Ještě

A z šedých mraků vyšlo slunce
dotýká se domů a vdov se psy
jako já když se dívám na ženy
již les paneláků s korunami antén 
a hnízdy bytů s rozchody
dává první stín 
jen ráno je čas ještě snesitelný 
a světlo měkké jako tvé rty
jsme prachem v ten okamžik 
a tichou trávou hvězd
tak věnuji ti tělo mé 
ať na okamžik smím padat k nebesům 
a ochutnat smrt 
s níž tě líbám po tuto vteřinu 
která je mi nirvánou 
možná, že pak půjdu pít
nebo hledat odpověď v nádražích
či rvát se s tmou 
ale teď 
chápu
tu rtuť, v níž se zrcadlíme 
ta ústa, jež jsou propastí, které se bojím
to vědomí, s nímž pohrdám jistotou
tvá ňadra, která mi padnou do dlaní
i tichou bolest dospívání, když mizí nám půda pod nohama
a nezbývá než to přežít
tak postavím vodu na oheň
zapomenu na příští
omluvím se sklu 
a s tvou vůní v sobě, ještě na chvíli zavřu oči