Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
Život není samozřejmost
datum / id22.03.2017 / 477664Vytisknout |
autorjustletters
kategoriePovídky
zobrazeno215x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Prvotina

Život není samozřejmost

Na město se snesla tma.

S nechápavým a zděšeným výrazem pomalu couval. Krok za krokem se vzdaloval od dveří starého, omšelého domu, když se otočil a rozeběhl se. Utíkal, co mu dech stačil. Okolí se slévalo v jednu šmouhu. Běžel ulicemi dlážděnými žulovými kostkami, osvícenými pouze prostupujícím světlem z okolních domů. V dáli byly slyšet kostelní zvony, které s každým krokem utichaly. Ulice se za městem změnily v prašnou cestu a okolí se zahalilo do temné noci. Vyčerpaný stále utíkal…

O hodinu dříve…

Naplněn láskou a štěstím kráčel náměstím, slunce se pomalu snášelo z oblohy a přes střechy vysokých domů postupoval stín. Den se blížil ke svému konci, náměstí se pomalu vylidňovalo a postupně zavládl klid a ticho, které narušoval jen občasný štěkot psů. V pravé ruce svíral prostou kytici rudých růží svázanou lýkem. V druhé ho tížila vojenská taška.

Na konci úzké uličky vedoucí z náměstí stál zastrčený, starý dům s vrzající dubovou verandou. Zaklepal na oprýskané dveře, nikdo neotevřel. Posadil se na houpačku zavěšenou na trámu verandy. Lehkým pohybem nohou houpačku rozpohyboval. Šero a klid dodával téhle chvíli na romantice.

V dáli se objevila silueta ženy. Pomalým krokem se blížila k domu, hlavu skloněnou, ramena svěšeny. Z chůze bylo znát trápení nebo zklamání. Když přišla k domu pozvedla hlavu, oči byly zalité slzami. Houpačka se zastavila a jejich pohledy se setkaly. Před dveřmi se spojily i jejich cesty a silně se objali. „Je mi to líto“, zašeptala, podala mu dopis a odstoupila. Kytice se pádem na zem rozpadla, rozbalil psaní a četl.

O hodinu později

Vyčerpaný stále utíkal, zvony už dávno utichly a prašná cesta se změnila v nekonečnou louku. Doběhl na okraj lesa, znaven, opřel se o strom, sesunul se – hlavu svíral v dlaních. Po chvíli rozbalil psaní a nevěřícně znovu četl.

Můj synu,

nevím jestli se stihneme ještě potkat, proto ti chci zanechat alespoň tento poslední vzkaz. Mé dny se blíží ke konci. Prožila jsem krásný život. Díky tobě jsem žila život plný štěstí a lásky. Bohužel můj čas se naplnil a ty zrovna někde bojuješ za životy nás všech. Je to úsměvný paradox. Nikdy bych ale ani jednu chvilku nevyměnila a jsem pyšná na to, co děláš pro ostatní. Prosím zůstaň tím kým jsi, netruchli, vždyť tímto to všechno nekončí a zajisté se znovu shledáme.

Mám tě rá

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

30.04.2017 22:22:02justletters

Děkuji za přečtení, za upozornění a hlavně za názor. 

28.04.2017 13:47:55Lakrov
redaktor prózy

Snad správně chápu, jaký byl záměr téhle povídky. Na mě je takový námět dost  patetický, jiné může zaujmout. Z toho, jak je to napsané -- jakým slohem --  padá na čtenáře jakási tíha. V některých větách, například hned v té první,  shledávám obsahový zmatek, způsobený nejen nesprávnou interpunkcí.  

17.04.2017 06:43:52justletters

Mnohokrát děkuji

16.04.2017 09:35:59Dělnický básník (někdy víc prozaik)
Velmi čtitelné...
24.03.2017 19:23:59justletters

díky...

24.03.2017 17:27:06justyou

**


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.