Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Má vlast
datum / id26.03.2017 / 477764Vytisknout |
autorColatonic
kategorieVázané verše
zobrazeno381x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Má vlast

Pam  pam   pam pam
na vlakovém nádraží
jaro připomíná nám
krásou sluch se vydraží

Můj budíček na ráno
Vyšehrad
hrající piano
to já tak rád

Padadadadadada    da
pavouk nás smotává
plovoucí paráda
nádherná Vltava

V přemrštěné dálce
volající obraz
patřící Šárce
a všem Čechům, všem z nás!

Vidím tam úžas všech krajů
vytváří snové panorama
Z Českých luhů a hájů
je dokonalé melodrama

Z dalekých, širých hor
ó můj největší Die
tvrdý, však ladný Tábor
do toho ta melodie

Do ručky hezky Braník
a pak už jen poslech
Pa pa pá pá  Pa pa pá pá Blaník
znovu a znovu jsem poslech‘

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

30.03.2017 16:40:31korloid

Jarní skotačení. :-)

26.03.2017 19:47:41Kočkodan
Myslím si, že se Bedřich v hrobě neošíval. A já (mimo hrob) také ne. ;-)
26.03.2017 18:18:37Gora
redaktor poezie a prózy

Dobře použité - Die a k němu ta melodie:-) a piš rozhodně dál. Uč se od mistrů:-)

26.03.2017 17:33:34Miroslawek

a teď trocha Blatného, pro srovnání, kam jsme se posunuli...

 

SEDĚL JSEM VE STARÉ KAVÁRNĚ NA KOLIŠTI,

dosnil jsem dlouhý verš a zvolna jsem se zved.

Přišel čas loučení, projít se naposled.

Vítr se právě hnal po opuštěném hřišti.

 

Přišel čas loučení a před Měnínskou branou 

se dívám naposled na krámky z pavučin.

Přelétá nad nimi neviditelný stín,

přišel čas refrénů, sbohem a nashledanou.

 

Jak jejich hudba jde, jak proudí sama, voní.

Na chochol bažanta zasvitlo slunce. Třpyt!

Zelený, kovový, chce brouky vyleštit.

Na poště na Orlí jsou stáje plné koní.

 

Slyš, jak se hladina pradávné studny vzdula!

Měsíc ji ozářil, Jan Jiří nad ní stál.

Tu socha ožívá, pták letí dál a dál

a tiše přechází po dvoře utonulá.

 

A v jiné ulici je malé město ze sna,

náměstí jako dlaň a věci, které tlí.

Hle, šňůra střevíčků! Než ptáci odlétli,

než ptáci odlétli, běžela s nimi vesna.

 

Pramen ji vyzouval a smáčel ji hlohy,

teď spí s ní karafy a kufr, opuštěn,

teď se tu houpají střevíčky mrtvých žen.

Vzpomenete si? Nárt – ach, štíhlá větev nohy!

 

Vy nohy, nohy žen, daleké, z Oněgina!

Jde, města odmyká, park s parkem večer spíná,

nádraží, schodiště a ploty tesknice.

V té chvíli víš, co je: být „raněn sudbou ženy“.

Je podzim. Na stole je košík ojíněný

a mezi rynglemi je plno měsíce.

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.