Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Bernské harfy – 1. epizoda
datum / id21.03.2017 / 477649Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno431x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky mísních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.

Bernské harfy – 1. epizoda

     Na benefiční koncert do Bernu jeli přes rakouská města Vídeň, St. Pölten, Amstetten, kolem Lince a u Salzburgu dvakrát krátce po sobě překročili hranice s Německem. Zajeli si i do Kitzbühelu v Horním Bavorsku, v rakouské spolkové zemi Tyrolsko. Přes německá města Amberg, Norimberk, Ulm a švýcarský Sankt Gallen by dorazili do cíle rychleji, avšak Radoslav Nop pojal cestu také jako výlet, při kterém si chtěl prohlédnout právě Kitzbühel. Toužil na vlastní oči vidět slavnou sjezdovku na svahu hory Hahnenkamm. Bez sněhu na konci léta to sice nebylo úplně ono, ale lyžařské středisko nabízelo i v tomto ročním období zajímavé pohledy. Navíc měl Nop vedle Bernu ještě jeden cíl, který zatím své kolegyni a spolujezdkyni Sylvě Kocourové neprozradil. A tam bylo lepší jet tudy.
     Sylva ho za jízdy informovala o všem, co viděli a četla z bedekru i teď, když už dávno minuli Innsbruck a blížili se k Feldkirchu na hranici Rakouska a Lichtenštejnska. Díky tomu se Nop dověděl, že Feldkirch, rakouské okresní město ve spolkové zemi Voralbersko, leží zhruba čtrnáct kilometrů severovýchodně od Vaduzu v Lichtenštejnsku. Že toto středisko horského knížectví nemá městská práva, ale je pouhou hlavní obcí, přičítal Nop nepatrné rozloze státečku.
     Radek odbočil ze silnice a zastavil na jakémsi odpočívadle. Sylva po něm koukla, ale neříkala nic, neboť jí došlo, že si chce asi oddechnout a oba vystoupili z jejich Renaulta Laguny. Nalil do víčka od termosky kávu a podal ji Sylvě. 
     „Proč se ke mně tak chováš, Radku?“ trochu upila a vrátila mu kalíšek.
     Sylviny platinové vlasy plály v pozdně odpoledním sluníčku začínajícího září studeným svitem jako čerstvě vyčištěné stříbro. Nop věděl dobře, na co se ho ptá, že se totiž vrací hlavně k nedávnému incidentu při poradě v redakci. Otázka ho však překvapila, protože ji Kocourová vysekla poté, co vedli cestou přes celé Rakousko buď vesměs nezávazné řeči, co se nikoho nedotknou a vzápětí zmizí v zapomnění, nebo komenovala okolí.
     Nop si v duchu přehrával, co se tehdy v redakci stalo. Napřed mu Sylva začala mluvit do řízení porady, neboť se domnívala, že řeší nesmysly, a omlouvala to tím, že mu chce pomoci svými zkušenostmi, protože k čemu by v redakci byla, kdyby je neuplatnila. Řekl Sylvě, že neví, proč ji v novinách drží? Ona mu odpověděla, že když ji chce vyhodit, měl by takové rozhodnutí udělat za střízliva. Byl vážně dost opilý a snad proto jí řekl, že i úplně nalitej ví, že tu nemůže potřebovat takovou arogantní píču, jako je ona.
     Nop teď nechával Kocourovou, ať si třeba myslí, že o její otázce tak dlouho přemýšlí a ona trpělivě čekala, i když si napřed zapálil cigaretu. Domnívala se, že chce Nop zvýšit dramatično pauzy, což byla pravda jen napůl, neboť Radek už také potřeboval nikotin.
     „Co přesně máš na mysli, Micko?“ otrávil ji otázkou místo odpovědi.
     „Ty dobře víš.“
     „Možná, že vím, ale netuším, proč se k tomu zrovna teď znovu vracíš?“
     „Nechápu to. Nejde mi to pořád na rozum.“
     „Projeli jsme kus Rakouska, prohlédli si Kitzbühel, kde se nám oběma líbilo, stále jsme něco plácali, zasypávala jsi nás oba spoustou informací, připadala jsi mi celkem uvolněná a bezstarostná, a ty se najednou vytasíš s tímhle?“
     „Protože mě to na tebe mrzí.“
     „Něco takového jsi říkala už tehdy v redakci.“
     „A stále to trvá.“
     „Nemůžeš to skousnout, Micko?“
     „Bývali jsme přece přátelé, Radoušku.“
     „To je trochu přehnané. Byli jsme jen krátce kolegové, vlastně jsem byl tvým zástupcem a teď jsi moje podřízená, když jsem tě vzal coby šéfredaktor zpátky, tak jsme spolu museli a opět musíme zkrátka vycházet.
     Sylva na něj pohlédla svým typickým vlídně útrpným způsobem.
     „Víš, co mě na tobě mrzí nejvíc?“
     „Ještě víc než to, jak se k tobě chovám?“
     „Radku, nešaškuj! Mrzí mě, jak jsi jako šéfredaktor děsně a nezdravě vyrostl a jak jsi samolibý a arogantní. Dřív jsi takový nebýval.“
     „Arogance a namyšlenost přece k šéfování patří jako ke slonovi chobot.“
     Kocourovou jeho vtipkování přímo rozlítilo. Blboun jeden! Nemůže si to nikdy odpustit a nestará se o to, jestli se to hodí nebo ne. Věděla však, že nesmí dát najevo svůj vztek, to by jen přiváděla vodu na jeho mlýn, nebo by ho mohla rozčílit, ale to si nepřála, neboť se Radek teď potřebuje soustředit na řízení auta.
     „Nešaškuj a zamysli se nad tím, Nope.“
     „Dobře, zkusím to.“
     „Díky,“ nepatrně se usmála.
     Nop típl nedopalek, termosku s kávou dal zpět do tašky a usedl za volant. Kocourová se uvelebila vedle něj a přitom ho stále nedůvěřivě pozorovala.
     „Připouštím, že jsem teďka sebevědomější,“ řekl Nop, když se vrátili na silnici. „Zkrátka si víc věřím, a to pro šéfování potřebuju. Nemyslíš?“
     „To je zbytečné. Teď ani v dohledné době tě asi nepřesvědčím, že pravdu mám já. A ty nejsi navíc s to ani pochopit, co mám přesně na mysli.“
     „Vždyť jsem se na to ptal hned na začátku téhle absurdní debaty.“
     „A mimochodem, akorát si namlouváš, že si teď víc věříš. To, co poslední dobou děláš, svědčí o pravém opaku.“
     „Myslíš?! Co například?“
     „Ty nevíš?“ zeptala se Sylva naléhavě. „Nechceš, doufám, abych tady začala líčit, čím prozrazuješ svému okolí, že si naopak věříš málo?“
     „Snad ani ne, Micko.“
     Tušil, že by začala o jeho chlastání. Nejspíš na tom něco pravdy bude. Většina debat s jeho kolegy se poslední dobou dřív nebo později totiž stočila k jeho pití.
     Víc už v tomto dialogu zatím nepokračovali a téma potom na čas upadlo v zapomnění, jelikož se museli věnovat přejezdu hranic do Lichtenštejska. Představovalo to ale pouhou formalitu a další celnice mezi Lichtenštejskem a Švýcarskem nebyla. Jen přejeli po mostě přes Rýn a už byli ve Švýcarsku. Zřejmě se poddaní lichtenštejnského knížete cítí být více Švýcary nežli Rakušany.
     Nop s Kocourovou odtud zamířili téměř přímo na jih a za chvíli už projížděli kolem Vaduzu. Pohled přes Rýn vlastně do jiného státu na městečko v mírně se svažující rovině, nad kterou se nájednou prudce zvedal zubatý, zalesněný horský hřbet a za ním ještě vyšší masiv Alp, Radka a Sylvu natolik uchvátil, že opět zastavili na plošině u silnice, aby mohli scenérii pozorovat v klidu. Nad městečkem přilepeném k úpatí hory se na jakési terase tyčil Schloss Vaduz, čili vaduzský zámek jako z pohádky. Nop si  zapálil a nalil kafe. Nabídl ho i Sylvě, ale ta odmítla, že tolik kávy a tak často nemůže.
     „Radku, koukala jsem do mapy a mám dojem, že do Bernu přijedeme dost pozdě, když budeme každou chvíli zastavovat.“
     „Přijeli bychom. Ale my dneska přespíme v Usteru, to je městečko u Zürichu. A ten je odtud něco přes hodinu cesty.“
     „Co to má zase znamenat, Radku!? Proč tam? A přespíme kde, v hotelu? Neměl jsi mě líp informovat, jak jsi cestu naplánoval?!“
     „Jak líp?“
     „Nedělej, že nerozumíš! Snad kam všude pojedeme, kde budem spát a podobně.“
     Vysvětlovala mu to, i když byla přesvědčená, že Nop svou blbost jen hrál.
     „Řekl jsem ti, že pojedeme do Bernu na benefiční koncert v evangelickém kostele, že se koná v pátek večer, že cesta bude trvat čtyři dny i s návratem v sobotu, že jedeme přes Rakousko, neboť jsem chtěl cestu pojmout jako výlet. Co potřebuješ vědět víc?“
     „Třeba to, že budeme přespávat... v Usteru, jsi říkal?“
     „Dokonce dvakrát. Jo. A proč jsi to měla vědět dřív, Micko?“
     „Abych se k tomu mohla vyjádřit.“
     „K čemu?“
     „Třeba abych mohla namítnout, že chci radši přespávat v Bernu, abychom si například mohli prohlédnout město. Mám přece právo vyjádřit názor nebo přání.“
     „Pojedeme dál a já ti v autě něco vyložím, jo?“ 
     Ptal se Sylvy, jako by mohla nesouhlasit.
     Sotva se znovu vydali na cestu, Nop spustil: „V Usteru nebudeme bydlet v hotelu, nýbrž u jistého Josefa Hudka. Je to starší pán, rodák z Tomíšek u nás, který zůstal ve Švýcarsku po ruské okupaci v roce 1968, protože ho tady zastihl 21. srpen, když se tenkrát vracel z Itálie. No a teď žije s ženou v Usteru. Je to zajímavý člověk, sbírá minerály a dendridy, vyrábí samorosty. Když jsi měla v červnu dovolenou, přijel do svého rodiště a přišel i do redakce. Povídali jsme si a on mě pozval naoplátku k sobě na návštěvu. Řekl jsem mu tehdy, že nevím, jestli se mi kdy podaří přijet. Pak ale byla povodeň a objevila se ta věc s benefičním koncertem a já toho využil, zavolal mu a on mi nabídl, že u něj můžem přespat dvě noci. Čtvrtek strávíme s ním a obhlídneme Uster, v pátek ráno pojedeme dál do Bernu a na prohlídku města budeme mít čas až do večerního koncertu. Jen tu poslední noc přespíme v hotelu a v sobotu domů. Ušetříme tak za dva noclehy ve zdejších drahých hotelech, pro nás tedy. Už rozumíš, Micko?“
     „A to jsi mi nemohl říct už doma? Nebo si myslíš, že bych to nebyla schopna pochopit?“
     „Mohl. Na věci by se ale stejně nic nezměnilo.“
     „Ale ano. Ušetřil bys mě rozčilování a ty bys mu nemusel čelit.“
     „To máš pravdu.“
     „Vím, že mám,“ řekla Sylva jízlivě. „Ty by ses ale připravil o svůj ubohý pocit moci nade mnou, co tolik hladí tvé ego, že Radoušku. Ale povím ti, je to trapné.
     Radek v mžiku pochopil, že se Sylva nikdy nesmíří s druhořadou rolí. Touží být jak v redakci, tak v jejich vztahu, pokud nějaký existuje, vůdčí osobou. Došlo mu také, že jeho průhledné pokusy demonstrovat svou převahu a sílu jsou fakt trapné. Micka si s nimi lehce poradí a on sám je jí k smíchu.
     „Je to tak, jak říkáš.“
     „Myslíš to vážně?“ 
     Sylvě Kocourové znělo Nopovo přiznání upřímně a byla tím zaskočená.
     „Ovšem. A ještě něco bys měla vědět. Hudkovi jsem řekl, že přijedu i s kolegyní, která je i mou přítelkyní, tedy přítelkyní manželského typu, jestli chápeš. A on si vážně oddechl, že nás tedy může uložit do jednoho pokoje. Jsou to starší lidé a dělali by si starosti, jak to zařídit, abychom měli každý svůj pokoj, kdybychom jako byli cizí lidé. Tak to, prosím tě, nezkaž, až tam budeme.“
     „No fakt bezvadný, Radku. Ještě ti mám hrát milenku, co milenku, hůř, družku. Moc ti děkuju! A to jsi mi chtěl prozradit kdy?“
     „Uděláš to?“ zaprosil Nop.
     „Samozřejmě. Nemůžu tě přece podtrhnout. Ostatně to nebude prvně, kdy budu spát s chlapem v jednom pokoji.“
     „V jedné posteli, manželské. Hudek říkal, že má volný pokoj s manželskou postelí.“
     „Probírali jste to důkladně. Ani v posteli nebudu s chlapem prvně. Ani s tebou ne.“
     „Sylvo, mlč!“
     „Mám mlčet? Vážně? Nesneseš ani zmínku o tom, že jsme se spolu už milovali? To se za to snad stydíš? A já se ustavičně bála, že se na to budeš odvolávat a používat to proti mně. Překvapuješ mě, Radoslave Nope.“
     „Zato ty ses najednou odkopala, Micko.“

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.07.2017 09:49:17kvaj
redaktor prózy

No jo, to je pokračování. Nop ti připadá sebevědomý? Tady v celé této části jeho alkoholismus ustoupí do pozadí.

12.07.2017 09:03:37Gora
redaktor poezie a prózy

Tak je opět tady, hrdina Nop...sebevědomý a holdující alkoholu...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.