Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

paranormální jevy na žďárské poliklinice

27. 03. 2017
3
0
532

písemnosti schizofrenika

                                                                                                                                                    58,4/1

 

 

Paranormální jevy na žďárské poliklinice

 

 

     Za Džordžovou ženou Lenkou přišla na návštěvu její kamarádka z práce z Tokozu. Je to paní Pro...., která je již v důchodu. Ty dvě jsou spolu dost často v kontaktu a jako ženské klábosí, co se kde děje, co se bude vařit, kde je co v Kauflandu, v Albertě, v Peny, v Lídlu v akci na nákup, co se děje v rodině a jejích okolí. Někdy je hodinka málo. A někdy se žhaví i telefonní linky a klábosí se i po telefonu.

     Jednou povídá paní Pro... svoji příhodu z polikliniky. Odpoledne, když už na poliklinice není tolik lidí, šla samotná po chodbě kolem psychiatrie. Najednou slyší, jak ve dveřích postupně klapají zámky. Jako kdyby se všechny dveře domluvily a začaly postupně odmykat. Přitom nikde nikdo. Pak se ozval hlas: "To bych neřekl ani na oficiální psychiatrii" Možná, že toho hlas říkal trochu víc. Paní Pro... si jen zapamatovala, že ke konci ten hlas řekl: "A Klausovi bych nedal ani 10 korun." To byl ještě Václav Klaus prezidentem. Rozhlédla se. Nikde nikdo. Říkala si: " Že by to byly halucinace? Tady vedle je psychiatrie. Že bych se tam stavila. Ale co. Počkám až toho bude víc. Pak se uvidí." Potom už tam neměla dlouhou dobu cestu. Nic se nedělo. Na všechno by se zapomnělo. Ale občas se i Džordž vložil do debaty, a někdy přišla řeč i na záhadné jevy. A tak si na to vzpomněla.

     Džordž má logickou paměť. Kde jaká kravina i něco z televize mu dlouho uvázne v hlavě. A podvědomí to ještě nějaký čas zpracovává a ukládá do systémových paměťových šuflíků. Pak se po nějakém čase objevily další vzpomínky. Jako kdyby z jeho supermozkového počítače po pár dnech vypadla výpočtová odezva. Vzpomněl si na svého kamaráda Míru. Je zajímavé, že když byl u něj kdysi na návštěvě, povídal naprosto stejnou příhodu. Také se zmínil o klapajících zámcích a o hlasu, který by nedal Klausovi ani 10 korun. Po čase pak vypadla ještě jedna odezva z jeho mozkového systému. Ještě jedna vzpomínka. Míra ještě kdysi dávno za komunistů povídal

podobnou příhodu. Ale trochu se to lišilo. Zase tu byly ty klapající zámky. Ale tehdy za komunistů tu byly hláška: "A Husákovi bych nedal ani korunu."

     V té době měl Míra zkušenosti se zážitky se záhrobím. Džordžovi tehdy naznačil o co kráčí a kde ve Žďáře to bylo. Ptal si na to i faráře. Ten řekl: "Je to možné." Není proto divu, že ho napadlo, že je to podobná záležitost.

     Tady je jeho teorie: Prý někdo donesl na polikliniku, na tato místa ostatky lidí, které v této psychiatrické ambulanci ubezdušili. Mezi pacienty této ambulance se totiž povídalo, co pacientů této ambulance skončilo sebevraždou. Přitom jmenovali jejich jména. Nyní mrtví tu takto straší, protože se někdo podepsal na jejich smrti. A to léky, které způsobují sebevražedné sklony a zapříčiňují sebevraždu. Asi se to na nich zkoušelo.

     Nyní tu ale byly ještě další podobné události. Džordž byl technik a strojní inženýr. Přemýšlel, jak to vysvětlit jinak. Svými myšlenkami se pokoušel najít ještě další vysvětlující varianty.

 

     Tady je jeho verze:

Když se vchází na polikliniku, je tu i cedule, že se tu provozuje kamerový systém. Co když je ale té techniky na této chodbě zabudováno víc. A to směrové reproduktory. Vždy se vyhlídne oběť a spustí se na ni nahrávka. Pak se sleduje a dělají se na ní pokusy. A pokud  to nedovede nějak strávit a navštíví ambulanci psychiatrie, asi si zadělá i na další problémy. Zkouší se na ní, jak působí psychiatrické léky na zdravém člověku. Je takovou pokusnou ovečkou. Vše je samozřejmě zastřešeno a posvěceno společenským systémem. Někde a nějak se léky přece musí zkoušet. A výrobci léků za to asi dost dobře platí.

 

     A najednou už tu máme tři různá vysvětlení:

1)

     Opakující se stejné  halucinace na stejném místě u různých lidí.

 

 

                                                                                                                                                  58,4/2

 

2)

     Paranormální jevy způsobené ostatky zemřelých.

3)

     Testování lidí pomocí reproduktorů. Tomu odpovídá třeba to, že se aktualizovala nahrávka. Z Husáka byl najednou Klaus.

 

     Kde je pak pravda? Co když se přijde ještě na další vysvětlující variantu.

 

     Vraťme se ještě k těm povídačkám pacientů, co lidí tu zemřelo na sebevraždu. Džordž se o tom zmínil na srazu spolužáků. Ozvala se jedna spolužačka. Prý měli příbuzného, který se léčil v této ordinaci a zemřel na sebevraždu. Když příbuzní zkoumali, co bral z léky, bylo v příbalovém letáku napsáno, že léky způsobují sklony k sebevraždě a zapříčiňují sebevraždu.

     Nabízí se proto spekulace, že se v této psychiatrické ordinaci děje něco podivného, za čím stojí společenský systém, který se to snaží maximálně utajit.

     Podívejme se ale na to, co se Džordžovi vybavilo při psaní těchto řádků. Psychiatr by řekl, že to jsou falešné vzpomínky, bludy a narušený kontakt s realitou duševně nemocného člověka. Co když je ale toto tvrzení jen blamáž, která má zakrýt skutečnost. A všechno jsou to střípky paměti, která byla hypnoticky vymazána. Kde je pravda? Babo raď!

     Co se vlastně Džordžovi vybavilo: Kdysi za komunistů mu psychiatrická lékařka Zrnéčková předepsala testovací lék. Dala mu ho ze zásuvky.V příbalovém letáku, který nebyl u dvou předchozích krabiček a  Džordž si ho vyžádal až ke třetí, stálo: Vedlejší registrované účinky: Náhlé  úmrtí bez vysvětlení, srdeční selhání, mozková mrtvice, otoky končetin od sraženin krve, způsobené sklony k sebevraždě, sebevražda. Lék způsoboval i agresivitu. Pak mu dávala facky a hypnoticky  mu to mazala z paměti. Pak sledovala, jak s ním cvičí podvědomí. Pak stál a ona mu se zařváním hajzle dala herdu do hrudi. Chtěla vyprovokovat bitku. Zavolat na něj policii a poslat do blázince na pokusy a likvidaci. Policisté byli tehdy už na chodbě nějaký kus od dveří. Pak mu to zase vymazala. Je zajímavé , že jeden Džordžův kamarád měl naprosto stejnou zkušenost. Také tu bylo fackování, pak herda do hrudi a policisté za dveřmi na chodbě. To už jsou přece dva svědci.

     Příbuzní a sudičky Džordže to telepaticky sledovali. Zkusilo se, co zvládne sám. Pak šlo ale do tuhého a museli mu pomoci. Když přicházel na další kontrolu, zase tu byli policisté na chodbě. Byli kovaní v plnění příkazů strany, ať šlo o cokoliv. Zrnéčková v ordinaci zase, ještě tvrději dávala facky a pak to hypnoticky mazala. Zase tu byla herda do hrudi u stojícího Džordže. Všechno hned mazala. Džordž nic. Ona ale zavolala policisty dovnitř ordinace. Řekla: Tenhle pacient mě napadl, odvezte ho do léčebny do Jihlavy. Džordž oponoval: To není pravda. Já mám tady všechno nahrané. Já vám to přehraji. Vytáhl diktafon, který mu příbuzní sehnali ze západu v Tuzexu. Začal s ním manipulovat. Ale ještě to moc neuměl. Než však stačil něco zapnout, policisté mu ho sebrali, hodili na zem a začali po něm dupat. Řekli: To nás nezajímá. Půjdete s námi!

     Na chodbě těsně u dveří za nimi stála teta Jindra, která poslouchala za dveřmi. Vpadla dovnitř. Začala volat, že všechno slyšela. I Zrnéčkovou, jak volá hajzle a dává tu ránu do hrudi. Oni se však do ní pustili, že ji do toho nic není, že tam nemá co dělat a začali ji hypnotizovat, aby zapomněla. I policajti. Asi na to byli cvičení. Snažili se mermomocí aby zapomněla. Ona ale hypnoticky uspala policajty a nafackovala jim. Pak je probudila. Byli jak beránci.

     Pak vrazila jednu i té čůze Zrnéčkové a také ji to vymazala. A začala vyjednávat. Navrhla smír. Že se na všechno zapomene a každý si půjde po svých. Ti se ale ještě vzpamatovali a chtěli jí to vymazat z hlavy. Už šlo do tuhého. A tak teta Jindra začala volat: Věróó! Za dveřmi byla v záloze ještě Džordžova maminka. Ta tam také vpadla.Připomněla tetě a všem, o co jde. A to už Zrnéčková a policajti neměli převahu a už obě nepřeválcovali. A tak byl dohodnut smír. Na všechno se zapomene a každý si půjde po svém. Teta poslala policajty do hospody, ať se opijí, až budou mít okno, aby nemohli podat hlášení. Zrnéčkové poradila, co má napsat do papírů. Střet skončil v pohodě pro všechny.

 

     Byl to střet nejenom na zemi, ale i v další energetické dimenzi. Ta bude objevena a popsána do 50-ti let a Česká republika za to dostane Nobelovu cenu.

                                                                                                                                                  58,4/3

 

 

 

     V této energetické dimenzi byl souboj mimozemšťanů a to rasy Askardů a rasy Průhledných o telepatickou nadvládu a vliv v rozhodujících událostech na Zemi. Toto téma bylo už filmově zpracováno v jedné utajené verzi několika film seriálu Poručík Kolombo a filmů souvisejících.Tyto utajené verze se někdy někomu podařilo propašovat do televizního vysílání. Vtip je v tom, že si v této verzi zahráli skuteční mimozemští herci. A to jak rasy Askardů, tak rasy Průhledných. Přitom se podařilo zorganizovat spolupráci těchto dětí vesmíru: pozemšťanů, Askardů a Průhledných na tomto společném projektu.

     Je tu jen něco naznačeno, až se bude v budoucnu odtajňovat a veřejně  mluvit o spolupráci lidstva s mimozemšťany. Zatím je to jen věc vojenských špiček a několika vládnoucích elit.

     Je za jímavé, že v jedné utajené verzi filmu vystupovala jakási teta Jindra. Byla to Ruska, či ruská herečka.  Odehrávala se tu naprosto stejná fackovací scéna s policisty. Když se jí pak někdo ptal, kde se tak dobře naučila fackovat, odpověděla s ruským přízvukem: To jsem se naučila na svých příbuzných.

 

     Vraťme se ale do pozemské reality. Boj se Zrnéčkovou neskončil. I když maminka Džordže měla všechno vymazáno z paměti, podvědomě tušila nebezpečí. Byl tu také tajný dohled tety Jindry. Proto na řadě dalších kontrol na psychiatrii dělala Džordžovi doprovod. Hned na další kontrole se ukázalo proč. Zrnéčková měla nad oběma hypnotickou převahu. Zase Džordžovi vrazila facku. Dříve ale než všechno stačila vymazat z paměti, vykřikla maminka: Nech ho! A už se jí zvedaly ruce. Na to Zrnéčková zareagovala tak, že s výkřikem "nebraň ho" vrazila i mamince. Pak všechno mazala. To se časem vyvíjelo. Příště maminka vykřikla: Braňme se! Maminka byla velice mírumilovná. Ale teta Jindra ji řekla, jinak to nejde. A tak se nějak maminka a Džordž dopídili ke společné akci. Asi pod vedením tety Jindry si natrénovali a zasunuli do podvědomí společnou akci. Jakmile se příště Zrnéčková o něco pokusila, oba dva ji reflexivně vlepili, každý z jedné strany. A pak to teprve stačila Zrnéčková vymazat. Bylo vyhráno. Už si přestala troufat. A maminky už nebylo potřeba.

     Měla ale velice těžké dostat se z práce za synem k lékaři. Komunisté jako reakci na její činnost vyhlásili v jejím podniku přísný zákaz pouštět někoho z práce na pochůzku. Pak už jí vedoucí nedal povolení opustit podnik. Ona si uvědomila celou situaci, a že asi přijde o syna. Začala na pracovišti brečet. Říkala kolegům, že má velice závažně nemocného syna, o kterého může přijít, a že ho chce u lékaře podpořit a vědět, co se sním děje. Její kolegyně s ní ještě jednou šla za vedoucí a všechno za ni vyložila. Vedoucí řekl: Já mám přísný zákaz. To nerozhodnu. A tak šli za náměstkem. Pak ještě za ředitelem podniku. Komunisté si uvědomili, že po podniku chodí brečící ženská, protože ji komunisté nechtějí pustit se svým synem k lékaři. Vrhalo to na komunisty špatné světlo. Proto ji pustil z práce na pochůzku. Vybrečela si to.

 

     Po těchto aktivitách měl už Džordž v kouscích vědomí, které prolamovalo hypnotickou instrukci zapomeň, dost informací o tom, že se fackovalo a mazalo z paměti. Vlastně byl podvědomě i vědomě na vše připraven. Zrnéčková to na něm asi poznala. Řekla, že příště ho objedná na kontrolní vyšetření u psychiatra z léčebny, kvůli ověření diagnózy. Bylo to příští termín na poliklinice v ordinaci o poschodí níž. Čekal ho ale mnohem silnější hypnotizér, než Zrnéčková. během vyšetření se nic netušící Džordž prořekl o Zrnéčkové. Vůbec ho nenapadlo blafovat, ani že je to jeden systém. Teto doktor mu to totálně vymazal z paměti na mnoho desetiletí. Události se ale opakují. Díky opakujícím se událostem Džordžovi připomněla jeho logická paměť tyto dávné události.

 

     Součinnost policie a vedení maminčina podniku ukazuje, že všechno bylo řízeno systémem a komunisty. Nějak se prosadit proti systému a přežít je velice těžké.

     Autorovi knihy s svěřoval jeden současný duševně nemocný bezdomovec ze žďárského nádraží. bude o něm řeč v kapitole "Mimozemšťané v regionu Žďár nad Sázavou." Dostal literární přezdívku Partyzán. Ale ochranka mu třeba říká "Svatý."

                                                                                                                                              58,4/4

 

 

 

     Svěřoval se, že napsal prezidentovi. Dokonce dvakrát. Jednou Husákovi a pak ještě Havlovi. Napsal, že po něm jde doktorská mafie. Každý si řekne, prezidentovi může psát jen blázen. Ale možná je to trochu jinak. A když psal i Havlovi, znamená to, že po revoluci se nic nezměnilo. Systém funguje dál.

     A jaký byl výsledek jeho psaní prezidentům? Prý si vždy nasral do bot. Za Husáka mu zkonfiskovali majetek. Prý jako duševně nemocný se o něj nemůže starat. A za Havla ještě větší perzekuce od doktorů. Snad dokonce k žádnému nechodí, protože nikomu nevěří. A léky kupuje na černém trhu. Odmítá i naivky, kteří mu nabízí pomoc a nevědí která vlastně bije. Nikomu nevěří. Každý může být špion systému.

     Jak vlastně dosáhl komunistický systém, že takové věci se utajeně na psychiatrii děly? Asi někdo Zrnéčkové dal nůž na krk a ještě smyčku. A přidusil ji. Ona pak z e strachu musela dělat, co ji nakázali. Systém ji zlomil.

 

     Síla demokracie je silná tak, jak jsou silní jedinci. Aby systém neovládal jedince, ale jedinci ovládali systém. Není jen o síle, ale i schopnosti hledat řešení v neřešitelných situacích. Málo kdo to dokáže, být naplno v opozici. Plno lidí dělá raději horlivé kolaboranty.

 

     Tato psychiatrická ambulance ale jinak fungovala tak, jak má. 96% pacientů bylo léčeno běžně. Od tohoto velkého množství pacientů je tu plno pozitivních referencí. Tito lidé by nikdy neuvěřili, co se v těch 4% dělo. A plno ostatních lidí také. Zde je jeden hlas za všechny. Jedna spolužačka Džordže z průmyslovky, měla psychické potíže. Nechala ji rok na neschopence, aby ji nevyhodili z práce. Na Žďase se zrovna propouštělo. Pak ji za řídila částečný invalidní důchod. To už se adaptovala a byla stabilizovaná. Byla připravená k boji se životem. Pracovala pak už na částečný úvazek. Třeba na 6 hodin. Přešla ze strojírenské kontroly, na kovárnu, kde do počítače vstupovala výkovky, jejich další údaje k zakázce, třeba technologické zkoušky a podobně. Pak už se docela dobře protloukala životem i v dalších za městnáních. Ta si Zrnéčkovou nemůže vynachválit.

 

     Nabízí se otázka byla Zrnéčková dobrá nebo špatná lékařka? Je tu obdobná otázka z oblasti politiky: Bylo za komunistů líp nebo hůř? Přitom je tu stejná a výstižná odpověď:

 

     "Jak kde a jak u koho."

 

     Podívejme se, kde bylo líp a kde hůř. Začneme třeba tím, Kde bylo líp z komunistů:

Kdo měl dělnický a rolnický původ a pracoval, měl se dobře. Kdo byl schopný a uměl v tom chodit měl se také dobře. Po válce byla velká bída, ale životní úroveň neustále rostla. Na vesnici si plno lidí postavilo nové domy. (Jak se říká baráky.) Pro veliké kvantum lidí ve městech se postavilo solidní panelákové bydlení. Před tím voda, teplá voda, topení, to byl luxus. Komunisté se snažili nejen v péči o životní úroveň, ale i v péči o kvalitu života. Který kapitalista se stará o kvalitu života? Byly sportovní a zájmové kluby za pár korun. Investovalo se do kultury. Nekrachovali žádné podniky.

     Nebyli za komunistů žádní bezdomovci, jako je teď po revoluci. (Jak by se za komunistů řeklo- příživníků.) Těmto lidem chybí nějaký řád a vedení k práci a lepšímu životu. Je to ale nevděčná, zdlouhavá práce. Tito lidé místo radosti z dobře vykonané práce, zažívají jedinou svou životní radost - alkohol. Jeden spolužák, který dělal ředitele ubytovny pro bezdomovce, řekl po několika letech: S nimi se nehne. To je marná práce. Někdo zkrátka na víc nemá. Ten řád dříve za komunistů i pro takové, kteří potřebují vést a starost, tu byl.

     Plno pozitivních věcí, které lidé zažívali, to osloví plno lidí. A také se to projeví ve volbách.

 

     Kde bylo lépe za Zrnéčkové:

Ordinace pracovala skoro vždy dobře. 96% dobře léčených pacientů běžným způsobem, to je síla. Navíc samotní poškození nemohli nic říct. Vše jim bylo hypnoticky vymazáno z hlavy.

                                                                                                                                                   58,4/5

 

 

     A mrtví nemluví. Vše bylo dokonale ututlané systémem. Jako když si někde komunisté zašpinili ruce krví. Tak se o tom nemluvilo. Kdo řekl něco jinak, toho umlčeli. Nikdo nic nevěděl. Nebo málokdo něco věděl. Byl to život v naivní temnotě. Sice jeden čas bylo slyšet, že se mezi pacienty povídá, že Zrnéčková fackuje pacienty a pak to hypnotiky maže. Reakce pacientů byla, že kde kdo měl u nosu ruce s kapesníkem a vymlouval se, že má silnou rýmu. Vše proto, aby měli kryt rukou před fackováním. Zrnéčková začala vysvětlovat, že je to blud nějakého duševně nemocného pacienta.Veřejnost se zase uklidnila. Vše navenek vypadalo jako běžná ordinace. A pokud něco prosáklo, bylo to zahaleno naivní zatírající temnotou, jak za komunistů. 

 

     Kdy bylo za komunistů hůř a co jim zlomilo vaz.

Chudák ten, který měl špatný původ, něco s náboženstvím nebo kapitálový majetek. Ten si užil své. Majetek zabavený. Na vesnici navíc při rozkulačování vyhnání ze svého působiště. Žádný přístup ke vzdělání. Všichni poplivaní systémem jako třídní nepřátelé. S opozicí a takzvanými třídními nepřáteli se komunisté nepárali. Bylo to tvrdé. Likvidování vězňů v uranových dolech. Odtud výraz "mukl", (muž určený k likvidaci). Měli heslo "kdo nejde s námi, jde proti nám". Přitom o těchto tvrdostech se před běžným obyvatelstvem moc nemluvilo. Nebo se to zdůvodnilo třídním bojem a likvidací imperialistických nepřátel. A to, že tu občas byli ruce komunistů od krve, se mlžilo a za stíralo jako u Zrnéčkové. Pro ostatní to mělo být radostné budování socialismu. Chyběla tu ale svoboda pro ty opravdu schopné: vydělat si více a hodně peněz. Však této svobody bylo po revoluci, když nebyla kontrola, někým využita až zločinně. Obyčejní lidé také viděli, že růst životní úrovně je pomalejší než na západě. A začali potajmu koukat po západě. Ten nižší růst životní úrovně byl způsoben hlavně třemi strategickými faktory:

1)

Po válce západ i východ začínali od nuly. Ale Amerika vyhlásila plán podpory: Marschalův plán. Jenže Východ podporu omítl. Třeba u nás se toto odmítnutí prosadilo vraždou a vyhozením z okna ministra Jana Masarika. Odmítl poslechnout komunisty. Podporu měl jen západ. A když je víc prostředků na rozjezd, lépe se vyjede a vzniká první náskok.

2)

Komunisté odstavili od vlivu na vědu, průmysl, techniku, ekonomiku nekomunistické odborníky. A když je málo odborníků, specialistů, jak říkali komunisté kádrů, jde to s tím rozvojem hospodářství ztuha. Komunisté byli spíše bojovníci než hospodáři. Někdy jejich budování hospodářství připomínal "hurá styl". Něco jako když v Číně vymlátili všechny vrabce. Museli se teprve učit, že je všechno složitější. A už neměli geniálního vůdce Lenina, který tuto problematiku viděl.

3)

Životní úroveň byla horší a nerostla tak rychle jako na západě také proto, kam se napřely hlavní síly při budování poválečného hospodářství. Investice šli hlavně  do těžkého průmyslu a do zbrojení.Už ne tolik do spotřebního průmyslu. Ono to ale mělo jasné pochopitelné zdůvodnění. Stalin zažil dvě tvrdé historické zkušenosti.

 

a)

Když vznikl první mladý komunistický stát, tak Lenin vyhlásil svůj první dekret. Byl to dekret o míru. Následovali současně další, dekret o půdě - Půda patří těm co na ni pracují. A tak dále. Co se stalo? V tu ránu byl tento mladý stát napaden. Útočníci si říkali. Sním zameteme. Je tu "vojenská slabost". Stalin si říkal: Když by byla "vojenská slabost" budoucího socialistického bloku, nestane se to někdy v budoucnu znovu? Bylo to budování prozíravé? To ukázala budoucnost.

 

b)

Z kapitalistického semeniště se vylíhla vládnoucí zrůda, financovaná průmyslníkem Krupem, vyrábějícím zbraně - Hitler. Zase tu byla technická  vojenská  vyspělost a převaha, která chtěla využít "vojenské slabosti" okolí. Nevylíhne se během nějakého desetiletí zase nějaká vládnoucí zrůda, která by zase chtěla využít "vojenské slabosti" budoucího socialistického bloku? Byla pak politika budování oprávněná?  

                                                                                                                                                  58,4/6

 

 

     Pak se budoval těžký průmysl a ne spotřební. Pak pokulhávala životní úroveň. Protože ty hybné síly, které se projeví až za nějaké to desetiletí, tu ale stále jsou. Sice jsme měli holé zadky, ale měli jsme tanky, což málokdo ví. Komunisté měli heslo: Buduj vlast, posílíš mír. Jaká hluboká pravda. Ještě, že jsme měli ty tanky. - Zachránilo to lidstvo před třetí světovou jadernou válkou. Pak tu byla křehká rovnováha, která zachránila svět. Lidstvo je natvrdlé. Z válek se nikdy nepoučí. Odumře generace, která má zkušenosti z válkou. A pak je válka na spadnutí.

 

     Nevěříte?

Díky silám, které se snažil popsat Lenin a tušil Stalin a jiní, se vyhrotila Karibská krize. Neválčili ale obyčejní lidé, ale politici, generálové a vojáci obsluhující jaderné zbraně. Bylo to oboustranné. Západ měl jaderné rakety v Turecku. Východ se pokusil o rakety na Kubě. Málo kdo to ví, ale prsty byly už na odpalovacích tlačítkách jaderných zbraní. Už stačilo velice málo. Ten hrot už se dotýkal jaderné války. Vše vyvrcholilo v jedné ruské ponorce, která byla s jinými v Karibském moři a nesla jaderné zbraně. ( Krycí název = speciální zbraň.) Neměla spojení. Už byly odjištěny spouštěče jaderné zbraně. Stačilo zmáčknout tlačítko a byla třetí světová jaderná válka. Bylo i odhodlání u někoho to provést. Byl tu konflikt odhodlání a rozumu.

     Muž, který zachránil svět, byl velící důstojník této ponorky. Po své smrti, kdy všechno vyplulo  povrch, dostal posmrtně Nobelovu cenu míru.

 

     V této ponorce byl i nadčasový zásah mimozemšťanů. Použili speciální nadčasové psychologické technologie vědomí. Je to ale moc tajné a i Džordž J. S. o tom zatím nemůže mluvit. Ten anděl  tentokrát stál při lidstvu.

 

------------------

 

     Autor kroutí hlavou nad tím, jak se od původního tématu "paranormální jevy na žďárské poliklinice" podařilo oskočit přes přirovnání a metaforu, jak to funguje a jak se blafovalo v psychiatrické ambulanci a za komunistů, k pojednání o tom, jak funguje a blafuje systém. To jsou tedy kotrmelce. Nyní už to dopovíme dokonce. Jako je tu politika navenek, tak je i politika dovnitř, aby lidé uvnitř systému šlapali tak, jak se chce. - ? - A co na to obyčejní lidé? Ti nic. Ti jsou zblblí  a ovládání. Jejich vědomí je mateno blafováním. Džordžova teta Málča, která byla u vyšších komunistů, se prořekla, že tuto vnitřní politiku nazývají komunisté

     "žampiónová metoda"  = udržovat v temnotě (ty, kteří nic nevědí), a uřezávat hlavičky ( těm, co něco ví, šíří informace a rýpou do systému). Tyto blafovací metody se používaly jak v psychiatrické ordinaci, tak za komunistů, velice skrytě se to systém pokouší dělat i dnes a dokonalost sama v těchto metodách mají mimozemšťané. Navíc používají nadčasové psychologické metody a technologie vědomí. Téměř nikdo (jen pár bláznů a vojenské špičky) si těžko připustí existenci mimozemšťanů. Tak dokonalé je jejich působení. Je to podobné, jako když Hitler zblbnul Německo. Je vůbec úspěch, že se o mimozemšťanech mluví jako o fikci. A někdy je to ve filmech. Ještě hůře si člověk připustí, že tu působí už věky a staletí. Zaplať pánbůh, že je jich proti lidstvu jen pár. Je to tím, že ze vzdálenosti světelných let se sem dostat je i pro ně zatím trochu problém.

 

     Co z toho vyplývá pro Džordže?  

Stačí se zamyslet. Rýpe do psychiatrů. Rýpe do systému. Rýpe do mimozemšťanů. Neuříznou mu podle "žampiónové metody" hlavičku? Jak by to mohlo pokračovat?

     V psychiatrické ambulanci mu naordinují lék, způsobující sebevražedné sklony, a léky ho doženou k sebevraždě.

     Fantazii se u tajných služeb systému meze nekladou. Bude následovat pro okolí jen běžná smrt. Jen k této smrti někdo trochu tajně pomůže.

     A co mimozemšťané? V jejich případě jsou to muži v černém. Je tu plno důvěryhodných zpráv, že kdo se setkal s muži v černém, zemřel často předčasnou smrtí.

 

                                                                                                                                                 58,4/7

 

 

     Není všechno zase tak černé.

Tetě Jindře se podařilo dojednat skrytou podporu a ochranu mimozemšťanů. Díky Džordžovu projektu telepatického průzoru do budoucna. Je to všeobecný zájem. Díky spojenectví mimozemšťanů rasy Askardů a rasy Průhledných se to podařilo. V jejich tajné spojenecké smlouvě byl i tajný dodatek podpory telepatického průzoru do budoucna. Díky této tajné smlouvě, mezi rasou Askardů a rasou Průhledných, kterou posvětil i samotný Thor, (bytost - náš vesmír), je Džordž zatím naživu.

 

     Každý si ale musí poradit hlavně sám. Podívejme, co se děje v době psaní této kapitoly. V roce  2017 předepsal Džordžovi v psychiatrické ordinaci doktor Rektor lék Restigulin. Řekl, že po něm bude lépe fungovat mozek, že reguluje hladinu serotoninu. Víc neřekl. U sestry pak Džordž podepsal, že byl podrobně informován o své nemoci a o způsobu léčby. Když si však doma Džordž přečetl příbalový leták, bylo v něm uvedeno: Registrované vedlejší účinky, četnost ještě není známa: Náhlé nevysvětlené úmrtí, srdeční příhoda, sebevražedné úmysly, sebevražda, agrese, krevní sraženiny, mozková mrtvice.

     Není to pokus o likvidaci? Takhle už to kdysi v této ordinaci u paní doktorky Zrnéčkové bylo! Náhlým úmrtím bez vysvětlení se projevuje dvousložkový jed, který používali komunisté k likvidaci lidí nepohodlných režimu. Obě složky jsou nejedovaté. Jestliže je člověk ale současně sní, vznikne jed, který ho usmrtí. Pak se produkty jedu rozkládají na běžné sloučeniny. A nejde skoro nic dokázat. Více i tom, jak jed funguje, je v kapitole: "Součást závěti schizofrenika Džordže J.S.".

     Něco o jiných už proběhnutých hrozbách je zase v kapitole "Přísně tajné." Smrt ale může nastat od krevní sraženiny mozkovou mrtvicí, nebo srdeční příhodou.  Při delším působení to může být léky vyvolaná sebevražda. A pokud se člověk tomu všemu vyhne, je tu ještě léky způsobená agrese, pro kterou by vás pak lékař nechal deportovat policií do psychiatrické léčebny, kde by byla likvidace dokončena.

 

     Jak to má pacient řešit? Jestliže pacient schizofrenik přestane chodit na lékařské kontroly, už několikrát se v té ordinaci stalo, že ho na kontrolu předvedla policie. A jsme tam, kde jsme byli. Jestliže pacient nebere léky, dost často to lékař pozná. Třeba podle očních zorniček. A jsme tam kde jsme byli. Jestliže schizofrenik odmítne brát léky, prohlásí se, že je to projev psychopatie. Udělají se opatření a je s vámi zacházeno jako s psychopatem.

     Pro někoho to může být neřešitelná situace. Ne však pro Džordže. Jeho rodiče ho vybavili tím nejdůležitějším, co bude v životě potřebovat = schopností řešit životní problémy. Občas řeší i neřešitelné situace. Tohle to je už jen brnkačka. Mnohdy to bylo mnohem horší. Více o tom byste se mohli dočíst v budoucí knize: "Bouře v mozku průzor věků". Řešení a jak to dopadlo si autor zatím strká do zásoby do zásuvky.

 

     Kdejaký psychiatr by prohlásil: Je to popis duševní nemoci, popis, jak funguje paranoidní schizofrenie. Jsou tu falešné vzpomínky, bludy, interpsychické halucinace, narušený kontakt s realitou a další projevy nemoci. Ukazuje to jenom na to, jak někdy těžké to mají psychiatři.

     Někdo by ale mohl říci: že prohlášení psychiatra je jen odborná blamáž, která má zakrýt, že se ukázalo jak to vlastně funguje. A že se tu dají vytušit neviditelné prsty chobotnice systému, za kterým stojí bůh ví kdo.

     Nebo ještě něco, s čím by možná souhlasila i Leonka: Je to blamáž o blamáži, protože to jednou možná budou nějací zvídaví lidé číst.  A na každé šprochu je pravdy trochu.

 

      Na závěr, jako u každé kapitoly zbývá si odpovědět na otázky: Byla to blamáž autora? Nebo je to výplod chorobného mozku? Nebo je to realita?

 

           Kde je pravda?

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru