Ráno

Měsíc je jako sušenka namočená do tmy
ubylo z úplňku
už není noc a přesto ještě těch několik hvězd 
co zbylo 
svítí mořeplavcům z ulic 
k návratu, vyplutí či k ztroskotání  
a pomalu se probouzející město 
vystupuje z ticha
jak cvakají rychlovarné konvice i patentky podprsenek
a punčochy černé jako stíny pozůstalých poledního pohřbu 
zapomenuty na opěradle 
voní vanilkou a cigaretami 
a souloží vůbec 
a pak první paprsek světla začne hledat cestu 
to rodí se den 
jako když žena přivádí na svět dítě 
a z tramvají zní umělý hlas počítače prozpěvujícího jako kněz
k těm kdož již nastoupili
své zastávky a konečné stanice 
až do skonání věků
Amen 
jen já ještě nechci probudit se 
ač roky nespím již 
neboť jsem příbytkem ptačích duší a ohně žárovek 
ve svém stavu vědomí, které bych nazval bezsmrtí
a svých sto andělů propouštím v ten okamžik 
být žebravými holuby i křídly nad barvami 
jež přivádějí malíře k šílenství, když zapomenou přidat krve
do svítání a vlčích máků   
a zavírají pak za sebou dveře obrazů 
jako já
když odcházím bodnout se do srdce 
vytrhnout si růži z těla
nechat se očichat psem
a milovat se s tebou
a tak spouštím lana paží s kotvami dlaní 
v naději, že jsi
a blízkosti tvé, že za zemi budu mít 
a písek za tvou tvář
jen co
příliv dosáhne města 
řezník přestane plakat pro jehňata
spalovač zapálí pec
dítě opíše úkol
a ty 
spálíš si rty rtěnkou 
a jazykem