Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Šou na pohřební službě
datum / id26.03.2017 / 477763Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno434x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Hřbitovy, nebožtíci, pohřby, hroby – to jsou pojmy, s nimiž obyčejně nespojujeme humorné historky, ještě tak horory. Ačkoli i s touto tématikou už byly natočeny filmové komedie. Veselou „záhrobní“ příhodu jsem konečně zažil sám.

Šou na pohřební službě

     „To je fajn, že přijedete,“ radovala se matka, když jsem ji oznámil naši brzkou návštěvu. Sotva jsme s manželkou dorazili, vylíčila nám problém, jenž jí náhle vnikl do života. Po deseti letech očekávala dopis se složenkou pro zaplacení nájmu rodinného hrobu na další dekádu. Dopis také přišel a doporučeně, ale nepochopitelně na jméno mého dědy, co byl prvním »uživatelem« hrobu v tom smyslu, že ho do něj před čtyřiceti lety pohřbili, když si hrob za tímto účelem pronajala moje babička a dokladem o pronájmu jí byl jen paragon, jako když si koupíte v kvelbu třeba hrnec na plotnu. Smlouva o pronájmu se tehdy zřejmě nesepisovala.
     Později zemřela i babička a byla uložena do téhož urnového hrobu, stejně pak můj otec a v našem hrobě odpočívají i rodiče mé babičky, ale ti nejsou pro příběh podstatní. Zato je důležité, že se v pohřební službě psala do formuláře k našemu hrobu jména »uživatelů« pohřbených i těch, co platili nájem hrobu, pod sebe bez jakýchkoli identifikačních údajů.
Pokud by matka dopis se složenkou převzala jako před deseti lety, kdy přišel prozměnu na jméno mého otce, tehdy již rovněž mrtvého, žádný problém by nenastal.
     Matka v době doručení však nebyla doma a dopis se vrátil na poštu. Tam si ho ale vyzvednout nemohla, ani nikdo jiný, neboť byl na jméno čtyřicet let mrtvého dědy a poštovní zákony neumožňují převzetí doporučeného dopisu nikým jiným, když nevlastní plnou moc přímého adresáta. Citýrovat dědu z hrobu, aby vystavil aspoň plnou moc, jsme nemohli, pošta dopis nemínila matce předat a pracovnice pohřební služby, s kterou máti telefonovala, neboť věděla, co nešťastný dopis obsahuje, nechtěla ani slyšet o tom, že by matka zaplatila částku sama od sebe jinou než jejich složenkou.
     „Nemohu přece po telefonu vědět, jestli jste oprávněna nájem hrobu zaplatit,“ namítala prý ta konsekventní žena.
     „Já ale nechci mít na hrobě ten zelený lístek, že není hrob zaplacený, co tam lepíte,“ vysvětlovala jí matka.
     Nebylo to nic platné, ale obě se přece jen dohodly, že se věc vyřeší, když do pohřební služby přijde matka společně se mnou a mým bratrem, neboť jsme údajně byli dědicové pronajatého hrobového místa. Přidala se k nám i moje žena, takže jsme vyrazili do Motola jako trestná výprava. Když moje nevysoká matka nastupovala do bráchova velikého auta, řádně se praštila do hlavy o horní rám dveřního otvoru.
     „Krucinál fagot, ještě tohle,“ zaklela matka. „Zavez už mě na ten hřbitov, já tam rovnou zůstanu a budu mít pokoj,“ řekla bráchovi.
     V místnosti pro styk s klienty pohřební služby, vyzdobené vitrínami s různými typy uren, smutečními oznámeními a jinými pohřebními proprietami, jsme se snažili vysvětlit všichni čtyři ženě za přepážkou, s níž matka předtím telefonicky hovořila, že přicházíme zaplatit nájem hrobu na dalších deset let.
     „Já od vás ale nemůžu ty peníze převzít, protože uživatelem hrobu je Emil Kratochvíl,“ pravila ta pracovnice.
     „Ten je ale dávno mrtvý,“ namítala matka.
     „Ale je uživatelem hrobu,“ trvala na svém žena za přepážkou.
     „On je uživatelem v tom smyslu, že tam už čtyřicet let leží pod náhrobním kamenem,“ oponoval už lehce podrážděně bratr.
     „Navíc ani v tom bytě, kam jste na něj poslala složenku, nikdy nebydlel,“ dodala matka.
     A ještě doplnila, že nechápe, proč to najednou poslala na jméno Emil, když to před deseti lety přišlo na jméno jejího muže, Emilova syna Ladislava a tedy mého otce.
     Také matka při svém projevu trochu zvýšila hlas.
     „Protože Emil je první na seznamu uživatelů,“ objasnila zaměstnankyně pohřební služby.
     „Jak jinak,“ vložil jsem se do debaty. „Je tam pohřbený jako první. Kvůli tomu, abychom dědu měli kam uložit, si taky babička ten hrob pronajala.“
     I v mém hlase zazněla jistá nervozita.
     „Tak ať sem přijde i pan manžel,“ obrátila se žena za přepážkou na matku. „Dořešíme to společně,“ navrhla.
     „To nejde, on je tam také už dlouho pohřbený,“ vyložil jsem zlověstným tónem.
     „Kdybyste aspoň měli plnou moc od pana Emila Kratochvíla,“ povzdechla si pracovnice.
     „Jak od něj můžeme mít plnou moc, když dávno nežije!?“ vztekala se matka.
     „Mohl mít syna stejného jména. Já tady nemůžu přece s tím hrobem manipulovat podle vašeho přání,“ kombinovala neústupně ta žena.
     „Nechci s hrobem manipulovat, ale zaplatit jeho pronájem,“ obracela matka oči v sloup.
     „No ale pan Emil by s tím nemusel souhlasit,“ vykolejila nás paní za přepážkou.
     „Jak by s tím mohl nesouhlasit, když je mrtvý?“ ptal jsem se zuřivě.
     „Jeho syn Emil,“ vysvětlila žena.
     „Žádný syn Emil není!“ prohlásil jsem temně. „Děda měl jediného syna Ladislava a ten je taky v tom mizerným hrobě pohřbený.“
     „To já ale nemůžu vědět, že je to tak. Uznejte, že pan Emil Kratochvíl mohl mít syna Emila,“ snažila se nás pracovnice pohřební služby už trochu zoufale přesvědčit.
     „Mohl mít třeba deset synů, ale neměl. Aspoň se nikdy za celé ty roky žádný bratr mého muže neozval,“ řekla matka už notně rozzlobeně.
     „Připomínáte mi scénku, jak říká Felix Holzman – dokud mi vlastnoručně nepotvrdíte, že jste po smrti, tak vás nemůžu pohřbít,“ poznamenal bratr sice vážně, ale proměnil tím už tak hlučnou debatu v dokonalou estrádu.
     „Pochopte, že my chceme jen zaplatit pronájem hrobu, nechceme z něj nic brát, ani do něj něco dávat, ani s ním nějak manipulovat. A kdyby třeba i existoval nějaký syn Emila Kratochvíla stejného jména, nemohlo by mu snad vadit, že je nájem zaplacený,“ pokusila se ještě jednou a mírně vyložit situaci moje žena.
     „To byste se divila, co jsem už tady všechno zažila,“ řekla žena za přepážkou.
     V tom okamžiku se k nám přiblížil smutně a vážně vyhlížející muž v tmavém obleku a s černou kravatou, který z hloubi vnitřního prostoru objektu tu komedii po celou dobu mlčky pozoroval. Ukázalo se záhy, že je to majitel pohřební služby.
     „My budeme muset paní Kratochvílové věřit, že je to tak, jak praví, paní kolegyně,“ řekl ženě za přepážkou. „Vy to tedy nyní zaplatíte a sepíšeme smlouvu,“ obrátil se na matku, „kde budete uvedena jako uživatelka hrobového místa už vy, se svou adresou a rodným číslem, aby příště nemohlo už dojít k podobnému nedorozumění,“ vyřešil hladce problém, kvůli kterému nás všechny před tím ale nechal důkladně vyvztekat.
     „Mně je sedmdesát pryč, pane,“ oznámila matka. „Přiště už to budou řešit moji synové,“ ukázala na mě a na bratra.
     „Kdepak, pevně věřím, že za deset let přijdete ve zdraví zaplatit prodloužení pronájmu,“ snažil se rozptýlit matčiny chmury.
     „Myslela jsem, že si mě tu necháte už dneska,“ povzdechla si matka. „Když jsme sem totiž jeli, praštila jsem se do hlavy o auto a pořád mě to dost bolí,“ objasnila.
     Majitel pohřební služby se malinko pousmál.
     Ale to ještě nebyl konec. Z pohřební služby jsme se vydali na hřbitov, abychom na náš hrob dali nějakou kytku, když už jsme tady. V hřbitovním květinářství jsme koupili jakýsi vřes v květináči a já ho nesl v čele našeho průvodu. Bratr mě brzy dohonil a kráčeli jsme vedle sebe.
     „Ty, brácha, a co když už je na našem hrobě ten zelený lístek, že hrob není zaplacený, jak o něm máti mluvila,“ strachoval jsem se. „Máti se zbředí, jak to uvidí,“ dodal jsem.
    „Pojď!“ zavelel bratr a upalovali jsme k hrobu.
     Když jsme k němu dorazili, zelený lístek na hrobě pochopitelně přilepený byl a bratr ho okamžitě seškrábl. Hned nato jsme se jali odhrnovat z náhrobního kamene napadanou hromadu listí. Jakmile listí naší zásluhou zmizelo, zjistili jsme ale, že se nám podařilo očistit sousední hrob s úplně stejnou deskou. Vždycky jsme si ty dva hroby pletli. Sotva jsme pak ometli listí i z našeho hrobu, který žádnou zelenou výstražnou nálepkou opatřen nebyl, už tu byly matka a moje žena, takže jsme konečně v klidu mohli věnovat tichou vzpomínku našim drahým zesnulým, kteří nás i ze záhrobí dokázali slušně rozhodit a v konečném důsledku vlastně také pobavit.
     A v jednom měl majitel pohřební služby pravdu. Máti se i po dalších deseti letech těší ze života i relativně dobrému zdraví.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.03.2017 09:53:09kvaj
redaktor prózy

To máš pravdu.

27.03.2017 09:40:35aleš-novák

jasně, život je někdy hodně absurdní. až se tomu ani nechce věřit...

27.03.2017 09:33:53kvaj
redaktor prózy

Legrace to byla, jako černý humor jsme to ale nevnímali. Může to však tak působit.

27.03.2017 09:25:55kvaj
redaktor prózy

Bylo. Mělo to ale nějaké nečitelné písmo, tak jsem se ho snažil změnit, ale nešlo to. Povídku jsem tedy smazal a dal ji sem znovu. Takové průpovídky jsou pro moji máti typické. Teď už, když ji tíhne na 84. rok, s nimi tolik již nehýří, ale pořád je dobrá. Děkuji.

27.03.2017 08:56:43Gora
redaktor poezie a prózy

Jednou tu už bylo...nejvíc:Myslela jsem, že si mě tu necháte už dneska,“ povzdechla si matka.

Zdravím maminku:-)

26.03.2017 21:38:42aleš-novák

opravdu černý humor...:o)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.