Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
smrt je dědičná
datum / id08.02.2017 / 476411Vytisknout |
autoragáta5
kategorieMIMO
upřesnění kategoriemožná k diskuzi...
zobrazeno539x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
smrt je dědičná

V sobotu Danovi umřela máma. V pondělí ho potkávám na parkovišti, a protože netuším, že už tady mezi námi není, ptám se jako pokaždý… a co máma? Umřela. Poslední tři neděle nekomunikovala ani nejedla. Letos by jí bylo osmdesát. Na Danovi je vidět určitá úleva. Ve středu se k tomu ještě vracíme, vlastně se vracíme k tý úlevě, kterou jsem cítila tenkrát před třemi lety i já. Probíráme, jestli není ta úleva třeba jen schovaný sobectví. S ležícím starým člověkem je jen trápení a stojí spoustu energie, času...


Někdy mě trochu trápí hovory, který jsme s mámou vedli než zemřela. Nedokončili jsme je a některý jsme dokončit měli.  Třeba ten o pocitu, že jí to na světě už dávno nebaví. Kde se vzal, kam zmizela ta obrovská energie…

 

A aby toho nebylo málo, cestou z práce mi pomalu skočí pod kola auta soused Míra. Vůbec jsem ho nepoznala. Hubenej, v čepici z roku raz dva, ohnutej jako věchýtek. Zastavuju. Jé, ahoj. Míra sundavá rukavici a mě to hned dochází. Umřela mu máma. Má to napsaný v očích, v hubených rukách… maminka ležela už několik měsíců v hospicu, neschopna se o sebe postarat.
Míra byl kdysi můj kolega v práci. Dal výpověď a odešel, aby se celodenně mohl starat o invalidního, mentálně zaostalýho bráchu, protože máma už byla příliš stará a nemohoucí. A tak se staral o bráchu, vozil ho po vesnici, koupal, krmil… a pozvolna se začal starat i o mámu… věřící svobodný Míra, který se celý život staral o druhý. 
Pozvala jsem ho na čaj. Chce prodat dům, jít do garsonky,  bere léky na nervy…,zatím do práce nemůže. Trápí se. Jak je možný, že se člověk takhle zhroutí, když věří v Boha? Ptám se, protože nezeptat se by bylo divný. Vždyť jsou teď na lepším místě, ne?


 „Já vím, ale co teď budu dělat?“ 


A mě najednou přišlo, že už nejde o mrtvé a zármutek z jejich smrti, ale spíš o vlastní existenci, o síle jít dál.  

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.02.2017 08:43:25agáta5

taky si to myslím, hugí... ono rozhodovat a být zodpovědnej za vlastní život a činy, to je makačka :)

09.02.2017 16:23:31Hugo Ramon

někdy mám taky pocit, že žít jiný život je lehčí - napadlo mě to, když jsem opět spatřil jednoho mentálního pytlíka - ale nebude to pravdabuď máš celej příbor a musíš víc řezat nebo jen lžíci a stačí nabírat vodu, ale ...

09.02.2017 13:44:59agáta5

jj, taky záleží na věku, čím jsem starší, tím míň vydržím :) ale to je asi normální... nějak cejtím, že už potřebuju víc klidu :)

09.02.2017 13:07:08Gora
redaktor poezie a prózy

když jsem dělala v ÚSP u mentálně a fyzicky postižených, říkali nám, že po dvou letech už to člověka silně poznamená...natož mnoho roků

09.02.2017 12:51:56agáta5

to víš, že si taky pobrečím :)

09.02.2017 12:43:11Gora
redaktor poezie a prózy

jsi "silná" osobnost, je to znát z tvorby...někdo se složí...

09.02.2017 12:41:37agáta5

jsem to zažila, nemocný dítě, nemocná matka... delší dobu, ale nějak se umím dobíjet sama jak píšeš ... a ano je to vysilující, člověk musí mít pořád v záloze relax - koníčky jinak z toho může i onemocnět. Hodně záleží na povaze člověka, si taky myslím.

09.02.2017 12:41:33Gora
redaktor poezie a prózy

vZtah

09.02.2017 12:34:48Gora
redaktor poezie a prózy

máš dost vnitřního paliva:-) starat se denně o někoho, i když máš k němu sebelepší vtah, je vysilující...a je to jiné než dítě...

09.02.2017 12:23:12agáta5

syndrom vyhoření .. možná... já vyhořím vždycky na jeden den a ráno mě něco vždycky zapálí :)))


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.