dnešní...

psaní v čajovně, aneb o čaji jen jednou....

okna za mřížemi

 

ještě mne nepřesvědčili

o špatnosti mého jednání

 

koukali skrz prsty

ach, má volnosti

nech mě nadechnout

a projít..

 

do světa mých pravd

 

stačí jen otevřít to okno

za mřížemi

a vpustit čerstvý vzduch..

 

 

 

dřívější

 

někdy měli pocit

(ale co já můžu soudit?)

že bití spustí sladké slzy

(ani kapku jsem neuronila)

 

někdy

 

vždycky jsem toužila nebýt

(a spánek nepřicházel)

v jejich zajetí a hlasů

(co bylo bezpečnější?)

 

někdy

 

aspoň na okamžik

(tolik jsem chtěla)

..tolik to bolelo

(a má mírná povaha..)

 

někdy...

 

trocha o víře

 

útržky prstů a hlavolamů

mého žití

 

ne, nikdy více

nebudu už kreslit

ostatní se zlobí

 

nebudu kreslit pocity

nebudu kreslit náladu

co mi pak zbyde?

jedině duha a pestrost

mého světa

 

nesmysly?

nevadí

...

jak mám věřit???

 

...

 

 

 

jsem klaunem

 

v nepochopitelných a neměnných

vracím se sama k sobě

když ostatní zklamali

 

ostatně, kde je konec všech začátků

a na míle daleko

odhodlaná jít dál

 

kam se poděli všichni ti lidé

kteří slíbili a nesplnili

 

až půjdu zase jednou kolem

už mne nepoznáte

 

jsem klaunem ve světě

kde je radost zakázaná

 

 

 

noční můra

 

pláč neútěšnosti

zmocnil se mých citů

 

jehlou propíchnutý balónek

nevšednost každodennosti

 

bez dotyků

přepadla mne noční můra

 

tisíckrát jsem jí říkala...

 

nicméně bojím se pořád stejně

jen to dusím v sobě

 

 

 

jaro

 

i ten památník jsem vyhodila

není na co vzpomínat

alespoň ne teď

 

z venku jsou slyšet slepice a ovce

a z nedalekého letiště

řvou motory letadel

 

snad letos budou ořechy

loni se urodily jenom dva maličký

chodila jsem se na ně dívat...

tolik jsem jim fandila

 

zavřela jsem smutek zimy na petlici

a obula podkolenky – pruhovaný

 

dej mi ještě šanci

nechci zůstat sama

...

 

 

stíny

 

voda - bělostný límec

splavů a jezů

 

skrz prsty mi uniká

podoba nejistoty

 

jen pro ten okamžik

chladivých bublinek

 

prach skládáš na hromadu

jak se sluší a patří

 

dneska nejsou doma

možná tak jejich stín

otevře na zaklepání...

 

a možná, že se stíny

na slunci změní v nic

 

 

 

plakat se nesluší

 

každá chvíle má příchuť

dneška

 

samota – co jí říct?

          - co víc

 

život bez samoty – nereálné

jsou to závěry

jako epilog

který neměl být

 

má bezcitnost v nejistotě

mě ničí

a místo vzlyků

úsměv

 

plakat se přeci nesluší!

 

 

pád do reality

 

smutek mi ukusuje duši

na dně slov posbírám perly

 

nekonečno hroutí pilíře

a s umazanou pusou

posílám... aspoň chuť dneška

 

v obrazech nesmyslnosti

ukradla jsem červenou barvu

 

v průvanu výčitek

sázím na dobré slovo

(které nepřichází)

 

padám do reality

sděluju ano smrti

 

 

slunce

 

v zapomenutých cestách

i ten batoh neváží tolik

jako na začátku

 

stopy žití se ti ztěžka vrývají do kůže

a podpatky drtí tvá rozhodnutí

o nebytí

-----------

prý už není vodní víla

- nevadí, dám si medovku

-----------

slunce v zajetí erupcí netuší...

jak těžká je ta pouť

když životem vedou jen

jedny stopy

 

 

 

 

 

---