Válka jako pravda

Další den dokolotal  ve vzrušených diskusích, ještě dohořívají věty, tu a tam ještě krvácí raněný. Nastal čas tu válečnou scénu uchopit v jisté abstrakci.

A vypůjčme si od dvou slavných mužů, velkého poststrukturalistického filosofa a slavného spisovatele, jehož díla se první stal pronikavým interpretem. „Pravda není nikdy produktem předchozí dobré vůle, ale výsledkem násilí v myšlení.“ Pravda se rodí z náhody a násilí, které ji zaručují autentičnost. „Pravda závisí na setkání s něčím, co nás nutí myslet a hledat pravdu.“ 

Je to hluboký postřeh, neboť jde daleko za konvenční pojetí pravdy jako shody tvrzení se skutečností (korespondenční teorie), objevuje nový prostor, v němž se nám může svět ukázat tak, jak ho nečekáme a předem čekat neumíme. A i přesto že jedním z principů takového pojetí je náhoda, není nám prostor takové pravdy dán jen výjimečně – říká se: jít náhodě naproti.

Jak si představit pravdu v takovém, ne logickém, ne uhlazeném, ne předem promyšleném, ne metodickém, výrazu? Pravda je tady něco jako vpád lacanovského reálna na scénu symbolična: cestou v pravém pruhu, s níž spojuji bezpečí a jistotu, dojde k vjezdu protijedoucího vozidla: vpád skutečnosti, náhodný a násilný. Extrémní příklad pravdy poslední, ale v životě každého se častokrát stane, že se o sobě dozví, co slyšet nechtěl, a právě tehdy se setkává s pravdou, nikoli jen s předem připraveným, známým a odsouhlaseným - s protokolem.  

A nebyly konflikty, které jsme tady v posledních dnech nechali hořet, podobnou cestou k pravdě? Jistě nikdo nebude namítat, když podotknu, že v poklidné atmosféře by nikdy jisté poznatky nevyšly najevo. Je na každém jednom z účastníků, aby prošel tu cestu ohořelých vět, děr po šrapnelech a vlastních i cizích ran a svou pravdu na ní objevil. A ano, k rozpoutání války se hlásím. Jen trvám na záměně výrazů: nikoli války, nýbrž cesty k pravdě.