Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
létající koberec
datum / id03.02.2017 / 476248Vytisknout |
autoragáta5
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno593x
počet tipů13
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

jen tak v ponožkách našlapuju hebkým kobercem



 v neznámé krajině.



Vzduchem poletují mýdlové bubliny



 a já si zvykám na všechny ty kostry nad hlavou...

létající koberec

Nejdříve tam byly kóje,
úzké pro jedno tělo a cinkot klíčů, co se nacpal do uší.
Připomínal nekonečný potravní řetězec,
možná trochu studentskou kolej
i přilepenou karamelku na patře.

Postupně přibývaly skříňky, knihovny.
Hladově plnily prostor, rozpínaly zdi.
Nakonec vystoupil z davu stařešina a nazval tohle místo domovem.
A pak dítě (sotva viditelná kopie svých předků),
hrající si se zajíčkem, utrpělo ranní můru.
Zvrhlo mléko do koberce.
Domov se rozpadl do kaluže bílého fleku,
venku zaštěkal pes.

Na druhé straně světadílu zrovna házel eskymák ledním medvědům ryby.
Házel je celý den a medvědi žrali, stáli na zadních,
bručeli, kadili a zase žrali.
Večer bylo po hostině.
Časně zrána jeden z těch ledních medvědů sežral eskymáka…
Další den čekali, kdo jim hodí rybu.
Čekali ještě týden.
Nakonec vystoupil z čekající řady největší z nich.
Nachytal tuny ryb a rozdělil se.
Večer bylo po hostině.
Časně zrána… a tak to šlo pořád dokola
než zasáhl Bůh.
Bylo to na jaře.
Na bělostném sněhu vystrkovaly růžky bělostné kosti.
Pomalu tálo.
Škarpami šel starý muž, za ním hopsal bílý zajíček.
Byl tak malý, že splynul se sněhem,
jen občasné zastříhání ušima prozradilo, kudy hopsá.
Muž došel ke studni, nahnul se nad ní,
prohlédl svůj odraz ve vodní hladině a zvolal:
Jsem Bůh! 
Bůh… ůh… ů… ů…
       A vznikla první žába na prameni.


Nad tím vším tekla mléčná dráha
a máma s tátou kupovali létající koberec...

Drželi se za ruce, dýchali na střapce.
Oba chtěli čistou linii, oentlované konce.
Tak tam nerozhodně stáli,
mysleli na vylité mléko svého potomka,
nakonec šli domů.
Na mimibazárku zrovna prodávala Andrejka nepotřebné věci:
ze zásuvek dětský koutek,
obrovského ledního medvěda,
koberec bez střapců…
Jenže tahle rodina neměla internet,
neměla ani televizi
a v neposlední řadě ani páru,
co je to mimibazárek…

 

Maminka připravila mýdlovou vodu,
dítě dělalo bublinky a posílalo je do prostoru,
tatínek kartáčem koberec vydrbal,
nakonec ho všichni tři rozprostřeli napříč domovem…


a někde uvnitř internetu letěl zvláštní koberec,
na něm se tlačily kosti medvědů a eskymáků,
Andrejka tleskala radostí
a všechno bylo zase v naprostém pořádku.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.02.2017 09:26:57agáta5

:))

17.02.2017 08:17:38Lnice
Rodina je všechno...v kladném nebo záporném smyslu?:)
16.02.2017 17:20:10agáta5

díky za čtení a že něco přináší... ono je to spíš o tom světě, jak se lidi požírají a nakonec že rodina je všechno :)

16.02.2017 17:06:20Lnice
Je to hodně plné, chvílemi se v tom moc neorientuju, ale děkuju za zajímavé čtení...:)
13.02.2017 14:54:43Lakrov
redaktor prózy

Zpočátku mi to připomíná hádanku, snad náznak čehosi z přírody  (vidím úl i plástve),  později tuším spousty náznaků (podobenství, alegorií k lidskému životu),  které sice přesně nechápu, ale i tak se mi to líbí.  Název, který čtu až nakonec, tomu dává jasnější rámec.  Tip.  

08.02.2017 19:19:06agáta5

kolobajdo, a vo vo tom to je :)))))))))))  jsi mě rozesmál

08.02.2017 16:59:05Kolobajda

Tak to jsem z toho jelen - akorát si pamatuju ze školy, že jelen se skoňuje podle vzoru střapec... a proto T***

07.02.2017 15:23:31Hugo Ramon

:-) můžu

06.02.2017 11:36:51agáta5

:))) to já zkouším spojení, kví...

06.02.2017 11:24:44qíčala

To je hodně zvláštní báseň, takhle jak to čtu dohromaty, tak to vynikne:) Jj, líbí


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.