Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Herbicidy
datum / id08.03.2017 / 477198Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno475x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Herbicidy

 

Zastavil jsem se hned na kraji paseky.

Tak. Teď vidím výsledek. Je to ono. Je to přesně ono. Bezvadné. Až na malé, ale stejně už skomírající trsy odolnějších bylin všechno krásně vyhynulo. Výborně. Umělému zalesnění tady nebude už nic stát v cestě. Je to krása.

Krása?! Hrůza je to!

Je. Je to hrůza… Ale co mám, proboha, dělat!?

 

Dlouho jsem se bránil. Málokdo tuší, jaké jsem prožíval dilema. Vypěstovat na nových velkolepých pasekách les téměř bez lidské práce, která je čím dál dražší, anebo se beznadějně lopotit s udržením zakládaných kultur a zachovat lesní půdu čistou. Takové to bylo dilema. Nad moje síly.

To jsem byl dál než při vyhlašování chemické války kůrovci. To už jsem byl mnohem dál.

Ano, a přece mi bylo, jako bych měl dát pokyn k odpálení jaderné nálože. Šíleně letící svět hrozil zhroucením.

Teď zbývají výčitky. Ať to vezmu odkudkoli, ze všeho nejhorší jsou ty výčitky. Stojím tady jako hříšník. Ale k pokání mám daleko. Když jsem to spouštěl, umlčel mě v zárodku můj vlastní argument. Jistě že vynucený okolnostmi, ale záleželo na mně a já jsem své svědomí balamutil námitkou, že jsem starý konzervativec, že ta takzvaná čistota životního prostředí je jen má utkvělá představa, anachronismus, který v dnešním lesnictví nemá místo, jen se podívej kolem sebe.

Tak zvítězil pokrokový lesník. Okolnosti mě zahnaly do slepé uličky. Jak na těch novodobých savanách vypěstovat les bez pomoci chemie, to už mi tenkrát opravdu nebylo jasné.

Tak jsem to spustil.

A nic. Vůbec nic se nestalo. Zatáhnout za tu spoušť bylo otřesně snadné.

Poznal jsem hned, že to budu opakovat, generální zkoušku jsem zvládl. Udělám to znova, a to už bude premiéra; a po premiéře nekonečný řetěz repríz.

Rychle jsem tomu propadl. Začal jsem, a už si nedokázal představit, že bych s tím měl přestat.

Teď se toho děsím. Toho evidování, zakreslování do map, toho hnidopišského odpočítávání, co jsem již zamořil a co doposud ne. Volná okénka se zaplňují. Leckterým lesním kulturám se dostalo „ošetření“ podruhé. I potřetí.

 

Stojím tady, na kraji paseky, jejíž chemická ochrana proti buřeni se bezvadně povedla, a vůbec nevím, mám-li z úspěchu radost.

Pokračovat však budeš.

To ano, budu, protože mi není jasné, jak bez toho při tomto tempu mýcení vypěstovat les nový.

Proto se budeš dál dopouštět zločinu na přírodě.

Budu, je to v zájmu zachování lesa.

Ale zločin to je; nic tě neomluví. Ani co sis teď pomyslel: že je příliš blízko, že tak těsně souvisí s tvou každodenní činností, až ti jeho kontury splývají s pravým opakem: chceš pro les jen dobro.

Zločin to je, třeba ho ty sám nevidíš.

Přeháníš. Tak tvrdé slovo tu na místě není, to uznej.

A kdybych přeháněl? Někdo snad i trochu přehánět musí.

Rád bych věděl proč.

Někdo se musí podívat ze zorného úhlu, ze kterého přestalo být zvykem se dívat. Já z toho úhlu vidím, co ty vidět nechceš.

No a?

Právě proto, že mi nerozumíš, že mi rozumět nechceš, že jsou na světě takoví, plno takových, kteří tomu nechtějí rozumět, proto musím třeba i přehánět. Abych vás aspoň o jeden decibel přehlušil. Tu vaši spokojenou samochválu, tu vaši hluchotu, ten váš bohorovný klid. Abych mohl věřit, že něco uděláte, že ještě stačíte něco udělat, než bude pozdě. Já se totiž doopravdy bojím. Ano, bojím se, aby se mi ty věci nevymkly z rukou, abych nakonec třeba jen pro klid a dobrou vůli nepřikývl ke kroku, který by mohl přesáhnout mez. Já si uvědomuju, co je to za hru. Neznámou hru, jaká tu ještě nebyla. Jsem snad méně vinen, že se jí neúčastním proto, abych vlál po větru, abych se zalíbil? Že mě k ní jen doba, nedomyšlená nařízení dohnaly? Jsem proto méně vinen?

Neomluví mě ani to, že nejtěžší pro mě není neuposlechnout příkazu shora, že nejtěžší je porvat se s opravdovými obtížemi, těmi v mém lese, které se neúnosně nahromadily. Že jen proto sám znova vezmu za spoušť a lehce zatáhnu.

Dívám se do zamořené paseky, potom vstoupím dovnitř, procházím jí křížem krážem, zjišťuji účinek postřiku, sáhnu si pod zahnívající mrvu z bývalé vegetace, s uspokojením, i když trochu štítivě nahmatám žádoucí vláhu, kterou nic bez užitku neodčerpává, která se v půdě udrží dlouho i v největších parnech, ale ruku pak nosím od těla, dokud nebudu mít možnost opláchnout se v potůčku. Ani potom však nebudu vědět, jestli jsem se toho doopravdy zbavil. (Té vody bych se už za nic nenapil.)

Hledám, ale nemůžu najít nic, co by mě omluvilo. Nic takového není. Koho bude za deset, dvacet, za padesát roků zajímat, jaké jsem měl pracovní problémy? Jsou směšné ve své pomíjivosti. Z hlediska potomků jsou zanedbatelné. Co mi dává právo zasahovat do jejich přírody? To, že my ji ještě máme? Jen málo pozměněnou? Že my se ještě můžeme zhluboka nadechnout? Že nám se ještě může zdát, že své problémy smíme řešit na její úkor? A co dál?!

Děsí mě být hospodářem, který je pouhým nástrojem. Kterého jakési okolnosti donutily jednat proti budoucnosti, jíž měl obětovat všechno.

 

Jdu – nevím kam. Z trysek šlehají tenké nitky, jež se okamžitě mění v bílé závoje. Všude, kam dohlédnu, vznášejí se rozprášené mlhoviny. Kromě ošklivého puchu nejsou ničím nápadné. Nevinně ulpívají na květech a listové zeleni křehkých bylinek, na něžných semenáčcích lesních dřevin, vpíjejí se do zrajících jahod, ničemu se nevyhnou, jsou všudypřítomné. Nic nenasvědčuje tomu, že nepatrné kapičky, sotva dosedly, začínají nevratně naleptávat živé buňky.

Slabounký vánek zanáší bělavá oblaka do okolních porostů. Zvolna zahalují celý les a všechno ve mně.

Přestaňte s tím!, chce se mi zoufale křičet. Zastavte to, dokud je čas!

Ale trysky tu zhoubu nasávají z bezedných nádrží, z nekonečného výrobního procesu chemických závodů, ze samých útrob země.

Jdu, a nevím kam.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.06.2018 12:04:55Jeff Logos

Tak to je jedním slovem — úžasné. Dík.

11.04.2017 16:18:39Lakrov
redaktor prózy

Od začátku mám sice dojem, že je to psané tak nějak kostrbatě,  na druhou stranu z toho ovšem je cítit jakási autentičnost,  takže se zvědavostí (a také tušenim, kdo je autor) čtu dál.  Spíš než povídku mi to připomíná úvahu hraničící se zpovědí.  Oceňuji aktuálnost a údernost tohoto textu, i hrozivý název,  který čtu spolu se (správně tušeným) jménem autora až úplně na konec.  Tip.  

27.03.2017 07:43:41revírník

Jano, Jitko, díky za návštěvu.

26.03.2017 21:58:40Kytiii

Ty kráso. Brada dole :-( *

24.03.2017 13:00:14vesuvanka

Pěkně napsaná smutná zpověď. TIP

09.03.2017 08:01:35revírník

Dodola - je to přesně tak, jak říkáš: je nám z toho těžko, ale žijeme ve společnosti, a ta má své požadavky.

Oldjerry - ano, to co si nejméně přejeme, to nás nejvíc straší.

08.03.2017 22:50:06Oldjerry
korektor

Dilemata, dilemata a co je nejhorší, že dvě jsou čtyřikrát horší, než jediné to horší stoupá geometrickou řadou... ***

08.03.2017 18:35:28Dodola

Drsná zpověď. Vím, o čem mluvíš, všichni máme nějakou svou "spoušť", s kterou se musíme vyrovnat, nechceme-li žít osamocení na pustém ostrově.  

08.03.2017 10:41:16revírník

Já děkuji, Ireno, za nahlédnutí. A za pochopení.

Ano, Karle, z kompromisů už nevyjdeme. Ale někoho to pořád bude trápit. Snad můžeme jen doufat, že to příroda přežije ve zdraví.

08.03.2017 09:38:04K3
redaktor prózy

Znám to dilema. Moc dobře. V sadech je to podobné. Musíš zasáhnout v pravou chhvíli. Co jednomu uškodí, druhému pomůže. Nám ještě říkali že to bez chemie nejde. Ale jde, pokud ti nevadí divočina... Asi v tom případě je nejlepší takový ten kompromis...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.