Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Bernské harfy – 4. epizoda
datum / id23.03.2017 / 477682Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno310x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky mísních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.

Bernské harfy – 4. epizoda

     Sylva Kocourová a Radek Nop brouzdali s Josefem Hudkem obchodním domem, kam je druhý den dopoledne jejich hostitel zavedl. Chtěli oba koupit drobnosti, co by se jim líbily, ale moc nevyčerpaly jejich skrovné finanční prostředky. Sledovali přitom také, jak nakupují Švýcaři. Usterčané si ale počínali, jako lidé všude jinde. Nuda. Místní obchodní dům byl třípodlažní supermarket s patry propojenými eskalátory, vedle nichž jezdily nákupní vozíky zákazníků zaháknuté na trnech jakési řetězové dráhy.
     Když klesali pojíznými schody, všimli si, jak se v přízemí kolem řady velkých hranatých drátěných košů na kolečkách, nacpaných tričky, ponožkami, spodkami a podobnými hadry toho druhu houfovali lidé. Divoce se v koších hrabali, drali se přes sebe a strkali, někteří se do košů vrhali přímo po hlavách jako do textilní lázně a scéna připomínala spíš rvačku hejna afrických supů na mršině, než nákup rezervovaných a distingovaných Švýcarů, za jaké Nop příslušníky toho národa měl. A Kocourová také. Oba se jako na povel po sobě udiveně koukli.
     „To je tady běžné, Pepo?“ divila se Sylva.
     „Jasně. To víte, slevy. Tady to není jiný.“
     „Myslela jsem, že je to český národní rys, prát se o zlevněné zboží.“
     „Co vás nemá. Tohle je všude stejné.“
     „Měl jsem Švýcary za důstojné, většinou zdrženlivé lidi, Pepo,“ kroutil hlavou Nop.
     „Jak kteří, jak kde a jak při čem.“
     „Vlastně kecám. Naopak nesnáším paušalizování, že Švýcaři jsou nějací, Češi zase jiní a Němci takoví. Podle mě neexistuje nic takového jako národní povaha. Každý člověk je individuální a jeho národnost nijak neovlivňuje, jakou má povahu.“
     Sylva po Nopovi sekla zlostným pohledem, neboť pochopila, že si svým filozofováním neodpustil atak na její předcházející mínění.
     „Dovolím si vám trochu oponovat, Radku. Jistě se mnou budete souhlasit, že člověka utváří i prostředí, kde žije a lidé, s nimiž žije. Ovlivňují se navzájem, přejímají své názory a vzory chování, dědí i geny... To vše dohromady je pak národní povaha, i když je každý člověk originál.“ 
     Hudek svá slova kladl pomalu, vlídně a s úsměvem.
     „Máte asi pravdu. Ale myslel jsem to jinak.“
     Ještěže Sylva ani Josef nezkoumali, jak to tedy Nop myslel, protože by jim neuměl odpovědět. Že to myslel jinak, dodal, jen aby nevypadal jak úplný blb, když musel zatroubit na ústup. Hudek opět ukázal Radkovi svým přívětivým stylem bez stopy chlubení a snahy ho potupit, jaké chyby při uvažování dělá a strčil mu před tvář obraz jeho vlastní arogance.
     „Měl jsi pravdu, ten Hudek je vážně pozoruhodný člověk.“ 
     Sylva připomněla Radkovi jeho dřívější hodnocení toho staříka, když je Pepa nemohl slyšet a znělo to jízlivě. Nop se místo odpovědi jenom ušklíbl.
     Hned nato si Radek i Sylva koupili pravé švýcarské čokolády, když neobjevili nic vhodnějšího, co by si v rámci svého přídělu franků mohli pořídit a přivezt domů na památku.
     „Co je tohle za suvenýr, když ho brzy sníme?“ ptala se Sylva.
     Svou lítostivou otázku však neadresovala Nopovi ani Hudkovi, ale vyslala ji do éteru a žalovala tím bohu či uviversu, že vinou nevýhodného kurzu koruny vůči franku nemají peníze na koupi něčeho pořádného.
     „Mně to ani nevadí, že to sníme a nezůstane nám žádná hmotná památka,“ chopil se role boha Nop. „Kupovat serepetičky je pitomost. Kdyby sis mohla koupit například támhle nějaké luxusní hodinky, stejně nebudeš pokaždé, když na ně koukneš, vzpomínat na to, žes byla ve Švýcarsku?“ 
     Ukázal na pult, kde se prodávaly výrobky, co se staly symbolem přesnosti a proslavily alpskou konfederaci.
    „To nevím, já bych luxusní švýcary mít chtěla.“
     „Ale proč? Protože to jsou kvalitní hodinky a také praktický předmět, který si nemůžeš se svými příjmy dovolit koupit nikde. Nekupovala bys je prvoplánově jako suvenýr.“
     „Víš jak se říká tomu, cos teď předvedl, Radku?“
     „Nemám tušení.“
     „Dělat z nouze ctnost. Když nemáš na hodinky, řekneš, že je lepší, když můžeš koupit jenom čokoládu.“
     „Máš recht, Sylvo. Je to z nouze ctnost. Mě ale vážně nebere vlastnictví cingrlátek na památku. Omnia mea mecum porto.“
     „Co to znamená?“
     „To je z latiny, řekl to prý řecký filozof Biantus a doslovný význam je – celý svůj majetek nosím s sebou, nebo – celé mé bohatství je ve mně a já navíc říkám – i  všechno bohatství svých vzpomínek mám ve své hlavě.“
     „Proč to děláš, Radku? Tím mě chceš oslnit, nebo co? Vím přece, že latinsky neumíš, a že sis to zapamatoval z jakéhosi slovníku frazeologismů. Máš dobrou paměť, uznávám, to ale vím dávno. Myslíš si, když ledabyle utrousíš mezi řečí nějaký latinský citát, že působíš na lidi moudře a zajímavě? Naopak, vypadáš spíš hloupě a trapně.“
     „Spíš jsem tě chtěl provokovat, ale bylo to fakt trapný.“
     Jak si tak ti dva povídali, nevšimli si, že někde ztratili Pepu Hudka. Vtom se ale objevil a také jim každému přinesl švýcarskou čokoládu a po balíčku švýcarského tvrdého sýra. Ani on si jako důchodce nemohl dovolit drahé prezenty. Pro Kocourovou a Nopa se však staly pochutiny, které Švýcarsko rovněž proslavily, dojemnými dárky, neboť nečekali nic.
     A pak konečně vypadli z toho marketu a mohli se ve třech trochu toulat městem, než se vrátí za paní Věrou na oběd. Uster na ně působil příjemným dojmem, takové poklidné a úpravné městečko.
     „Kolik má vůbec Uster obyvatel?“ zajímala se Sylva.
     „Asi třicet tisíc,“ řekl Pepa.
     „To zase není tak málo,“ podivil se Radek.
     „Uster je okresní město, třetí největší v curyšském kantonu a do Curychu je to třináct kilometrů. A hlavně sem jezdí z Curychu S-Bahn, což je jakýsi městský vlak, asi něco jako tramvaj. Od té doby, co ho sem zavedli, přistěhovalo se do Usteru dost lidí. Stal se skoro satelitem Curychu.“ 
    „A Pepo, jak vysoko Uster leží? Dá se říct, že už jsme v horách?“ tázala se Kocourová.
    „To ne, Sylvinko. Vím to přesně, je to 464 metrů nad mořem.“
    „A to jste si sami vybrali, že tady chcete bydlet?“ zajímal se Nop.
    „Svým způsobem, Radku. Když jsme tu v šedesátým osmým zůstali, po čase jsme dostali nabídku míst, kam bychom se mohli nastěhovat, a z ní jsme si vybrali Uster. Zdál se nám nejhezčí i kvůli Greifensee. Uster leží na jeho břehu. Můžeme se tam odpoledne podívat. Je to moc pěkné jezero. Museli bychom tam ale zajet vaším autem, jestli vám to nevadí. Pěšky je to od nás daleko, zvlášť pro mě, když už špatně chodím.“
     „Co je v Usteru ještě zajímavého?“ 
     Sylva se vyptávala, stále věrná úkolu, že má při téhle cestě pracovat jako reportérka.
     „Máme tu třeba pěkný zámek, čili německy Schloss Uster. A jinak...? Jo počkejte, je tu muzeum knihtisku, například.“
     „Sylva lovila v kabelce bedekr, jestli tam jsou o muzeu nějaké informace.
     „To by vás dva mohlo zajímat. Je tam spousta původních funkčních zařízení. Říká se mu živé muzeum, protože si tam můžete sami něco i nastavit a vytisknout.“
     „Tady v průvodci se píše jen, že to muzeum dokumentuje kulturní význam knihtisku a jeho přínos pro rozvoj vzdělanosti.“
     „A není tam, že vynálezcem knihtisku je Johannes Gensfleisch řečený Gutenberg, celým jménem Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg a že knihtisk je technikou, co pracuje na principu tisku z výšky, který vynalezli Číňané v podobě kamenorytru, Indové a Arabové používali zase dřevoryt, čili xylografii a dřevořez, a že podstata Guttenbergova vynálezu spočívá v tom, že odléval jednotlivé kovové litery, z nichž sestavoval text, a je tudíž vynálezcem technologie mechanického knihtisku pomocí pohyblivých liter a rozšíření objevu umožnilo masovou produkci knih a znamenalo zásadní zlom v možnostech šíření informací. Navíc Gutenberg uskutečnil svůj vynález bez znalostí tiskových technologií Dálného východu, a tím, že se jeho pohyblivé litery daly opětovně používat, postavil starý princip tisku na kvalitativně vyšší úroveň.“ 
     Nop to ze sebe vysypal, jako by byl připravený na něco podobného.
     „Vy tedy máte znalosti, Radku. A umíte je okamžitě použít. Ale co se vám nezdá?“ 
     „Ale ne, je to v pořádku, Pepo. Rád bych se do toho muzea podíval. Nemáme na to ale čas. A tím proslovem jsem se chtěl jen pochlubit, že knihtisk trochu znám. Na střední škole jsem totiž studoval polygrafii a tiskl jsem knihtiskem, flexotiskem, to je taky tisk z výšky, ale gumových štočků na válci, nebo ofsetem a sítotiskem.“
     „Copak náš Radek...“ 
     Sylva to prohodila jako otrávený a mnohoznačný povzdech.
     „Takže vy jste v žurnalistice odborníkem po všech stránkách. Jste vystudovaný novinář i tiskař a znáte dokonce různé tiskové techniky,“ konstatoval Josef obdivně.
     „Radek je odborníkem, na co si vzpomenete, Pepo.“
     „To si piš, lásko.“
     „Já už začínám rozumět tomu vašemu stálému vzájemnému pošťuchování, Sylvo. Že Radku.“
     Po obědě naložili do Laguny i paní Věru a vyjeli si ke Greifensee. Hudek vůbec nelhal. Jezero jim opravdu nabídlo krásné pohledy.
     „Jak by se dalo Greifensee charakterizovat a popsat?“ ptala se Sylva.
     „Vy v sobě novinářku nezapřete, Sylvo,“ řekla Věra. „Všechno vás tak zajímá, ptáte se úplně na všechno.“
     „Musím. Radek mě zaúkoloval, abych napsala z naší cesty reportáž.“
     „Chudinko, musíte pracovat i tady a Radek jen odpočívá. To od vás není hezké, Radku, že všechno necháváte na své ženě.“
     „Na ženě, paní Věro?“
     Nop na chvíli vypadl z role v komedii, co s Hudkovýmí hráli.
     „Já vím, že nejste manželé. Ale není to tak, jako byste byli?“
     „Samozřejmě, paní Věro. Promiňte, momentálně mi není úplně nejlíp.“
     „Je vám špatně, Radku?!“
     „Ne ne, to bude v pořádku. Jsem jenom trochu unavený.“
     „A budete moci vůbec zítra řídit?“
     Nop sledoval, jak se Věra Hudková strachuje a stará a bylo mu jí v té chvíli líto.
     „Ale ovšem. Vyspím se a budu ok.“
     Nop však mluvil pravdu, když říkal, že mu není dobře. Greifensee se mu sice moc líbilo, ale on teď prahl víc po dvou, třech či čtyřech frťanech bourbonu, než po vodě. Řeky, potoky, jezera a rybníky jinak miloval. Kolorit vod tekoucích i stojatých, meandry koryt, třpyt hladin, co čeří slabý vítr, rákosí a tůně, kachny a potápky či lodě plující po hladinách, zapadající slunce zrcadlící se v jezeře, to vše ho jindy uchvacovalo, blažilo, povznášelo na duchu a navozovalo v něm pohodu a náladu. Nyní ho ale na břehu Greifensee, tváří v tvář té kráse, přímo vyděsilo, jak velmi mu chyběl alkohol. To je to se mnou tak špatný?
     „Tak co byste chtěla vědět, Sylvo? Greifensee je po Zürichsee druhé největší jezero v kantonu, dlouhé je šest kilometrů a v nejširším místě má asi půldruhého kilometru, největší hloubku asi třicet metrů a napájí ho hlavně řeka Aabach. Tohle všechno jsem si ale jenom přečetl a zapamatoval si to.“ 
     Také Josef Hudek se rád pochlubil tím, co ví.
     Sylva zase vytáhla průvodce, nalistovala kapitolu o jezeře a nahlas četla: »Greifensee je pod ochranou UNESCO, proto u něj a v jeho okolí není povoleno stavět. V důsledku toho se zachovalo na jeho březích původní rákosí a jezero oplývá bohatou faunou a flórou. U jezera roste na čtyři sta druhů rostlin a u jeho přítoků devatenáct. Bylo tu zřízeno několik přírodních rezervací, které umožňují nerušený život mnoha druhům ptáků, včetně více než sto dvaceti druhům stěhovavých. Podél břehů Greifensee je zavedena pravidelná lodní linka, jež spojuje městečka Maur, Niederuster, Mönchaldorf, Fällanden a město Greifensee s půvabnou čtvrtí Altstadt a hradem Greifensee. Greifensee se každoročně stává scénou pro Greifensee-Lauf, maraton kolem jezera. Greifensee je i vyhledávanou rekreační oblastí pro cykloturistiku a jízdu na kolečkových bruslích po zpevněné cestě kolem jezera. Nenáročné turistické stezky umožňují pozorovat jezero z různých pohledů a také navštívit hrad Greifensee před vstupem do přírodní rezervace. Cykloturistům jsou tady k dispozici dobře udržované cyklistické cesty kolem celého jezera, jakož i na břehu řeky Aabach.«
     Odpoledne jim příjemně plynulo a když se vrátili k Hudkovým domů, strávili neméně hezký večer. Po večeři, zatímco Věra a Sylva umývaly nádobí, odvedl dnes zase Radek stranou Hudka a snažil se mu vnutit sto franků za pobyt a pohostinství.
     „To nepřichází v úvahu, Radku. Přece jsem vás oba pozval, abyste nemuseli platit za hotel a za jídlo v hospodě.“
     „Fajn, ale tam bychom platili mnohem víc. Nemůžeme se k vám jen tak nakvartýrovat zadarmo. Jste důchoci a taky nemáte peněz na rozdávání.“
     „Máte pravdu, boháči nejsme, ale abych si nechal platit od dvou přátel z rodného kraje za návštěvu, to by mě hanba fackovala. Tolik snad ještě máme, abychom vás mohli na blbý dva dny ubytovat s jídlem.“
     „Opravdu si ty peníze nevezmete, Pepo?“
     „Radku, poradím vám. Jestli vás ty prachy pálí v dlani, dejte je Sylvě. Já a Věra se bez nich obejdeme a jí trochu pomohou. Já přece vím, Radku, že nejste manželé a nežijete spolu ani na psí knížku, jak se říká. Jste jen kolegové z práce.“
     Nopa tím úplně vyvedl z míry.
     „Jak jste na to přišel?“
     „Jsem dost starý a mám oči a uši, Radku.“
     „Jak jsem řekl už včera, podcenil jsem vás. Dneska opět. Teď mě fakt mrzí, že jsme s vámi hráli takovou naivní komedii.“
     „Ale to je dobře. Kvůli manželce. Podle mě sice ví nebo tuší, jak je to s vámi doopravdy, proto taky stále narážela na to vaše partnerství, kdybyste jí to ale řekli na rovinu, nebyla by ráda. Mně je to jedno, ale ženy myslí prostě jinak. A Věra je vážně ze staré školy. Já sice také, ale tohle chápu.“
     Pak už zbývalo jediné, a to jít spát. Tedy spát. Sylva s Radkem se před spaním ještě opět pomilovali, tentokrát bez zbytečných okolků. Když bylo po všem, Nop vylezl z postele, přinesl si peněženku, vylovil stofrankovou bankovku a podával ji Kocourové.
     „Co to má znamenat, Nope?! Ty mi za to chceš platit jako kurvě?!“
     „Co tě to napadlo? To vůbec ne!“
     „Tak proč mi dáváš ty prachy?“
     „Chtěl jsem je dát Hudkovi za to, že nás tu hostili, ale on odmítl a poradil mi, abych je dal tobě, že budeš mít radost. Usoudil jsem, že má pravdu.“
     „Jsi hnusnej zmetek, Radoslave Nope! Ze všech příležitostí, které k tomu ještě budeš mít, sis zvolil akorát chvíli, kdy jsme se právě pomilovali, aby to vypadalo jako odměna děvce.“
     „Promiň, to mě vůbec nedošlo. Tak vezmeš si to?“
     „Musela bych být retardovaná, abych věřila, že to byla jen náhoda nebo nešikovnost. Pořád zapomínáš, že už tě nějaký pátek znám, Nope. Dej to sem a koukej už chrápat, ať tě nevidím. Ale počkej, já ti ty urážky a příkoří jednou vrátím.“ 
     Radek jí vložil bankovku do dlaně a poslušně ulehl. 
     „Oceňuji, Micko, že umíš tak pěkně poděkovat za dárek.“
     „Děkuji! Ty prevíte!“ 
     Poděkovala něžným hlasem a nadávku vyslovila ještě roztomileji. 

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.07.2017 10:59:08kvaj
redaktor prózy

Není zač.

13.07.2017 10:49:49Gora
redaktor poezie a prózy

Dík za informace.

13.07.2017 10:47:07kvaj
redaktor prózy

Děkuji. Podobnou cestu do Švýcarska jsem absolvoval, ale žádná ženská se mnou nejela. K té uvěřitelnosti. Mám poměrně bohaté zkušenosti s lidmi a zejména se ženami (mám na mysli zkušenosti všeobecné, nikoli jen sexuální), s manželstvím, a k tomu disponuji poměrně velkou představivostí, takže mi stačí jednoduchý impuls, abych si k němu dofabuloval celý příběh. Nejtěžší je udržet vnitřní integritu postav, aby bylo uvěřitelné, že v různých situacích mohou jednat právě tak, jak píšu.  

13.07.2017 09:37:02Gora
redaktor poezie a prózy

Když klesali pojíznými schody-pojízDnými

 „Sylva lovila v kabelce bedekr- uvozovky?

Vztah Nopa a Sylvy začíná připomínat manželský...fajn čtení, obdivuju, že svedeš takhle dlouhé příběhy napsat tak civilně, uvěřitelně, jako by se vážně staly...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.