Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Bernské harfy – 5. epizoda
datum / id23.03.2017 / 477683Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno249x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky mísních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.



 

Bernské harfy – 5. epizoda

     

„Tušila jsem, že to s tebou nebude snadná cesta, Radku. Ty jsi ale hravě překonal mé obavy.“ 
     Kocourová a Nop už znovu seděli v Laguně a uháněli do Bernu vstříc událostem, pro které tuto cestu podnikli. Dojetí z loučení s Hudkovými tou dobou již vstřebali. Když se ale  před domem v Sonnenberstrasse, kde Hudkovi bydleli, loučili, byli naměkko všichni, snad kromě Nopa, který se tvářil sice srdečně ale i bohorovně, že je nad věcí, ve skutečnosti však byl ještě dojatější než ostatní.
     „V jakém směru a smyslu jsem tvoje obavy překonal, Micko?“
     „To se opravdu ptáš?“
     „Ano.“
     Mířili na severozápad k Curychu, a pak kousek před Badenem se silnice podle mapy ohne jihozápadně a budou pokračovat přes Aarau, Olten, Langenthal a Burgdorf až do Bernu. Měli před sebou ještě tak půldruhé hodiny jízdy.
     „Třeba naposled s těmi penězi. Nemoh jsi mi je dát v nějaké normální situaci a s vysvětlením, proč mi je dáváš, když už jsi to chtěl udělat, abych ti za ně taky normálně poděkovala a měla z tebe i z nich příjemný pocit?“
     „Situaci po souloži považuješ za nenormální, Sylvo?“
     Z vyjádření Kocourové si vybral jediné slovní spojení normální situace a s jeho pomocí se pokusil rozbít podstatu její výtky, což dělával často nebo se o to alespoň zhusta snažil.
     „Po souloži s tebou ano, Nope.“
     Radek k ní na okamžik otočil hlavu s tázavým pohledem.
     „A před ní a při ní jakbysmet, Radečku můj drahý.“
     Vzdor něžnému přivlastňovacímu oslovení zněl její hlas temně.
     Sylva čekala, že se jí Nop zeptá, jestli se jí to s ním nelíbilo, a že se bude dožadovat pochvaly za své sexuální výkony, jak se u ješitného chlapa dalo běžně předpokládat, a ona mu pochvalu blahosklonně udělí. Radek ji vyvedl ale z míry, jako už tolikrát.
     „Máš pravdu, Micko, nemělo se to stát a dvě noci po sobě už vůbec ne.“
     „Takhle to doopravdy cítíš!? Ty toho lituješ!?“ 
     V jejích otázkách se objevil nádech hysterie.
     „Nikdy ničeho nelituji. To bych se ulitoval, vzhledem k tomu, co tropím.“
     „Tak proč jsi to řekl?“ 
     Sylva už zase byla celá vzteklá z další urážky, za niž jeho slova považovala.
     „Rád jsem se s tebou miloval a chtěl bych to opakovat stále a stále. A jak si vzpomenu, co si o nás vybásnila Věra Hudková a co jsi pak říkala ty, sním o tom, jak by bylo krásné, kdybychom spolu mohli žít jako manželé, milovat se fyzicky i duševně, pracovat a v harmonii vést noviny společně, podporovat se navzájem v redakci i manželském životě. Takový vztah by se blížil natěsno k dokonalosti, ideálu a štěstí. Jenže kromě souznění v sexu, které jsem jasně vnímal v obou případech a pamatuji si ho konečně i z epizody před pěti lety, tak mimo ten soulad v sexu mezi námi nic z toho, co jsem právě teď vymaloval, neexistuje.“
     „Nech toho! Nope! Krucinál!“
     „Nechám. Už jsem se vykecal.“
     Dlouho pak oba mlčeli. Kocourová pozorovala krajinu a vozy, které míjeli, Nop sledoval zase provoz na silnici, neboť to jako řidič dělat musel.
     Až kdesi u Oltenu se Sylva zeptala, jakoby na to myslela celý ten čas: „Jsem pro tebe snesitelná tedy jenom v posteli?“
     „To jsi řekla ty, Micko. Já bych se tak kategoricky nevyjádřil. Takhle vůbec neuvažuju.“ 
     A zase bylo ticho, Radek se věnoval řízení a Sylva vytáhla bedekr a četla si v něm, ale jen mlčky. Nop řídil zarputile, najednou se ale cítil unavený, jejich Laguna klouzala však po silnici spolehlivě. To ticho Nopovi nicméně silně vadilo.
     „Proboha, mluv něco, Sylvo!“
     „A co mám mluvit? Když tedy zůstanu u té příšerné větné vazby, cos použil.“ 
     Po čase mu mohla trochu oplatit jeho protivné opravování gramatiky a stylistiky, kterým Nop často oblažoval a ještě víc iritoval druhé.
     „To je fakt úplně jedno. Hlavně mluv, jestli tedy nechceš, abych upadl do limbu.“
     „To vážně nechci.“
     „Jsi na mě kvůli něčemu naštvaná?“
     „Naštvaná ne. Spíš jsem z toho všeho zklamaná.“
     „Z toho všeho? Nerozumím ani zamák. Jako z toho, co jsme spolu prožili u Hudkových, nebo z celé téhle cesty, nebo jsi to vztáhla ještě šířeji?“
     Sylva se na Nopa zadívala upřeně těma svýma šedomodrýma, chytrýma a zrádnýma očima, a pak se rozpovídala.
     „Představovala jsem si všechno úplně jinak. Myslím od svého návratu do redakce, abys nechtěl zase něco upřesnit. Doufala jsem, že spolu vytvoříme silnou dvojku, že se budeme vzájemně doplňovat, že naše schopnosti a zkušenosti budou působit v synergii a staneme se tak jádrem redakce a mladí se kolem nás seskupí, takže vznikne skutečně tvůrčí tým. Dělný tým, v němž se budou rodit nápady a hned úspěšně realizovat, a ty ho budeš řídit s taktovkou v ruce…”
     „...a ty mě budeš za tu ruku držet a dirigovat s ní.”
     „Ne, tak jsem rozhodně nemyslela! Já ti budu pomáhat a případně radit a všemožně tě podporovat a usilovně pracovat.”
     „Ty tomu říkáš radit a já dirigovat.”
     „Radku, proč si to myslíš?”
     „Protože tě znám, Micko. Věřím ti, že míníš upřímně, co jsi právě narýsovala. Aspoň teď ano. Jenže tvoje vrozená panovačnost a potřeba za všech okolností dominovat tě dovede k tomu, co naopak tvrdím já. Bylo to tak tehdy a teď by to bylo stejné.”
     „Jestli nejsi jenom vztahovačný nebo dokonce paranoidní, Radku.”
     Nop se nedokázal zbavit dojmu, že omílají dokola to samé, jen slova se trochu mění.
     „Možná trpím stihomamem, ale ty si vzpomeň třeba na odpočivadlo před Feldkirchem, jak jsi mě tam nečekaně začala prudit.”
     „Toho jsem si vědomá a omlouvám se ti za to, Radku. Já ale vážně nedokážu pochopit, proč jsi mi to na poradě udělal. Neměl jsi v té chvíli k tomu vůbec žádný důvod. Nemluvím ale jen o tom, že jsi mě přede všemi urazil a ponížil. Mrzí mě to hlavně kvůli tobě. Navíc mi říct, že jsem píča, to tě nebylo důstojné. Měla jem zato, že máš úroveň a nepotřebuješ se snižovat k podlostem a k vulgaritám už vůbec a dokazovat si převahu takovými trapnými prostředky. Že jsi zkrátka formát.” 
     Jakmile Kocourová ukončila svůj psychologicko-mravokárný výklad, co z fleku spíchla, významně na Radka pohlédla. Vtom si všimla, že takhle z profilu je pro ni ještě přitažlivější než z ánfasu. Z boku nabyla jeho vizáž normálně chlapských a hlavně uchopitelnějších dimenzí. Tváří v tvář si všechnu pozornost uzurpovaly jeho pronikavé oči, že by neuměla ani popsat, co jí na něm poutá. Nedokázala se soustředit nikdy na nic jiného než na ten zničující pohled. Jakoby jeho zrak vysílal nějaké záření, kterým se Nop druhým zrovna propaloval přímo do mozku. Jeho pohled byl i vzrušující a lákavý a skoro jí znemožňoval udělat si o Radkově vzhledu celkový obrázek.
     Zatímco Kocourová zkoumala Radkův obličej a své dojmy z jeho osoby, říkal si Nop, že už ho otravuje to nekončící pitvání incidentu na poradě a kromě toho se v duchu sám na sebe vztekal, že se v Usteru s Mickou tolik zapletl, že s ní dokonce souložil, že si ji opět pustil tak k tělu. Netušil, co ho k tomu svedlo. Jen sympatie? Snad podvědomá animální náklonnost k té ženě? Jen chtíč? Či snad temná touha se jí zmocňovat? Chtěl by to zjistit a především z toho chtěl vybřednout, ale nevěděl vůbec jak.
     „Sylvinko, nechci se s tebou hádat, pinkat si urážky a ironické poznámky, trumfovat se a hecovat, omílat furt to samé a ohřívat staré omáčky. Už se nechci vybavovat o tom, co komu na druhém vadí, poslouchat, čím jsem tě zklamal, co ti provádím a podobné věci. Unavuje mě to. Ale jestli chceš, povím ti, co nás čeká v Bernu, abys mi zase nevyčítala, že tě držím schválně v nevědomosti.”
     „To bych byla moc ráda.”
     Nezaskočilo ji ani, co Nop říkal, ale jak náhle změnil téma, že ji hodlá prozradit sám od sebe, co se bude dít a rovněž to eufemické oslovení, v němž nepostřehla ani stín ironie.
     „Až přijedeme do Bernu, ubytujeme se nejdřív v hotelu Nydeck. Není to asi kdovíjaká kategorie, ale na lepší nemáme. Zamluvil jsem pro nás jenom jeden pokoj. Budeme tedy spát zase spolu.”
     „To už mě nešokuje, Radku,” ušklíbla se. „Navíc s tebou bydlím ráda. Nevím sice proč. Je to ale tak. Vážně!”
     „Řeklas bydlím, protože spím ti nejde přes rty?”
     „Mohla jsem klidně říct spím. Je to taky pravda. Teď se snad ale nebavíme o sexu.”
     „Fajn. A jak se ubytujeme, můžem se projít po městě, jak jsi po tom toužila. Někdy po osmnácté hodině přijdeme do Dreifaltigkeitskirche – do kostela Nejsvětější Trojice. Koncert začíná v devatenáct hodin. Dreifaltigkeitskirche je evangelický kostel a prý je obrovský. Koncertovat bude těleso »Marylise Arpa Berna«, něco jako »Marylisiny bernské harfy«. Skládá se z dvanácti harf a dalších nástrojů a založila ho vnučka českých emigrantů Marylis Dorna, po našem Dornová. Rád bych s ní po koncertě spáchal rozhovor. Vlastně spíš, abychom ho pořídili spolu, jestli se nám ho podaří společným úsilím slepit v němčině, protože Marylis Dorna prý neumí moc česky…”
     „Marylise Arpa Berna. To mi německy jaksi moc nezní. Harfy jsou německy Harps. Mluví ta Dorna vůbec německy, Radku?”
     „Buď klidná, mluví, jen soubor pojmenovala italsky. Marylis asi chtěla, aby to působilo zajímavě, tak použila pro název italštinu. Ale zpět k věci. Koncert si chci i nafotit, pokud tedy nebudeš mít zájem zhostit se toho sama.“
     „A co bude po koncertě?“ zajímala se Sylva.
     „Za kostelem je nějaká rotunda, a tam bude výstavka povodňových fotek, které u nás tehdy pořídili různí mediální fotografové a také naše fotografka Anitka Domanská.”
     „Nějak ses zabouchl do zdrobnělých jmen.”
     „Můžu pokračovat, Micinko?”
     „Promiň.” 
     „Dobře tedy. Po koncertě před otevřením výstavky bude v rotundě raut, a my si tam dáme ke vchodu stolek, kde budeš stát ty a nabízet soubory povodňových pohlednic, které jsme si nechali udělat rovněž z Anitiných fotek, jak víš, a výtěžek z jejich prodeje přidáme k sumě, co se vybere na koncertu, jak už jsem ti říkal. To je tak všechno, Sylvinko. Po rautu si můžeme se zbylým časem naložit dle libosti.” 
     Radek se po výkladu na Sylvu mile usmál.
     „Vypadá to zajímavě. Ta Marylis je vdaná Dornová?”
     „Marylis je slečna a Dorna je prý české jméno. Jmenoval se tak už její děda a její otec samozřejmě také, jak jsem se dověděl, když pomineme, že „Dorn” je německé slovo, znamená mimo jiné „trn” a jméno Dorna vzniklo asi zkomolením toho německého slova.”
     Nop se znovu pustil do vysvětlování a spekulací a byl opět ve svém živlu.
     „Nemusíš mi servírovat všechno tak polopaticky. Něco sem tam i chápu. A vidíš, není lepší, když mě uvedeš důkladně do obrazu?” řekla Sylva chlácholivě a smířlivě. „Dozvím se, co mě čeká, mohou se na to připravit a v důsledku jsme oba v pohodě. Ne jako u Vaduzu, když jsi mi oznámil nečakaně, že…”
     „Řekl jsem, žádné ohřívání omáček! Jinak máš pravdu.”
     „Už mlčím, Radku.“
     Ještě před Bernem sjeli u Kirchbergu na silnici E 25, aby se do švýcarské metropole vnořili od východu a dostali se tak přímo k známé atrakci Bärengraben. Příkop, kde se již od roku 1857 chovají medvědi, je pro město důležitým místem. Ostatně Bern dostal své jméno právě od medvědů a v podobných medvědích jámách se tady chovají tyto šelmy údajně už od roku 1513. To vše se Radek a Sylva dověděli z turistického průvodce. Bärengraben ale nebyl důvodem, proč jeli touto cestou. Nop ji vybral, neboť od Medvědího příkopu je to jen kousek k hotelu, kde měli bydlet. Stačilo zdolat po Nydeckbrücke řeku Aare a za mostem je vlastně už čekal hotel Nydeck.
     Podle bedekru byl Bern založen roku 1191 »na skalním výběžku nad prudkou řekou Aare v podhůří Bernských Alp« a v západní části tohoto ostrohu na konci proslulé nákupní zóny ve staré části města, jež patří ke světovému dědictví UNESCO, stál hotel Nydeck. Stavbou zcela souzněl s okolní architekturou. Domy tady vůbec vypadaly hodně podobně. Hotel nebyl moc velký a Nop měl pravdu, že nejde o prvotřídní ubytování, i když v letáku označili Nydeck coby okouzlující. Jejich pokoj s manželskými postelemi neměl luxusní zařízení, navíc vykazovalo lehké opotřebení, ale byl útulný, s krásnou koupelnou a z okna skýtal skvostný výhled na zelené kopce a úžasnou řeku Aare, jak tvrdila brožurka lákající turisty.
     Nop obešel celý pokoj, rukou se dotkl všeho, co mu přišlo do cesty a Sylva ho přitom podezřívavě sledovala. Domnívala se však, že je to jeho způsob, jak se seznámit s novým prostředím. Doslova si všechno osahal. Nakonec se Nop zastavil u jednoho ze dvou oken a koukal se mlčky ven na řeku.
     „Musím si chvilku odpočinout, Micko. Půjdu se osprchovat, pak si lehnu a proberu si u toho nějaké papíry.”
     Zalovil ve své tašce, vyndal z ní průhlednou složku, hodil ji na jednu postel, až listy napůl vyklouzly z plastového obalu a vějířovitě se rozložily na deku.
     „Chceš jen ležet nebo se i milovat, Radku?”
     Řekla to jakoby mimochodem, ale on se prudce ohlédl, zabodl do ní své pronikavé oči.
     „Opravdu jsem hodlal jen odpočívat, ale jestli se toužíš pomilovat, tak můžu svůj záměr změnit.”
     „Jsi hajzl, Radku! Jen jsem se tázala a nemínila jsem se ti nijak vnucovat. A rozhodně nepotřebuju, abys mi dělal v tomhle směru nějaké milosti.”
     „Co se děje, Sylvo? Ty ses jen ptala a já jenom odpověděl.”
     „Ale jakým způsobem. Zase už mě musíš urážet. Teď vypadám jako nadržená samice, co se doprošuje přízně alfasamce.“
     Nop na Sylvu hleděl zaraženě a skutečně nevěděl, co si má myslet. Ten konflikt přece vyvolala jednoznačně ona, ale proč? Buď chtěla jenom rozdmýchat hádku, nebo vážně po souloži prahla, navrhla ji a z jeho reakce uslyšela nahlas, že to vyznívá jako nabízení se, a tak to hned začala zuřivě popírat, aby rychle utekla ze submisivní role, do níž podle svého názoru právě zabředávala. Tak si to Nop aspoň vysvětloval.
     „Ty mi, Micko, povídej, že já jsem paranoidní.”
     Sylva také nejdřív přemýšlela, proč to celé vzniklo, proč se ho zeptala na to milování a pochopila, že prostě její touha po tělesné lásce s Radkem vyrazila na okamžik na povrch a ona se fakt doprošovala sexu jako primitivní náruživá ženská, co přijímá trpně podřízenou roli vůči mužům a navíc se neumí ovládat. Útrobami jí cloumal vztek, že se tak prozradila a on že to rázem poznal, jak byla přesvědčená. Pak ji ale napadlo, že by toho mohla využít. Nenápadně postupně vymění úlohy a donutí ho, aby to byl Nop, kdo bude toužit po ní a doprošovat se a ona ho potom ve správné chvíli se zadoustiučiněním odmrští. To ho však nesmí teď stále prudit a provokovat. 
     „Promiň, Radečku.” 
     Docupitala za ním a jak pořád stál u okna, přimknula se zezadu k němu, položila mu tvář na rameno, vsunula ruce pod jeho paže, dlaně mu přitiskla na hruď a jemně ho začala hladit. Radek zůstal bez hnutí a ona jen ucítila, že strnul.
     „Máš pravdu, Radku, doprošuju se, protože po tobě strašně moc toužím. Předevčírem a včera to bylo nádherné a já to s tebou chci dělat zase. Ale vím, že si musíš odpočinout, tak si to necháme na večer, až se vrátíme z koncertu.” 
     Vyprostil se z jejího objetí, otočil se k ní, uchopil ji za ramena, koukl jí zpříma do očí a pátral v nich, co měla znamenat ta rozdychtěná tiráda.
     „Sylvinko, to jsem přece neřekl já, že se doprošuješ, ani jsem to tak navnímal. Jestli ale fakt chceš, pomilujeme se hned. Tak unavený zas nejsem, abych to nezvládl. A nebudu ti tím dělat milosti, ani si nemyslím, že se mi vnucuješ. Opravdu.”
     „Ne, Radku. Měl jsi pravdu, potřebujeme si oba chvíli oddechnout. Běž se osprchovat a já půjdu potom taky. To byl od tebe dobrý nápad.”
     „Vážně se nebudeš cítit zklamaná?”
     Nop byl skutečně zaražený náhlou změnou jejího chování.
     „Ne, fakt ne. Uznávám, vylítla jsem na tebe bezdůvodně. Omlouvám se.“
     Nop si vzal z tašky mycí potřeby, čisté boxerky a přitom po Sylvě zkoumavě pokukoval. Pak konečně odešel do koupelny. Jak zmizel, Kocourová se spokojeně ušklíbla. Běží to jako po drátkách. Radek je sice překvapený, najednou neví, na čem je, odzbrojit se však nechal lehce. Nop je ale chytrý, vnímavý a dost podezřívavý, takže to nesmí přehnat, ale odolávat tomuto druhu útoku dlouho nedokáže. I když mu jistě doklapne, že s ním hraje divadlo, je pořád jenom chlap, takže nakonec ženskému podbízení, něžnostem a lichocení podlehnout musí, ačkoli třeba pochopí, že je to falešný zpěv. A ona vlastně ani tak moc nelže. Nop se jí líbí, přitahuje ji řadou způsobů, po tom krásném milování s ním také touží, tak co. Jen důvod, proč se k němu teď začala lísat, je podlý a co mu hodlá potom provést, je cynické. Přesto se na tu chvíli těšila. Kromě toho má pořád v záloze jeho alkoholismus, který proti němu použije, bude-li třeba.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.07.2017 10:59:41kvaj

Bude to pokračovat.

13.07.2017 10:52:29Gora

Aha, i ty Ženy se mi zdály nějak bez konce:-))

13.07.2017 10:49:29kvaj

Nech se překvapit. Musím tě ale upozornit, že jak "Ženy ho ženou životem", tak "Bernské harfy" nejsou dokončené. Ještě jsem sem nedal všechna pokračování.

13.07.2017 10:26:44Gora

Měla jem zato, že máš úroveň -jsem

Teď jsem si zavzpomínala na mládí, kde jsem měla čest poznat jednu z našich tehdy velmi dobrých harfenistek, jmenovala se myslím Matějková a pocházela z M.Lázní...

Tak a poslední...oni se snad fakt dají dohromady...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.