Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Jolana a hygienicky balený cukr
datum / id16.02.2017 / 476665Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaKaždodenní
zobrazeno953x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

 



 

Jolana a hygienicky balený cukr

     Marie Moudrá byla asi metr a půl vysoká, průměr v pase skoro stejný, takže vypadala jako koule ve špinavé pracovní květované šatové zástěře, z které trčely tlusté krátké ruce, nohy a na tučném krku hlava s blonďatou trvalou.
     Moudrou jsem šacoval tak na padesát let. Pracovala jako pomocnice u flexotiskového stroje, kde jsem měl působit coby tiskař-mašinfíra. Jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě ohrnula ret. Mistr Bareš mi vysvětlil mou práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a zdejchl se.
     „Hele, mladej,“ spustila Moudrá, sotva se Bareš vzdálil, „aby bylo mezi náma jasno od začátku – nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat, zvedat, nebo lízt po mašině. Takže tyhle věci musíš dělat sám.“
     S čím mi tedy bude pomáhat? Co jiného chtěla dělat, než vozit na paleťáku role papíru, odvážet potištěné, jezdit pro barvy a líh na jejich ředění? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle níž stál zbytek staré role papíru, na ní překližková deska a na tomhle stolku kupa buřtů, pečený bůček, štrůček sekané a halda housek. Moudrá jednu vzala, do druhé ruky studený buřt a hned se do něj zakousla.
     „Jestli to dobře chápu, paní Moudrá, tak vy tu budete celou směnu akorát sedět a žrát.“
     Moudrá se údivem nad mou drzostí zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně v klidu polkla.
     „Nech si to, jo! Mladej!“
     Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.
     „Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ řekla vlídněji.
     Značky představovaly barevné papírky, co řezač vkládal do návinů rolí a upozorňoval jimi tiskaře, že má zpomalit stroj, aby se papírový pás nepřetrhl, neboť v těch místech se v roli vyskytovaly nějaké zrady, jako třeba faldy nebo výtrže okrajů.
     „Já prostě ráda jím. Je to na mně taky vidět,“ řekla Moudrá a hnusně se rozchechtala.
     „No trochu jo.“
     Marii Moudré ovšem její příšerná obezita tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo. Aspoň na ranní směně ne. I na odpolední bylo kouření zapovězeno, ale kdekdo ten zákaz porušoval, protože vedoucí odpolední nemíval, mistr seděl většinou ve své kanceláři a do haly zavítal jen sporadicky. Jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.
      „Petře, ty jsi přece nedoštudovanej doktor. Poraď mi, sakra, něco, abych zhubla.“
      „Nechte si předepsat dexfermetrazin,“ doporučil Pavlát lék, co nebyl na zhubnutí, ale vyvolával i nechutenství.
      Moudrá hned nato odcházela, ale ve dveřích si podala kliku s mistrem Barešem.
     „Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel mistr na dívku, která sem s námi chodila. 
     „Jim nic neřeknete,“ ukázala Jolana vyčítavě na nás.
     „Jenže oni tady kouří a ty se tu flákáš.“
     „Co je ta Jolana zač, paní Moudrá?“ ptal jsem se později.
     Petr Pavlát mi totiž poradil, že když o někom budu chtít něco vědět, mám se informovat u Moudré, protože je tu od založení haly a je to stará drbna.
     „Ty se o Jolanu nějak zajímáš, mladej?“
     „Ne, coby. Jen že na ni Bareš u Pavláta hned tak vystartoval a vyhodil ji odtamtud.“
     „To je nešťastná holka, Mílo. Je z děcáku a Bareš se zavázal, když ji vedoucí přijímal, že na ni dohlídne. S takovýma holkama to ale neumí, tak se chová jako slon v porcelánu. Před časem Jolana chodila s jedním klukem z nádvorní party. Byla celá šťastná, vždyť vidíš, jak vypadá a on ji pak ten kluk dal kopačky. Pro ni to byla rána a tak se pokusila o sebevraždu. Zachránili ji, ale měla namále. Jolana to má těžký, chce se vyrovnat ostatním, překonat svůj hendistep...“
     „Co chce překonat?“ skočil jsem jí do řeči.
     „Tak jak se to řekne?“
     „Hendikep.“
     „No jo, ty jsi študovanej. To se hned pozná. Víš, ona Jolana by taky ráda zapadla mezi ostatní, ale nedaří se jí to. Každej na ní civí, a to není nikomu příjemný.
     „A jak tohle všechno víte, paní Moudrá?“
     „Mám voči a všichni se tady o tom bavili.“
     „A o tom Barešově závazku, že na Jolanu dohlídne, víte jak?“
     „On totiž Bareš, když byl malej, bydlel nedaleko od nás a chodil...“
     „Dobrý, dobrý, nemusím vědět úplně všechno,“ zarazil jsem ji.

     Za tři dny Marie Moudrá znovu narušila náš kuřácký dýchánek ve štočkárně.
     „Petře, cos mi to poradil za hajzl-prášky?! Mě po nich nechutná jíst.“ 
     „To je účel, paninko. Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje.“ 
     „Na takovou medicínu se ti můžu vysrat, Petře!“ řekla Moudrá temně a odfrčela.
     Když už jsem zase u rozjeté mašiny kontroloval kvalitu tisku, náhle se ke mně na můstek k barevníku vydrápala Moudrá.
     „Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala na mě, aby překřičela rachot stroje.
     „Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“
     „Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“ 
     Podíval jsem se na ni zaraženě, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské najednou líto, ale ta situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z barev řičí smutnou zpověď, byla zároveň děsně směšná. Neměl jsem však chuť se smát.
     O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo.
     „Co děláš?“ zastavila mě Moudrá.
     „Chci si je uvařit k obědu.“ 
     „Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice.“ 
     „Když já na to nemám chuť. Ale díky, jste hodná.“
     I když jsem věděl, že to nesmysl, tak mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná.
     „Jak myslíš,“ pokrčila rameny, až se na ni sádlo roztřáslo. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka natvrdo?“
     „Netuším.“ 
     „Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový. Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme.“ 
     „Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku?“
     „No do tý,“ přikývla Moudrá.
     Cpal jsem už vajíčka do komory sušící sekce stroje, co nanášel východoněmeckou voděodolnou sračku na papír z role, když se objevil manšinfíra natěráku Josef Najman.
     „Půjdeš s námi dneska chlastat?“ zval mě.
     „Jasně, půjdu. A s kým – s náma?“
     „No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí.“ 
     „Proč je čubka?“
     „Protože dá každýmu, kdo si řekne, i když chodí s Karlem.“
     „Vám taky dala, Pepo?“
     „Já si neřek,“ odvětil lakonicky. 
     Žvanili jsme pak ještě skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Jak jsem je vytáhl z komory, byla nějaká lehká. Jejich obsah se totiž za tu dobu úplně odpařil.
     „Dobrou chuť,“ šklebil se škodolibě Najman.
     Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté skořápky vajíček.
     „Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.
     „Kraslice.“
     „Teď kraslice?“
     „Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce v termínu, tak je slavím teď v září.“ 
     „Si blbej,“ pravila něžně Jolana. „Nešel bys dneska do kina?“ 
     „Já s tebou? Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti.“
     „A nemůžu jít s váma?“
     „Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí.“
     „Deš chlastat s tím exotem Karlem? Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“
     „Najman.“
     „Ten starej prasák Najman de taky?“
     „Ten starej prasák mě pozval.“
     „Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty? Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do technickýho rozvoje.“
     „Je to tak. Mám na to kvalifikaci.“
     „No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou.“
     „Proč o nich tak mluvíš, Jolano?“
     „Protože to je spodina. Kdybys jenom věděl, Mílo.“
     „Co kdybych věděl?“
     „Kdybys věděl třeba, jak se ke mně Karel chová. Jak mě ponižuje.“
     „Jak?“
     „To poznáš v tý hospodě.
     „Tak proč tam chceš jít?“
     „Chci tam jít, protože tam jdeš ty.“
     V hlavě mi zablikala kontrolka, že se tady schyluje k čemusi, na čem nemám zájem.
     „Proč tady děláš, Joli, když se k tobě tak chovají?“
     „Kde by mě asi tak zaměstnali? Ty si můžeš vybírat, ale já ne. Tohle je nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. No a ještě Moudrá. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“
     U mašiny jsem ještě chytil Moudrou a zeptal se jí, co jsou Najman a Karel zač?
     „Na ty dva si dej pozor. Najman byl doktor, gynekolog, ale pak ho vyhodili a odsoudili za mravnostní delikty, protože to dělal s pacientkama a taky s holkama pod zákonem.“ A Karel je sice syn diplomata, ale taky feťák a násilník. Byl i zavřenej. Proč myslíš, že dělaj tady?“
     „A co Karel provádí Jolaně?“
     „To si ani nepřej vědět. Jedná s ní, jakoby ani nebyla člověk.“ 

     Sotva jsem se s Jolanou objevil v hospodě, Najman, Karel i Jiřina se tvářili zaraženě. Při třetím pivu si mě Najman vzal stranou.
     „Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, když jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl.“ 
     „Kdo říká, že na ní polezu? A proč bych měl tušit, že si nevybíráte?“
     „Děláš přece s Moudrou, a ta ti určitě poreferovala, co jsem zač.“
     „Zmínila se,“ připustil jsem.
     „Prej zmínila. Ta mě musela vylíčit v těch nejhorších barvách, babizna. Ale pokud jde o Jolanu, dej od ní ruce pryč.“
     „Co pořád máte. Vnutila se mi,“ řekl jsem a hned se za to zastyděl.
     „Ta po tobě jede jak ohař. Věř zkušenýmu. Přece se nezahodíš s cigoškou, navíc takhle šerednou,“ vymlouval mi Najman Jolanu, i když jsem ji nijak nehájil.
     Všichni se bavili, jen Jolana mlčela. Bylo na ni vidět, že si netroufá promluvit a já jsem se jí nedivil. Že jí všichni odmítají, bylo totiž skoro hmatatelné. Neusnadnil jsem jí to ani já, neboť jsem nemínil před tím póvlem vypadat, že jsem ten, co chce vlézt na cigošku. A pak se Karel projevil. Usmál se na Jolanu a kývl na ni, aby si k němu přisedla. Překvapená, ale zjevně potěšená Jolana ho hned poslechla.
     „Tak co, ty černá mrcho, myslíš si, že Mílu sbalíš?“ zeptal se Karel nahlas, že to musela slyšet celá putyka. 
     Zděsil jsem se, ale ostatní to nijak nerozhodilo.
     „Děláš si marný naděje. Míla je hezkej mladej kluk a ty jsi špinavá zrůda, morgoško.“
     Co řekl, bylo přes čáru i pro Najmana a Jiřinu.
     „Karle, mluv za sebe a ne za mě,“ okřikl jsem ho.
     „Tak já tě chci týhle obludy zbavit a ty se jí zastáváš.“
     „O nic jsem tě nežádal. Proč se do Jolany tak navážíš?!“
     „Vždyť se na ni koukni, ta si žádný ohledy nezaslouží.“
     „Každý si zaslouží ohledy,“ řekl jsem zlověstně. „Jenže tobě to nedochází, protože jsi zkurvenej zmetek s vyhuleným mozkem!“
     „Cos to řekl?!“ 
     „Slyšel jsi dobře, ty hajzle.“
     Karel se proti mně za stolem hrozivě vztyčil a pak bez varování vypálil pěstí. Já jsem něco takového ale čekal, chytil ho za tu pěst a poslal ji i s celým Karlem dál za sebe. Přelítl stůl, narazil do druhého volného vedle, převrátil ho i s židlemi a zůstal ležet tváří k zemi. Vůbec se nehýbal. Jiřina hned vyskočila, klekla si k němu a snažila se ho probrat. Pomohl jsem jí s Karlem na židli a s gustem mu vlepil ještě pár facek, po kterých se probudil. Na pokračování rvačky neměl chuť. Dostal kafe a Najman omlouval incident u hostinského. Ten byl ale zřejmě na něco podobného zvyklý, tak jen mávl rukou. Teď zase Karel seděl stranou a nevstupoval do debaty.
     „Tedy, Mílo, tys mu dal,“ vzala mě Jiřina v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla někam těsně nad loket. „Udělal jsi na mě dojem.“
     „Nechodíš náhodou s Karlem? A kromě toho jsi o dost starší.“
     „Tos mi nemusel předhazovat, Mílo. Copak třicet je nějakej věk? A o Karlovi jsi říkal, že je vyhulenej zmetek.“
     „Do toho, co máš s Karlem, mě netahej.“
     „Tak dobře. A s tou Jolanou to myslíš vážně?“
     „Vůbec, ale nemám rád, když někdo kohokoli bezdůvodně ponižuje.“
     „Myslíš, že je někdy k ponižování nějaký důvod?“ usmála se Jiřina šibalsky.
     „Myslím, že ne.“  
     „Rychle z toho s tou Jolanou vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku, bejku,“ ozval se náhle Karel. „Já proti tobě nic nemám, ale morgoše nesnáším. V lochu to byli největší kurvy.“
     „Proč jsi tam byl?“ vyzvídal jsem.
     „Kvůli fetu.“
     „Proč to bereš?“
     „Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“ objasnil řečnickou otázkou.
     „To netuším. A s nimi ano?“
     „Taky ne.“ 
     „A otec tě z toho nevysekal?“ ptal jsem se dál.
     „Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo sedět za katrem.“ 

     Z hospody jsme šli s Jolanou spolu a mlčky a ona se pak do mě zavěsila. Nebránil jsem jí v tom, ale přitom jsem se děsně štítil, až jsem se za to sám sobě hnusil.
     „Byl jsi úžasnej, Mílo,“ řekla najednou. „Ty jsi takovej můj rytíř černým koni.“
     Ohromeně jsem zastavil.
     „Co že jsem? A vůbec, říká se na bílém koni.“
     „To je jedno. Jsi můj zachránce. Ještě se kvůli mně nikdo neporval. Víš, ještě v děcáku, když mi bylo tak čtrnáct, jsem si vysnila, že až se objeví někdo takový jako ty, někdo, kdo ve mně uvidí ženu, s kterou by chtěl být, i když jsem šeredná a navíc cikánka, přijmou mě bílí mezi sebe a já budu mít konečně trochu štěstí. Každý si přece zaslouží trochu štěstí. Doteď jsem nikam nepatřila. Pro cikány jsem byla moc gádžovská a pro bílý zase špinavá cigoška. Ale tys to dneska změnil. Mílo, já tě miluju. Šíleně.“
      Po celou dobu jejího proslovu jsem měl po těle husí kůži, ale když řekla, že mě miluje, zůstal jsem jako opařený.
     „Jolanko, já...,“ konečně jsem ze sebe vysoukal. „Máš pravdu, každý si zaslouží trochu štěstí. Já ti ho ale nemůžu dát. Zastal jsem se tě, protože tě Karel ponižoval. Ale to bych se zastal každýho. Nesnáším, když se lidi ponižujou. Ale my dva spolu... To ne.“
     Chvíli bylo ticho, pak Jolana blýskla bělmy svých očí.
     „Jsi horší než Karel. Ten je aspoň upřímnej. Říká na rovinu, co si o mně myslí. Ty si ale o mně myslíš to samý, ale balíš to do hezkých řečiček.“
    „Jolano, takhle to nemůžeš...“
    „Nemůžu?! Já nic nemůžu! Dal jsi mi naději a já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že jsi jinej, než druhý. A ty jsi mi tu naději hned zase vzal. Ale já se neumím jen tak odmilovat. Když něco cítím, tak doopravdy. Vy, bílí, jste všichni pokrytci. Děsní pokrytci! A ty jsi z nich nejhorší. Vzals mi úplně všechno! Chápeš?!“
     „Jolano já...“
     „Mlč a di do hajzlu, Mílo.
     Chtěl jsem něco povědět, ale nedokázal promluvit. Připadal jsem si hnusný, ale nemohl si pomoci. A tak jsem šel tam, kam mi doporučila. Cestou do hajzlu jsem stále cítil vášeň jejího divokého cikánského vzteku a uvědomil si, že jsem nic tak opravdového ještě nikdy nezažil a také, že v té chvíli byla Jolana i krásná.

     Druhý den před polednem přišel mistr Bareš za Moudrou a mně pokynul rukou, abych zastavil mašinu.
     „Paní Moudrá, právě jsem se dověděl, že se Jolana zabila,“ řekl mistr.
     Rychle jsem po nich sekl pohledem, ale nepromluvil.
     „Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá, když Bareš odešel.
     Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a polkl naprázdno. Obešel jsem stroj a stoupl si před potištěnou roli, opřel se o ni čelem a zavřel oči. Zůstal jsem tak nejméně minutu, potom oči otevřel, vzdálil trochu hlavu od papíru, ale zůstal předkloněný, jako když zkoumám tisk. Svět byl v té chvíli zcela nesnesitelný. Všude, kam jsem stočil pohled, byl bleděmodře natištěný nápis »Hygienicky balený cukr«.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.03.2017 12:28:45kvaj
redaktor prózy

Ale to já vím. Já se v těch uvozovacích větách někdy snažím vyjádřit pocity toho, kdo to říká, nebo jak mluvčí působí.

21.03.2017 10:59:05Lakrov
redaktor prózy

>  ...odkazovací věty, kdo co říká.

 Odkazovací (uvozovací) věty, kdo co říká, často brzdí spád dialogu.  K rozlišení, kdo co říká, lze použít i jiné prostředky;  takové, které lze nenápadně "vložit" přimo do samotného dialogu.  Například minulý čas nebo podmiňovací způsob v případě mluvčích dvou pohlaví.  Tedy např. ...Chtěla bych tam jít, protože tam jdeš ty...

 

 V případě dvou mluvčích postačí,  aby "identita" mluvčího v sekvenci po sobě následujících výroků  byla patrná jen z každé druhé až třetí přímé řeči.

 Tedy např.:

 ...Tak proč bys tam chtěla jít?...

 ...Chci tam jít, protože tam jdeš ty... 

21.03.2017 09:09:57kvaj
redaktor prózy

Děkuji za hodnocení i tip. Možná měly být v povídce nějaké odkazovací věty, kdo co říká.

20.03.2017 16:15:53Lakrov
redaktor prózy

Dobře se to čte. Od začátku do konce vyrovnaný styl, sloh, spád.  Působí to tak "opravdově". Chvílemi (hlavně na začátku) mám dojem,  jako by to tady na Písmáku už někdy bylo, ale po dočtení do konce si říkám,  že jestli ano (jestli to tu bylo) tak s jiným koncem.  Kladu si otázku, kdo je autorem, odhlížím na začátek a...  vidím, že se mýlím. Takže jen velký  tip.

 

 Plus upozornění na (možná) nedostatky:  ...Marie...Jolana... ## zprvu to vypadá, ajko zmatek ve jménech,  ale je to v pořádku. Jen to v kontextu čtení trochu překvapí.  V sekvenci dialogů o tom, kdo a proč jde do hospody, je možná obtížné poznat,  kdo říká ..."Chci tam jít, protože tam jdeš ty."  

12.03.2017 21:05:58kvaj
redaktor prózy

To jsem rád a  moc děkuji.

12.03.2017 19:43:14Android
"Marie Moudrá byla asi metr a půl vysoká, průměr v pase skoro stejný, takže vypadala jako koule" - LoL, nádherný popis, to sem se s chutí zařehtal.
Povídka mi vytvořila obraz v hlavě a četlo se to samo - čili výborně.
02.03.2017 00:11:37kvaj
redaktor prózy

Takových v zásadě bezobsažných "hodnotících" slov je. Vedle těch, co jsi uvedl, mohu přidat - krásné, zajímavé, nebo naopak tezovité, šablonovité, sračka... Obsah jim musí dodat další vysvětlující slova a věty. Tak jako nestačí říct o někom, že je například větší, vždy je třeba dodat ve srovnání s čím. Tato vágní slova podle mého ale nejsou názorem, spíš dojmem. Záleží ovšem na tom, co kdo chápe pod pojmem "názor". Podle mého mínění je názorem až stanovisko, které je podloženo argumenty. V této chvíli se už ale bavíme o poněkud odtažitých věcech.

Pro mě byl tvůj rozbor, který nazýváš nicotným názorem, přínosem. Řadu tvých postřehů jsem uznal a povídku na jejich základě upravil.

01.03.2017 20:24:55blešatá zpěvačka

Žádný rozbor jsem neudělal. Jenom jsem ti napsal svůj nicotný názor, který je pochopitelně taky oploštěnej. Jinak mám samozřejmě rád, když mi někdo ukáže zase svůj pohled na věc, umožní mi na chvíli vidět jakoby jinýma očima... Je snad jasný, že svůj názor neberu jako nějakou "pravdu".

Ano, čtenář si utváří vlastní kritéria, ale to neznamená, že vázne ve schématech, ta kritéria si taky čtenář v sobě reflektuje, rozšiřuje, proměňuje. Zároveň něco pevného v sobě mít musí, jinak by se ve všem rozplizl a nemohl vlastně nic číst a vnímat, nebo, jen by to kolem něj prošumělo. Utvářet si nějaká kritéria je, myslím si, běžná věc, i pokud chce člověk sám sebe posunout dál, něco si v sobě pojmenovat... (a zároveň se tím setkává s marností, naráží na nedostatky sebe a řeči)

Myslím si, že označit něco za schematické je prostě názor, každý má svoje důvody, proč mu něco připadá tak nebo jinak. Stejně jako označit něco za klišovité nebo patetické. Nebo třeba hezké. Taky můžeš říct, že slovo "hezké" je prázdné hodnocení. Jinak, já nevím - ty chceš, abych vysvětloval, co považuju za schematický, ve srovnání s čím a proč? Doufám, že ne.

28.02.2017 01:17:22kvaj
redaktor prózy

O povídce už se nebavme. K tomu druhému odstavci. Právě těmi svými kritérii si každý vytváří určitou představu, čili schéma, jak by měl text vypadat, ať už si to uvědomuje, nebo ne, ať to připouští, nebo ne. Ten rozbor, co jsi udělal, byl dobrý. Chtěl jsem tím říct pouze tolik, že slovo schématický je v hodnocení většinou prázdné, pokud ho nedoprovodí vysvětlení, ve srovnání s čím je to schématické, respektive proč.

27.02.2017 17:41:33blešatá zpěvačka

K tvé otázce - ne, zkratkovitost podle mě není vždy "plochá". Myslím, že je pozoruhodný, když s ní autor umí pracovat. Schematičnost taky může být záměrná (viz Kaurismäkiho filmy, kde ty "schematické" postavy, dialogy a nedialogy mají obrovský přesah a lidství a tak. Teda z mého pohledu). Autor může v podstatě cokoli (třeba i rozsekat lékařskou zprávu do veršů, jak to kdysi udělal Pavel Ctibor). Prostě záleží na výsledku. Tady nemám dojem fungující zkratky, respektive text jako jazyk mi přijde plný balastu a zádrhelů (čímž neshazuju texty, kde je zádrhel cílenou součástí jazyka, ale to je jiný případ), a zároveň to všechno zplošťuje. Nedokážu to asi vyjádřit čitelněji, než jak jsem zkoušel předtím.

Jinak nevím, co mi chceš říct - že schematičnost v tvém textu usuzuju podle nějakýho schématu... Nemám žádnou představu "ideálního textu", čekám, co mi text sám nabídne, jak (a jestli) se mi otevře. Samozřejmě, že jsem omezenej sám sebou - můžu se opírat jen o vlastní čtenářské zkušenosti a s tím související vlastní kritéria, brát v potaz, že každý text je samostatný, každý potřebuje "svůj přístup"... atd... to mi přijde zbytečný rozebírat.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.