.

 Při těchto slovech jsem si ani neuvědomovala vážnost a pravdivost věty. Přišlo mi to zcestné, vždyť je přeci jasné, že hodlám psát to, co chci já. Věřila jsem v sama sebe. Věřila jsem, že se najde pár jedinců, kteří svým pozitivním náhledem podpoří mé vize a přemůžou ty negativní. Jenže opak byl pravdou. Vlna kritika se snesla jako velký bouřkový mrak na mé čisté nebe a stěží jsem stíhala utíkat před děštěm. Obrovská bouře mě smetla a já sešla z cesty. Na dně příkopu jsem se jak široká tak dlouhá rozplácla. Bylo mi do pláče. Najednou má důvěra v mé schopnosti byla ta tam, sebevědomí kleslo. Seděla jsem v příkopě a odmítala jít zpátky. Chtěla jsem zůstat v příkopě, když mě nikdo nechápal. Ano, v příkopě jsem si mohla vyšívat. Vyšívání byla ta činnost, kterou mi bouře přiřkla, na kterou mě odkázala. Ale nebylo to nic pro mě. Nitky jsem vždy přetrhala, trpělivost jsem neměla. Odhodila jsem proto látku a rozhodla jsem se pro druhou šanci, druhý pokus, nebo snad druhý dech. Vyškrábala jsem z příkopu a s hlavou vztyčenou jsem si to pochodovala po své cestě. Nikdo mě nezastaví, snad jedině opraváři silnic. Jednou jsem klopýtla, ale byla jsem to zase já. A odteď silnější. Došlo mi, že bouře neumí číst mezi řádky. Nepovšimla si totiž, že já v děšti ráda tančím. A proto čekám na další liják, který s úsměvem příjmu a protančím v něm celou noc.