Nedaleko Magyárpátáku, roku 2017. V kraji řádí hlad.

Mama, mama, dal by som si ovsený rožok, křičelo dítě.

Chrapúň, nie je čo jest a ty budeš narábať? Taku ti strelím cez papulu, že si to nepozrel. Matka, Agnesa, nebyla zlá, myslela to s malým Jožinem dobře. A jak se dítko stále dožadovalo ovesného pečiva, skutečně mu uštědřila facku, až se mu podlomily nožičky. Když vstávalo ze země, bílou tvářičku mu rozžiarila červená stužka řinoucí se mu od nosu. Agnesa se celá popadala za břicho, plácala se do něj a ukazovala společnosti kolem k tváři svého dítěte: Aké má farebné tlamisko teraz!

A ve světnici bylo pozdvižení, všichni se smáli a narábali, jen malý Jožin natahoval moldánky a hledal, čím by si utřel krvavý snopel. Prijebem ti ešte jednu, cicmár, křičel na Jožinka opilý druh Agnesy a hýkal bezzubými ústy, až z toho šel mráz po zádech.

Oknem oroseným všemi slzami světa na scénu hleděla Gora, pilně zapisovala a těšila se, až o týžden neskor poví všem písmákům, jaký je svět zlý.