Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Pádný důvod
datum / id12.02.2017 / 476523Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno611x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Z hlubokého dávna.

Pádný důvod

 

 

„Tady,“ řekl jsem polohlasem šoférovi. „Zastav.“

Rudolf na křižovatce stočil volant doprava, sjel z lesní asfaltky na štěrkovanou cestu a zastavil.

„Jsme na místě,“ řekl jsem.

Loucký vystoupil a zvenčí úslužně otevřel zadní dveře volhy. Jeho horlivost však zůstala bez odezvy. Ministerská kontrola se zajímala pouze o mapu, rozloženou na koleně.

Rudolf na mě rychle pohlédl a v koutcích úst mu zacukalo. O našem hlavním inženýrovi, jemuž přes tajné a vytrvalé pokusy stále ještě chybí titul inženýra, si myslí totéž, co já.

Otočil jsem se k tomu z ministerstva a ukazováčkem píchl v mapě doprostřed lesního komplexu. Ale nebylo to již třeba, inženýr Kubišta se právě zorientoval.

„Ano, vidím.“

Zběžně z mapy vyčetl informace, které mu o nejbližších porostech mohla poskytnout, a pak otevřenými dveřmi vzhlédl k úctyhodné hradbě vyspělého lesa, jež se pyšně zvedala sto metrů odtud.

V průzračné záři babího léta se mezi námi a tou lesní stěnou prostírala smrková mlazina. Mřížovím stříbrných kmenů a jejich černých stínů se pozvolna vsouvala až do hloubi toho majestátního porostu. Tam, kam již světla z volné oblohy pronikalo jen poskrovnu, ztrácela mlazina výšku a hluboko v lesním šeru končila dlouhými jazyky nízkého náletu, vzdáleně připomínajícími temně zelené závěje, naváté tam mezi paty těch kmenů severovýchodním větrem.

Pohled na zdařilou přirozenou obnovu lesa je obvykle pro lesníka zážitek, většinou vyvolá obdiv a uznání, někdy závist. Inženýr Kubišta však na to nic. Přiznám, že se mě to dotklo.

„Půjdeme tudy,“ rozkázal a táhl prstem po mapě, přejel čerstvou paseku, již si na mě pohrůžkami vynutili – no nazdar!, ještě tohle! –, a ukázal o dvě oddělení dál.

„Skončíme v těchto místech.“ Složil mapu, vstrčil ji do kapsy a začal se přezouvat do gumáků.

Jsem zvědav, jestli přijde na to, že ta paseka měla být ještě o půl hektaru větší.

To si piš, že přijde.

Zatímco Loucký okázale přidržoval dveře vystupujícímu kontrolorovi, obrátil jsem se k Rudolfovi.

„Jeď dál po asfaltu a za seníkem u druhé cesty čekej.“

Ruda kývl a ukázal, že mi drží palec.

„Neboj,“ položil jsem mu ruku na rameno a vystoupil.

Strach nemám. Jen jsem až dodnes doufal, že se z toho nebudu muset zpovídat. A zrovna ministerské kontrole.

Už když si v kanceláři vybral tento výchozí bod, viselo to ve vzduchu: buď to vezme doprava, nebo doleva. Vzal to doprava. S tím nic nenadělám.

Ruda s volhou odjel. Inženýr Kubišta si to namířil po úhlopříčce starým porostem. K obnově rozpracovanou část nechal bez povšimnutí. Vnořil se do šera zapojeného porostu, kde kroky tlumil mech a jehličnatý opad. Loucký se vrhl k němu, obíhal ho předem zadem a vytahoval ty svoje historky, co jimi tradičně odvádí pozornost, aby zabránil průšvihům.

Čeká, že mu za to budu vděčný. Jdi s tím do háje. Byl bych radši, kdyby si toho trochu všiml. Ale nemá zájem, o toto ne. Zajímají ho úplně jiné věci. Ten asi s potěšením navštěvuje pracoviště, kde nebývá zvykem obdivovat lesní porosty, ale dobře nabroušenou ocel.

Nějak ho ty Olinkovy anekdoty zaujaly!

Snad nežárlíš? Nakonec buď rád, že se kolem sebe ani do mapy nepodívá. Viděl by dost, aby tě poučil. Co má znamenat ten jednotlivý výběr, to úmyslné prosvětlení? Co ty houfy semenáčků, které se po těžbě objevily a které si teď samy začnou diktovat další zásahy ve svůj prospěch, místo toho, abyste zde jednoduše skácel bezproblémovou holoseč, pane kolego?

Oslovuje mě „pane kolego“ a myslí, že mě tím přivede na pravou víru.

Já ovšem neznám nic lepšího, než když se podaří právě tohle, Mistře.

Dobře že nemá zájem. Třeba mu to vydrží až k pasece.

Jde přesně po vybrané trase.

Klid. Mám pádné argumenty.

Jsou dost pádné i pro něho? Ten nejpádnější… ten abych raději vůbec nevytahoval, jestli se před ním nechci zesměšnit.

Ve svahu napravo pod námi se otevřela holá pláň se zbytky po spálených hromadách klestu. Nastupující paseční vegetace již obrůstala pařezy, jen terčům zčernalých ohnišť se v těsných kruzích vyhýbala.

Hluboce rozježděnou cestu dvěma skoky přesadila kuna. Lehce, jako když se vzdouvá vlna, vznesla se třetím skokem na pařez. Vztyčila se na zadních tlapkách, jiskry černých světel zaostřila k nám a se zvednutým nosem bystře větřila.

Zastavili jsme se jako přibití. Loucký přerušil anekdotu uprostřed slova. V okamžiku, kdy kuna po hřbetě jiné vlny plavně sklouzla do jejího úžlabí a tam zmizela, pohlcena pasekou, inženýr Kubišta, aniž čekal na pointu Louckého poslední historky, dokonce aniž se mu aspoň formálně omluvil, využil přerušení, rozevřel mapu a pozorně porovnával paseku ve skutečnosti s pasekou předepsanou taxátorem.

Ovšem, teď na to přišel.

„Na ten mladší pruh jste zapomněl, pane kolego.“

Loucký právě spolkl urážku a rychle se přizpůsobil nové situaci. Jde do tuhého, on je hlavní inženýr závodu. Hleděl na mě poněkud vyděšeně.

„Nezapomněl,“ řekl jsem.

Kubišta zvedl obočí.

„Nechal jsem ho stát úmyslně,“ řekl jsem a byl jsem připraven na všecko.

Inženýr Kubišta se však nezeptal proč.

„Ještě to můžete napravit,“ nabídl smířlivě hlasem hodného strýčka z ministerstva, „ještě není pozdě.“

Pocítil jsem povědomé trnutí v čelistech a raději jsem zaútočil přímo.

„Nechal jsem ho stát, když jsem si spočítal, kolik dřeva tady teprve naroste. Zadarmo. Z ničeho. Ze vzduchu a kamenité půdy.“ Aspoň to bys mohl pochopit! Aspoň to!

Louckému se vytratila barva z obličeje.

Strýček si nás oba ledově prohlédl. Pohrdavě odfrkl.

„Vy jste mi na tom vašem závodě nějak přecitlivělí. To si tak o své újmě upravujete všechny těžební zásahy?“

Hlavnímu inženýrovi Louckému zatápaly oči v prostoru. Teď by se nejraději vypařil. Znelíbit se nahoře, to je úplně to nejhorší, co ho mohlo potkat. Tak nějak si čas od času v horečných snech představuje konec kariéry.

Ale proč?! Kvůli pitomým nápadům jakéhosi cvoka! Co už se do mě nahustil, že si tím svým svérázným přístupem ke služební disciplíně podřezávám pod sebou větev! A teď to má odnést se mnou?!

„Já ne, soudruhu inženýre, já ne!“ zašermoval rukama, „o tom já nic nevím.“ A na tři kroky ode mě odstoupil.

Kubišta zrozpačitěl. S něčím takovým se asi setkal poprvé. Proto se obrátil jenom ke mně:

„Uvědomujete si závaznost předpisu hospodářského plánu, pane kolego?“

„Proti pasekám a hlavně proti předpisu likvidovat nezralé porosty mám výhrady,“ řekl jsem a zdálo se mi, jako by mi mezi zuby skřípal písek.

„Ale zařizovatel měl pravdu. Podívejte se, ta cesta se očividně vnucuje za hranici nově zakládaného porostu. Na rozdíl od nerovného a nejistého okraje, který by vznikl, kdybyste to nechal tak.“

„Ten nejistý okraj teď po odkácení starého porostu chrání proti západnímu větru celé oddělení tady za cestou, vždyť to vidíte.“

Kubišta se díval do šera mladé, padesátileté smrčiny, z níž jako pevnosti čnělo pět mohutných korun stopadesátiletých jedlí, které zde zůstaly z minulého obmýtí. Hranou složené mapy si ťukal do dlaně. V duchu mi možná dával zapravdu.

Pak ale zavrtěl hlavou.

„Příšerně to tady překáží.“

„Překáží?! Copak nám jde o vytvoření bezvadného geometrického obrazce?! Nám nejde o les?!“

Kubišta netrpělivě pohlédl na hodinky. Okamžik v sobě potlačoval nevoli a potom s nuceným klidem řekl: „Něco snad obětovat musíme, nemyslíte?“

A je to tady. Obětovat.

Prolétla mi hlavou zoufalá myšlenka, že ten porost nezachráním. Už přišla řeč na oběti.

Před očima se mi přehnala hrst lehounkých vláken. Zaclonila Kubištu i Louckého.

Neovládl jsem se.

„Oběti můžeme chtít na sobě! Na sobě ano! Na lese nikdy!“

Rozmazaná vlákna se svíjela jako hádci. Teď jsem tomu dal!

Loucký mě už viděl zatlačeného v koutě, tak přispěchal ministerskému na pomoc.

„Pro mizernýho půl hektaru vedeme řeči. Poslední kalamita jenom na tvým polesí nadělala ztráty stokrát větší. Skácíš to a víc se vo tom nebudeme bavit.“

Co to srovnává? Co to proboha srovnává?! Tak já se mám učit od kalamity!

Klid.

Klid? Klidný může být ten, koho se to netýká.

Vypadá to jako saze, co se mi vznáší před očima.

Velice svědomitě si odplivnu. Dám si na tom opravdu záležet.

Obláček sazí se usadil. Celý Loucký se může dát vycpat. Starosti mi působí Kubišta. Kdyby trval na svém, nic nezmůžu. Ve „vyšším“ zájmu se již obětovaly větší hodnoty.

Ale co když je ve skutečnosti také jenom lesník? Co když ho občas pronásledují trýznivé pochyby, jestli všechno, co hlásá a koná, je ve prospěch budoucnosti lesa. Nikdo z nás není prorok. Možná chceme oba totéž, jen volíme každý jiné prostředky.

Od paty prostřední jedle ve smrčině vyrazil hřivnáč. Sledoval jsem jeho let. Je to riskantní, ale možná to vyjde. Nic jiného už mi nezbývá.

Zrcadélka holubích křídel ještě rýsovala ostrou vlnovku nad pasekou. Bílá stopa té pravidelné křivky se vytrácela zvolna, jako se vytrácí zvlněná stopa světelných bodů z televizní obrazovky. Vsadil jsem na jednu kartu.

„Pojďte,“ řekl jsem inženýru Kubištovi a vedl ho pasekou do těch míst. O Louckého jsem se nestaral. Šel loudavě za námi.

Chladné šero studánky pod starou jedlí hlídala průhledná váza, elegantně vykroužená z pěti vztyčených per kapradě. Neviditelná voda stála mezi syenitovými kameny, jejichž kdysi černobílé zrnění bylo zašedlé porostem řas. Pohled k písčitému dnu silně lomila hloubka. Na hladině se vznášelo prachové holubí peříčko, lehounce, jako by se jí ani nedotýkalo. Při pozorném pohledu se dalo postřehnout nepatrné víření a proudění vodních vrstev. Snad jen proto, že jsem věděl, kde hledat, objevil jsem po chvilce mezi zrníčky živce přesné místo, kde voda ze země vyvěrala.

Je to malý zázrak. Kdykoliv sem přijdu, vždycky si připadám jako ve svatyni.

Pokleknu, seberu pírko a odstraním pár lístků z přepadu studánky do potůčku.

Inženýr z ministerstva, náhle podivně lidský, sklonil se ke studánce, něžně nabral vodu do dlaní, jako se bere žluté kuřátko, a napil se. A ještě jednou. A ještě.

„Á, ta je!“ Vstal. Otřel si ústa rukávem. S pohledem upřeným vzhůru obešel kmen čtyřkubíkové jedle, jejíž vrcholek se vypínal nad smrky do téměř třicetimetrové výšky, a prsty pohladil hladký plátek hluboce rozpraskané borky. Z bělavých šupin a temných brázd sálalo voňavé teplo prošlého léta.

Kdypak si naposled prohlížel kůru živého stromu tak zblízka!

Díval jsem se, jak nehtem odlomil šupinu a drtí ji v prstech. Až ke mně zavanula prudká vůně.

Teď zůstal na vteřinku sám a v následující chvilce nám začal závidět. Nám venku. Každý z nás při své práci, neoddělitelně od ní, může si dovolit, co on už dávno ne. Může třeba opatrovat svou studánku, jako by na světě nebylo nic důležitějšího.

Když se probral, rozhlédl se porostem, obhlédl ještě jednou paseku a přimhouřil oči.

„Tak co s tím? Urychleně smýtit? Podle plánu?“ Podíval se na našeho hlavního.

„To by byl zločin!“ zvolal hlavní ohnivě. Hlas mu ani v náznaku nezakolísal. Na mě se skoro přátelsky zazubil.

Tatrmane. Ty o svou kariéru nepřijdeš.

Kubišta se ke mně obrátil s výtkou.

„Mohl jste to říct hned.“

Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale on mi v tom napřaženou dlaní zabránil.

„Doufám, pane kolego, že tady vyloučíte jakoukoliv chemizaci.“ Srozumitelně kývl hlavou k pasece.

Jen taktak jsem odolal pokušení vrazit mu přátelskou herdu do zad. Teprve teď jsem i já poklekl a s ohromnou chutí se napil křišťálové vody.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.03.2017 10:20:33revírník

Souhlasím. Včetně obou výtek. Jo, může se to tak zdát. Děkuji za upřímnost.

16.03.2017 22:04:26Luzz

tempo příběhu je trochu pomalejší, líp by se mi asi četlo na papíře (se mi zdá, že jsem ti to už někde psala).

ze začátku jsem se trochu ztrácela v postavách (třeba kde se tam objevil ten Loucký), místy mi to přišlo už trochu patetické (pasáž o obětech), místy jako pohádka (to "obrácení" ministerského úředníka jen díky studánce), ale do celku to vlastně zapadlo.

klidné vvyprávění, ze kterého je cítit láska k lesu... docela fajn.

 

07.03.2017 10:31:55K3
redaktor prózy

Navrhuji co mi nejvíc utkvělo v paměti. Ale o vlastním osudu povídek v soutěži? Čím víc hlasujících, tím spravedlivější. Piš dál.

07.03.2017 10:20:17revírník

Přišel jsem až dnes, tak se omlouvám za zpoždění. Ano, jestli se ti povídka zdá k tomu vhodná, proč ne. Bude mi ctí.

05.03.2017 11:27:48K3
redaktor prózy

Rád bych nominoval do PM?

23.02.2017 12:43:11revírník

Fajn.

23.02.2017 12:40:47Lakrov
redaktor prózy

K lesu mám (nejen geografickou vzdáleností) blízko, k té terminologii méně. Snahu přiblížit psaním tohle prostředí i těm, kteří na ně z okna nedohlédnou, oceňuji.

23.02.2017 12:35:31revírník

Ano, uznávám, lesnické prostředí a terminologie jsou trochu zvláštní, možná i cizí. Snad proto se je snažím podobným psaním přiblížit. Děkuji ti za vyjádření a za tip.

23.02.2017 11:08:47Lakrov
redaktor prózy

Akční začátek na mě dělá dojem machinací za totalitních časů,  následující poetická pasaž dává tušit, kdo je autorem.  Cosi jako "majetková kriminálka", trochu sobjektivně pojatá.  Prostředí, souvislosti (a terminologie) v nichž se ten krátký příběh odehrává,  jsou pro mě místy cizí, ale závěrečné "prohlédnutí" je působivé.  Tip.  

12.02.2017 15:18:00revírník

Ireno, dík. To bude tím celoživotním stykem a zacházením s lesem.

Karle, máš pravdu. Oceňuju, jak to máš v lese vypozorované. I tobě děkuji za milá zanechaná slova.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.