Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Trojkou relativně na Kubáň
datum / id25.02.2017 / 476905Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno340x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Trojkou relativně na Kubáň

     Sestra se ho zeptala, jestli se mu nedělá při odběru krve špatně a chystala si injekční jehlu a ampulky na krev. Řekl, že se mu při tom nikdy špatně nebylo a usmál se na ni. Ona mu zato pochválila žíly a mimo program ho pohladila po vnitřní straně předloktí. Řekla, že to malinko píchne, ale on téměř nic neucítil. Povídali si pak o krvi a tak a on pozoroval, jak se postupně naplnily tři ampule trochou tekutiny, díky níž žije. Ta temně rudá kapalina byla před chvíli jeho součástí, ale teď už pro něj nic neznamenala. Vždycky rázem ztratil zájem o všechno, co ho opustilo, a to včetně žen a myšlenek. Měl to tak od nepaměti.
     Z odběrového centra prošel galerií Myšák do Vodičkovy ulice. Měl hlad, neboť nesnídal a tak vyrazil směrem k nedalekým lahůdkám. Váhal mezi chlebíčkem a smaženkou a pak si odnesl smaženku na tácku k pultu u výlohy a začal se cítit jako rybka v akváriu. Byl rád, že nikdo nešel kolem, ač to bylo v této ulici nezvyklé. Sám považoval za nechutné dívat se, jak lidé za výklady jídelen přežvykují a teď by měl někdo koukat jemu do chřtánu.
     Od Václaváku přijela tramvaj číslo tři a zastavila u refýže. Přečetl si na tabulce, že má konečnou na Kubánském náměstí a hned si vzpomněl, že tam bydlela kdysi holka, s níž na střední škole chodil. Jak se mu to vybavilo, napadlo ho, že se tam pojede podívat. Co tam ale bude dělat? Magda na Kubáni už dobrých čtyřicet let nebydlí. Pár let po maturitě se od rodičů někam odstěhovala a on ji pak ztratil ze zřetele. Vybavilo se mu, jak asi před třemi lety říkal bývalý spolužák, kterého potkal, že Magda vede penzion v Mnichově, nebo tak něco, nebo tam někde. Na druhé straně, co by dělal doma?
     To je ale blbost; říkal si, když nastupoval do další trojky. Kubánské náměstí není nic, co by člověk musel vidět, či si ho oživovat v paměti. V tramvaji si sedl proti dvěma ženám, co měly už určitě přes sedmdesát, ale vypadly upraveně a kultivovaně. Jedna říkala druhé, že si nyní čte o teorii relativity, ale že tomu moc nerozumí. Druhá tvrdila, že něco z ní už chápe, ale moc ne. To prý ovšem nevadí, protože si člověk aspoň stále cvičí mozek, když o takových věcech přemýšlí. Přestal je poslouchat a díval se z okna, snad i chvíli klimbal.
     Vystoupil na konečné a mířil Kubánským náměstím k domu, kde tenkrát Magda bydlela. Na jednom zvonku u vchodu bylo kupodivu příjmení jejího otce. Zazvonil a brzy uslyšel z mluvítka Magdu. Řekl své jméno, ozvalo se zabzučení a Magda mu řekla, aby šel nahoru. Jak je to možné? Odtlačil dveře, rychle prošel chodbičkou ke schodům a po nich jako kdysi do druhého patra. U bytu zazvonil znovu, Magda otevřela a on před sebou spatřil opět tu mladou brunetku s mírně vlnitými polodlouhými vlasy, jako v pravěku svého života, kdy mu bylo osmnáct. Byt vypadal stejně, jak si ho pamatoval, až na zrcadlo v předsíni, které nyní chybělo.
     V jejím pokoji si všiml, že na stěně stále visí v rámečku text: „Pane, dej, ať mám odvahu rány rozdávat i snášet. A mám-li vyhrát, ať se tak stane podle tvého zákona a čestně. A budu-li v boji čestně poražen, pak dej, nechť mám sílu stát u cesty, po které půjde vítěz.“  Tehdy netušil, kdo je autorem těch slov a připadala mu úžasná. Dnes věděl, že je to lehce upravená „Severská modlitba“, nebo tak něco. Magda bývala sportovkyně, hrála házenou a pak dívčí fotbal, co se u nás teprve zabydloval a tahle modlitba byla jejím krédem. Dnes už ho ale severská moudrost nijak nedojímala. Jak taky, když za ty příšerné a nekonečné roky, co mezi tím uplynuly, slyšel a četl tolik krásných slov a všechna byla falešná, vlastně spíš lidé, co je hlásali. Jak je to všechno relativní; povzdechl si a do hlavy se mu vecpala vzpomínka na ty dvě staré dámy v tramvaji, co se bavily o teorii relativity.
     Kde jsi byl, Alberte? Nemohla jsem sedočkat,“ řekla Magda a vrhla se mu kolem krku.
     Líbali se potom a on zase cítil v rukou to pevné dívčí tělo a říkal si, jak už je to dávno, co takovou rozkoš zažil. Když se dolíbali, řekl, že je to spousta let, co se neviděli.
     „Spousta let? Co je s tebou, Alberte? Včera jsi měl děsnou radost, když jsem ti řekla, že rodiče odjedou na chatu, takže tady můžeme být spolu sami. Říkal jsi, že už se moc těšíš. Domluvili jsme se na deset a teď je jedenáct.
     Zbláznil jsem se, nebo se opravdu vrátil čas? Ale snad se čas opravdu vrátil. Teorie relativity říká, že čas je stejně jako pohyb relativní. A on je teď stejně mladý jako Magda, nebo co? 
     „Můžu si jít umýt ruce?“ otázal se ve snaze dostat se v koupelně k zrcadlu.
     „Na to se ptáš, Alberte?“ usmívala se Magda.
     Beze slova odešel do koupelny, ale ani tam žádné zrcadlo nebylo. A vtom si vzpomněl. Přesně tak to tenkrát bylo. Měl k Magdě přijít, až její rodiče odjedou na chatu a šíleně se těšil, že spolu budou konečně sami. Jenže se neopozdil, nýbrž Magda nebyla doma a on marně zvonil dole u vchodu. Hodinu se potom potloukal po Kubánském náměstí, jestli se Magda neobjeví, rentgenoval každou přijíždějící tramvaj, než to vzdal a hrozně zklamaný odcházel a v mozku se mu zahnízdil pocit kruté zrady, jenž ani přes propast let nezmizel. Jak to, když vše, co mě opustí, pro mě už nic neznamená? Proč mi ale říká Alberte, když jsem Petr? A proč mi to není divné? A proč tu nemá nikde žádné zrcadlo? Chce naznačit, že je čas relativní, tak mě oslovuje křestním jménem autora teorie relativity Einsteina? Nemám se na sebe dívat do zrcadla, protože můj vzhled nic neznamená? Anebo tu nemá zrcadla, poněvadž Magda je...? Vrátil se k ní do pokoje.
     Tváří se na něj smála, ale z očí ji sršela divoká vášeň jak z pohledu vyhladovělého vlka a byla tak krutá jako esence zla. 
     „Tak už to víš, Alberte?“
     „Ano... Asi ano,“ vykoktal.
     „Alberte, já tu na tebe čekám! Alberte! Celé ty roky čekám! Pojď už ke mně!“ 
     „Ale, Magdi, jak to? Jak to, že vypadáš jako tenkrát?“ 
     Pokorně se k ní blížil.
     „My nestárneme, Alberte.“ Byl už těsně u ní, už měl její rty na dosah, ale vtom Magda otevřela strašně doširoka ústa a on ještě uviděl, jak v nich zasvítily dva dlouhé horní špičáky... Pak vše zčernalo.
     Otevřel oči a zjistil, že leží naznak na lůžku v nemocnici, v ruce zabodnutou přilepenou injekční jehlu, od níž vedla hadička k láhvi převrácené dnem nahoru na kovovém stojanu, odkud mu kapala do žil jakási čirá tekutina. U kapačky stála mladá sestřička a s něčím tam manipulovala. Jakmile zjistila, že se na ni dívá, zeptala se zbytečně, jestli se už probral. Otázal se jí na oplátku, co se mu stalo, že tady leží? Řekla, že mu to vysvětlí lékař a že ho zavolá. Rychle si volnou rukou sáhl na krk, ale žádný obvaz tam nenahmatal.
     Když přišel doktor, vyzvídal na něm, jak se jmenuje, jaké je datum a podobné pitomosti, aby se ubezpečil, že je při smyslech. Nakonec lékař usoudil, že ano a vylíčil, jak ho našli v tramvaji v bezvědomí a přivezli ho sem. Pak ještě sdělil, že podle vyšetření, co mu dělali, je v pořádku, ale nechají si ho tady do zítra na pozorování. Lékař se také zeptal, zda mají dát někomu vědět, co se mu stalo a kde je? On to ale odmítl.
     Celý čas v nemocnici o všem přemítal. Proč v té blbé tramvaji do omdlel? Byla to snad opožděná reakce na odběr krve? A proto se mu také Magda v jeho halucinaci zjevila jako upír? Nebo v tom sehrálo roli, jak se díval na svou krev a jak se o krvi i bavil s tou sestrou? A co ty opakované připomínky relativity času? Ty přece nemohly vyvolat věty, co bezděčně vyslechl z rozhovoru dvou starých ženských. A co když Magda coby upír znamenala, že mu její zrada pila celá léta krev, že z něj po všechny ty roky vysávala energii, a proto byly jeho dny a roky tak marné, jakoby ani nežil. A relativita ho měla upozornit zase na to, že vůbec žádný čas nezařídí, aby vybledl pocit křivdy ze zrady ženy, co opravdu miloval. Už nikdy nikoho tak nemiloval, jako tehdy Magdu, jako pořád Magdu. Ani svou ženu, proto s ní také už nežije. Jedině snad svou dceru miluje víc, ale to je jiná láska. I láska je relativní.
     Vždyť je to všechno pitomost; řekl si pak. Prostě omdlel v tramvaji a v bezvědomí se mu zdál hloupý úděsný sen. A co by z toho jako mělo vyplývat? Ostatně, mám už na to věk, abych si mohl dovolit nějaký ten kolaps. 
     Vrátil se ze špitálu domů a vypadalo to, že se mu konečně podařilo vytěsnit myšlenky na tu událost z hlavy. Zas to už byl on, pro kterého vše, co ho opustí, nic už neznamená. Zvažoval ale, zda nemá přijmout nabídku své dcery, aby šel bydlet k ní. Vnucovala mu to ustavičně, že prý má už své roky a kdyby se mu něco stalo, že by se o něj měl pak kdo starat... Co by se mi, sakra, mělo stát!? Copak je sedmašedesát let nějaký věk, krucinál fagot!? A bydlet u dcery s tím kreténem jejím manželem byla pro něho nesnesitelná představa. A vnuk už mě také nepotřebuje, když chodí do sedmičky. 
     Uplynulo dvanáct dní od jeho zhroucení v tramvaji číslo tři mířící na Kubánské náměstí a on popadl foťák a vyrazil bezcílně do města. To tak, bydlet u holky. Musel by vysvětlovat, kam jde, proč tam jde, co tam bude dělat a proč nedělá radši něco jiného... A možná by ani nemusel, ale beztak by to tam všechny zajímalo a ptali by se. Jenže to by ho mohlo akorát tak ohrát... Bloumal ulicemi snad tři hodiny, sem tam něco blýskl a pak dostal hlad.
     Zapadl do první hospody, co se zdála obstojná, sedl ke stolu a začal zkoumat jídelní lístek, který ležel na ubrusu. Přišla servírka a ptala se, jestli už má vybráno. Vzhlédl k ní a uviděl Magdu. Úplně stejnou Magdu jako v jeho kolapsovém snu. Usmívala se na něj.
     „Co tady děláš, Magdo!?“ vytřeštil oči.
     „Jsem číšnice,“ řekla dívka. „A jak víte, že se jmenuju Magda?“
     „A kdo bys jako měla být!? Ty mi nedáš pokoj, Magdo!?“
     Přece jsem zase neomdlel; napadlo ho. Bylo mu sice divné, že má číšnice jiný hlas, ale copak je pro nemrtvé problém měnit hlasy?
     „Pane, já vás neznám,“ bránila se Magda. „Dáte si něco k jídlu?“
     „Nehraj to ne mě! Potvoro! A nech mě být! Já už tě nechci!“
     „Zbláznil jste se!?“ zaječela Magda. „Já se vás slušně ptám, jestli si něco objednáte?“
     Trochu se uklidnil a pozorně zkoumal její tvář. 
     „Tak ty nejsi moje Magda?“
     „Vaše Magda? Jste zhulenej, nebo co?“
     „Proč jsi jí tak podobná, he? Jak to, že se jmenuješ Magda? A jak to, že jsem to věděl?“
     „A jak to mám vědět já?“ odvětila otázkou. „Jmenuji se Magda po babičce.“ 
     Zabodl do ní oči a ptal se na příjmení její babičky za svobodna a když ho prozradila, ztuhl. Bylo to opravdu příjmení jeho Magdy. Podezřívavě na dívku koukl. Jestli je to jeho Magda, tak samozřejmě ví, jak se jmenovala za svobodna. Přesto se ale číšnici omluvil a ptal se, co teď babička dělá. Řekla mu, že už nic, protože před dvanácti dny zemřela v Mnichově, kde měla penzion. Prý ji tam byla před týdnem na pohřbu.
     „Před dvanácti dny umřela?“ ptal se, jakoby to právě neslyšel z jejích úst. „A říkáš, že už nic nedělá?“
     „Vy jste opravdu na hlavu. Co by jako měla dělat, když už je mrtvá?“
     „To by ses divila,“ řekl bezbarvě.
     Odešel z hospody a zamířil do Vodičkovy ulice na tramvajovou zastávku před krámem s lahůdkami. Chtěl tam počkat, až přijede trojka a odjet s ní na Kubánské náměstí, i když to bylo absurdní a relativní. Cítil náhle, jak mu v žilách divoce pulzuje krev. Aby svou krev utišil, přeříkával si v duchu: „Pane, dej, ať mám odvahu rány rozdávat i snášet. A mám-li vyhrát, ať se tak stane podle tvého zákona a čestně. A budu-li v boji čestně poražen, pak dej, nechť mám sílu stát u cesty, po které půjde vítěz.“ K refýži triumfálně přijela trojka a on vnímal sám sebe jako toho poraženého, co vzdává u cesty hold vítězi, který právě dorazil.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.03.2017 08:55:38kvaj
redaktor prózy

Děkuji. Ta povídka měla působit depresivně. Chtěl jsem s použitím běžných výrazových prostředků vyvolat dojem jakéhosi tajemna, v němž se míchá realita s se sny a iracionálními představami. Porozumění smyslu? Pro mě má samozřejmě ta povídka zcela konkrétní smysl, ale ten jsem nechtěl čtenáři vnucovat. Šlo mi o to, aby si v tom každý našel svůj smysl, nebo taky ne. Díky za tip. 

20.03.2017 16:15:57Lakrov
redaktor prózy

Zvláštní povídka. Z počátku z ní na mě padá taková tíha,  po chvíli přichází pocit napětí, který je později vystřídán dojmem  jakéhosi zmatku, který však po "uzavření kruhu" v závěru odeznívá.  Dobře se to čte, s porozuměním smyslo je to o něco horší, ale náladu to má  dobrou.  Tip.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.