Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Němý Sergej a kráčející bagr
datum / id20.03.2017 / 477590Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno886x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Němý Sergej a kráčející bagr

     Sdílel jsem s Jirkou na střední škole lavici v dobách, kdy bývala ruština maturitním předmětem. Naše výsledky v tomto předmětu byly ale natolik špatné, že jsme museli zachraňovat čtyřky na vysvědčení rozhovory na různá témata. Tvořili jsme je doma po telefonu a zažili při tom spoustu srandy. Kupodivu se nám dařilo humor dostat i do vlastních rozhovorů a bavili jsme jimi celou třídu, zatímco ruštinářka Klimprová vždy jen nevěřícně kroutila hlavou. 
     Pak už nás nechtěla na rozhovory vyvolávat, ale ostatní spolužáci si pokaždé vynutili naši další exhibici. Dovedli jsme svou podstatou nudné dialogy na fádní témata v jazyku, který jsme příliš neovládali, až do jakýchsi hraných scénických vystoupení. Vžívali jsme se do postav dvou mladíků, kteří navštěvují kavárny, divadla, nakupují v obchodech, setkávají se na nádražích, odkud pak odjíždějí na hory a vůbec se vyskytují ve všelijakých takových banálních situacích, jako skuteční herci. Dodávali jsme svým hlasům dramatické náboje a naše city, když jsme si objednávali kafe a zákusky a předtím třeba krevetovou polévku a svíčkovou, nebo si kupovali na nádraží v pokladně jízdenky na rychlík do Popradu, byly opravdové.
     Vážně tu byla zmínka jen o dvou mladících? Ve skutečnosti jsme byli tři. Nelze zapomenout na mého a Jirkova němého přítele Sergeje ze Sovětského svazu, který nás od rozhovoru v kavárně doprovázel jako mlčící stín.
     Sergeje zplodil Jirka, který oplýval větší dávkou škodolibosti než já a potřeboval v rozhovorech páchat někomu ústrky a tropit si z něj šašky. Na mně pak bylo, abych Jirkovy nápady vpravoval do dějů dialogů. Při tvorbě kavárenského rozhovoru listoval Jirka rusko-českým a česko-ruským slovníkem a objevil od tématu odtažitý výraz kráčející bagr, což se rusky řekne šagajuščij exkavator, a mermomocí ho chtěl vpašovat do rozhovoru.
     „Jirko, jsme v kavárně a tam se bagry, ať už kráčející či pojízdné, většinou nevyskytují.“
     „Když mě se to děsně líbí.“ 
     Proti tomu jsem nenašel protiargument.
     Vymyslel jsem to tak, že jako sedíme u velkého okna v jakési takové kavárně, jako je v Praze u Národního divadla Slavia nebo jako bývala kavárna Valdek na náměstí Míru, a k větší pohodě při obědě sledujeme práce na silnici a tam se náhle šagajuščij exkavator zjeví.
     „Víš, co já si dám?" zeptal se Jirka. „Křepelčí prsíčka na tymiánu s brusinkovou omáčkou a pomfrity a tobě objednáme misku vařené kořenové zeleniny a vodu.“
     „Na to zapomeň! Zeleninu sežer ty a já si poručím pořádný biftek.“
     Jirka se zamyslel, div jeho mozek neprošel telefonním kabelem a nevytekl mi ze sluchátka.
     „A co kdybychom byli v kavárně s přítelem ze Sovětského svazu, kterého provázíme po Praze. Tou zeleninou nakrmíme jeho a my si dáme, co chceme? Co říkáš?“
     „To by šlo. Jak se bude jmenovat?“
     „Sergej.“ 
     „Proč zrovna Sergej?“
     „Na základce jsem si dopisoval s jedním Sergejem a to byl idiot jak bič.“ 
     „Proč jsi přestal? Musela to být prča.“ 
     „Před jedním mistrovstvím v hokeji mi napsal, jak doufá, že ta jejich sbornaja komanda vyigrájet. Odepsal jsem mu, že když sbornaja vyhraje, že jemu sootvětstvujut stop, čili si s ním přestanu dopisovat. No a Rusáci pochopitelně vyhráli.“
      „To chápu,“ pokýval jsem účastně hlavou, jako by to Jirka mohl vidět. „V tom případě máme ale problém, kdo ho bude mluvit?“
      Ani jeden jsme se k tomu neměli, až Jirka navrhl, že by Sergej mohl být němý. Byl by to tedy náš němoj drug Sergej.
     „Jak bychom se s ním vůbec seznámili, Jirko, když je němej?“
     Všechny způsoby seznámení, co nás napadly, jsme však zavrhli jako komplikované, až jsem zařadil do scénáře, že do té kavárny s námi přijde Sergej ještě jako mluvící a oněmí až tam. Totiž strojvůdce onoho exkavátoru je nezodpovědný chlapík, odskočí si do kavárny na kafe a nechá stroj běžet a ten se následně rozběhne doopravdy a nakráčí do kavárny. A Sergej, citlivý hoch s křehkou nervovou soustavou, hrůzou oněmí, když to spatří. A tak se zrodil němý přítel Sergej, co nás provázel ve všech dalších rozhovorech a užil si se mnou a Jirkou hotové peklo.
     Vyvrcholilo to při dialogu na horách. Zahájili jsme ho v Praze na hlavním nádraží. Cestovali jsme odtud do Popradu a dále do Vysokých Tater. Krkonoše nestačily, neboť to podle Jirky nejsou žádné hory a navíc potřeboval do textu dostat výraz krováťnyj vagon, totiž lůžkový vůz. A jet z Prahy do Krkonoš lůžkovým vozem je pitomost.
     Jirka původně chtěl, aby se na Sergeje nedostala místenka na lůžko, takže by musel stát celou cestu na chodbičce. Pak si ale můj spolužák umínil, že má Sergej při prudkém zabrzdění vlaku spadnout z lůžka, zlomit si ruku a nohu a „revať, kak tygr“, kterýžto výraz nalistoval ve slovníku. Proto Sergeji nakonec musel nechat prodat jízdenku i s místenkou na lůžko.
     „Ty blboune! Jak může řvát jako tygr, když je němej?“ divil jsem se.
     „Je to na tobě. Já vymyslel ten tygří řev.“ 
     „To ti děkuju.“ 
     Zapojil jsem pak všechny své scénáristické schopnosti a zkonstruoval událost tak, že Sergej spadl z lůžka, zlomil si obě nohy i ruku a řval jak tygr, neboť se tou bolestí naučil mluvit. Problém, kdo mu tedy nadále propůjčí hlas, jsem vyřešil tak, že radostí z toho, že mluví, zase hned oněměl. Když jsme tohle všechno prezentovali před třídou v ruštině, spolužáci vřískali smíchy, Klimprová si mohla hlavu ukroutit, ale i ona se nahlas zasmála.
     Sergej se nakonec ze svých zranění uzdravil a odcestoval natrvalo do Sovětského svazu, neboť se blížily maturity a já ani Jirka jsme nemohli potřebovat, aby nás nadále obtěžoval svou tichou přítomností. A my dva jsme pak úspěšně složili zkoušku dospělosti. Dokonce i z ruštiny.

 

https://kvaj.blogspot.com

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.04.2017 13:46:27kvaj
redaktor prózy

Děkuji. Ty rozhovory se spolužákem jsme opravdu dělali tak, jak jsem popsal. Bylo jich celkem dost, ale v příběhu jsem to soustředil pouze na dva. Ruštinářka z nás rostla, ale myslím si, že se jí naše činnost líbila, neboť ji nespíš pozažovala za tvůrčí a také jsme se tímto nenásilným způsobem vlastně učili ruský jazyk.

Ten překlep opravím. Spíš je to nedoklep.

26.04.2017 13:32:52Lakrov
redaktor prózy

První větě by (kvůli rozjezdu) slušel možná jiný slovosled,  ale dál už se to čte dobře a celkem se bavím, mimo jiné proto,  že to připomíná i má školní léta a obavu z maturity z tehdy nenáviděného  (a víceméně sabotovaného) jazyka.  Hezky vymyšlený(?) příběh.  Autora tuším a nepletu se.  Tip.

 Když se zpětně dívám na tu první větu, tak už se mi teď po dočtení,  její slovosled měnit nechce.  A tady je překlep:  ...litoval Jirka rusko-českým... ## listoval  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.