Záchvat dobročinnosti

V kapse u košile mě hřeje kapka krve. Je vsazená do malého odznáčku, který si doma dám do šuplíku a už se na něj nepodívám. Možná až někdy. Třeba až (a jestli) dostanu Jánského plaketu, zase se na něj kouknu, když ji k němu budu ukládat.

Je mi špatně. Byla jsem darovat krev poprvé a vzali mi jí půl litru.

Točí se mi hlava a chce se mi zvracet. Nejraději bych zvolala: Omdlím! a složila se do náruče nejbližšího silného muže. Bohužel, v mém okolí jsou momentálně jen FELáci, a to dokonce TYPIČTÍ FELáci (rozuměj: žádné svaly, zato však čtyři vousy pod nosem a sedm na bradě, kostkované košile, aktovky z hnědé kůže a roku 1910, na nohou prestiže a na tváři hluboké zamyšlení, tvoří-li zrovna nějaký program, popřípadě nadšení, objevují-li právě zázraky chatování.)

Ani nevím, proč to vlastně píšu. Asi proto, že jsem na něco přišla.

Lidi asi vážně nedělají nic pro druhé. Ať už nosí oblečení a jídlo do charity, dávají peníze do sbírek, kupují hračky pro děti v dětských domovech nebo dávají krev či kostní dřeň (ehm... tu chci darovat také...). Nedělají to proto, aby pomohli. Dělají to pro ten dobrý pocit z pomáhání.

Obětovala jsem trošičku krve pro nemocné a je mi sakra dobře z toho, že je mi kvůli tomu špatně - že si tak neustále připomínám, jak jsem dobrý člověk, když pomáhám.

Je to zvláštní. I přes to, co tu píšu, mám zároveň pocit, že jsem to vážně udělala pro ty lidi, ne pro sebe. A jen kvůli tomu, že jsem darovala krev, si nepřipadám jako dobrý člověk. (Například asi v deseti letech jsem starší sestře snědla rumovou kouli v čokoládě.) Vlastně si připadám spíš jako špatný člověk. (Včera jsem svou mladší sestru při česání schválně tahala za vlasy.) A není to vlastně jedno? Tímto vám tedy děkuji, že jste bezúčelně strávili chvíli nad touhle mlhovinou slov. A víte co? Nečtěte to znova... Nestojí to za to. Radši běžte darovat krev.