Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Nejprve žít, potom filozofovat
datum / id28.02.2017 / 476984Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno277x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejprve žít, potom filozofovat

     Kamil byl Renatě vděčný, že odešla bez scén. Pouze sbalila své věci, odstěhovala se a tím ho uchránila soudu i všeho otravování kolem rozvodu. Po ženině odchodu cítil úlevu. Přišel domů z práce a nečekaly ho žádné marné debaty o jejích nenaplněných ambicích, neboť Renatu pozice řadové konstruktérky nenaplňovala. Byla inteligentní, usilovná, pilná, ctižádostivá, což z ní činilo v jeho očích nesnesitelnou bytost. Jak vnímala Renata jeho? O tom nikdy exaktně neuvažoval. Nejspíš ho ale měla za líného budižkničemu.
     „Chci zkrátka něco dokázat," říkávala. „A od svého muže bych očekávala, že bude chtít to samé, a že pomůže i mně."
     „Nemůžeš mě nutit, abych dělal něco, co nezvládnu.“ 
     „Pitomost. Jak víš, že něco nezvládneš, když to nezkusíš? Musíš se naučit prodávat sám sebe, své schopnosti." 
     „To já ale nechci a nebudu se to ani učit. Na živobytí si vydělám, a to mi stačí. Můžu se potom zabývat tím, co mě baví. Ta volnost a svoboda je pro mě mnohem cennější.“
     „To je odevzaný postoj a navíc přitom vůbec nemyslíš na mě. A kromě toho, dělat si, co tě baví a volnost pro tebe znamená sedět u počítače a sledovat kdeco o vesmíru, jestli je život i někde jinde, stvořitelské a evoluční teorie a kdoví, co ještě...“
     „Ty sis všimla, o co se zajímám?“
     „A ne?“
     „Překvapuje mě to. A co je na tom špatného?“
     „Nic. Čeho tím ale chceš dosáhnout?“
     „Třeba ničeho.“
     „Každý má přece nějaký cíl, o něco usiluje.“
     „A co když já o nic usilovat nechci?"
     „Nesmysl. Podle mě se akorát výmlouváš, protože se nechceš do ničeho pustit.“
     „Renatko, něco opravdu dokázat, něco, co má smysl, co není jenom bublina a trapné pozlátko, vyžaduje jednak talent, a ten nemám a jednak dřinu, trpělivost a já jsem líný od přírody.“
     „Hloupost, něco dokázat, je věcí soustředění. A tvrdit, že k tomu nemáš předpoklady, je jenom pohodlný."  
     „A já právě pohodlný jsem," řekl Kamil. 
     „Pohodlnost musíš překonat a planým folozofováním to nejde,“ uzavírala Renata, aniž se k něčemu kdy dobrali.
      A podobných debat jej Renata ušetřila, když tu náhle nebyla. Cítil se uvolněně. Přišel z práce, nejdřív se na hodinku, na dvě natáhl a četl si, někdy i usnul. Krásně odpočatý si pak sedl k počítači a na internetu pro něj svět přestal existovat, ten skutečný, co prožíval. Co vlastně vůbec prožíval? Ve srovnání s tím, co mu nabízelo surfování netem, se kolem něj nedělo nic. A co když virtuální internetový svět byl opravdovější, ač k němu vcházel prostřednictvím globální sítě?
     Jak to Kamila napadlo, hned nato se objevila na monitoru ta věc. Nejdřív jen na okamžik, spíš to byl záblesk ve formě rovnoramenného trojúhelníku s mírně zakulacenou stříbrně svítící špičkou, s níž stříbřitý plynule slábnoucí nádech stékal po celé ploše až k průsvitné nezřetelné základně. Úkaz trval natolik krátce, že ho Kamil považoval napřed za zrakový klam. Znepokojovalo ho ale, že si za ten nepatrný moment tak přesně zapamatoval jeho podobu. Navíc na obrazovku vstoupil jaksi v přímé vazbě k videu, co Kamil právě zhlédl. Jakkoli mu to připadalo neuvěřitelné a nesmyslné, věděl jistě, že to trojúhelníkovité zjevení navázalo zcela logicky na myšlenku, jež objevil někde v éteru a kterou právě vyslechl.
     „Co je to za blbost?" zeptal se Kamil nahlas. Možná ale dřív, než to dořekl, vynořil se z iluzorní hloubi monitoru trojúhelník znovu, přibližoval se, až se zastavil přesně uprostřed obrazovky v popředí a pak už byl jen on, soustředil na sebe veškerou Kamilovu pozornost, jakoby nikdy nic jiného neexistovalo.
     Co to ksakru je? Zpočátku ho napadlo, že se počítač nějak zasekl, ale když nepomohl žádný restart, začal si útvar, který mu vstoupil do surfování i do života, prohlížet důkladně. Připomínal daleko víc těleso než plošný trojúhelník a Kamil by tedy o něm měl mluvit jako o kuželi, nebo přesněji jako o homoli vzhledem ke kulatému vrcholu. Měl stříbrnou barvu a zároveň byl průsvitný, ale nebyla to nehybná barva, zvlášť jeho vrchol opalizoval či snad dokonce blikal, jak si Kamil náhle uvědomil a když mu to došlo, pocítil vzápětí, že ten útvar k němu oním světlem vlastně promlouvá. Nikoli hlasem, ale přímo do mozku, kde se ta zář proměňovala ve slova.
     „Tak už mě konečně slyšíš?" zablikal trojúhelník.
     „To jako já?"
     „Ovšem," zapulzoval trojúhelník stříbrným světlem.
     „Co to je? Tedy co jsi? Tedy vlastně kdo jsi?" 
     „Nestačí, že jsem?"
     „Ale kdo jsi? A kde ses tu vzal?"
     „Záleží na tom? Nebo ti snad se mnou není dobře?"
     Jakmile to trojúhelník řekl, Kamil si uvědomil, že v dialogu s tou podivností na monitoru zakouší velice příjemné pocity, nesrovnatelné a mnohem silnější, než kdy v minulosti. Tak nějak si představoval opravdové přátelství.
     „Je mi s tebou báječně. Ale pochop, že jsem zmatený... a zvědavý..."
     „Ovšem. Ta lidská zvědavost. A taky strach a překvapení, když se setkáte s něčím neznámým, nečekaným," meditovala homole.
     „Řekl jsi lidská? To znamená, že nejsi člověk? Ale, co to plácám. Jasně, že nejsi člověk. Jsi trojúhelník."
     „Trojúhelník?" usmálo se stříbrné světlo. „Tak mě vidíš? Jako trojúhelník?"
     „Jistě. Copak nejsi trojúhelník?"
     „Teď jistě jsem, když mě tak vidíš."
     „A někdo jiný tě může vidět jinak?"
     „Každý mě vidí jinak."
     „Znamená to, že nemáš žádnou konkrétní podobu?"
     „Podoba je výsledkem smyslového vnímání a já smysly nemám, takže ti nemůžu říct, jaký jsem," lil trojúhelník užaslému Kamilovi do hlavy jedno slovo za druhým.
     „Jak tedy můžeš vědět, co znamená vidět nebo slyšet, když nemáš smysly? A pokud to nevíš, jak o tom můžeš mluvit?" snažil se ho Kamil načapat.
     „Lidi jsou zvláštní. Sotva někoho poznají, hned ho podezírají ze lži a dělají ukvapené závěry, aniž mají potřebné informace, a tak moc věří svým nedokonalým smyslům. Dobře ale. Přece víš, že vidět, slyšet, cítit, hmatat a chutnat lze i jinak než očima, ušima, nosem, rukama, pokožkou a jazykem..."
     „Já vím, srdcem a mozkem. Ale to není ono."
     „Teď jsi myslel na sex." řekl útvar na monitoru.
     „Jsi telepat? Víš, co si myslím, i když to neříkám?" 
     „Vím jen to, co mi prozradíš a co mi prozradit chceš. Jenže ty zase nevíš, co mi chceš prozradit a co mi skutečně prozrazuješ."
     „Asi ti rozumím..." 
     „Ano, rozumíš. Musím ti ale objasnit, že s tebou komunikuji způsobem, který chápeš, takže spolu mluvíme, ač víš, že to není řeč v tom smyslu, co pod tím pojmem rozumíš."
     „Dobře, dobře, už to chápu. Nejsem zas tak blbej," štětil se Kamil.
     „Vím." 
     „Takže to znamená, že nejsi z tohoto světa."
     „Z kterého?"
     „Jako že nepocházíš ze Země, myslím?"
     „Termín pocházet se hodí pro bytosti, které se rodí a umírají. Ale já neustále vznikám a zanikám v různých místech toho, co vy lidé nazýváte prostoročas. Zkus si to představit tak, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu a zároveň, že jsem byl vždycky a budu stále."
     „Chceš říct, že jsi jen moje představa a že se zjevuješ různým bytostem v různých místech a časech?"
     „Taky by se to dalo tak vyjádřit."
     „Takže nejsi skutečný? Jsi jenom představa, sen?"
     „A co myslíš? Je sen skutečný? Existuje představa?" 
     „Sny i představy jako akty mysli jistě jsou, ale neexistují jejich obsahy, jsou to iluze."
     „Opravdu?"
     „Samozřejmě. Může se mi zdát, že mám spoustu peněz, můžu si to představovat, ale nemám je ve skutečnosti." 
     „Co jsi teď popsal, jsou přání. Ale když budeš mít představu o penězích a uskutečníš ji, tak je budeš mít. A přesně to jsi udělal v mém případě a přesně tím jsem.“
     „Jsi uskutečněné přání? A jak jsem to udělal?"
     Trojúhelník jen vyhýbavě zablikal.
     „Dobře, nechme to být. Ať sním, nebo jsem v hypnóze, to je jedno. Ale zajímá mě jiná věc. Z toho, cos naznačil, plyne, že někde jinde ve vesmíru nebo v prostoročase, jak říkáš ty, existují inteligentní bytosti, co si tě za jistých okolností dokáží vyvolat ze svých představ. Takže se lidstvo nemýlí, když posílá vzkazy a hledá mimozemské civilizace? Řekni!"
     „Bude v tom nějaký rozdíl, když řeknu ano nebo ne?"
     „A jaký! Budu mít jistotu a budu možná první na Zemi, kdo ji bude mít."
     „První? Onehdy jsem komunikoval s tvorem, kterému vy říkáte delfín.
     „Mluvil jsem o inteligentních bytostech," odrazil ho Kamil.
     „A delfín není inteligentní?"
     „Je. Ale ve světě zvířat. Je to zkrátka zvíře a ne člověk."
     „A to je důležité pro inteligenci?"
     „Možná není, ale je velký rozdíl mezi člověkem a delfínem.“
     „V čem?"
     „Třeba v tom, že delfíni nic nevyrábějí, nevytvářejí civilizace, nemění přírodu, neznají náboženství, nemají školy, techniku, písemnictví..."
     „V těchto věcech spočívá inteligence?"
     „A v čem jiném?"
     „Nevím, co je inteligence. Prostě komunikuji s bytostmi, a jsem."
     „Tak jo. Nechme být i inteligenci. Ale kde s nimi komunikuješ? Jenom na této planetě?"
     „A když řeknu, že i jinde?"
     „Budu vědět, že i jinde existuje život!"
     „Budeš vědět jenom to, že ti to řekl nějaký trojúhelník na monitoru. Tak mě přece vidíš a navíc nevíš, jestli jsem skutečný."
     „Promiň, jestli se tě to dotýká. Já se ptal, kdo jsi a tys mi na to pořádně neodpověděl.“
     „Někdy otázkami k faktům dojít nelze."
     „Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Máš přece nějaké jméno?" 
     „Říkej mi Lemmih."
     „Jak?"
     „Vyťukej to, budu ti hláskovat."
     Kamil písmenko po písmenku klepal na klávesnici a objevilo se LEMMIH.
     „Tak se jmenuješ?"
     „Proč ne?"
     Kamil se díval na slovo, a když ho po chvíli přečetl obráceně, vyšlo mu HIMMEL.
     „To je německy nebe," řekl spíš pro sebe.
     „Ovšem," souhlasil trojúhelník.
     „To tedy znamená..."
     „Jenom to, že jsem si dal jméno, co v obrácené podobě označuje určitý pojem v jazyku, který trochu ovládáš." 
     „Cos tím ale chtěl naznačit? Proč ses nazval právě tak. Znamená to, že jsi... Bůh!?"
     „V žádném případě. Bůh je jenom představa a pro každého znamená něco jiného."
     „Ale to jsi právě ty. Tvrdil jsi mi to."
     „Ne!"
     „Říkáš ne, ale já ti moc nevěřím. Mluvíš se mnou pěkně svrchu, jako s blbečkem! Ale když se tě na něco zeptám, odpovídáš otázkou nebo mluvíš vyhýbavě, abych se zase nic nedověděl."
     „Ale já přece vůbec nemluvím." řekl Lemmih.
     „No jasně, není to lidská řeč, ale promlouváš tím stříbřitým světélkováním. Víš dobře, jako to myslím." 
     „Mýlíš se. To není lidská ani žádná jiná řeč. To není vůbec žádná řeč."
     „Co to zase povídáš?"
     „Já nemluvím. Diskutuješ sám se sebou. Tvé myšlenky a tvůj hlas vstupují do mé záře, která z nich a jenom z nich tvoří odpovědi nebo otázky, jež zase zpětně vstupují do tvého mozku. Každá informace, která ti připadá nová a kterou se ode mne jakoby dovídáš, není vlastně ničím jiným, než že jsi určitou věc, kterou jsi tak jako tak věděl, postřehl, pochopil, nebo sis ji prostě uvědomil. A teď jsi právě pochopil podstatu našeho rozhovoru." 
     „Co to říkáš? Ale ty, Lemmihu, přece existuješ. Ty přece nejsi jen iluze?" 
     „Ano, já jsem."
     „Ale kdo jsi?"
     „Prostě jsem."
     „Ptám se tě znovu: Jsi Bůh? A i když říkáš, že nic neříkáš a že mluvím sám se sebou, odpověz mi popravdě. Třeba to ze svých myšlenek pochopím."
     „Ptáš se, jestli existuje stvořitel a jestli jsem to já? Že je to tak? A když existuje, do jaké míry se podobá bohům, jak je zobrazují jednotlivá náboženství? Nebo lépe, jestli jsem bezejmenný Bůh židů a trojjediný Bůh křesťanů zároveň. Že je to tak?"
     „Ano!" vyhrkl Kamil s tak vášnivou dychtivostí, jaké dosud nebyl nikdy schopen.
     Lemmihova záře ale zeslábla a trojúhelník se zmenšoval, mizel do útrob monitoru, až se ztratil, jako se objevil. Kamil ho přestal vnímat a přestal vnímat úplně všechno.
     Kdoví, jak dlouho by tam takhle zůstal, kdyby si Renata neponechala klíče od bytu a nepřišla si pro zbytek svých věcí. Žena vstoupila do pokoje a našla Kamila se skloněnou hlavou nehybně sedět u zapnutého spícího počítače. Byl už několik hodin mrtvý. Zvedla k sobě jeho tvář a jeho vytřeštěné oči na ni zíraly a ona by přísahala, že vnímají. A měla by pravdu. Kamil jí zrakem šťastně sděloval: Mluvil jsem s Bohem. Ona ho ale neslyšela. Tak jen vypnula počítač. Než to udělala, objevil se na obrazovce zářící stříbřitý rovnoramenný trojúhelník s trochu zakulaceným vrcholem. Jen na okamžik, ale jeho záře byla daleko jasnější než dříve. Asi o tolik, kolik energie zmizelo z Kamilova těla. Renata však tu divnou homoli nezahlédla, protože se dívala na mrtvého Kamila a ne na monitor.

     „Umřel vyčerpáním. Jakoby z něj odešla veškerá energie," řekl po pitvě patolog.
     „Jak se mohl tak vyčerpat, když jen seděl u počítače?“ ptala se konsternovaná Renata.
     „S něčím takovým jsem se setkal poprvé.“ 
     „Kamil byl líný blázen a rád filozofoval. Hloubal o problémech, o kterých se dověděl na internetu a co se normálním lidem zdají zbytečné a směšné. Že by ho to ale vyčerpalo tak, že z toho umřel?“ pochybovala Renata.
     „Třeba o tom hloubal opravdu intenzivně, což mi ale připadá jako nesmysl,“ řekl lékař. Napadá mě jediná možnost...“
     „Jaká?“ skočila mu Renata zvědavě do řeči.
     „Třeba v tom počítači narazil na něco, co z něj vysálo veškerou energii.“
     „To myslíte vážně?“
     „Každopádně se ukazuje, že filozofování je vždycky nebezpečné,“ zafilozofoval lékař.
     „V tom máte pravdu, pane doktore.“ 
     „Primum vivere, deine philosophari," pokýval hlavou patolog.
     „Co to znamená?"
     „Nejprve žít, potom filozofovat."

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.07.2017 19:04:17kvaj

Díky. 

15.07.2017 14:47:25Gora

Není to špatná povídka, i když mne nejdřív objevení se něčeho mimo vnímání lidské odrazovalo:-), ale fajn...

  Jak to Kamila napadlo, hned nato se objevila na monitoru ta věc tady bych nějak přepsala ten začátek...třeba Sotva na to Kamil pomyslel....

22.03.2017 15:56:15kvaj

Asi by si ten začátek zasloužil větší dynamiku a s tím pročištěním máš také pravdu, vrátím se k tomu, až na to budu mít náladu (už jsem to několikrát upravoval) a hlavně, až budu vědět jak přesně. Děkuji.

22.03.2017 13:33:07Lakrov

Ze začátku (první stránka) mi to přijde trochu unylé,  ale od chvíle, kdy se objeví onen tajemný úkaz, to získává napětí  a rozhovor s oním úkazem je zajímavý, má zajímavé nápady, názory.  Napsané by to možná mohlo být i lépe (trochu to "vyčistit", zuvěřitelnit  přímé řeči apod.) ale oceňuji námět a závěr.  Tip.  

28.02.2017 23:21:58kvaj

Myslím, že to není náhoda.

28.02.2017 23:02:48Debraket

To není mysterie, to je prostě neautentické. Mysterie je v tom, že je to o posmrtném životě a vyobrazení podstaty, to stačí, ne?

A to, že nás oba napadlo ho zabít na hlad či žízeň, takže na nenasycení, přece není náhoda. Ale po tom kouzelném "v zásadě je to pitomost" to nejspíš náhoda bude.  

28.02.2017 22:34:29kvaj

folozofovat je překlep, který jsem přehlédl. Aniž se kdy = stažení výrazu, to "by" tam není třeba. Česoprostor se říkalo dřív, nověji a správněji je prostoročas. Tím - Opravdu? - se přece trojúhelník ptal, jestli je Kamil přesvědčen, že sny jsou jen iluzemi s náznakem, že sny mohou být stejně skutečné jako realita. Karel se nejmenuji.

K tomu druhému. Je otázka, jestli je filozofování totéž, co rozjímání. Já si myslím, že ne. Filozofování je přece poněkud pejorativní výraz. Já tam napřed měl, že umřel žízní, pak jsem to změnil. Kamila totiž nezabilo ani filozofování ani lenost, nýbrž proto, že z něj trojúhelník vysál energii. Patologovi se to jevilo jako vyčerpání, poněvadž cosi jako vysátí energie je absurdní, v zásadě je to pitomost. V tom je ta mysterie. :-)

28.02.2017 22:04:47Debraket

jo a ještě mě napadlo, že pokud chceš přidat na autenticitě, tak Kamila něčím zabij nebo něco, třeba že týden nejedl, protože je nepravděpodobné, že by nešedivý člověk umřel na vyčerpání životem... Navíc, rozjímání/filozofování je ctnost, ale jeho zabila lenost.

28.02.2017 21:57:57Debraket

folozofovat -> filozofovat; aniž se kdy -> aniž by se kdy; lidi -> lidé; prostoročas -> časoprostor;

"a to mi dělá dobře" bych od hovořící podstaty nečekal, spíš něco jako "a tím jsem".

"kamil: "sny jsou iluze" / trojúhelník: opravdu?" ten absurdní oxymoron opravdové iluze mě celkem rozesmál :D

a poslední věc - nejmenuješ se náhodou Karel? :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.