Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Trajektorie mezi porodnicí a hřbitovem
datum / id23.02.2017 / 476869Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno373x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Trajektorie mezi porodnicí a hřbitovem

     V sobotu odpoledne to u Mirka v bytě vždycky jen hučelo. Posedával, polehával, popíjel a pokuřoval tam asi tucet různých existencí. V několika skupinkách spolu planě tlachali a hrála jim k tomu celkem příjemná hudba. Mirek ale neměl zrovna chuť na společnost ani na hloupé řeči. Zvedl se z křesla a za chvíli se už vykulil z domu. Netušil, kam půjde a tak se vydal Dejvickou ke Špejcharu.
     Krátce potom, co Mirek odešel, dorazila k němu domů Alena.
     „Bydlí tady Mirek?“ otázala se udiveně chlapa, co ji otevřel.
     „Byl tady. Určitě.“
     „Ptám se, jestli je to Mirkův byt?“
     „Jasně. Jestli je tady ale teď, to fakt nevím. Koukni se po něm.“
     Alenu podivná konverzace zmátla a jak prošla oba pokoje Mirkova bytu, cítila se ještě zmatenější. Ta pařící sešlost, co duchaplně žvanila, jak postřehla z útržků debat, Alenu dokonale vykolejila. Mirka však nenašla. Nejvíc ji překvapilo, že její přítomnost nevzbudila vůbec žádnou pozornost, i když ji nikdo neznal.
     „Z filozofického hlediska vlastně žádná náhoda neexistuje,“ mínil vyzáblý blonďák.
     „Naopak kategorie nahodilosti je jednou z nejzávažnějších v marxistické i nemarxistické filosofii. Její poznání umožní pochopení ostatních kategorií,“ odporoval černovlasý vousáč.
     „Zkoumáním nahodilosti ovšem dojdeš k tomu, že se v životě nic neděje nahodile.“
     „Co je to život? Trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se pouze více či méně různorodou a bohatou množinu zážitků,“ vysvětlil vousáč. „Tebe jsem tu ještě neviděl,“ všiml si Aleny.
     „Ještě jsem tady nebyla.“
     „Tak si sedni a něco si nalej. Jo, skleničky jsou vedle.“ 
     „Nebudu si sedat. Hledám Mirka.“
     „Tak to nemůžu sloužit, dámo. Fakt si nesedneš?“
     „Mirek šel ven,“ řekla dívka, která přišla do pokoje se sklenkou koňaku v ruce.
     „A vás tady všechny jen tak nechal?“
     „Jasně,“ nechápala dívka, na co se Alena ptá.
     „Kam odešel?“ 
     „Nevím. Ale je to chvilka. Ještě ho dohoníš.“ 
     „Ale kam šel?“
     „Asi někam ke Špejcharu. Chodí z bytu vždycky tím směrem.“
     „Tak dík,“ řekla Alena, neboť právě pochopila, že další otázky nemají smysl.
     „Jsi jeho holka?“ chytila dívka Alenu za paži.
     „Netuším,“ vykroutila se Alena a zmizela z toho příšerného bytu. 

     Alena dostihla Mirka na konci Dejvické ulice. Stál u závor a čekal, až se zvednou. Zatím si ji nevšiml a ona se připlížila až těsně k němu a zezadu mu zakryla oči.
     „Ahoj, Aleno.“ 
     „To nemá cenu. Tys mě viděl?“ zklamaně sundala své dlaně z jeho očí.
     „Neviděl.“
     „Tak jak jsi věděl, že jsem to já?“
     „Nic tě nenapadá?“
     „Poznáš mě podle rukou?“
     „Chytrá holka,“ usmál se na ni. „Můžu tě políbit?“
     „Zbláznil ses. Kolikrát už jsem ti říkala, že se jen tak s někým nelíbám.“
     „Ale nikdy jsi neřekla proč?“
     „To je snad jasný. Je to moc intimní.“
     „Intimní?“ opakoval Mirek udiveně. „Vždyť spolu přece spíme. Aspoň občas.“
     „To jo. Možná je intimní blbý slovo. Spíš je to zavazující.“
     „Šukání není zavazující?“
     „Ne,“ tvrdila umíněně. „A neříkej tomu tak. To děláme kvůli tomu, že potřebujeme oba sex. Ale nechodíme spolu.“
     „Protože ty nechceš. Proč vlastně?“
     „Já nevím, jestli se chci k tobě nějak víc poutat. Konečně ty sám často vykládáš, jak si nejvíc ceníš volnosti. A chtěl bys se mnou chodit?“
     „Volnosti si cením. Ale copak tady může být člověk volný? A když spolu začnem chodit, bude to dobrovolný z obou stran.“
     To už procházeli Píseckou bránou a zvolna si to šinuli k Belvederu.
     „Kam vůbec jdeme?“ zajímala se Alena.
     „Pod Belvederem vlezem do Chotkových sadů a pak Myší dírou na Klárov. A vůbec, to jsme se potkali náhodou?“
     „Hledala jsem tě.“
     „Kde?“
     „U tebe doma,“ řekla s výčitkou v hlase.
     „Tys byla u mě doma? Jak to?“
     „Nemůžu za tebou zajít?“
     „Můžeš, ale ještě jsi to neudělala.“
     „Chtěla jsem s tebou oslavit tvoje narozeniny. Já vím, že tě narozeniny neberou. Když jsem tam ale viděla tolik lidí, myslela jsem, že už slavíš. Jenže když jsi tam nebyl, došlo mi, že asi nic neslavíš. Co tam vůbec ty lidí dělaj? A jak to, že je tam necháš samotný a jdeš si jen tak někam pryč? To se stává často?“
     „Jsou tam prakticky furt,“ řekl Mirek poněkud otráveně. No jo, dneska mám narozeniny.“
     „Nekecej, že jsi zapomněl na svý narozeniny. Že je neslavíš, to ještě chápu, ale že bys na ně úplně zapomněl, tomu nevěřím.“
     Mirek se na ni nešťastně podíval, ale neřekl nic.
     „Viď, že jsi kecal. Žes na ně nezapomněl.“
     „Zapomněl, fakt. K čemu je vůbec dobrý tohle datum?“
     „Nechceš se taky zeptat, co je to život a odpovědět si, že trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se pouze více či méně různorodou a bohatou množinu zážitků, jako ten černovlasej fousatej chlap u tebe?“
     „Tohle ti Karel řekl?“
     „Nevím, jak se jmenuje a neříkal to mně, ale někomu to vyprávěl.“
     „A že si to tak pamatuješ?“
     „Mám dobrou paměť. Co je to trajektorie a prostoročas?“
     „Trajektorie je čára, kterou hmotný bod opisuje při pohybu, zkrátka dráha a časoprostor je pojem z fyziky, z teorie relativity, co sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua,“ vysvětlil Mirek, byl ale přesvědčený, že Alena stejně ničemu neporozuměla.
     „Jak s tebou mám chodit, Mirku, když si myslíš o životě, že je to jen čára mezi porodnicí a krematoriem?“
     „Já jsem to netvrdil. S tím ses vytasila ty, že to říkal Karel. Když o tom ale zapřemýšlíš, co by měl být život jinýho?“
     „No vidíš, myslíš si to stejně, jako ten týpek. Co je to vůbec u tebe za lidi?“
     „Pár z nich jsou moji kamarádi, kteří se u mě začali scházet, když jsem se loni vrátil z vojny a otec se přestěhoval ke své přítelkyni. A ti moji kamarádi zase vodili své přátelé a teď mám z bytu jakýsi veřejný klub.“
     „Ale co jsou zač?“
     „Různí úchylní básníci, malíři, filozofové, volnomyšlenkáři a sebranka dalších flákačů a žvanilů a jejich holek. Aspoň se za to považují.“
     „Tohle si o nich myslíš a necháš je, aby se u tebe slízali? Mirku, nechceš si tady na chvilku sednout a povídat si?“ navrhla Alena.
     „Můžem. A o čem?“
     „O nás. Takhle to mezi náma přece nemůže zůstat. Buďto se rozejdeme, nebo budeme spolu se vším všudy.“
     „Co myslíš tím – se vším všudy?“ zeptal se Mirek, když už si našli volnou lavičku.
     „Že spolu budeme chodit a plánovat budoucnost, svatbu..., děti.“
     „Nevím, jestli o těchhle věcech dokážu tak metodicky přemýšlet jako ty.“
     „A proč ne? Podívej se jak žiješ. Máš dobrou práci, v který můžeš nastartovat kariéru, máš byt sám pro sebe... Kdo v tvým věku má byt? A ty ho proměníš v doupě pro nějaké ožraly a kecaly. Co z nich vůbec máš? Jenom tě využívají. Tlučeš se životem bez cíle, bez smyslu...“
     „To, co jsi říkala, ta svatba, děti, to je cíl a smysl?“ přerušil jí Mirek.
     „Všichni to tak dělají.“
     „Nechceš si taky naplánovat, kolikrát tejdně budeme šukat?“
     „Já myslím, že tak třikrát, čtyřikrát,“ navrhla Alena zcela vážně.
     Mirek se na ni s úžasem podíval.
     „Tak co myslíš, Mirku?“
     „Jestli třikrát nebo čtyřikrát?“
     „To ne, ty lumpe,“ usmála se na něj. „Jestli spolu budeme navážno?“
     „Tys to už rozhodla, Ali,“ oplatil jí úsměv. „A na mě je, abych vypráskal tu svoloč z mého bytu. Už mi stejně lezli na nervy.“
     „I ta holka, co mi poradila, kde budeš, když jsem tě hledala?“
     „Která?“
     „Taková ta štíhlá blondýnka s velkýma prsama?“
     „Jo Klára. Co je s ní?“
     „Ta ti taky leze na nervy?“
     „Ne, ta ne. Moc ji neznám.“
     „Máš s ní něco?“ vyzvídala Alena.
     „Blázníš?“
     „Ale řekl bys mi to po pravdě, kdyby s ní něco měl?“
     „Řekl, ale nic s ní nemám.“
     „Takže spolu chodíme?“
     Přikývl a ona ho poprvé v životě políbila. Děsně mu to chutnalo, asi proto, že doteď šlo o zakázané ovoce.

     Potom se zvedli. Myší dírou se dostali na Klárov, odtud ulicí U lužického semináře na Kampu a Maltézským náměstím a Karmelitskou ulicí se vraceli zpátky. V podloubí na Malostranském náměstí, kudy se jde na prostranství před chrám svatého Mikuláše, zapadli do klubu Rubín a dali si po dvojce bílého.
     „Proč jsme šli sem?“ divila se Alena.
     „Já sem občas chodím.“
     „Jó?“
     „Vedle je malý sál a tam bývají zajímavý pořady.“
     „Jaký třeba?“
     „No třeba Zelený peří, kde Mirek Kovářík recituje Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Lawrence Ferlinghettiho, Alana Ginsberga, ale hlavně věci, co přinesou různí lidé, proto je to Zelený peří, že jsou to začínající básníci a spisovatelé. No a zpívají tam písničky takoví lidé, jako Hutka, Lutka, Nos, bratři Ryvolové...,“ rozvyprávěl se Mirek.
     „A tobě se ty jejich písničky líbí?“
     „To bych řek.“
     „Já jsem jednou slyšela zpívat Vladimíra Mertu a jednou Jaroslava Hutku, ale mně ty jejich písničky nic moc neříkaly.“
     „To je věc vždycky věc názoru,“ hrál Mirek potenciální konflikt do autu.
     „Ale v tomhle ti nebudu bránit,“ dodala rychle.
     „A v čem jo?“
     „Nech toho,“ plácla ho rozverně po paži.
     „Alenko, Karel se mě ptal, jestli nechci podepsat Chartu 77, co vznikla letos v lednu,“ změnil nečekaně téma.
     „Karel?“
     „No ten s tou trajektorií.“
     „Aha, a podepíšeš to? Co to vlastně je?“
     „Ještě nevím, jestli to podepíšu. Charta je taková iniciativa, která kritizuje komunisty za nedodržování lidských a občanských práv.“
     „Počkej!“ zděsila se Alena. „To je něco protistátního, že? Jak o tom mluvili v televizi, že je to proti socialismu a pak proti tomu umělci podepisovali protesty, že?“
     „Jo, tak něco. Já ti to podrobně vysvětlím. Ale ne tady.“
     „Tedy já nevím pořádně, o co jde, ale když to podepíšeš, zničíš si život. Půjdou po tobě, budou tě pronásledovat, přijdeš o práci... a kdoví co ještě! Mirku!“
     „To já všechno vím, Aleno.“
     „A?“
     „Víš, co si představuji?“ zeptal se Mirek.
     „Ne.“
     „Co bude někdy v budoucnu, až budeme třeba v důchodu. To bude zhruba za čtyřicet let. Jaký to tady bude? U nás a vůbec ve světě? Možná nám všechno, čím se teď trápíme, bude připadat směšný.“
     „Mirku, vždyť přece víš, že je život trajektorie prostoročasem mezi porodnicí a krematoriem, zbavená vyššího smyslu a realizující se pouze více či méně různorodou a bohatou množinu zážitků,“ řekla Alena nečekaně a mile se na něj usmála. „Myslím, že na těch zážitcích záleží úplně nejvíc.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.03.2017 16:15:32Lakrov
redaktor prózy

> ...nevěříš tomu, jak se vyjadřují, nebo té situaci, v jaké se nacházejí?...

 Situaci, v níž se ti dva nacházejí, i tématům či podrobnostem,  jimiž se zabývají, věřím. Tyhle situace tvoří to, co se mi na té povídce líbí.  Nevěřím jen obsahu dialogů, slovosledu, užitým formulacím či  "úplnosti" (a korektnosti) dialogových vět.

 A když to čtu teď znovu, oceňuji závěr, k němuž ten rozhovor vede.  Tip.  

10.03.2017 10:59:26kvaj
redaktor prózy

Ano, skáčou od jednoho tématu ke druhému, což je v debatách lidí dost běžné, spíš bych řekl, že typické. Ano, jsou to puberťáci, respektive dost mladí lidé. Jiná věc je, že nevěříš tomu, jak se ti dva vyjadřují. S tím asi nic nenadělám. Nemám žádnou možnost přesvědčit tě, abys jim věřil a ani bych se o to nepokoušel. Jen by mě zajímalo, zda opravdu nevěříš tomu, jak se vyjadřují, nebo té situaci, v jaké se nacházejí?

10.03.2017 09:39:34Lakrov
redaktor prózy

Ústřední téma povídky mě  (od chvíle, kdy se pročtu ke zjištění, co oním ústředním tématem je)  celkem zaujalo. To balancování mezi novodobou nevázaností a čímsi,  co se dá označit snad za "smysl života" představuje zaznamenáníhodný rozpor.  Potíž vidím v tom, jak je tenhle "rozpor" zpracován; jakými "dějovými obrazy",  jakými slovy, výroky, přímými řečmi...  Při čtení téhle povídky mám dojem, že ti dva odbíhají od jednoho tématu  ke druhému (láskypné či společneské banality, hudba, filosofie...)  a baví se o nich jako dva puberťáci (což asi jsou).  Čte se mi to dost špatně. Zpočátku mě ti dva štvou, později, když začínám  chápat, o co jim jde, jim nevěřím, tedy nevěřím tomu, že by se vyjadřovali  tak, jak se vyjadřují.  Snad se najdou lepší čtenáři, schopní ocenit, co já ne.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.