl jsem, proč to udělal. Snad si vzpomněl na tu krysu ke sváče nebo si taky všimnul, jak strašidelně podobný oči máme.
            Chvíli jsem přemýšlel, jak se mu odvděčit. Mohl jsem nasbírat další mrtvý krysy, postavit boudu ze starých prken nebo tak něco. Já měl ale pocit, že takovej skutek mu nedokážu oplatit nějakou věcí. Zasloužil si mnohem víc a já mu dal všechno, co jsem mohl.
            Říkáte si, že jméno psa nezahřeje a sníst se taky nedá, ale o to mně ani jemu nešlo. Nakonec jméno bylo to jediný, co mi zbývalo a chtěl jsem, aby ho měl taky. Spojil jsem jména Balů a Balrok, protože byl velkej jako medvěd a zuřivej jako démon. Vzniklo z toho Balur a mně bylo od začátku jasný, že tohle jméno k němu sedí jako prdel na hrnec.
 

****

Od té doby jsme se potkávali častěji. Nebyl se mnou pořád, to víte, byl to přece svobodnej pes, ale po večerech za mnou chodil a lehával mi k nohám. 
            Já jsem mu na oplátku nosil nějaký jídlo. Na skládce byla spousta plesnivýho chleba a sem tam se našel i mrtvej potkan nebo kočka. Bal to všecko hltal s radostí a po každým uloveným žvanci mi byl vděčnej.
            Taky ode mě držel dál toho potetovanýho, protože ten na mě měl pěkně spadeno. Bal se mnou po večerech hlídkoval u toho smeťáku, skoro jako kdyby věděl, kdy tam děcka chodí. A vždycky, když se na mě některej z nich podíval, Bal zavrčel jako když startuje motorovka a byl klid.
            Po nějakým tom tejdnu jsme si docela přirostli k srdci.
            Přežívali jsme hezky den za dnem a kolikrát se stalo, že mě v noci nebudila zima, protože Bal tam ležel se mnou a hřál mě. Bylo hezký mít zase společnost. A o tom, že Bal je číslo, jsem se přesvědčil několikrát. Bylo to později v zimě, protože si pamatuju, že jsme byli oba mokrý od sněhu. Každá noc se nám zdála tužší a tužší a když mrzlo - snad patnáct pod nulou - už jsem se začínal bát o zdraví. Na smeťáku jsem si vylovil pár dek a starej klobouk a šli jsme do ulice žebrat. Ustlal jsem si před cukrárnou, odkud voněly rakvičky, věnečky a linecký. Bal si lehnul vedle mě, před náma stál klobouk a já doufal, že mi někdo hodí aspoň dvacku na pár rohlíků a sušenej jazyk pro Bala.
            Jenže Bal se s tím vypořádal po svým.
            Zrovna okolo šla nějaká starší bába a nesla dvě tašky s nákupem. Vejrala na mě a hnusně krčila nos. Bal se najednou zvednul a postavil se jí do cesty. Ocas mu trčel z těla jako pravítko. Rozštěkal se, vrčel a cenil zuby. Babka vyjekla, pustila celej nákup na zem a odběhla pryč. Zůstal jsem s hubou dokořán, ale rozum mi nedošel. Okamžitě jsem sebral ty tašky a deky a vrátil jsem se na smeťák, protože na tý ulici by mě lidi sežrali, až by zjistili, že jsem to ukrad. Vysypal jsem tašky na zem a v ten moment začal Bal štěkat, skoro jako by se smál. A že byl důvod k smíchu. Ve dvou pytlíkách si babka nesla přes dvacet rohlíků, k tomu dva kelímky smetany, máslo a pár jablek. Vrhnul jsem se Balovi kolem krku, protože tohle bylo jídlo na dva týdny. On vyl a já se smál. Měl jsem vážně radost. Možná poprvý od doby, co žiju na skládce.
            Jablka jsem snědl hned. Náramně jsem si pochutnal. Pak jsem otevřel smetanu, namočil do ní rohlík a dal ho Balovi. On snědl čtyři, já jen dva, protože se mi žaludek za tu dobu dost zcvrknul. Ale břicha jsme měli plný a to bylo nejdůležitější.
            Už bych si nedovolil zapochybovat, že pes je nejlepší přítel člověka.

****

Bal ode mě už skoro neodcházel. Nechtěl jsem ho označovat za svýho, protože on byl svobodnej, ale kdybych se nad tím zamyslel, tak to asi vážně můj pes byl.
            Krmil jsem ho jednou denně rohlíkem namočeným ve smetaně a já sám jsem si dával jeden, někdy jeden a půl denně, a k tomu jsem přikusoval zmrzlý máslo. Měli jsme se jak prasata v žitě, jenže za tři týdny už nám zbýval jen jeden kelímek smetany. Šetřil jsem ho na horší časy, i když se na něj Bal občas díval chtivě. Chtěl ho zblafnout a já taky, ale museli jsme mít nějakou zásobu.
            Za další týden už jsme zase hladověli. Nebylo to příjemný, to mi věřte. Taky mráz praštěl víc než jindy a i přes všecky deky, který jsem pro nás nanosil, nám byla zima. Zase jsem musel jít k lidem, abych vyžebral nějaký peníze, jenže Bal se nechtěl zvednout. Smutně na mě koukal a dejchal pomalu, ale já do tý ulice musel, jinak bysme chcípli hlady.
            Ustlal jsem mu těma nejpohodlnějšíma dekama a sám jsem si vzal děravý. Chtěl jsem, aby mu bylo dobře. Když jsem odcházel, Bal na mě upřel smutný oči a zakňučel. Snažil jsem se ho vzít s sebou, jenže i přes to, jak mu lezly žebra, byl hrozně těžkej a já bych ho tak daleko nedotáhnul.
            Musel jsem ho tam nechat.

****

Sednul jsem si zády opřenej o to pekařství, s kloboukem v ruce a vyřvával jsem: „Dejte peníze na obživu!” ale nikdo nedal.
            Volal jsem to několik hodin. Dokonce i když už byla ulice prázdná a já sípal, jako kdybych dejchal jen půlku vzduchu, než kolik je potřeba. Málem jsem usínal, když se napravo ozvalo: „No to mě poser, to je on!”
            Znělo to nadšeně, ale já nadšenej nebyl, protože když jsem se tam podíval, viděl jsem toho potetovanýho. Houpal se ze strany na stranu jako podělaná kolíbka. A Bal byl daleko…moc daleko, než aby zavrčel. Byl jsem v háji.
            Tetovanej už neřekl nic jinýho, jen se na mě vrhnul a já byl moc zesláblej, než abych se bránil. Dostal jsem do nosu a vytryskla mi z něj krev. Pak do brady a ta se zase nepřirozeně posunula na stranu. Mělo to bolet, ale já měl ksicht tak zmrzlej, že jsem nic necítil. Potom mě majznul přes spánek. Všechny lampy, který jsem viděl, se zatočily a já omdlel.
            Probudil mě nějakej chlap, jak se mnou třásl a křičel, jestli jsem živej. Když jsem otevřel oči, vejral na mě tucet lidí. Já měl ale jiný starosti, protože jsem plánoval, že se vrátím za pár hodin a přitom už bylo ráno. Neřekl jsem ani slovo, všecko jsem tam nechal a už jsem se hnal zpátky na smeťák.
            Plíce mně za tu cestu dvakrát málem přestaly fungovat a asi v půlce jsem se pozvracel do křoví, ale já prostě musel běžet. Musel jsem vědět, že je všecko v pořádku. Jenže ono nebylo.
            Bal tam ležel mezi dekama, přesně jak jsem ho viděl naposled. Nedejchal. Tělo měl ztuhlý jako kámen, oči se mu ledově leskly.
            Přihnal jsem se k němu a začal mu třít čumák. Myslel jsem si, že ho tím ještě probudím, ale Bal se ani nepohnul.
            „Kamaráde, tohle mi nesmíš udělat,” skučel jsem, „oba ještě prožijem pár zim, bude to dobrý.”
            Vylovil jsem z tašky smetanu, kterou jsem schovával na později, a potřel mu s ní tlamu. Myslel jsem, že jí olízne, vyskočí zase na nohy a zaštěká, aby ukázal, že jen šprýmoval. Ale on to neudělal. Prostě tam jen ležel a mně se pomalu začaly hrnout slzy do očí.
            Skácel jsem se na něj a objímal ho. Pořád jsem mu šeptal, že to bude dobrý a nakonec to ze mě všechno vylítlo, jako když bouchne sopka. Rozeřval jsem se na plný kolo. Slzy se mi koulely po tváři a mrzly, když spadly na zem. Bal byl mrtvej. Umrznul, jako umrzne spousta toulavejch psů, ale on si tohle nezasloužil. Měl umřít jinak a jindy, protože nás toho ještě hodně čekalo. Obličej jsem mu zabořil do kožichu a bulel jako malá holka. Nic jinýho jsem ani dělat nemohl.
            Bal si lítost zasloužil.
            Mělo by pro něj bulet víc očí, než jen ty moje.