Svět podle Huga - První krev

první krev

V nemocnici jsem se objevil po mnoha letech.
Ne že bych to večír přepísknul s pivem, ani rumík nepadnul, ale ty stresový návaly …
Vysokej tlak mě čapnul za koule a půvabná zdravotnice ho pronásledovala na mé levačce  tonometrem.
180 na 110 – slušnej výkon na kluka ve druhym rozpuku.
V ordinaci na interně byla docela prča.
Doktorka si pravítkovala na sjetině EKG a my se sestřičkou grimasácky laškovali.
Asi třikrát jsem zavadil pohledem o její tygří oči.
„Máte to vcelku dobrý, ještě echo a odeberem trochu krve. Sestři, vrhněte se na pacienta.“
„Tak ukažte pravou ruku. Nesložíte se mi tady??“
„Slyšela jste? Máte se na mě vrhnout,“ loudil jsem úsměv modrobílý ošetřovatelky.
„HA – HA – HA. Už vám otrnulo, co?“ drsňácky mě přibila na zem.
Podrobil jsem se.
Další zastávkou na mojí špitální pouti je paní neurologie.
Kecnul jsem si před vyšetřovnu se štítkem EEG.
Čeká mě dvacetiminutová audience s korunou elektrod.
Po půlhodině se ve dveřích zjevila elektrotrenérka.
„Připravte se, půjdem na věc.“
Ve stejný okamžik se přiblížila rychlostí neřízený střely moje oblíbená interní sestřička.
Rázným pohybem levý ruky zavelela :
„To je můj pacient!“ a podala mi lísteček.
Cosi zvláštního jsem začal tušit.
Neskutečně lehce i přitažlivě se na mě usmála.
„Jestli máte chuť, můžeme někdy zajít na kafe.“
Zmohl jsem se jen na obligátní - děkuji.
Odkráčela středem chodby.
Na papírku stálo jméno a telefonní číslo.
Od tý chvíle mi začal svět ukazovat i zcela jinou svoji tvář a čas se probudil.
„Nyní zavřete oči a vydechujte hluboce.“

Nevydržel jsem ani hodinu a píšu první sms tygříkovi :
„Dobrý den, pane prezidente Zemane. Toto číslo jsem dostal od krásné, milé a rozpustilé sestřičky a jistě si ze mě vystřelila. Příjemný den, Hugo.“
Za pět minut zapípala odpověď :
„Zde tisková mluvčí prezidenta republiky. Spojení navázáno a káva platí!“

Předvánoční sraz na Valdštejnskym náměstí se vyloženě nabízel.
Atmoška, klendra, zpívání dětskýho sboru, svařáček a první pusa/y = first rande.
Čapnul jsem svou strážkyni tonometru za pacičku a vyrazili jsme k pirátský krčmě.

„Dáme jedno a půjdem, souhlas Hugí?“
„Jasan tygřice.“
Proti mým pěti pivkům položila čtyři svařáky.
Krásnej večír plnej hubanů.

O půlnoci jsme dorazili před příbytek mé zbrusu nové víly.
Orální vášnivky nebraly konce.
Schody se mi kroutily pod rozžhavenýma nohama a projíždějící šoféři blikaly jak divý.
Jednou políbiš fešnou holku, chytíš jí za zadeček a můžou se zbláznit.
„Budem spolu chodit?“
„Jo, proč ne. Nejradši bych Tě sežral.“
„Na to si nech ještě pár dní zajít chuť a líbej mě.“

Skoro jsem nemohl dospat.
Po osmý ráno uz jsem stepoval v nemocnici před tajemnou komnatou.
„Chceš se zahřát nebo tady budeš dál trčet?“
Protáhl jsem se pootevřenými dveřmi jak tajemná jeskyňka a spočinul v rozpálený náruči
svý nesmlouvavý dobyvatelky.
Opatrnej čas si dal šlofíka a my se něžně dotýkali dlouho neošoupaných těl.
„Musím odjet. Taháme bedny na koncertu Arakainu.“
„V kolik jedeš, medvídku?“
„V jedenáct, lásko.“
Rozblázněná řeka vášně nám propalovala očarovaná těla.

Odpoledne vařim mobil v esemeskovym guláši, nosíme bedny, taháme světla a projekční tabule.
Nic novýho, jen lidi okolo byli fajnový - jako vždy na Arakainech a Dymytry.
Princezna, s červenym křížem na čele, měla ve špitále frmol -  na sobotu.
Ňákej chlap zvracel, kudy se ploužil, netrpělivci se vztekali, jedna paní (znal jsem ji taky) umřela a vůbec nic moc den.
Večer usínala za chůze a už byla psychicky K.O.
Ó, jak jsem toužil vyjádřit účast a ještě „chytrákovat“.
„Jsem s Tebou, vedle Tebe a dá Bůh i v tobě.“
Lakonická odpověď přilítla za pár sekund.
„Bůh Ti nedá, já jo“ a bylo vymalováno.
Uklidili jsme scénu, aparatury a nástroje zapluly do aut a hajdy domů.
Tedy jak kdo.
Nechal jsem se vysadit, za posměchu slintajících bedňáků, před špitálem.
Věžní hodiny tloukly tři čtvrti na tři.
Vyšplhal jsem až na hradby Jericha.
„Vstávej, medvídku, je půl sedmý a za chvíli přijde střídající kolegyně,“ slyším shůry andělský hlas.
„Dej mi pusu, čarodějko.“