Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Oppidum, hvězdné nebe a ona (nová verze)
datum / id03.03.2017 / 477044Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaMysteriózní
upřesnění kategorieHistoricko-současné mysterium
zobrazeno288x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Oppidum, hvězdné nebe a ona (nová verze)

     Pravé poledne parného letního dne představovalo pro výlet nejhorší možný čas. Nebyl ani turista pachtící se po památkách a navíc tam, kde se kdysi dávno nacházalo keltské oppidum, nebylo nyní skoro nic k vidění. Kdyby vykoukl z okna své chaty na druhém břehu Berounky, mohl vidět kříž na návršíčku, co tam zůstalo po akropoli keltského města a nic jiného tam stejně nebylo.
    Jeho ale cosi nutilo se na ten kopec vydat. Procházel už vesnicí, míjel někdejší zájezdní hostinec přeměněný na penzion a vzpomněl si na Markétu. Bydlela právě tady a když mu bylo osmnáct, strávil s tou sedmnáctiletou dívkou ve zdejším kraji krásné léto. Markéta se pak ztratila a dalších třicet let, která mezitím utekla, o ní už neslyšel.
    Svatá Markéta, hodila srp do žita, napadla ho známá pranostika a vzápětí si uvědomil, že je dnes právě 13. července, kdy má Markéta svátek. Odmítal ale připustit, že by to byl důvod jeho výpravy a prodral se křovím na konci úžlabiny vyschlého potoka a už tam byl. Za chvíli dorazil ke kříži na pozůstatcích akropole, usedl a opřel se o jeho svislé břevno zády k Berounce, odkud přišel. Koukal do okolních polí a náhle uviděl přicházet postavu. Ještě nešlo rozpoznat, kdo to je, kontury osoby rozechvíval žhavý vzduch a on měl kromě toho sluncem oslepené oči. Až když došla k návrší, poznal, že je to Markéta. Vypadala úplně stejně jako před třiceti lety, stále to byla ta samá sedmnáctiletá dívka.
     „Markéto. Jsi to ty?“ oslovil ji nejistě a užasle.
     „Luboši,“ usmála se na něj. „Jmenuji se ale spíš Malvina. A jestli to chceš vědět úplně přesně, tak jsem Madalwine.“
     „Jak to? Tenkrát jsi byla přece Markéta.“
     „Vlastně jsem od nepaměti Madalwine.“
     „Proč sis tedy říkala Markéta? A jsi Malvina nebo Madalwine? Kam jsi tehdy zmizela? A jak to, že jsi nezestárla? Nebo jen vypadáš tak mladě?“
     „To je moc otázek najednou, Luboši,“ opět se tak zářivě a bezelstně usmála.
     „Tak mi na ně odpověz.“
     „Odpovím ti. Myslím, že teď už si zasloužíš vědět pravdu.“
     „Tenkrát jsem si pravdu nezasloužil?“
     „Nepřerušuj mě a poslouchej.“
     „Tak dobře.“
     „Jmenuji se Madalwine. Malvina se mi začalo říkat mnohem později. Obě ta jména jsou ale nezvyklá, tak jsem se přejmenovala na Markétu. A musela jsem zmizet. Nemohla jsem dopustit, abys sledoval, že ty stárneš a já ne. Mně totiž bude už navěky sedmnáct. Stačí ti to jako vysvětlení?“
    „Jasně, že nestačí! Co tím vůbec chceš říct?“
    Malvina se opět usmála, posadila se vedle Luboše a položila mu hlavu na rameno.
    „Markéto...“
     „Malvino,“ přerušila ho.
     „Fajn. Malvino, naznačuješ mi, že jsi nějaký duch?“
     „Vypadám jako duch?“
     „To ne. Ale kdo tedy vlastně jsi?“
     „Nevím.“
     „Co to všechno znamená?“
     „To taky nevím. Vím jen to, že jsi mě dnes přivolal.“
     „Já? Ale jak?“
     „Myslel jsi na mě a když ses vypravil sem, musela jsem přijít.“
     „Nechceš mi snad tvrdit, Malvino, že jsi žila kdysi v minulosti a nějakým řízením osudu existuješ pořád?“
     „Ve skutečnosti jsem umřela roku 25 minulého letopočtu.“
     „Cože!?“ vykřikl Luboš. „Zbláznil jsem se, nebo mi fakt vyprávíš, že jsi nějaká Keltka?“
     „Nevím to jistě, ale jsem spíš Markomanka.“
     „Markomanka?“
     „Markomani tohle keltské oppidum dobyli a vypálili. A já jsem přišla s nimi jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila, to nevím. Přišla jsem ale s nimi.“
     „Markéto, to je šílený!“
     „Malvino,“ opět ho opravila.
     „Promiň, nemůžu si zvyknout. Malvino, tys byla otrokyně nějakého markomanského náčelníka? Znal jsem přece před třiceti lety tvé rodiče. Nevěřím na duchy, na převtělování, nebo na to, že někdo může existovat v nějaké jiné formě i po své smrti.“
     „A jak si tedy vysvětluješ, že jsem teď tady s tebou?“
     „Nijak. Nechápu to. Zřejmě jsi nějaká moje halucinace.“
     „Tak si na mě sáhni. Nebo ne. Polib mě. Ráda jsem se tehdy s tebou líbala a děsně se mi po tom stýská.“
     Luboš chvíli váhal, ale pak se dotkl svými rty Malvininých a vzápětí se dlouze a vášnivě líbali a nad nimi pálilo slunce, které se trochu už posunulo k západu.
     „Ať je to, jak chce, tohle bylo krásné. Taky se mi po tom celé ty roky stýskalo. A jestli jsem zešílel a ve skutečnosti tady sedím sám, nebo jsem se ocitl v jakési jiné dimezi nebo spím a tohle všechno se mi jen zdá, nechci se odtud nikdy už vrátit,“ řekl Madalwině a ona se na něj znovu usmála.
     „Co bude teď, Malvino?“
     „Co budeš chtít. Půjdu s tebou, kam řekneš. Ty jsi mě vyvolal a já ti teď patřím.“
     „Počkej, Malvino, ty přece nejsi můj majetek.“
     „Teď ano. Nemáš nic jiného než mě. A já nemám vůbec nic, jen svého pána. Tebe.“
     „To je nesmysl. Nejsem žádný tvůj pán, Malvino.“
     „Ale já jsem tvoje otrokyně. Vždycky jsem byla otrokyně, a proto musím mít pána.“
     „Nevím, o co tady jde. Pamatuji si ale, že coby Markéta ses nechovala jako otrokyně.“
     „Tenkrát to bylo jiné.“
     „Jak jiné?“
     „Jiné.“

     Při hovoru sestupovali cestičkou v úžlabině do vesnice. Míjeli dům, kde tenkrát Malvina bydlela a Luboš sledoval, jak na něj zareaguje, ale ona se na něj ani nepodívala.
     „Půjdeme k Berounce,“ navrhl.
     „Ano,“ koukla po něm a usmála se.
     U řeky se posadili na břeh a dlouho mlčky hleděli jen tak do vody.
     „Zaplaveme si?“ zeptal se Luboš.
     „Neptej se pořád. Chceš plavat, tak budeme plavat,“ řekla Malvina.
     „To vlastně nejde, nemáme plavky. Já tedy určitě nemám.“
     „Nikdo nás nevidí, Luboši.“
     „Nikdo nás..., ne, já už se ničemu nedivím.“
     Oba se svlékli a za chvíli už řádili v kalné vodě Berounky. Luboš byl dobrý plavec, ale Malvina plavala jako úhoř. Potápěla se, mizela, hned se zase objevovala. Hned byla kus před ním, hned na něj mávala skoro od druhého břehu. Smáli se, vyhýbali se koupajícím lidem, kterých tady bylo plno. Luboš nemohl uvěřit, že je nikdo nevidí a zřejmě ani neslyší. Vylezli potom na břeh, posbírali své oblečení, našli plácek měkké trávy, lehli si na ni a nazí tam vedle sebe odpočívali, snad i spali.
     Když se probrali, padal už na krajinu soumrak. Oblékli se a vyrazili zpět k oppidu. Než tam dorazili, našli si chráněné místo na stráni a tam se dlouho milovali. Připadalo mu to úžasné a tak skutečné. Luboš nedokázal za žádnou cenu přijmout, že Malvina je přes dva tisíce let už mrtvá. Jak potom odpočívali po milování a pozorovali hnězdnaté nebe, dolehl k nim náhle divoký křik, řinčení, praskání a zahlédli také světla ohňů.

     Prolezli křovím a když došli na místo, kde ještě po poledni končilo pole, uviděli keltské město. Střechy některých staveb hořely, plameny byly i na palisádách a všude spousta markomanských válečníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili nebo je odzbrojovali a odvlékali na shromaždiště. Luboš tu válečnou vřavu pozoroval ohromeně, Malvina nezúčastněně, jak si stačil všimnout.
     „Pojď, můj pane,“ řekla Malvina.
     „Kam?“ nechápal.
     „Do akropole.“
     Lubošovi se moc nechtělo, ale poslechl, protože Malvinin hlas zněl jistě a přesvědčivě. Vyrazil tedy odhodlaným krokem k akropoli, Malvina šla pokorně tři kroky za ním. Nikdo jim nebránil v cestě. Markomanští bojovníci se naopak před Lubošem uctivě rozestupovali a on v té chvíli užasle pochopil, že ho mají za svého náčelníka.
     „Tihleti nás snad vidí?“ zeptal se Malviny.
     „Vidí.“
     Ještě měli k akropoli tak třicet metrů, když se zpoza trosek srubu vyřítil rozzuřený Kelt. Měl dlouhé vlasy svázané do uzlů, byl pomalovaný barevným blátem, skoro nahý a v ruce držel hrozivý oštěp. Vtom ruku napřáhl a šílenou silou mrštil oštěpem proti Lubošovi. Ještě snad o zlomek vteřiny dřív ale před Luboše skočila Malvina a oštěp jí probodl hruď. Jeho hrot jí vykoukl ze zad.
     „Malvino!“ vykřikl Luboš a padl k ní na kolena.
     Zahlédl přitom, že dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky
     „To nic..., Luboši,“ zasípala. „Musela... musela jsem to... pro...prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná...“
     „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“
     „Byla to jenom otrokyně, pane,“ řekl bojovník, který stál vedle a dohlížel zřejmě na jeho bezpečí. „Za ni ti přivedeme deset jiných keltských otrokyň.“
     „Malvino!“ vykřikl znovu Luboš. 
     Uvědomil si ale, že jeho Markéta je už definitivně mrtvá.
     Vstal a obořil se na vojáka: „Nechci žádné otrokyně! A Madalwine nebyla jen otrokyně. A ty, vojáku, jestli se o ní ještě zmíníš, tak jedině s tou největší úctou! Rozumíš!?“
     „Ano, náčelníku,“ řekl zaraženě a tvářil se přitom nechápavě.
     Brzy nato dorazila trojice velitelů oddílů.
     „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z velitelů. „Wodan nám dopřál vítězství.“
     „Skutečně?“ řekl Luboš.
     Hleděli na něj zaskočeně.
     „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“
     Luboš se rozhlédl po té spoušti všude kolem a zamračil se.
     „Spalte to hnusné hnízdo!“ rozkázal.

     A zatímco markomanští bojovníci plnili jeho hrůzný pokyn, Luboš se obrátil a vykročil zpátky do vesnice. Dva bojovníci ho doprovázeli jako stráž. U křoví nad úžlabinou se všichni zastavili. Luboš prolezl skulinou mezi keři, ale bojovníci za ním nepokračovali. Asi dál nemohli.
     Luboš se napřímil a shlédl do klidné spící vesnice. Na návsi a na hlavní ulici svítilo několik lamp elektrického osvětlení. Nad ním se klenulo noční nebe s miliony hvězd a v dálce se leskl líný proud Berounky. Luboš to všechno pozoroval, ale nevnímal. V srdci měl prázdno. Teskně vzpomínal na Malvinu... 
     Od té doby Luboše už nikdy nikdo nespatřil.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.03.2017 13:50:10Lakrov

První věta je otřesná, ale nevzdávám to a přes nepříliš čtivou první půlstránku  se pročítám až k začátku rozhovoru, který je o poznání lepší.  Ten dojem současnosti střídaný náznakem jakéhosi "fantasy" je pro mě matoucí.  Zmatek ve mně sice přetrvává i po dočtení, ale připouštím, že svou atmosferu  (snad takovou trochu "THC") to má.  Textu (o němž nevím, v čem se liší od předchozí verze)  by snad slušelo nepatrné zeštíhlení.  Přeju lepší, nadšenější čtenáře.  

12.03.2017 13:54:21kvaj

Poněkud násilné to spojení je.

12.03.2017 12:41:10Zdenda

No jo, tak ono se tam nějak nacpat určitě dá. Mně to takhle ale zní dost násilně.

12.03.2017 12:14:03kvaj

Mohl bych oponovat, že jsem tam chtěl právě to stradonické oppidum dostat, ale nebudu. Vzal jsem tvé připomínky jako námět. Zkusím udělat další verzi té povídky. To, co jsi četl, je druhá verze. Původně ta povídka vypadala úplně jinak.

12.03.2017 09:48:50Zdenda

Já ti rozeberu jen první dvě věty. První je přetížená - nemusím hned vědět, na jakém kopci je oppidum, vlastně ani nemusím vědět, že je na kopci, už vůbec nepotřebuju vědět, že je keltské a stradonické, nejspíš bych se obešel i bez informace, že je to oppidum, tak nějak by mi stačil výlet, a nakonec i Lubošovo jméno bych se mohl dovědět později. První věta má být úderná, zaujmout a vtáhnout.

Ta druhá... přesné datum třeba bude mít pro příběh nějaký význam, nevím... každopádně "k tomu neměl rozumný důvod" se vztahuje "k vybral nejhorší dobu" - dohromady tedy "neměl žádný rozumný důvod vybrat si pro výlet nejhorší dobu"... ech... jinými slovy - pokud v první větě řekneš, že doba je nejhorší, už je v tom obsaženo hodnocení, že to nebyla rozumná volba... no prostě s to tluče a je to divný.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.