Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Bernské harfy – 6. epizoda
datum / id23.03.2017 / 477684Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno490x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky mísních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.

Bernské harfy – 6. epizoda

     Sylva Kocourová čekala v pokoji bernského hotelu Nydeck, až se Radek Nop osprchuje a vtom ji zaujaly jeho papíry na posteli. Nahlédla do nich, aby zjistila, co to s sebou přitáhl. Na jednom listu viděla nadpis Sama s Jakubem – povídka od Anděly Baronové. A kruci. Nastražila uši, a když slyšela, že se Nop stále sprchuje, vytáhla povídku té mrchy a začala číst. Nechtěla sice, aby ji Radek přistihl, že se mu hrabala ve věcech a čte, co nemá, ale věřila, že to stihne, než se objeví.

     »S Jiřinou jsme byly spolužačky na základní i střední škole a nejlepší kamarádky, a proto jsem znala jejího syna Jakuba už odmalička. Vždycky mi říkal teto, ale teď, když mu bylo už sedmnáct, mi to z jeho úst znělo posměšně. Zvlášť když jsem se na něj zadívala a viděla, že už vypadá jako opravdový chlap, vysoký, od cvičení má vypracované tělo a je hezký, černé vlasy, jiskrné oči, a protože nosil upnuté džíny, nemohla jsem si nevšimnout, že bude asi i dobře vybavený.
     Už nějaký čas jsem měla Jakuba na očích často, protože jsem u Jiřiny bydlela. Byla jsem jí vděčná, že mi poskytla útočiště v době, kdy se můj život zamotal a já neměla ani kde bydlet. Celá její rodina mě přijala hezky a brzy jsem byla jako člen rodiny.
     Jednou pořádali Jiřina a její manžel doma večírek s přáteli a mě pozvali také, abych s nimi poseděla. Jakub seděl asi ve svém pokoji u počítače, kde pořád seděl od doby, kdy ho dostal od rodičů. Trochu jsem mu záviděla, protože jsem se na večírku moc nebavila.
     Hodně se tam pilo i jedlo a mluvilo a vyprávěly se různé historky. Mě to vůbec nebavilo, protože jsem většinou nevěděla, o čem se vlastně baví. Oni se stále smáli a já se nudila a asi proto jsem pila víc, než jsem zvyklá, až jsem se dost opila. Když večírek skončil a všichni odcházeli, odešla jsem i já do svého pokoje. Ležela jsem ve tmě a v tichu v posteli, ale nemohla jsem usnout. Dívala jsem se do stropu a hlavou mi vířily myšlenky o mé bídné situaci, jak mě můj bývalý manžel zklamal a vehnal do zoufalé situace. Skoro jsem se rozplakala, že jsem na světě úplně sama a kdyby nebylo Jiřiny, spala bych asi někde pod mostem. Modlila jsem se k Bohu, aby mi dal sílu to změnit, abych našla práci, zázemí, hodného muže i duševní rovnováhu a vrátila se mi tak do života radost.
     Náhle jsem spatřila, jak se otvírají dveře a do pokoje vstoupila vysoká štíhlá postava. Napřed jsem nevěděla, jestli už spím a zdá se mi to a postava se ke mně zatím přiblížila, sedla si ke mně na postel a vztáhla ruku k mé tváři. Poznala jsem, že je to Jakub.
     „Co tady děláš?“ zašeptala jsem.
     „Můžu si k tobě lehnout, teto?“ žadonil.
     „Ale Jakube, ty máš přece svůj pokoj a svou postel,“ užasla jsem.
     „Ale mně je tam smutno, teto,“ řekl.
     „Vždyť jsi už velký kluk,“ řekla jsem odmítavě a vzpomněla si, že když byl malý a já u nich občas spala, že někdy přišel a lehl si ke mně, že se u sebe v pokojíku sám bojí.
     „No právě, teto,“ řekl Jakub.
     „Jak to myslíš?“ zděsila jsem se. „A neříkej mi pořád teto.“
     „Dobře, už ti tak říkat nebudu,“ souhlasil. „S tetou by to taky bylo divný.“
     „Co by bylo divný?“ zděsila jsem se ještě víc.
     Místo, aby odpověděl, zajel mi rukou pod deku, nahmatal okraj noční košile a rychle pod ní zajel, sunul ruku pořád dál až se dostal na moje prsa a hrnul přitom tu košili. Radši jsem se trochu nadzvedla, aby ji neroztrhal.«

     Sylva odvrátila oči od textu a zhluboka se nadechla. Příšerný, něco takovýho snad ani není možný. Zdálo se jí nepatřičné ve čtení pokračovat. Blesklo jí ale hlavou, jak se jí kdysi redakční sekretářka Marie Bergerová zmínila, že u ní bydlí její kamarádka a spolužačka ze střední, která přišla vinou gamblerství bývalého manžela o všechno a i o byt. Co když to byla Baronová? Maruška má přece syna ve věku, jako je tenhle Jakub z povídky. A jestli se s ním Baronová opravdu vyspala, tak… Maruška každopádně už nikdy o téhle své kamarádce nemluvila. Pokud to tak bylo a Baronová se s Maruščiným Tomášem vyspala, kombinovala Sylva, tak ji asi Bergerová vyhodila. Jelikož Nop byl stále v koupelně, Sylvě to nedalo a znovu nahlédla do povídky Anděly Baronové.

     »Ale Jakub na mě nebral zřetel: „Teto! Chci to s tebou dělat!“ řekl pevně.
     „To ne, Jakube, to nemůžeme?!“ zaúpěla jsem.
     „Proč ne?“ jakoby nechápal, dal ruku konečně pryč z mého klína, klekl si a hned se mi zase začal sápat po košili i kalhotkách.
     „Neblázni, Kubo," kňučela jsem a sunula se po zadku od něj.
     On ale udělal dva kroky po kolenou, natáhl ruku a zachytil horní okraj mých kalhotek a chtěl je ze mě servat.
     „To ne!" zděsila jsem se. „Já sama," řekla jsem a rychle si kalhotky svlékla i košili a hned přitiskla kolena k sobě.
     Na chvíli vstal, bleskově si stáhl pyžamové kalhoty a já uviděla jeho překvapivě velký, úžasně ztopořený penis. Zase si ke mně klekl, rukama mě chytil za kolena a velkou silou je od sebe roztahoval.
     „Jakube nech toho!“ šeptala jsem důrazně.«

     Ono je to čím dál horší. Sylva si pomyslela, že je Baronová nechutná ženská a že by měla mít nějakou záklopku, nějakou mez, kterou už nemůže překročit. Nicméně se znovu začetla.
     
     »Vůbec na to nebral ohled a já si v té chvíli uvědomila, že si na mně chce jen vybít svůj chtíč. Nezajímala jsem ho jako člověk, ale jen jako ženské tělo, s kterým si chce užít a které podrobí své vůli, ať si o tom myslím, co chci. Nechápala jsem, kde se tak mladý kluk vůbec naučil s ženou takto zacházet? Neměla jsem ale čas na něco přijít, protože Jakub do mě začal nelítostně cpát svůj pyj. I když jsem chtěla, aby už k tomu došlo, snažila jsem se ještě bránit, sevřít se, ale pak mě opustily síly i vůle a já se uvolnila a vzdala se mu, ač se svědomí stále ještě bránilo. Brzy ale zcela převládly hormony. Začala jsem vychutnávat slastně svou porážku. Byla jsem přemožena a byla jsem jeho.«
     
     Vychutnávat slastně svou porážku? Sylva nechtěla věřit, že něco takového může vůbec napsat. Sakra, co ten Nop v tý koupelně dělá? Najednou si přála, aby už konečně přišel, aby ji to nelákalo ještě číst.

     »Ovládla mě však dychtivost a poslušně jsem se tomu kloučkovi poddala.
     „Tak je to správný, teto,“ plácl mě spokojeně po zadku a za chvíli už byl zase ve mně.
    Tentokrát se neudělal tak rychle, naopak měl nečekanou výdrž a ve mně se hromadila rozkoš, sténala jsem, křičela a aby to nebylo slyšet, přitiskla si na ústa polštář a pak přišel děsný orgasmus, ztuhla jsem v šílené křeči. Když bylo po všem, leželi jsme vedle sebe a já najednou zapomněla na své ponížení a potupu a cítila se šťastná.
     Jakub se na mě podíval, potom vstal, oblékl si ty pyžamové kalhoty a beze slova odešel. Uvědomila jsem si, že mě jenom použil jako věc, ležela jsem, tiše vzlykala a bušilo mi srdce. Měla jsem strach, že Jiřina něco slyšela a možná jí i došlo, co se tady děje. Ležela jsem a pak začala strachy brečet, děsila se, co se stane ráno a myslela na to, jaké se mnou má Bůh záměry, když mi místo muže, co by mi dal oporu života, pošle takového kloučka, aby mě tak potupil a násilnicky pomiloval a já se přesto cítila šťastná. Co mi Bůh říká o mně samé?«

     Sylva bleskově sklepla listy povídky o deku na posteli, vložila zpátky a rozhodila jako ostatní papíry, odběhla k oknu a s předstíraným zájmem se teď ona zahleděla na řeku. Stihla to taktak, neboť Nop právě vyšel z koupelny.
     „Tak teď můžeš jít ty, Micko.”
     Ani se po něm neohlédla, aby na ní nepoznal zděšení, pohoršení, znechucení, ale také pro ni zcela nepochopitelné erotické pohnutí z toho, co právě dočetla.
     „Ten leták nelhal, Radku. Opravdu je odtud krásný výhled a ta řeka je kouzelná.”
     Sylva se bála, jestli není nějak znát v jejím hlase, co právě dělala. Odpoutala se od živé pohlednice za oknem, došla ke své tašce, vzala si z ní kosmetickou kabelku a čisté prádlo a vydala se do koupelny. Po očku ale sledovala Nopa, jak usedl v bílém hotelovém županu na postel, kterou si vybral za svou. Sylva na sebe v koupelně hned pustila vodu ze sprchy, jakoby se snažila smýt hnus z té odporné povídky.
     Byla napsaná mizerně, často se v ní opakovala stejná slova, kostrbaté věty a jen občas povedenější slovní obraty, a to jí nečetla zdaleka celou. V tom ohavném příběhu Baronová dokazovala, že má stejně chudý slovník, jako je primitivní ona sama. Vlažná voda, která na Sylvu padala a stékala po jejím těle, ji sice chladila, přesto ještě zvýšila vzrušení, co v ní ta povídka navzdory tomu, jak byla odporná, vyvolala. Měla to vzrušení naopak utlumit; nechápala Sylva. Polohlasně vzdychla, pohladila si rukou prsa a druhou se silně stiskla v rozkroku, nadechla se, znovu tiše zasténala a celou akci zopakovala.
     Radek seděl v pokoji na posteli, civěl do prázdna a snažil se zjistit, co ho zarazilo ve slovech, která Sylva pronesla, než odešla do koupelny. Náhle mu došlo, že to nebylo v tom, co říkala, ale v jejím hlasu. Zaznamenal v něm rozechvění v rozporu s tím, o čem mluvila, a také, přísahal by, provinilý tón. Co by ale…? Podíval se na papíry na přikrývce a uviděl mezi nimi Andělinu povídku. Ještě ji nečetl, ale vzpomněl si, jak mu Andy prozradila, že v ní popsala, co se přihodilo mezi ní a synem Majky Bergerové. Napadlo ho, že si to Micka přečetla. To je potvora. Proto se cítila provinile. Taky jí to asi rozrušilo nebo co. Vzal si Andělinu povídku a začal číst.
     Kocourová se mezitím v koupelně trochu uklidnila a jak se utírala, přemýšlela o tom, proč jí ta ubohá a nechutná historka od Baronové tolik sexuálně stimuluje. Představa milování s takhle mladým klukem? Že by i ona po něčem takovém toužila? Potom, když se česala a líčila, koumala, jak na povídku přivést hovor, neboť o ní potřebovala mluvit a zároveň, aby Radek nepoznal, že si ji bez dovolení přečetla.
     Vyšla v hotelovém županu z koupelny a uviděla, že Radek právě zírá do povídky, která ji tak vyvedla z míry. Ohlédl se po ní a ona se na něj usmála.
     „Co to čteš?” 
     Řekla to, jak nejledabyleji dovedla.
     „Proč se ptáš na něco, co sama dobře víš?”
     „Jak to myslíš, že to dobře vím, Radku?”
     „Nechystáš se ze mě dělat blbce a hrát se mnou nějakou komedii? Že ne, Micko?”
     Stále přitom četl a ani na okamžik k ní nevzhédl.
     „Dobře, přečetla jsem si tu povídku a nezeptala se, jestli můžu. Promiň, Radku. Ale jak jsi na to přišel?”
     Teprve teď se na ni podíval.
     „Logickou dedukcí jako poručík Borůvka.”
     „Co to kecáš?”
     „Logická dedukce je základní postup při dokazování, kdy se od premis dochází k závěrům z předpokladů vyplývajících, přičemž dokazování je jisté, ne jen pravděpodobné a kromě toho je to díl z televizního seriálu o poručíkovi Borůvkovi podle detektivek Josefa Škvoreckého.”
     „Tak fajn, jsi dobrej, ale vážně, jak jsi to zjistil?”
     Sylva se ani nepokusila zabrzdit jeho vysvětlovací průjem.
     „Ani nevím, Micko. Nějak jsem to na tobě poznal.”
     „To mi povídej. „Dala jsem tu povídku někam jinam a tys věděl...”
     „Není to jedno?”
     „Radku, zlobíš se na mě?”
     „Co myslíš? Měl bych?”
     „Klidně mě v tom koupej. Zasloužím si to.” 
     Kocourová teď mluvila kajícně a útočně zároveň a Nop dumal, jak to dokáže najednou. Odedávna se pokoušel rozluštit, jak ženy dovedou vměstnat do jediné intonace dva i víc zcela protichůdných záměrů mysli, ale zatím marně. Oni to tedy dovedou i někteří chlapi, ale pro ženy je to typické.
     „Nechci tě v ničem máchat, ale když jsi mi tak pěkně nahrála…“
     „Můžeme toho nechat?!”
     „Asi budeme muset. Vidím, že se chceš bavit o té povídce.”
     „Proč myslíš?”
     „Protože jsem!” 
     Sylvin pokus kličkovat odmítl variací na známou Descartovu průpovídku »ego cogitó, ergo sum – myslím, tedy jsem«.
     „Jdi do… pryč s těmi svými srandičkami, Nope!”
     „Vidím, že se na to úplně třeseš.”
     „No tak... třesu. Ale chtěla bych vědět, co si tom myslíš? Jak hodnotíš literární vzedmutí téhle své sexuálně beletristické hvězdy. Už sis to přečetl?”
     „Snažil jsem se, než jsi mě vyrušila. Moment…” 
     Vrátil se k Andělině povídce a asi půl minuty klouzal po řádcích, pak zvedl oči k Sylvě.
     „Jo, už to mám. Na co ses to tedy ptala?”
     „Co tomu říkáš?”
     „Ten text je mizernej a námět stupidní a nechutnej. O to ale přece nejde, aspoň podle mě. Anděla se nejspíš ráda patlá v sexuálních tématech a kromě toho se zřejmě musela vypsat z nějakého svého zážitku, co pro ni byl podle všeho nepříjemný i příjemný zároveň a měl pro ni zřejmě i fatální důsledky.”
     „Nope, proč tady předstíráš dedukování z textu, když dobře víš, jaký zážitek Baronová popsala a je ti jasné, kdo je ve skutečnosti ten Jakub a jeho rodiče, tedy konkrétně matka? Varoval jsi mě, že s tebou nemám hrát komedii a teď ji hraješ sám.“
     „A ty to víš taky, že, Micko?”
     „Došlo mi to. Majka mi jednou říkala, že u ní právě bydlí nějaká její kamarádka.”
     „Což samozřejmě dokládá, jak jsi bystrá žena. Ale to já vím dávno. A co má být? O co ti vůbec jde? Jistě ne o to, jak Anděla ovládá tvůrčí psaní.”
     „To je snad jasný. Jak můžeš s takovou ženskou spát? Je už na první kontakt otřesná a co napsala v té povídce, je přímo příšerný.”
     „Víš, co mi na jejím psaní vadí nejvíc? Jak do něj pořád plete boha. Je tak silně věřící?”
     „Tak se jí na to zeptej, Radku.”
     „Když už jsem zmínil toho Descarta, tak ten svou známou myšlenkou – myslím, tedy jsem – vyjádřil, že fakt existence toho, kdo právě myslí, je první neotřesitelnou jistotou v radikálním pochybování.” 
     „Nech toho, Radku.”
     „Coby další jistotu našel René Descartes, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti, přičemž tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. A tento druhý krok v Descartově filozofii lze pak označit jako ontologický důkaz existence Boha.”
     Nop čekal, že se Sylva navzteká, ale ona se místo toho posadila vedle něj, objala ho jednou rukou kolem ramen, druhou ho pohladila po tváři.
     „Ty nemůžeš prostě říct, že se nechceš se mnou bavit o Anděle Baronové, ale musíš to vyjádřit pozérsky a udělat z toho navíc show své sečtělosti nebo vzdělanosti nebo čeho. Ale máš to marný. Mě neodradíš tak snadno. Už jsem si na to zvykla a navíc mám pocit, že se do tebe pomalu začínám zamilovávat. Samotnou mě to překvapuje, ale nemohu si pomoct. Je to tak.”
     Nop prudce vyskočil z postele a setřásl přitom ze sebe Sylvu, která tak ztratila oporu a rovnováhu a rozplácla se na dece.
     „S tímhle si nehraj, Micko. A taky o tom nelži!”
     Sylva se usmála, klidně se na Nopově posteli převrátila na záda, protáhla se a jemu se zdálo, jakoby se rozprostírala k milování.
     „Tebe to, koukám, vyděsilo, Radečku. Pořádně! Měli bychom se ale spíš oblíknout a jít si konečně prohlídnout Bern, když už jsme tady.”
     Radek jen souhlasně, nervózně a zároveň ulehčeně přikývl.

Pokračování  

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.07.2017 11:00:16kvaj
redaktor prózy

A já se zase budu snažit.

13.07.2017 10:59:06Gora
redaktor poezie a prózy

Dobrá, budu se těšit:-)

13.07.2017 10:58:21kvaj
redaktor prózy

Jak jsem psal pod minulým dílem, ještě jsem to sem nedal.

13.07.2017 10:36:26Gora
redaktor poezie a prózy

Tak mi to připadá jako lehce erotický příběh...

a kde že je další díl?:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.