Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Hrabě a Eva
datum / id12.03.2017 / 477322Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno301x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Hrabě a Eva

     „Tvoje básničky se mi líbily nejvíc,“ řekla blonďatá dívka, usmála se a bez rozpaků přisedla se sklenkou bílého v ruce k Adamovi.
     „My se známe?“ optal se Adam s hraným nezájmem.
     „Vlastně ne. Když jsem ale slyšela tvou poezii, měla jsem pocit, že se známe odjakživa. Jinak jsem Eva.“
     „To se ti ty moje věci tak líbily? Jsem Adam.“ 
     „Byly mi hned děsně blízké. Cítím to stejně.“
     „To těžko. Jsou to moje vnitřní zmatky a úlety." 
     „Jak se vám to zatím líbí, pane Karasi?“ oslovil Adama muž, co se u nich náhle objevil.
     Byl to Miroslav Kovářík, hlavní protagonista Zeleného peří, které mělo zrovna pauzu. Adam na tento jeho pořad pro začínající autory v malostranském Studiu Rubín pravidelně chodil.
     „Nevím, jestli to dneska není malinko nekompaktní,“ zauvažoval Adam.
     „Zelený peří je přece vždycky trochu neučesaný, protože je sestaveno z poezie různých autorů rozličného zaměření i úrovně a koneckonců je to textapeal,“ vysvětloval Kovářík.
     „Ale vy to vždycky umíte tak dobře skloubit, že to působí, jakoby to všechno bylo napsáno právě pro ten pořad.“
     „A dneska jsem to nedokázal?“
     „Dneska se mi zdá, že představení trošičku skáče sem tam.“
     „Už vás nechám, abyste se mohl věnovat přítelkyni,“ usmál se Kovářík a odkráčel
     „Pane Karasi?“ divila se Eva.
     „Tak se jmenuju – Adam Karas.“
     „Já jsem Eva Rybářová,“ usmála se dívka. „To je náhoda.“
     „Co jako?“ nechápal Adam.
     „No já jsem Rybářová a ty Karas, a to je ryba. Takže se k sobě hodíme.“ 
     Eva pak zničehonic políbila Adama na ústa. Zůstal jako opařený.
     „Jakože já jsem ryba a ty mě lovíš, nebo co?“ zeptal se Adam, když se vzpamatoval.
     „Tak jsem to nemyslela. Ale pocem, Adame, on se tě Kovářík chodí vždycky ptát, jak se ti to líbilo?“
     „Jo, pokaždý. Ne, kecám, taky mě to vykolejilo. Nejspíš mě už bere jako inventář. Jsem tu dneska asi po pátý.“
     „A dnes ti poprvé něco zarecitoval před publikem?“
     „Poprvé ne, vždycky přečetl jednu, dvě, tři moje věci.“
     „Vážně?“
     „A co je na tom?“ 
    „O Zeleným peří mi řekl kamarád, který sem taky nosil svoje básně, ale jemu Kovářík nikdy nic nezarecitoval, takže už sem nechodí. Tak si myslím, že se mu tvoje tvorba musí vážně líbit,“ řekla Eva uznale.
     „Tvorba?“ nebyl si Adam jistý, jestli si z něj nedělá šoufky.
     „No a co to je, když ne tvorba?“
     „Asi tvorba, když jsem to vytvořil. Ale říkáš to, jako bych byl básník.“
     „A nejsi, Adame?“
     „Teď mám taky dojem, že tě znám dávno.“ 
     „Asi fakt duševně souzníme. A Kovářík si myslí, že jsem tvá přítelkyně.“
     „Taky jsem si všiml.“
     „A bylo by to pro tebe tak hrozný, Adame?“
     „Nepřemýšlel jsem o tom, Evo,“ dopil víno.
     „Evo, jdeš? Už to zase začne,“ zeptal se Rybářové mladík, co se objevil u jejich stolku.
     „Běž sám. Já si sednu na druhou půlku tady s Adamem.“
     „No dobře,“ řekl mladík zklamaně a odpochodoval.
     „O co jde, Evo? Jsi tu s přítelem, jak jsi o něm mluvila?“ 
     „Myslíš Vítka?“
     „Nevím, jak se jmenuje.“ 
     „Ale ne. Vítek je kamarád a jen mě sem doprovodil. Tamten, o kterým jsem mluvila, je někdo jiný. Vítka básničky vůbec nezajímají.“
     „On si nemyslí, že jste jen kamarádi. Určitě by si přál, aby mezi vámi bylo cosi víc.“
     „Já vím, ale to si klidně může myslet,“ řekla Eva ledově.
     „Evo, tobě nevadí jít na poezii s klukem, kterého nezajímá a šel s tebou jen kvůli tomu, abyste byli spolu, protože je do tebe zabouchnutý?“
     „Ale to je jeho problém.“
     „Kdybys nevěděla, co k tobě cítí, tak jo. Takhle ho ale zraňuješ a využíváš.“
     „Když to vidíš takhle, tak mi vlez na hrb,“ odsekla Eva zlostně.
     „Já jsem za tebou nepřišel.“
     „Ne, promiň, Adíku. Nemyslela jsem to tak. Nechci se ale bavit o Vítkovi. Můžu si k tobě na tu druhou půlku sednout? A můžu ti říkat Adíku?“
     „V Rubínu si každý může sednout, kam chce. A jak mi budeš říkat, na tom mi nezáleží.“
     „Já ale nechci sedět vedle tebe, ale s tebou, chápeš?“
     „Sem tam něco chápu a myslím, že zrovna teď jo.“
     „Ty!“ strčila ho lehce dlaní do ramene.

     „Vítám všechny, kteří jste tu vydrželi na druhou polovinu dnešního Zeleného peří. První půlka byla sice trochu nekompaktní, ale snad to teď napravím,“ uvedl Kovářík pokračování pořadu. „Chtěl bych vás teď vyzvat, abyste se vyjádřili k tomu, co jste slyšeli a viděli před přestávkou. Jestli máte zájem.“ 
     „Rád bych se na něco zeptal k básním pana Karase. Tuším, že se tak jmenuje. Ta o té borovici se mi sice dost líbila, ale v druhých dvou mi to přišlo občas jako samoúčelný rýmování. Nezdá se vám to taky, pane Kováříku?“ ozval se mladík těsně vedle Adama.
     „Můžete se pana Karase zeptat přímo, sedí s přítelkyní hned vedle vás,“ poťouchle se usmíval Kovářík.
     Mladík se udiveně ohlédl po Adamovi, Eva mu zamávala. Karas se otočil do publika a hledal očima Vítka. Jak ho uviděl, Vítek se kysele ušklíbl.
     „Promiňte, pane Karasi,“ řekl mladík vedle něj. „Není to trochu samoúčelný rýmování?“
     „Je. Ta o té borovici taky,“ souhlasil Adam.
     „Tak se neurážejte. Jen jsem řekl svůj názor. Ta o borovici se mi líbila, ale ty další mi přišly jako samoúčelný rýmování.“ 
     „Já se neurážím a souhlasím," řekl Adam. „Myslím si ale, že tyhle mé říkanky nestojí za nějaký rozbor ani za debatu.“
     „Jste dost nepřístupný, že,“ usoudil mladík.
     „Asi jo. A vy jste se zase zamiloval do výrazu samoúčelnýho rýmování.“
     „My jsme sem přišli na poezii a ne na nějakou polemiku,“ vykřikl kdosi z obecenstva.
     „Jasně, to si můžete vyříkat potom,“ přidala se mladá žena. „Chceme slyšet poezii.“
     Kovářík naštěstí poslechl a zarecitoval skvěle »Reduta blues« od beatnického básníka Václava Hraběte, snad jediného českého toho druhu. 
     »Hledám tě / v městě rozpáleném / za poledne / Hledám tě / v tomto městě / rozkopaných ulic pivních lásek krásných / podzimů a dlouhých kostelních / věží které se podobají tvým / prstům / Hledám tě / a je to beznadějné / legrační a naivní / Je přece tolik tramvají v kterých mě můžeš minout / je přece tolik nábřeží kde můžeš prokřehlá / a doufající čekat / na něco úplně jiného / Je tolik biografů kde můžeš potichu plakat / nad divným koncem / krásného Itala / Je tolik ulic a / slov přes která na sebe nevidíme / je tolik mužů kteří tě mohou udělat daleko šťastnější / než by se podařilo mně / je tolik dobře znějících milostných veršů / a republika má / v oběhu tolik peněz / Je tolik domů kde můžeš právě být / na návštěvě / Je tolik štěstí / (na doplňkovou půjčku) / je tolik postelí / a tolik telefonních čísel / Jo máš pravdu a je to trochu / sentimentální / to co říkám / Ale co / třeba slunce / To není pozér? / Každý večer se jde / utopit / s ohromnou parádou a bengálem / a ráno zase / vstává jakoby nic / Čekám až / pianista skončí / abych zahrál svůj chorus / Nevím co budu hrát / Je tolik dobře znějících / milostných veršů a republika / má tolik peněz / v oběhu je tolik postelí / Hraju a myslím že / to není beznadějné / neboť skrz plot a kouř / za sebou slyším buben / jak v nepravidelných / chraplavých příklepech / vytlouká chválu / věčného hledání«
     Mirek Kovářík recitoval, jak to uměl jen on, civilně i s patosem, přesně podle potřeby a když skončil, všichni na zlomek vteřiny oněměli a pak zabouřil mohutný potlesk. Adamovi se Hrabětova báseň moc líbila – tak nějak mají znít beatnické verše; říkal si, aniž opravdu znal tento americký básnický směr či hnutí. Allen Ginsberg byl v roce 1977 dávno zase ve Spojených státech a Adam slyšel všehovšudy pár beatnických básní právě tady v Rubínu.
     „To bylo fantastický,“ svěřila se Eva s dojmem z Kováříkova podání Reduty blues Adamovi.

     Zelené peří skončilo a Vítek se pokusil přesvědčit Evu, aby se k němu zase přidala, když spolu přišli, ale ona ho opět odmítla a culila se na Adama a škemrala, aby s ní šel ještě na procházku noční Prahou, takže Karas nakonec svolil.
     Karmelitskou ulici přešli při ústí do Malostranského náměstí a vydali se Mosteckou na Karlův most. U zábradlí nad druhým pilířem se zastavili a koukali na Vltavu a na Kampu.
     „Všiml sis, Adíku, jak Kovářík přijal tvůj názor, že je pořad trochu nekompaktní?“
     „Proč by ho nevzal, když bylo? Kovářík je machr na poezii i tyhle pořady, takže může přijmout i nějakou výtku a neublíží to nijak ani jemu, ani tomu, co dělá.“
     Eva mu zblízka koukla do tváře. Způsob, jakým Adam vysekl Kováříkovi uznání, ji dojal.
     „Co je?!“ ucukl Karas hlavou, jak se lekl minimální vzdálenosti jejího obličeje.
     „Líbíš se mi, Adíku.“
     Znovu se k němu přitáhla, přiblížila své rty k jeho a políbili se, dnes už podruhé, ale teď dlouze. Pak už zavěšeni do sebe kráčeli po Karlově mostě.
     „Kam vlastně jdeme?“ zajímal se Karas.
     „Třeba ke mně?“
     „To by šlo. Kde bydlíš?“
     „Mám kousek od Švermova mostu podnájem.“
     „Ty nejsi z Prahy?“
     „Nejsem. Studuju tady.“
     „A co?“
     „Fakultu tělesné výchovy a sportu.“
     „Takže sportovkyně?“
     „Tak trochu. A co děláš ty, Adíku?“
     „V papírnách.“
     „A co tam děláš?“
     „Obalovýho technika.“
     Její vyptávání mu vadilo, i když ji sám předtím vyslýchal.
     „Co vytváří takovej obalovej technik?“
     „Vlastně jsem konstruktér obalů, takže vymýšlím obaly.“
     „Obaly na co?“
     „Obaly z lepenek na různý zboží.“ pohladil Evě bok. „A už se na nic neptej.“
     „Už ani otázku,“ přikývla a opět se dlouze políbili.
     „Bydlíš s rodiči?“ zeptala se Eva potom.
     „Tvrdila jsi, že už ani otázku. Jo, bydlím. Ještě něco?“
     „Už jenom jestli nebudou mít strach, když nebudeš v noci doma?“
     „Cože? Já nebudu v noci doma?“
     „No budeš přece se mnou.“
     „To je novinka. Nebudou mít strach. Je mi třiadvacet.“
     „Mně je dvacet,“ řekla Eva, aby měl Adam jasno.

     Evin podnájem byla jedna poměrně velká místnost, do které se vcházelo z pavlače, odkud byl výhled do špinavého dlážděného dvora. Rybářová nalila do hrnků na kávu víno z načaté láhve, co měla v ledničce.
     „Půjč mi ještě tu básničku o borovici,“ požádala a vlezla si s vínem na postel.
     Adam vylovil z plátěné tašky od plynové masky papíry, co mu Kovářík vrátil, dal je Evě, odešel k oknu a koukal přes pavlač na dvorek, co osvětlovala matná lampa.
     „Pojď si sednout ke mně. Co tam furt stojíš?“ vybídla ho Eva.
     „Koukám na dvorek.“
     „A co tam je?“
     „Nic. Je hnusný a bezútěšný. Líbí se mi.“
     „Jsi magor,“ uchechtla se. „Pojď už ke mně.“
     Karas poslechl jen napůl a zůstal stát u rozlehlé válendy.
     Eva zatím přečetla Adamovu báseň, než se on sám rozhoupe: »Letní bouřka – I velký strom se někdy zlomí, / zapraská a v bezvědomí / rozčísne se, / když výboj do něj / zapíchne se. / Zahřmí hrom / a rachot táhne oblohou / k uzoufání zčernalou. / A najednou už borovice / neční nad skálou.«
     „Je vážně hezká,“ usmála se pak na Adama.
     „Nebudu tvrdit, že ne. Napsal jsem ji. Jen nevím, jestli to není samoúčelný rýmování.“
     „Jsi fakt blbej. O co jde, Adíku? Nechceš ke mně?“
     „Je tolik mužů, kteří tě mohou udělat daleko šťastnější a je tolik postelí, ve kterých mne můžeš minout,“ odvětil slovy z Reduty blues, co si trochu upravil pro potřebu chvíle.
     „Ještě nikdo mě neodmítl takhle poeticky,“ řekla. „Vlastně mě neodmítl ještě nikdo. Já ti ale rozumím.“
     „Vážně?“
     Eva seděla na posteli, rukama si objímala holeně, Adam stál a koukal se na ni.
     „Skoro se neznáme, Evo. Chápeš? Nestojím o jednu noc s tebou. Uvidíme se zejtra?“
     Dlouho Adama mlčky pozorovala a pak řekla: „Ano!“
     „Tak ve tři na Václaváku pod ocasem?“
     „Kde?“ vykulila Eva oči.
     „Jo aha. No u sochy svatého Václava, tam, kde má jeho kůň ocas.“ 
     „Tak jo, zítra. Tobě se dost líbí básně Václava Hraběte, že?“
     „Chtěl jsem si koupit jeho sbírku Blues v modré a bílé, co nedávno vyšla. Už jsem ji ale nesehnal.“
     „Líbí se ti jeho básně proto, jak jsou napsané, nebo tě dojímá taky jeho smutný osud?“
     „Obojí.“
     „A chtěl bys tu jeho sbírku?“
     „Jasně. Ty ji máš?“
     „Ne, to ne, ale seženu ti ji,“ slíbila Eva.

     Viděli se zítra i pozítří. Další den si dali rande na Švermově mostě a Eva s sebou přinesla  Adamovi papírovou složku a v ní Hrabětovu sbírku Blues v modré a bílé přepsanou na psacím stroji.
     „Kdes to vzala?“ ptal se Adam užasle.
     „Přepsala jsem to.“
     „Ale z čeho? Kde jsi vzala tu knížku?“
     „Vítek si ji někde půjčil a pak ji půjčil mně.“
     „Vidíš, co je pro tebe schopen udělat.“
     „Řekla jsem mu, že ji chci pro tebe.“
     „To jsi mu řekla? Co jsi mu za to slíbila, že ti tu knížku schrastil? Že budeš od teď s ním?“ 
     „Blázníš?! Vítek u mě nemá naději,“ řekla chladně.
     Adam na ní hleděl a odhodlával se k tomu, co jí chtěl sdělit.
     „Fakt si moc cením, že jsi tu knížku pro mě přepsala, Evo, ale mám dojem, že my dva taky nemáme žádnou naději,“ řekl pak Adam.
     „To myslíš vážně, Adame?“
     Místo odpovědi se opřel o zábradlí a Eva ho hned napodobila. Stáli tam vedle sebe a mlčky civěli do Vltavy z mostu, co o dvacet let později dostal zpět jedno z dřívějších jmen – Štefánikův most. Nazývá se tak dodnes, kdy už se dávno nemusí přepisovat žádné knihy a na psacím stroji už vůbec ne. Ten Evin strojopis Blues v modré a bílé od Václava Hraběte má však Adam Karas stále, i když Evu nikdy později už neviděl.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.03.2017 15:14:08kvaj

Nepochyboval jsem o tom, že víš, kdo byl Allen Ginsberg, jak ale píšeš, šlo to mimo tebe. Mně bylo v roce 1965 jedenáct, ale později jsem přávě díky Mirkovi Kováříkovi začal beatníky hltat, a tak jsem se zajímal víc i o Ginsberga, i když on mě zrovna moc nebral. To spíš Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, Diana di Prima či Carl Sandburg. Ginsberg byl u nás ale hodně populární, byl zvolen králem Majálesu a jeho báseň Kvílení se stala přímo kultovní, proto jsem zvolil jeho.

12.03.2017 13:58:24Gora

Vím, kdo byl A.G, bylo mi asi patnáct, v r.77, a v 65 tak čtyři, tak to šlo trochu mimo mne:-)

12.03.2017 13:52:51kvaj

Za tip děkuji. S tím letopočtem - myslel jsem, že to musí trknout, když se tam najednou objeví, že Ginsberg je v roce 1977 zase v Americe. Jenže když o tom teď přemýšlím, tak k tomu člověk potřebuje vědět, kdo byl Ginsberg, že byl v roce 1965 vyhoštěn z Československa.

12.03.2017 13:20:52Gora

Toho letopočtu jsem si všimla, ale nedala si do souvislosti s povídkou...to okouzlení chápu...ted závěr celkem taky...za tu práci, co sis s tím dal, tipuju:-)

12.03.2017 11:54:19kvaj

Proč je Adam pračurák? Že se nevyspal s Evou, když si o to říkala? Pokud z toho důvodu, tak proto je tam ten Vítek, který Adama varuje, že by mohl dopadnout stejně jako on, až by se ho Eva nabažila.

Ten závěr - možná ho ještě změním. Zatím je to pro mě oříšek.

12.03.2017 11:50:45kvaj

V povídce stojí, že Alan Ginsberg byl v roce 1977 dávno zase ve Spojených státech. Myslel jsem, že to jako zasazení příběhu do doby, stačí. Asi tušíš, že jména Adam a a Eva jsou tam zcela záměrně, neboť jde o nějakého kluka a nějakou dívku. Netvrdím, že to nejde zkrátit, ale nevím, jestli v tomto případě by to bylo účelné. Ten příběh sám o sobě není moc akční a mně šlo o ta prostředí a o banální seznámení a hned zase rozchod těch dvou, aniž něco ve skutečnosti prožili, což mělo korespondovat s Hrabětovou básní Reduta blues. V podstatě mi běželo spíš o jakési okouzlení mladých lidí beatnickou poezií, které doba normalizace zrovna nepřála. Nevím, zda jsi to pochopila, nebo jestli se mi to podařilo vystihnout. Buď jedno, nebo druhé, případně obojí. To asi způsobilo, že to považuješ za vzpomínání hlavního hrdiny Adama, do kterého se já coby autor stylizuji. Sice jsem v té době chodil do Rubínu, sice mi jedna holka skutečně přepsala a věnovala Blues v modré a bílé, ale to byly zcela mimoběžné, nesouvisející události. 

Samozřejmě, že schrastil. Už jsem to opravil. Díky.

12.03.2017 10:31:19Zdenda

Podle mě je to skoro dobrý. Jen ten závěr by to chtělo lepčejší - nějak osudovější jako... a taky vysvětlit, proč je ten adam takovej pračůrák.

12.03.2017 10:04:08Gora

V jaké době se odehrálo, nebo do jakých let je příběh zasazen?

Adam a Eva, to nebylo více jmen na výběr... Zkrátila bych, moc rozvláčné...celkově spíše zazvzpomínání, než povídka.

Překlípek:zchrastil /nemá být schrastil?/


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.