Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Soused
datum / id09.03.2017 / 477231Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
zobrazeno269x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Povídka o neuvěřitelně pozitivním člověku. Pan Vadlejch se neustále usmívá a z ničeho si nedělá hlavu...to není jen tak.

Soused

                                                     Soused

 

Než jsem zjistil, co můj soused skrývá, vnímal jsem ho jako dobrého chlapa. Měl malý přízemní domek naproti mně, kde až donedávna žil s manželkou, ta ho ale přibližně před rokem opustila. Člověk by čekal, že z toho bude špatný a skleslý, což i prvních pár týdnů byl, ale potom jako by se vše otočilo. Z Petra Vadlejcha, jak se soused jmenoval, se stal optimista. A to takový, že potkat ho na ulici, znamenalo si zlepšit automaticky náladu. Jako by k vám mluvila čerpací stanice na dobrou náladu a dovolila vám jí trochu si načerpat.

Ptal jsem se ho, jak je možné, že odchod ženy bere tak dobře a on mi odpověděl:

„Beru to z té lepší stránky. Je pryč. Mám čas na své koníčky, nikdo mě nekomanduje, nikdo mi nenadává, když si dám v hospodě o dvě pivka navíc. Jsem svobodný, sousede. Tak jako nikdy!“

Občas ke mně zašel na návštěvu a hráli jsme scrabble nebo pokecali na ulici. Úplně pokaždé se usmíval.

„To je ale pěkný den, že ano sousede?“

„Vždyť prší. Už čtvrtý den v kuse,“ namítl jsem

„To ano, ale prší hezky. A po každé bouřce vyjde slunce, není to tak?“

„Ano to ano, ale přišel jsem o celý víkend. Mohl jsem jít někam ven, ale ono lilo, jak kdyby měla přijít potopa světa.“

„Budou další víkendy. Však jsi mohl i tak dělat fajn věci ne?“

Pravda je, že jsem žil sám a nedařilo se mi navázat dlouhotrvající vztah. S žádnou jsem nevydržel déle než půl roku. Možná jsem si špatně vybíral a možná jsem jenom vůl.

„Asi máš pravdu, ale co dělat, když jsem sám.“

„No někoho hledat přeci. Jsi mladej fešnej chlap. Hoď na sebe něco pěkného a jdi se bavit. Ženský budou šílet.“

Musel jsem se usmívat. Petr opravdu věřil tomu, co říká.

„Dík, ty umíš zvednout sebevědomí.“

„Od toho jsem tady. Šířit veselost a pohodu.“

 

Petra jsem měl rád a neznám člověka, který by netvrdil to samé.

Někdy mi však přišel až příliš veselý nebo lépe řečeno hlavou v oblacích. Jako by ignoroval vše špatné. Před čtvrt rokem byla na konci města velká bouračka. Nikdo nezemřel, ale čtyři lidé byli vážně zranění. Petr to okomentoval slovy:

„Však se zas uzdraví,“ řekl a nezapomněl se u toho usmívat.

„Jedna žena přišla o nohu,“ kontroval jsem.

„I na vozíku se dá žít krásný a plnohodnotný život.“

„Přestaň to už hulit, prosím,“ snažil jsem se trochu odlehčit můj vztek po jeho odpovědi.

„Nehulím, jediné čeho si dopřávám, je klidný a spokojený život.“

A takový byl pokaždé.

Někdy jsem začal být toho jeho optimismu přejedený. Někdy jsem dokonce míval pocit, že mi spíš bere, než dává. On měl dobrou náladu a já naopak. Závistivý člověk opravdu nejsem, ale dělá mi problém věřit, že by byl někdo nonstop veselý.

Asi před měsícem se můj pohled na Petra Vadlejcha úplně změnil. Z milého člověka se stal blbec. A to volím mírné slovo.

Potkali jsme se před domem. Já šel nakoupit, on na svou pravidelnou odpolední procházku. Protože odpoledne prý nasaje nejvíc energie ze vzduchu.

„Ahoj, Petře.“

„Nazdar sousede. Jak se vede?“

„Ale jo, jde to…jenom. Už si o tom slyšel?“

„O čempak?“

„Sakra, chlape, ty asi pořád spíš. Celé město o tom mluví.“

„Netuším, na co narážíš.“

„Předevčírem našli za parkem u jedné popelnice dvě mrtvé, asi devítileté holčičky, byly to sestry.“

„No jo no, to se tak stává. Snad sis tím nenechal kazit tak krásný den.“

V první chvíli jsem mu chtěl dát pěstí. V druhém momentu taky a ve třetím jsem přemýšlel, že ho kompletně zmlátím, aby mu zmizel z ksichtu ten odpornej úsměv.

„Co prosím?“

„Umřely a určitě jsou v nebi, kde se mají hezky.“

„To si děláš prdel. Tady jim mělo být hezky. Tady naživu měli dospět a žít životy a další životy pak dát. To tě to vůbec nešokuje, že někdo zabil dvě malé holčičky?“

„Ne, proč by mělo? Je to škoda a určitě jim půjdu dát na hrobeček nějakou hezkou kytičku.“

„Nějakej zmrd je rozsekal a narval do pytlů na odpadky a ty pak pohodil u popelnice mezi další odpad. To je přeci hrozný. A její rodiče určitě nechtějí mít hezký hrobeček, ale živé dcerky. A víš, co je hrůza? Ten vrah je na svobodě a může to udělat znovu,“ to už jsem zvýšil hlas natolik, až jsem křičel.

„A co mám dělat, sousede?“

„Třeba projevit trochu soucitu.“

„Třeba ten vrah ty holčičky musel zabít, aby se zbavil toho špatného v sobě a mohl dát prostor tomu dobrému.“

„A třeba jsi úplnej čůrák. Ty vypatlanej ignorante s debilním úsměvem. Nevím, co se ti stalo, možná tě odchod tvé ženy opravdu tak moc zabolel, že jsi zešílel anebo, což je pravděpodobnější, od tebe utekla, protože seš idiot.“

„Ale no tak, sousede. Přece se nebudeme hádat. Asi máš špatnou náladu, ale zítra to jistě bude zas dobré, uvidíš.“

„Běž do prdele, Vadlejchu“ řekl jsem a odešel na nákup.

Nic jsem nekoupil, jen jsem potřeboval vychodit ten vztek. Nikdy v životě jsem nebyl tak naštvaný. Od té doby jsem Vadlejcha nesnášel.

 

                                                                           2.

 

Nějakou dobu jsem Vadlejcha nevídal a ignoroval ho. Pak jsem se ale jednou probudil uprostřed noci, protože mi do okna zasvítilo prudké světlo. Vstal jsem a podíval se, co se děje. Odnaproti vyjíždělo auto. Vím, že ho Vadlejch měl, ale nepamatuji se, že bych ho v něm viděl jet, natož v noci. Akorát zavřel garáž a kamsi vyrazil.

Nepřikládal bych tomu důležitost, ale noční vyjížďky se opakovaly třeba třikrát do týdne a vždy mě to probudilo. Kam sakra mohl jezdit?

Ve městě panovala pochmurná nálada. Vraha malých dvojčat nechytili a místo toho se ztratily dvě ženy a jeden muž. Pro naše malé město, kde žilo sotva pět tisíc obyvatel, to bylo něco nezvyklého a strašlivého. K vraždám tu prostě nikdy nedocházelo a tak se město ponořilo do smutku a strachu. Jen ten Vadlejch. Ten se pořád usmíval. Přes den se procházel po městě nebo pracoval na své zahrádce a v noci někam jezdil.

Rozhodl jsem se trochu zaexperimentovat, a když už mě vzbudil jeho odjezd, tak jsem si řekl, že počkám na jeho příjezd. Dal jsem si kafé a četl si knížku. Asi za hodinu a půl, když ještě stále panovala venku tma, zasvítila ostrá světla halogenů do mého okna. Vadlejch otevřel garáž a pak kufr svého auta. Vykládal z něj nějaký pytel a byl evidentně těžký, protože se s ním pěkně nadřel.

Moje fantazie pracovala na plné obrátky a ten nápad přišel, protože by to snad napadlo každého. Vraždy, ztráty lidí, soused, co najednou vyjíždí v noci neznámo kam a ještě si přiveze podezřele vyhlížející pytel s pořádně těžkým obsahem. Začal jsem Vadlejcha podezírat, že on je ten vrah. Můj mozek vykonstruoval příběh o tom, jak se Vadlejch sesypal z odchodu manželky a jak mu postupně hráblo. Navenek vysmátý a supermegapozitivní jedinec, ale uvnitř bezcitná bestie. Zbývalo jediné, zavolat policii.

Policie přijela, Vadlejcha vyslechla a nechala ho být.

Prý nemají žádné důkazy a ještě se na mě dívali, jak kdybych byl vrah já sám. Zaslechl jsem je, že nechápou, jak si někdo může stěžovat na tak milého člověka.

Ke své smůle jsem další den svého souseda venku potkal. Ten parchant se na mě usmíval a poděkoval mi!

„Je dobře, že jste poslal policii. Záleží vám, aby chytili toho vraha. To je od vás velmi šlechetné. Děkuji za vaši pozornost,“ říkal se svým obvyklým sluníčkovým výrazem.

„Drž hubu, Vadlejchu,“ odsekl jsem a pokračoval dál.

Věděl jsem, že to tak nesmím nechat. V noci zasáhnu sám, když policajtům stačí hezký úsměv obviněného. Půjdu do jeho domu a zjistím, jaká je pravda.

 

                                                           3.

 

Sousedovo auto dojelo a já vyšel ven. Připadal jsem si jak ve špionážním filmu a cítil nával adrenalinu. Vzal jsem si baterku a za opasek schoval lovecký nůž. Ne, že bych byl lovec a pokud ano, pak lovec hub.

Ulice spala, nikde ani živáčka, jen světla pouličních lamp a lehký vánek. Věděl jsem, že budu muset do domu svého souseda vniknout násilně. Vybral jsem okno ze zadní strany domu a jako pomocníka si vybral větev, co ležela u plotu. Nad ním se tyčil statný Kaštan. Větví jsem rozbil sklo okna a modlil se, aby Vadlejch neměl alarm. Neměl. Chvilku jsem ještě čekal, protože hrozilo, že mě třeba někdo ze sousedů slyšel. Vloupání to bylo opravdu amatérské a tak by mě ani nepřekvapilo, kdyby se tu brzo objevila policie. Zdálo se však, že ulice dál spí poklidným nic netušícím spánkem. Zbavil jsem rám okna zbytků střepů a odvážil se vniknout dovnitř.

Ocitl jsem se v ložnici. Baterku jsem rozsvítil a rozhlížel se po pokoji. Obyčejná ložnice, které dominovala manželská postel a především několik fotografií Vadlejchovo bývalé ženy. Zdá se, že soused se s jejím odchodem opravdu až tolik nesmířil. Manželka na velké fotografii na nočním stolku, manželka orámovaná jako obraz na zdi a další fotky na levé straně postele, kde dříve asi spávala.

Přešel jsem dál do domu a poznával obývací pokoj, kde jsme kdysi hrávali scrabble. To už je tak dva roky zpět, poté už mě k sobě nepouštěl. Našel jsem kuchyň naproti a tak nějak jsem tušil, že tohle tady nehledám. Tady by případné oběti neschovával. Všude visely fotky jeho ženy a u některých bylo připsáno: „Miluji tě“: To musel napsat Vadlejch. Jeho neromanticky roztřesené písmo jsem rozpoznával. Toho to musí hodně žrát, pomyslel jsem si a na chvilku mi ho i bylo líto. Pak jsem pokračoval chodbou dál a našel kotelnu a především zamčené dveře.

Nejenže byly zamčené, ale Vadlejch před ně namontoval ještě mříže. To vypadalo podezřele, stejně jako zápach, který jsem pocítil. Skoro jsem měl i radost, protože jsem na něco kápnul. Mé původní podezření se začalo potvrzovat. Za těmi mřížemi a dveřmi něco musí být. Něco, co páchne smrtí.

Šel jsem do kotelny a tam hledal nástroj, kterým se dostanu přes oba zámky. Výborně, našel jsem páčidlo. Tou dobou jsem byl v domě jen dvacet minut a tak jsem neměl obavy, že by se Vadlejch vracel, protože na svých cestách býval většinou dvě až tři hodiny.

Vší silou jsem páčidlem udeřil do zámku na mřížích a světě div se, první pokus a hned zásah. Zámek spadl na zem a zpoza dveří odněkud zespoda se ozvalo podivné zabručení.  Otevřel jsem mříže a chvilku se rozmýšlel, zda chci opravdu vědět, co za těmi dveřmi je. Zápach jsem stále cítil a skoro bych přísahal, že slyším, jak něco oddechuje. Za těmi dveřmi bude něco živého. A to něco se nejspíš nemyje.

Páčidlem jsem začal páčit dveře a po chvilce námahy se mi opravdu podařilo. Přede mnou byla temná jáma. Posvítil jsem do ní. Schodiště dolů. Vadlejchův sklep. Smrad byl několikanásobně silnější. Pach potu, moči a exkrementů se mísil s pachem hniloby. Tam dole muselo být něco odporného. Nadával jsem si do oslů, ale má zvědavost rostla. Chtěl jsem to vyřešit, odhalit Vadlejcha jako vraha. Dole ale určitě čekalo i něco živého. Třeba tam má vězně. Oběť, která čeká na záchranu.

Scházel jsem po schodech a s napětím očekával, co uvidím. Dvanáct schodů k pravdě. Dole byla místnost, která sloužila jako sklep. Velká byla asi šest metrů na šest metrů. Na pravou stěnu Vadlejch přidělal několik věšáků. Na nich viselo mnoho bund, svetrů, kalhot. Bylo jich tolik, že se tam nevešly a ledabyle se válely na zemi pod věšáky. V zadním pravém rohu seděl o stěnu opřený muž. Mrtvý. Velké otevřené rány v břiše a hrudníku. Jako by ho něco postupně žralo. Kolem se vály kosti. Některé ještě se zbytky masa.

Našel jsem důkaz a to pořádný. Vadlejch byl vrah. Zbývalo se vrátit nahoru a zavolat policii. Jenže já se nemohl odtrhnout. Jako bych viděl největší hrůzu světa. Stál jsem strnule a pak jsem se podíval do levého rohu sklepa. Baterka osvětlila bytost, kterou jsem předtím slyšel oddechovat a která páchla, jako by celý život žila ve vlastních výkalech. Bytost tam seděla a zakrývala si obličej, protože má baterka ji oslnila. Viděl jsem, že má ruce a nohy v okovech. Jejich řetězy byly připevněné na stěnách. Podlaha měla rudou barvu od krve a bylo jasné, že ta bytost je to, co se živilo na mrtvém muži v pravém rohu místnosti. Zároveň však sama ta bytost byla vězněm.

„Hej ty, neboj se, jdu ti pomoct,“ řekl jsem nejistým hlasem a měl jsem pocit, jako by za mě mluvil někdo jiný.

Bytost se vstala. Byla téměř dva metry vysoká a ani se nemohla ve sklepě narovnat. Ramena měla ohromně široká. Tenhle kolos byl člověk, ale podivně mohutnější. Postava přede mnou byla svalnatá a chlupatá. Skoro černá barva kůže na břiše a hrudi však byla jen zažraná špína. Bytost byla nahá.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.

Bytost si pomalu odkryla tvář a já poprvé vykřikl. Ta pravá hrůza se odkryla až nyní.

Hleděl jsem do tváře svého souseda. Bytost měla Vadlejchovu tvář.

 

                                                        4.

 

Oddechoval a zdálo se, že jsou ty vzdechy bolestivé. Jak mohlo vzniknout něco tak odporného? Jak dlouho tu je? Otázky se rojily rychlostí světla. Ten člověk nebo spíš tvor se na mně díval a já se na něj usmál. Nevím proč, snad abych mu ukázal, že nejsem nebezpečný. Tvor se napřímil tak, jak mu výška místnosti dovolovala a pak udělal prudký pohyb směrem vpřed. Chtěl se na mě vrhnout. Lekl jsem se a vykřikl. Aniž by se mě dotkl, spadl jsem na zadek. On však na mě nemohl, zastavily ho řetězy.

„No tak, já jsem ti přišel pomoct,“ řekl jsem.

„Zabít… Smrt… Bolest,“ zahřměl sklepem hluboký a chraplavý hlas. Byl to Vadlejchův hlas, jen silně obhroublý. V jeho hlase byl vztek. Nemít okovy, vrhne se na mě a roztrhá mě.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se znovu.

„Vadlejch.“

To mě zmátlo, ale pomyslel jsem si, že je to třeba jeho bratr, který se narodil s hrozivou vadou a tak se za něj můj soused styděl a věznil ho tady dole. To jsem si však neuměl představit a moc jsem tomu nevěřil.

„Dojdu pro pomoc, jo? Zavolám policii.“

„Už je tady. Brzy…tě zabiju.“

Postavil jsem se a udržoval takovou vzdálenost, aby na mě nemohl tvor sáhnout a zamířil jsem ke schodům. Shora jsem však slyšel kroky. Jediný komu mohly patřit, byl Vadlechj. A taky že ano. Sotva jsem šlápl na první schod, on se objevil mezi futrama nade mnou.

„Nazdar sousede,“ přivítal mě svým typickým veselým tónem a usmíval se jak bůh srandy. „Myslel jsem, že tě nejdřív vezmu na kafčo, ale ty ses rovnou šel skamarádit tady s mým druhým já.“

„Vím všechno, vím, co jsi zač. Ty hnusnej vrahu!“ křičel jsem na něj.

„Ale no tak. Nevztekej se. Nebo se ti stane, to co mně. A pleteš se. Já nejsem vrah.“

„Tak co teda jsi?“

„Živitel,“ řekl a já si představil, jak sem nosí lidi jako krmivo pro toho tvora s lidskou tváří.

„Jsem rád, že ses sám nabídl jako krmivo. To je od tebe velmi šlechetné,“ pokračoval Vadlejch a já viděl, že v levé ruce drží pistoli.

„Co ty jsi zač? Co se s tebou stalo? Býval jsi dobrej chlap,“ říkal jsem pohrdavě.

„Jsem to furt já, sousede. Jen jsem teď šťastnější. Neznám už pocit vzteku nebo nenávisti. Je mi fajn.“

„Neznáš vztek nebo nenávist? Tak proč teda zabíjíš a co ty obrazy tvé ženy? Úplně jsi z toho zcvoknul, co? Jeblo ti, protože ses s jejím odchodem nevyrovnal.“

„Už jsem to říkal. Nezabíjím ze vzteku, ale z nutnosti. Někteří lidé chovají hady, pavouky a pro ně taky musí shánět potravu. Třeba myšky a ty jsou přeci také živé. Tady můj drobeček holt jí lidi.“

„Magore!“ vyštěkl jsem na něj. Rozesmál se.

„A řeknu ti, že jsem se nezcvokl. Naopak prozřel jsem. Víš, když mi odešla žena, byl jsem opravdu zničený. Sice jsme se pořád hádali a můj vztek narůstal, až přerostl do nenávisti, ale to neznamená, že bych ji nemiloval. A když odcházela, vybuchl jsem. Rozmlátil jsem půlku domácího vybavení a řádil jak smyslů zbavený. Cítil jsem nenávist. A pak se stalo něco magického. Nenávist zmizela. A když jsem šel do sklepa, našel jsem jeho.“

„Co tím chceš říct?“ ptal jsem se, protože jsem se bránil pochopit.

„Moje nenávist je tam dole. Já sám už ji necítím. Vlastně žádné negativní emoce. Je mi úžasně. Je ze mě vyrovnaný pozitivní člověk,“ usmíval se Vadlejch.

„Vyrovnaný vrah.“

„Musím zabíjet. Nenávist se musí krmit. Pořád roste, ale když ji nechám hladovět…tak zemře a vrátí se do mě. A já už ji v sobě nechci nikdy mít. To snad chápeš.“

Otočil jsem se zpět k tomu velikému tvorovi, který byl zhmotněním Vadlejchovi nenávisti. Trpěl bolestmi, to jsem viděl z jeho výrazu ve tváři a hlavou se mu honily ty nejděsivější myšlenky. Kondenzovaná negativita.

„Vadlejchu. Je na čase to ukončit. To co děláš, není správné a už vůbec ne pozitivní. Tvá nenávist trpí bolestmi, měl bys jí…“

„Co? Utratit?“

„Jsi nemocný člověk a potřebuješ odbornou pomoc. Půjdu na policii a…“

„Nejsem nemocný. Jsem naopak jediný zdravý člověk na celé Zemi! Já netrpím nenávistí! To je nemoc. Tady dole vidíš, jak ve skutečnosti vypadá, jak je ohyzdná a odporná. Já jsem už čistý.“

„Dobře. Prostě půjdu nahoru a odejdu. Ty mě nezastřelíš, protože nemůžeš být na mě naštvaný, když už neznáš vztek,“ řekl jsem a vyšel nahoru.

V ten moment třesknul výstřel a já spadl na zem. Výstřel mě na chvilku ohlušil a cítil jsem bodavou bolest v levé paži.

Nenávist se zmítala v řetězech. Cítila mou krev.

Vadlejch sestupoval ze schodů a smál se.

„Ach sousede. Já na tebe nemám vztek, však já tě mám rád a vím, že to myslíš dobře. Ale říkal jsem ti, že musím nenávist krmit. Dneska jsem měl smůlu a nikoho nechytil. Ty jsi jako dárek. Děkuji ti.“

Ležel jsem a snažil se vleže couvat. Paže bolela jak čert, ale adrenalin mi nedovolil si toho příliš všímat.

„Zastav ten kolotoč zabíjení. Copak nevidíš, že ta tvoje nenávist stále roste? A tím i více trpí, má bolesti? Kam myslíš, že to dospěje? Přeroste ti a bude chtít více místa a pak jí budeš stát ty sám v cestě.“

Vadlejch šel uvolnit svému mazlíčkovi okovy.

„Nemůže mi nic udělat, vždyť jsem to já sám. Miluje mě.“

„Nemůže přeci milovat, je to nenávist. A ty ho tu týráš. Ten hněv, co je v něm se otočí jednou proti tobě.“

Vadlejch uvolnil okovy na nohou a nyní otevíral na pravé ruce. Tvor, jeho druhé já, ztěžka nervózně oddechoval a z úst mu odkapávaly těžké sliny. Měl hlad.

Bylo to teď nebo nikdy.

Vytáhl jsem nůž zpoza opasku, rychle jsem vstal a zabodl nůž do Vadlejchova boku.

Zařval bolestí a překvapením. Stejně tak řvalo i jeho druhé já. Jen mnohem intenzivněji, až z toho bolely uši. Na nic jsem nečekal a vyběhl schody nahoru.

Ještě jsem zaslechl, jak v bolestech Vadlejch křičí ke mně:

„Nezlobím se, sousede! Já ti děkuju!“

Z posledních sil jsem vyběhl před jeho dům a běžel do svého domu, abych zavolal policii a sanitku. Pak jsem omdlel.

 

Probudil jsem se až v nemocnici. Měl jsem štěstí a rána v paži byl čistý průstřel. Brzy mě pustili domů a musel jsem k výslechu na policii. Dozvěděl jsem se, že Vadlejcha našli mrtvého a rozsápaného. Prý ho zabilo velké zvíře. Možná medvěd. Ale to bylo nemožné. Věděli to, ale žádné rozumné vysvětlení nebylo. Alespoň se vyřešilo, kdo páchal ty otřesné vraždy ve městě. Já sám pravdu znal a věděl jsem, že Vadlejcha zabila jeho vlastní nenávist.

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.04.2017 15:57:15Supermartonátor

Díky moc, brachu:-)

17.04.2017 10:33:17Nostalgia_For_Infinity

No...hele asi tě překvapím, ale tohle se mi upřímně líbilo. Sice to není můj šálek čínský polívky, ale je to poutavě napsaný. Naprostý minimum iritující větný skladby mne velmi příjemně překvapilo. Určitě si to dovedu představit v nějaký antologii nebo časáku.

27.03.2017 11:54:48Supermartonátor

Snad ne zpracováním:-)))

Moc děkuji:-)

26.03.2017 21:41:08Kytiii

Ty kráso Járo... fakt děs :-) *

10.03.2017 19:59:48Supermartonátor

Děkuji Claudie:-)

10.03.2017 19:42:03Claudia Angoli

To je horor - přesně dle mého gusta :-) Tip

09.03.2017 22:36:23Supermartonátor

Děkuji pěkně:-)

09.03.2017 18:55:32agáta5

super čtení,  napínavé až do poslední chvilky... jj, každej živíme nějakou tu mrchu  v sobě :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.