Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Bernské harfy – 2. epizoda
datum / id21.03.2017 / 477651Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno332x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky mísních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.

Bernské harfy – 2. epizoda

     Cesta od Vaduzu do Usteru u Curychu vedla Radoslava Nopa Nopa a Sylvu Kocourovou mírně jihovýchodně podél švýcarské strany Rýna, co byl v těchto místech hraniční řekou s Lichtenštejnskem. Po chvíli zamířila silnice na jihozápad, pak se stočila s ohybem Rýna k jihu. 
     Před Sargansem se od řeky odklonila na jihozápad k městu a za ním táhlým obloukem a rozlehlým údolím mezi horami pokračovala na severozápad. Ve Valenstadtu se zlomila přímo na západ do tunelu pod kopcem, ale jejich Laguna opustila dálnici vedoucí podle mapy řadou tunelů a vydali se po Sarganserstrasse, co měnila názvy na Walenseestrasse, Hauptstrasse a opět na Walenseestrasse, táhnoucí se podél dlouhého jezera Walensee. Hlavně Sylva chtěla totiž něco vidět a ne jen pádit tunely pod horami.
     Jeden tunel vedl i pod horským hřebenem Bergwaldem, co spadal skoro až k jezeru a do něj vybíhal coby poloostrov s městečkem Murgem a právě tam Bergwald míjeli. Za Tiefenwinkelem najeli opět na dálnici a dvěma tunely dorazili na konec Walensee. Odtud zamířili na severozápad k jezeru Obersee a dál pořád severozápadně po Forchstrasse, z ní pak odbočili na sever k jihovýchodnímu cípu jezera Greifensee, u kterého leží už město Uster. Odtud kousek severně a byli skoro v cíli. Po Zürichstrasse s řadou rondelů klouzali už za tmy. U dalšího kruhového objezdu je na nároží Zürichstrasse a Sonnenbergstrasse vyhlížel Josef Hudek před cihlovým činžákem, v němž bydlel. Nop mu totiž z auta zavolal mobilem, že se pomalu blíží.
     Sylva celou cestu Nopa bravurně naváděla podle mapy, obdivovala se krásám okolí, vychutnávala si Švýcarsko, po němž prahla, až z toho usnula, zrovna když přijížděli ke Greifensee. Cestu Usterem zaspala a znovu se probrala, právě když Radek zaparkoval.
     Vystoupili a Hudek zahlaholil: „Vítám vás, pane šéfredaktore.“
     „Dobrý večer,“ řekl Nop ulehčeně. „Konečně jsme tady. Mám už šoférování plné zuby.“
     „Dlouhá cesta, že. Vás taky vítám, paní...,“ napřáhl ruku k Sylvě.
     „Kocourová,“ doplnila ho Sylva. „Velice mě těší, že vás poznávám, pane Hudku.“
     „Propána, proč tak obřadně? Já jsem Jozka z Tomíšek, potom jsem byl pražský Pepík a teď jsem důchodce z Usteru.“
     „Tak dobře. Jsem Sylva, ale Radek mi častěji říká Micka. Říkám vám to proto, aby vás to oslovení nepřekvapilo.“
     „Kvůli vašemu příjmení? Pochopil Hudek okamžitě. „A vás to zlobí, že. To přeci nemusí, je to roztomilé. A potom, on vám pan Radek říká tak právě proto, aby vás poškádlil. Nechte ho být a ono ho to časem přejde.“ 
     Tím dobromyslným laškováním se Sylvou Hudekprozradil, že se mu Sylva zalíbila na první pohled. Josef Hudek byl mírně nahrbený a rozložitý stařík, který už poněkud ztěžka chodil. Byl ale také jaksi šlachovitý, což svědčilo o jeho sportovní minulosti. Ve Švýcarsku totiž zůstal s ženou, když se vraceli z italských Dolomit, kde byli na horolezecké dovolené.
     Při hovoru stoupali do prvního patra, vpředu Sylva a Hudek, který se do ní zavěsil a za nimi se vlekl Nop se svou taškou na rameni a se Sylvinou obrovskou kabelou v ruce. Paní Věra Hudková byla maličká, úhledná a usměvavá stará dáma. Svou úhledností se vlastně hodně podobala Sylvě a obě dvě působily rovněž elegantně.
     „Jsem šťastná, že jste tady,“ spustila Hudková radostně. „Víte, my jsme už dávno doma tady, ale když vás vidím, cítím, že v srdci je můj domov stejně pořád v Československu, tedy teď už jen v Česku a vy jste něco jako vyslanci našeho starého domova. Manžel se tam ještě podíval, ale já už asi ne. Na první pohled jste milí lidé a krásný pár.“
     „I já vás ráda poznávám,“ začala jí oplácet komplimenty Sylva. „Do Švýcarska jsem se moc těšila a jsem vděčná Radkovi, že mi tu cestu umožnil,“ dodala. Kocourová na sobě ani náznakem nedala znát, že nejsou s Nopem partneři a že by všechno mohlo být i jinak.
     „Aby ne. Manžel mi říkal, že jste i kolegové v práci a koho jiného by pan Radek měl vzít s sebou, než svou partnerku. Manželé nejste, že?“
     „Já už jsem Micce kolikrát navrhoval svatbu, ale ona se vdávat nechce. Přemluvte ji, paní Hudková,“ vložil se do hovoru Nop.
     „To víte, že se o to pokusím. Je škoda, že nejste svoji i před bohem. Vím, že to dnešní lidé berou jinak, ale já si myslím, že manželství je přece jenom lepší. Takový důstojnější a úctyhodnější svazek.“
     Hudková mluvila bezelstně a vypadalo to, že vůbec netuší, jakou lež na ni ušili.
     „To samé říkám Micce stále, ale ona si ještě není jistá, nebo co.“ 
     Nop pokračoval v komedii, i když mu bylo líto, že k ní zneužívá nic netušící starou paní.
     „Vy se nechcete vdávat, Sylvinko? A proč vám pan Radek Micka? Jste Sylva, že ano?“
     „Jistě, paní Věro, jsem Sylva. A vdávat se nechci, protože je Radek takový kašpárek a rád si hraje, často i s ohněm. Slyšíte to sama.  A já na to nemám. Mám ho ráda, ale kdyby byl můj muž, asi bych se z něho zbláznila, nebo se musela rozvést. Takhle ho můžu hned poslat do háje, když to s ním nebude už k vydržení.“
     „Toho se nesmíte bát. To víte, to jsou chlapi. Nevyberete si. Ten můj je taky pořádnej blázen a jsem s ním už pětačtyřicet let.“ 
     Nop sledoval, jak si začaly Hudková s Kocourovou žensky notovat a šklebil se. Téma životního kříže s muži, co musí ženy vláčet, je u dam všeobecně oblíbené.
     Když se pak manželé Hudkovi nedívali, dloubla Sylva Nopa silně pod žebra, až hekl
     „Něco vás bolí, pane Radku!?“ strachovala se Hudková.
     „Trošku za krkem, asi jak jsem se cestou pořád ohlížel po Micce. Musím ji mít pořád na očích, nemůžu si pomoc. Jak ji chvíli nevidím, hned je mi smutno,“ zašaškoval Nop.
     „Vy jste asi číslo, že, pane Nope,“ smála se Věra.
     „Pan šéfredaktor říká Sylvě Micko kvůli jejímu příjmení Kocourová. Chápeš?“ přinesl Hudek svou trošku do mlýna.
     „To víš, že jo, ty starej rozumbrado.“
     „Nechme ty pány a paní a budeme si radši říkat jen křestními jmény,“ navrhl Hudek.
     Věra Hudková zmizela pak do kuchyně připravit večeři a Sylva jí šla pomoci. Radek s Pepou osaměli a Nop toho využil, aby mu dal dřevěný reliéf, který zobrazoval tři slunce v řadě a vyřezal ho ještě Radkův otec. Nop tu plastiku miloval, jeho otec v ní využil kresbu dřeva a s minimem zásahů dlátem dosáhl skvělého efektu. Vytvořil tak obraz, co sváděl k různým asociacím a budil představivost. Nop věřil, že se tenhle dárek bude Hudkovi líbit. K tomu přidal ještě flašku Jima Beama black.
     Pepa Hudek si zálibně prohlížel plastiku.
     „Mám pro vás také něco připraveno. Toho bourbona se trochu napijeme před večeří jako aperitivu, jo? A po večeři si můžeme dát ještě. Ale neměl jste si dělat takovou škodu. To je drahé pití.“
     „Sylvo, vy jste na první pohled rozumná žena a vážně si myslím, že se k Radkovi moc hodíte. Radek bude takový rošťák jako ten můj, ale je milý a bude i zábavný a vy ho svou rozvahou můžete usměrňovat, když přestřelí. Jestli se nestane něco nečekaného, může vám to klapat až do smrti.“ 
     Věra Hudková malovala budoucnost fiktivního partnerství Sylvy a Radka a vytahovala přitom z trouby pečená kuřecí stehna.
     „Vážně to takhle vidíte, Věro?“
     „Opravdu.“
     „Věro, proč vám tolik záleží na tom, abych žila s Radkem a byla s ním šťastná? Vždyť se ještě moc neznáme?“
     „Víte, v tom dnešním bláznivém světě plném hrůz a tragédií, je každý šťastný vztah cosi jako klenot, jako briliant zářící z bláta. A když vidím dva krásné, milé lidi, chci udělat, vše co jde, aby jim to vydrželo.“
     Z řečí při večeři a po ní Nopa zaujalo Pepovo vyprávění o geologických dendridech, co sbírá. Hudek vytáhl geologický slovník a přečetl Sylvě a Radkovi, že »dendridy jsou drobné keříčkovité povlaky na puklinách různých hornin, složené nejčastěji z oxidických sloučenin manganu a vysrážené z prosakujících vod«. Předvedl jim i množství kamených destiček zarámovaných jako obrázky, v nichž sloučeniny vytvořily úžasné kresby. Zdálo by se, že je namaloval člověk s fantazií a výtvarným cítěním a nikoli že vznikly geologickými přírodními procesy a jsou tedy jen výsledkem nerovnovážného průběhu tuhnutí. Pepa jim vysvětlil také, jak se tyhle věci dělají, že se totiž kamenné bloky rozřežou na desky silné asi dva centimetry a manganové kresby se samy ukážou právě na řezech. Hudek nakonec své hosty podaroval každého jedním dendridem. Nop si vybral kresbu, jež mu připomínala jakýsi les a Kocourová zase dendrid, který vypadal jako obraz květin na louce.
     Chvíli se oba ještě obdivovali Hudkovým minerálům a dřevěným útvarům nezvyklých tvarů. Podle Sylvy a Radka to byly samorosty, ale Pepa jim oponoval.
     „Samorosty se dotvářejí lidskou rukou.“
     „A ty vaše dřevěné sošky nebo plastiky ne?“ divila se Sylva.
     „Samorosty se upravují třeba jenom tím, že se vyhlédnuté pokroucené části větvoví nebo kořenů stromů odříznou, kdežto tyhle přírodniny, jak já jim říkám, ponechávám ve stavu, jak jsem je našel, jen je očistím od kůry, shnilého dřeva, hlíny a všelijakého svinstva a případně vyleštím.“
     „Na střední grafické byl přístroj, kam se upínaly štočky a frézovaly se.“
     Všichni tři se udiveně koukali, co to Radek začal vyprávět.
     „No a když se tam štoček jen položil a neupnul, lítal pod frézovací hlavicí, jak chtěl a ta do něj ryla nahodile drážky. Když se pak takto samovolně vzniklá tisková předloha otiskla, říkali jsme tomu samovznik. Ten nejzajímavější jsme nazvali »Hatmaťuťa čumifíra Erasma Rotterdamského«.“
     Věra se udiveně zasmála, Pepa nevěřícně kroutil hlavou a Sylva se tvářila zlobně.
     „Ale tomu jste musel věnovat hrozně moc času a úsilí, než se vám podařilo nasbírat tolik úžasných věcí, Pepo. Konečně pěkné minerály se nenecházejí všude a každý den.“ 
     Sylva tak navázala s uznáním na předchozí debatu a Radkovu hloupou a zbytečnou vsuvku nebrala na vědomí.
     „To máte pravdu. Časem se ale naučíte, kde je hledat a pak to jde o něco líp. Taky už jsem starý a sbírka roste s věkem, když se tomu věnujete, Sylvo.“
     „Chápu, ale... Jé, vy tu máte z kamene i hodiny.“
     Stolní hodiny, co Sylva obdivovala, měly ciferník vytvořený z okrouhlého plátku kamene nepravidelného tvaru, ve středu byl světlý a okraje měl červenohnědé. Stál na kovovém hranolku zlaté barvy a také ručičky a rysky hodin byly zlaté.
     „To je achát? Nechal jste je udělat z minerálu, který jste našel?“ dohadovala se Sylva.
     „Kdepak, ty jsem udělal celé sám.“
     „Fakt!?“ žasla Kocourová.
     „Hodinový strojek jste udělal také sám?“ ozval se opět Radek nejapnou otázkou.
     „Nikoliv, ten jsem koupil.“ 
     Hudek se shovívavě culil, že pochopil Nopovu ironii.
     „Tebe ty srandičky neomrzí nikdy, že, Radku,“ kárala ho Sylva.
     „Takových hodin jsem už vyrobil. Spoustu jsem jich prodal a rozdal.“
     „Tyhle si necháváte, protože se vám líbí nejvíc?“ zajímala se Kocourová.
     „To ani ne. Ale vám se líbí, Sylvo. Tak si je vemte.“
     „Ale ne, to já nemůžu...“ 
     Sylva odmítala jen naoko a koketně, zatímco se třásla blahem, že získá takový unikát.
     „Jen berte, mně to do hrobu nikdo nedá. Uděláte mi tím radost.“
     „Dobře. Vy mě ale přivádíte svou štědrostí do rozpaků.“
     „Jen si je klidně vezměte, Sylvo. Udělejte mu radost. Aspoň odtud ten krám zmizí.“
     Věra pobídla Sylvu způsobem, co jejího muže ani Kocourovou určitě nepotěšil.
     „Vážně si je vem, Micko,“ přidal se také Nop.
     V duchu si říkal, že ty hodiny jsou děsný kýč. Minerály, dendridy, samorosty, nebo snad přírodniny, to vše bral. Byly krásné, vlastně svého druhu artefakty a jakási čistá krása. Ale hodinový strojek na baterii v plastové krabičce přidělaný na vyleštěný achát, nebo co to je za šutr, z čelní strany pouťově působící zlaté ručičky a rysky hodin a k tomu nevkusný stojánek, z toho se málem osypal odporem.
     „Já už si stejně dlouho hraju s myšlenkou, že bych své sbírky věnoval rodnému kraji.“
     „To myslíte vážně?“ ptala se ohromeně Sylva.
     „Jasně. Říkal jsem, že si to do hrobu nevezmu a nemáme ani potomky, kterým bych ty věci mohl dát, a kdyby to bylo vystavené, zůstala by po mně památka.“
     „To je od vás velkodušné,“ pochlebovala mu Sylva. „A když to uvážím, je to i rozumné.“
     „Muselo by k tomu být ale uvedeno, že jste to nasbíral a věnoval vy.“
     V podkresu té Nopovy poznámky zazněl sice slabý, ale patrný posměšný a znevažující tón. Nop se ale neposmíval Hudkovi, ani jeho snahám, ale Sylvině obřadné servilnosti a doufal, že to Hudek a jeho žena správně pochopili.
     „Jenomže já nevím, komu to tam u vás dát, ani kam se obrátit.“ 
     „Pokud jde jenom o to a jestli to tedy myslíte doopravdy...“
     „Samozřejmě, že myslím, Radku.“
     „Pokud jde o to, kam to umístit, můžu se zeptat ředitele městského muzea. Bude rád. Co rád, bude nadšený. Zrovna tohle muzeum má totiž velkou sbírku minerálů. Takže já to tomu řediteli navrhnu.“
     „To byste pro mě, Radku, vážně udělal?“
     „Bez potíží.“
     Když se pak chystali jít spát a Sylva se už sprchovala, odvedl si Hudek Nopa stranou.
     „Pochopil jsem, že se vám ty hodiny nelíbí, Radku.“
     „Takhle bych to neformuloval.“
     „Proč ne? Vím, jsou to kýče. Vyrábím je ale na kšeft, nebo je rozdávám a dělám tím lidem radost. Lidem se líbí především kýče. Rozumíte, pane šéfredaktore. Pochopil jsem i vaši ironii, když jste mluvil o popisce k těm sbírkám. Vím, že nebyla určena mě, ale paní Svylvě. Že ano?“
     „Docela jste mě překvapil, Pepo. Vlastně jsem vás podcenil a z toho jsem vždy špatný. Když někoho podcením, mám potom pocit, že mě nachytal na švestkách.“
     „Já vím a něco vám poradím. Nikdy si nemyslete, že jste pánem situace, že všechno máte pod kontrolou.“ 
     Hudkův spiklenecky dobrácký tón jasně svědčil o tom, že nešlo o výtku, nýbrž nezištně míněnou dobrou radu.
     „Děkuji, Pepo!“
     „Jak jste říkal, že se jmenoval ten váš samovznik?“
     „Hatmaťuťa čumifíra Erasma Rotterdamského.“
     „Vždycky se mi líbil studentský humor. Škoda, že jsem nestudoval, jsem jen vyučený.“
     „Nemohl jste studovat, Pepo?“
     „Ale mohl, jenže se mi nechtělo učit.“
     „Vám zrovna?“
     „To víte, až časem jsem objevil, že je vědění důležité a také zajímavé.“
     Když mu Hudek radil, vzpomněl si Nop, jak použil podobná slova, že má Sylvuu pod kontrolou a že je pánem situace, když se o ní bavil s nejmladší členkou redakce Michaelou  Ryšenovskou. Blonďatá něžná Míša to odmítla a měla pravdu. Nop si představil Hudka a Míšu vedle sebe – mladou krásnou holku a bodrého, i když nemocného staříka – a řekl si, že pravda může přícházet odkudkoli.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.07.2017 09:24:07kvaj
redaktor prózy

Já to celé ještě jednou přejedu.

12.07.2017 18:50:17Gora
redaktor poezie a prózy

Zajímavý díl. Jsem zvědavá, jak vše bude pokračovat.

„Jsem šťastná, že jste tady....v pokračování této věty je ještě jednou tady, dala bych třeba...že jste přijeli...

Pomalu v každém odstavci je zase  čárka, za ní co - např....a vydali se po Sarganserstrasse, co měnila názvy 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.