Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Skřehotání a klid v kalužích
datum / id29.03.2017 / 477831Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno290x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Skřehotání a klid v kalužích

     Nebem se přihnal obrovský černý mrak, na všechno padl stín a hned bylo na zahrádce u hospody penzionu na statku ponuře jako na podzim. Vzduch ale stále žhnul a prkenné lavice, stoly, slunečníky a žulová dlažba z velkých oblýskaných kostek zůstaly rozpálené. Po cihlových zdech kolem venkovního posezení i po bíle omítce stěny domu se plazilo psí víno s hustým listovím. Souvislou zelenou clonu narušovala jen okna v patře a v přízemí a mezi nimi uprostřed otevřené dveře do restaurace.
     Statek ležel osaměle na louce u cesty táhnoucí se k zalesněnému návrší, jímž stoupala k zřícenině hrádku. Romantika jak z žánrového obrázku. Jan Denis ale nechápal, jak se tu penzion uživí. Kromě ruiny na kopci nebylo kolem nic zvláštního a ke zřícenině se asi také zástupy návštěvníků nehrnuly. Hospoda byla prázdná, na dvorku jen pár hostů a ze všech pokojů penzionu byl obsazen jen ten, kde měl z pátku na sobotu a na neděli bydlet on. Pro klid, romantiku a relativní odlehlost si ostatně tenhle zapadák vybral k víkendovému focení.
     U stolu blízko staré lípy pily pivo čtyři mladé ženy. Dvě blondýny a dvě brunety. V bílých tričkách s tenkými ramínky, až na brunetu v leopardím triku, dlouhé vlasy rozpuštěné, až na leopardí tmavovlásku s vlnitými vlasy sepnutými do ohonu. Kouřily, pily, smály se, všechny měly kolem dvaceti. Byly štíhlé a v džínových kraťasech působily uniformně, až na tu leopardí s ohonem, ta měla džínovou minisukni. Denis je sledoval bez zájmu, ale on dívky dráždil, jak seděl sám u kafe a vody u vedlejšího stolu a s nehybnou tváří na ně civěl. Poznalo se to z toho, jak po něm každou chvíli některá z nich cvrnkla pohledem.
     Radši začal koukat po okolí a když k dívkám opět zabloudil očima, téměř spatřil jak se z jejich těl odpařuje opojné ženské pižmo, kontaminované pachem jejich deodorantů. Denis se potěšeně a trochu chlípně ušklíbl. Dívky to postřehly. Napřed jen blondýna, co seděla tváří proti němu, pošeptala něco kamarádkám a ty se jako na povel po Denisovi ohlédly. V jejich očích se zaleskl pohoršený údiv, který hned vystřídalo lehce znechucené, nemravné pobavení.
     „Holky, já si asi nechám vyoperovat vaječníky.“ 
     Leopardí dívka s ohonem pronesla tu děsnou větu bez souvislosti, ostentativně a nepřirozeně nahlas, aby to nikomu neušlo. Tři zbývající mladé ženy vypálily salvu smíchu.
     „Prosím tě, proč?“ ptala se blondýnka s panenkovským obličejem a andělskýma očima.
     Hned nato si odplivla si pod stůl.
     „Abych mohla šoustat bez antikoncepce a nebála se, že si uvrtím sviště.“
     „Ty jsi ale píča,“ mínila druhá bruneta.
     Po té exhibici se leopardí bruneta se strnulou tváří madony z pravoslavné ikony zvedla a odkroutila zadkem v nestydatě krátké minisukni do hospody. To neuniklo dvěma mladým dělníkům v ostře červených, hodně rozepnutých kombinézách s výraznými logy stavební firmy, kteří doplňovali počet hostů restaurace na sedm a po syrovém představení dívek se o ně začali živěji zajímat.
     Teprve teď Denise napadlo, co tu vlastně ti dva chlapi dělají? Chvíli se tomu snažil přijít na kloub, ale jeho mozek se ve vzduchu jako olej rozpáleném skoro smažil. Nechal dělníky tedy na pokoji a chtěl si naplánovat focení o víkendu.
     Sotva ale začal, černý mrak na obloze se ještě víc zamračil, spadlo prvních čtrnáct set sedmnáct velkých kapek a pak to chrstlo, jakoby se nad nimi protrhl obří zásobník vody. Jen slunečníky je ochránily před brutální sprchou a stejně se uháněli schovat do hospody a než stačili doběhnout, byli všichni řádně mokří. Dívkám déšť odhalil téměř úplně ňadra a dělníci tu nabídku k podívané ochotně využili. Holky a kluci se navíc stačili při úprku před deštěm seznámit, takže si sedli k jednomu stolu, Denis zakotvil u jiného a všichni společně pozorovali oknem liják.
     Provazce vody se lily na zem jako ze zuřící sprchy, blesky štěpily oblohu, hrom rachotil a pak v jediné chvíli konec, bylo po bouřce. Poslední kapky už dopadly při rozzářeném slunci. Dláždění rychle osychalo a po dešti zůstalo jen několik kaluží, co se oslnivě leskly.
Denis si objednal pivo a než ho dostal, šel si odskočit. Jak se vracel, potkal na chodbě k toaletám blondýnku, co si na dvorku odplivla. Šla nejistě a když ho míjela, zavrávorala na podpatcích a vletěla mu přímo do náruče.
     „Ale pane, co to se mnou děláte? To se smí, obtěžovat cizí dívky u záchodků?“ 
     Přiopile se přitom smála.
     „Jak to říkala tvá kamarádka té v leopardím tričku?“ optal se jí Denis zle.
     „Myslíte si o mně, že jsem píča?“
     „Promiň, to mi jen tak ujelo. Ale to kvůli tomu, že jsi opilá.“
     „Ale neujelo a máš pravdu. Jsem blbá kunda.“ 
     Blondýnka se znovu zasmála a hned zase posmutněla.
     „Proč mluvíš jako dlaždič? Připadáš si zajímavější?“
     „Moniko. Menuju se Monika. Jste tady na víkend? A co tu budete dělat?“
     „Někam jsi šla,“ snažil se ji Denis co nejchladněji odpinknout.
     „A co, chtěl bys mě? Jsem hezká a ty sexy chlap. Já bych tě chtěla.“ 
     Stále se nemínila hnout z jeho náruče.
     „Jsi hezká jak obrázek. Ale chováš se jako odporná děvka, Moniko!“ 
     Konečně ji od sebe odtlačil.
     „No jo, pán je slušňák! Tak jdi do prdele!“
     Denis si Moniku přitáhl za ruku a vlepil jí pár facek. Utekla na záchod a on se vrátil do sálu restaurace. Jak se objevil, zabodly se do něj oči společnosti u stolu i barmana. Konec scény s Monikou slyšeli všichni dobře. Hned si však Denise přestali všímat, protože dělníci si vybrali jeden blondýnu a druhý brunetu a teď se jim věnovali každý individuálně, kdežto leopardí brunetka vedle nich osaměla a se strnulou tváří hleděla nepřítomně do prázdna.
     Denis sedl ke svému půllitru, na dva takty ho vyprázdnil, vyšel na dvorek a rozhlížel se do odpoledního hicu. Kaluže pořád tak nesnesitelně svítily jak tekuté stříbro a kromě nich už nebyla po nedávné bouřce ani památka. Najednou sem odkudsi dolehlo pronikavé skřehotání žab. Denis netušil, kde se ten vrzavý koncert vzal. Neuměl to ale rozluštit. Vrátil se do restaurace a sedl si teď k baru tak, aby viděl na mladou společnost.
     „Bourbon!“ houkl na hostinského.
     Majitel penzionu, mladší a menší plešatý muž se zcela vyholenými zbytky vlasů, s náušnicí a v pestré letní košili, zvedl k Denisovi zkoumavě oči, neřekl nic a nalil do sklenky požadovanou kořalku.
     „Dvojitý!“ upřesnil objednávku Denis.
     Hostinský mu zase beze slova vyhověl.
     „Tenhle penzion ani hospoda vás přece nemůže uživit,“ usoudil nahlas Denis.
     „Řekl bych, že vám do toho nic není. „Ale je to vážně těžký. Ještě, že sem přes školní rok jezdí děti na školu v přírodě a různé firmy tady pořádají teambuildingy, o prázdninách je to ale slabší. Mně to ale hlavně baví,“ rozpovídal se majitel penzionu.
     „Pořádají co?“
     „Teambuilding je prý jakési zážitkové vzdělávání, jak mi to vysvětlili.“
     „To jsou věci.“ 
     Denis zavrtěl hlavou a zvrhl do sebe tuplovaného panáka. 
     „Ještě jednou a sobě taky nalijte.“
     „Jak myslíte,“ usmál se hostinský.
     „Taky bych rád věděl, jak myslím. Je tu v okolí rybník nebo nějaká mokřina?“
     „Nic podobného tady blízko nenajdete. Proč se ptáte?“
     „Že jsem slyšel skřehotání žab.“
     „Žab? A tady? To jste musel slyšet něco jinýho,“ tvrdil majitel penzionu.
     „A co jinýho skřehotá jako žáby?“
     „Až na tyhle holky nic.“ 
     Barman přitom ukázalbradou směrem k bavící se společnosti.
     „Fajn vtip. A co ti dva? Co tady pohledávají? Tady se snad někde v okolí staví?“
     „Zase si myslím, že je vám po tom houby. A mně ale taky. Když přijde host a řekne pivo, dám mu pivo, když chce jídlo, dostane jídlo, když křikne bourbon, naleju bourbon a vůbec se nestarám, proč sem přijel sám na víkend.“
     „To bylo dobrý. Jedna nula pro vás. Ale ti dva jsou mi podezřelí.“
     „Vy jste mi taky podezřelej a jim taky.“
     „A to jako proč?“ nechápal Denis.
     „Kvůli tomu, že jste tu sám a lejete do sebe bourbon.“
     Vtom se u baru objevila dívka v pardálím tričku, co se dosud bavila s Monikou, která se dávno vrátila z toalety, neboť zbylé dvě kamarádky měly o zábavu postaráno. Sedla si na stoličku vedle Denise jako on bokem k pultu, takže si hleděli do tváří. Ale jen chvíli, protože si Denis začal prohlížet její nohy čouhající z minimální sukně.
     „Tak se mi zdá, že tady všem beru klid,“ řekl Denis tmavovlásce.
     „A já ho zase beru vám. To se zase zdá mně.“ 
     „Prohlížím si tě, jestli by ses mi hodila na focení.“
     „To je jako co? To mě jako balíte?“
     „Ne, jsem fotograf a jsem tady, protože chci fotit krajinu.“
     „Tak foťte krajinu a mě vynechte. Nejsem krajina.“
     „Promiň..., jak se jmenuješ?“
     „Veronika.“ 
     Představila se ledově.
     „Jsem Honza. Promiň, Veroniko. Já jenom, když vidím zajímavou ženu, chci ji nafotit, aby mi neutekly třeba úžasné obrázky. Ale když nechceš...“
     „Nechci!“
     „Fajn.“
     „A to byste mě chtěl fotit... jako akt?“
     „To by záleželo hlavně na tobě a na okolnostech. Pro mě jsi ale oblečená dobře. To, co máš na sobě, mi pro focení vyhovuje.“
     „Proč chcete fotit zrovna mě? Monika s Renčou, to jsou ty blondýny, jsou hezčí než já.“ 
     „To je věc názoru. Zajímáš mě, protože máš tvář jako Madona na ikoně a v kontrastu s tvým oblečením se do snímku dostane napětí.“
     „Jako Madona na ikoně?“
     „Ano. Ještě ti to nikdo neřekl?“
     „Neé...“
     Veronika si s leknutím uvědomila, že jí hovor o její tváři vzrušil, což se jí ještě nestalo
     „Víš, Honzo, proč jsme šly s holkama do tý hospody?“ 
     Veronika s Denisem už mířili po cestě k lesu, aby se dostali ke zřícenině.
     „Neptám se.“
     „Jsme bývalé spolužačky a občas si v penzionu uděláme dámskou jízdu. Taky proto, že ten frajer, co mu to patří, nedělá vofuky s pokojem, když některá z nás sbalí kluka. Je sice oplzlej vopruz, ale když mu nasypeš zobání, je v pohodě.“
     „Zobání?“
     „No money, prachy, chápeš?“
     „Já to chápu, ale kochám se tím slovem.“
     Ačkoli už den na konci července hodně pokročil, slunce neustále pálilo jako najaté a měnilo bouřkové kaluže v hlubokých kolejích úvozové cesty na zrcadlově klidné a blyštivé laguny. Když Veronika a Denis vešli do lesa, zbarvily větve borovic, modřínů, buků a habrů sluneční paprsky jako měď a Denise v tom divném světle přepadl pocit neskutečnosti a byl tak omamný. Tím intenzivnější, že opět zaslechl žabí koncert, co sem doléhal z údajně neexistujícího rybníka. Napadlo ho, že právě v takových kalužích, jaké míjeli, mohli přijít ti obojživelníci na svět. Pro žabí vajíčka a pak ocasatá tělíčka pulců znamenaly kaluže život.
     „Veroniko, je tady někde poblíž rybník nebo močál?“
     „Nevím. Myslím, že ne. Ale nikdy jsem po rybníku nepátrala,“ přemítala dívka.
     „Ale slyšela jsi ty žáby, ne?“
     „Žáby?“
     „To skřehotání,“ naléhal.
     „Nějak si ho nevybavuju. O co jde, Honzo?“
     „O nic. Zapomeň na to. A stoupni si, prosím tě, tam k tomu tlustému buku. Napadla mě fotka.“
     „K tomuhle?“ 
     Dívka se ujišťovala, když už stála u stromu.
     „Jo. Zůstaň ke mně zády, trochu se rozkroč, polož pravou dlaň na kmen, roztáhni prsty a ohlédni se přes levé rameno na mě.“
     Dívka vykonala přesně, co požadoval. Byla vnímavá a pro pózování měla přirozený cit.
    „Sakra, Verčo, mohla bys stáhnout to triko? Stíny se na tobě tlučou s jeho vzorem.“
    Takže přece; pomyslela si Veronika. Nic ale neřekla a poslušně sundala část oděvu, jak chtěl. Podprsenku neměla, a tak Denis uviděl nádhernou pokožku jejích zad, na které stíny listí vytvářely úžasný vzor.
     Prohlíželi si pak oba fotky na displeji fotoaparátu. Hned nato pokračovali k ruině, fotili tam ostošest. Veronika si se zájmem prohlížela každou sérii fotek. Nakonec sama navrhla, že se svlékne a Denis že s ní nafotí akty v kamenných kulisách starého hradu. Podařily se jim nádherné obrázky. Veronika si počínala, jakoby dělala modelku odjakživa. Je úžasná; říkal si v duchu s obdivem Denis.
     „Veroniko, proč jsi tak smutná?“ 
     Skončili už s focením a seděli teď na nízké zídce a spokojeně kouřili.
     „Nejsem smutná.“
     Odložila cigaretu vedle sebe a stahovala si rozpuštěné vlasy zpět do ohonu.
     „Nemyslím teď. Ale vnímám temný žal, který vězí hluboko v tobě.“ 
     Koukla na něj pronikavě, pak odvrátila oči, potáhla z cigarety.
     „Ty jsi ale chytrej hajzl. Taky ti nic neuteče.“
     „Podívej, Veroniko, nemusíš mi nic říkat. Nic mi po tom není.“
     „Klidně ti to řeknu.“
     „Proč?“
     „Protože ti věřím.“
     „Vážně? Čím jsem si to zasloužil?“
     „Sama nevím. Ale myslíš, že bych se před tebou slíkla, kdybych ti nevěřila? Připadáš mi jako...“
     „...otec?“ pomáhal ji.
     „Otec?! To vůbec ne. Ten mě znásilnil a teď sedí.“
     „To je fakt?“
     Podívala se na něj, jakoby ho viděla prvně v životě.
     „Půl roku potom, co mi umřela máma.“ 
     Veronika se po tom oznámení rozbrečela.
     „To je to, cos mi chtěla říct?“
     Přikývla, přitiskla mu tvář na hruď a vzlykala mu do košile.
     Vraceli se mlčky a za ohybem cesty na okraji lesa uviděli ležet v jedné třpytivé kaluži s tváří ve vodě Moniku v napůl strženém tričku. Byla celá zkrvavená, umazaná, zablácená až ve vlasech rozházených kolem hlavy.
     Denis k ní rychle přiskočil, zkusil jí tep na krku, ale i bez toho okamžitě poznal, že už je nějaký čas bez života. Veronika ztuhla na místě, civěla na mrtvou kamarádku, neschopná cokoli udělat. Denis ještě v podřepu vytáhl z kapsičky polokošile mobil a stiskl klávesu, kde měl tísňové volání policie. Když oznamoval nález mrtvé dívky, přísahal by, že uviděl v lese mihnout se postavu v červeném.
     Když čekali na příjezd policie, zeptala se Veronika: „Myslíš, Honzo, že ji někdo zabil?“
     „Podívej, jak je zřízená. Možná že ji nechtěl zabít. Chtěl ji třeba znásilnit...“
     „To je dobrý, Honzo. Můžu slyšet slovo znásilnění.“
     „...a ona se bránila a potom...“
     „Sem se musela doplazit. Tady se jí to nestalo,“ dedukovala Veronika.
     „Máš pravdu,. Podívej na ty stopy, co se sem táhnou.“
     „Monča byl strašně fajn holka.“
     Denis si vzpomněl na jejich setkání na chodbičce k toaletám. Pro žáby život v kalužích začíná a pro tuhle lidskou žábu v jedné kaluži skončil; napadlo ho. Brzy dorazili policisté. Zeptali se Veroniky a Denise na pár podrobností, on se jim zmínil o mihnoucí se postavě v červeném a policisté je už nechali odejít do penzionu.
     Obě dívky a oba dělníci seděli v restauraci u stolu a Denis s Veronikou se přidali k nim. Za barem stála místo majitele penzionu patrně jeho tlustá žena.
     „Moniku asi někdo zabil. Našli jsme ji,“ řekla Veronika kamarádkám.
     „My už to víme,“ oznámila druhá brunetka.
     „Jak to?“ divila se Veronika.
     „Tady Lukáš nám to pověděl. Také ji našel.“ 
     Blondýnka ukázala na vysokého blonďáka.
     „Ty jsi ji našel?!“ zeptal se Denis výhružně.
     „Ano,“ odvětil mladík nejistě.
     „A schoval ses v lese, místo toho, abys zavolal pomoc nebo policii?“
     „Zpanikařil jsem. Neuvědomil jsem si to. Měl jsem strach.“ 
     Lukáše překvapilo, že Denis ví o jeho přítomnosti na osudném místě.
     „Jen jestli. Jestli to nebylo jinak...,“ pochyboval Denis.
     „To už je naše práce, pane Denisi, zjistit co a jak se stalo.“ 
     Do řeči mu skočil jeden z policistů, kteří se právě zjevili v restauraci.
     „Promiňte,“ omlouval se Denis.
     Usoudil, že tady už zřejmě není nic platný a odešel do svého pokoje. Za okamžik tu za ním byla Veronika s balíčkem cigaret a zapalovačem v ruce.
     „Můžu?“ ptala se ve dveřích.
     „Pojď.“ 
     Posadila se do křesílka a vytáhla cigaretu,
     „Můžu?“
     Denis přikývl a ona si zapálila. 
     „Co bude dál, Honzo?“
     „To kdybych věděl.“ 
     „Honzo, myslíš, že to udělal Lukáš?“
     V hlase jí zaznělo zoufalství.
     „Byl na tom místě, ale co říkal, znělo upřímně. Takže nevím.“
     „Honzo, proč nejsi můj táta?“
     „Chtěl jsem se tě zeptat, Veroniko, proč nejsi moje dcera?“
     Podívala se na něj nešťastně. Denis vstal a odešel k oknu.
     „Hele, koukej, Veroniko, pocem.“
     Vyskočila a přiběhla k němu. Oba pak sledovali, jak od dveří restaurace k bráně statku vedou policisté v poutech holohlavého majitele penzionu a za chvíli zmizeli z dohledu.
     „Víš co, Veroniko? Dám ti na sebe číslo a kdykoli zavolej, když budeš potřebovat. Co bych to byl za tátu, kdybych nebyl své dcerušce k dispozici. Usmála se a něžně se dotkla prsty hřbetu jeho ruky, kterou se opíral o parapet.
     „Jo a ty vaječníky si nenech vyoperovat. Myslím, že budeš mít krásný děti.“
     „Blbče.“ 
     To slovo ho pohladilo ještě něžněji než její prsty. 
     „Co teď budeš dělat, Honzo?“
     „Poohlídnu se, odkud skřehotají ty žáby.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

01.04.2017 22:12:04kvaj

Tím jsem chtěl říct, že se už nemůžu vymlouvat na to, že se ještě naučím psát, i když se člověk učí celý život. Jinak mám dost přesnou představu o svých schopnostech. Na intenzitě psaní nezáleží. Byli lidé, kteří napsali jen pár věcí, ale ty stály zato. S lahváčem určitě nesedím, už 10 let nepiju vůbec žádný alkohol.

Pokud ses narodila v roce 1982, tak jsi ve věku mých dcer, o dva roky starší, než moje mladší a čtyři roky mladší, než moje starší. Já se narodil devět let po válce, tedy po té druhé světové, aby bylo jasno. :-)

01.04.2017 20:06:11Kytiii
Taky píšu dlouho, ale ne moc intenzivně. Od psaní jsem si odskočila dvakrát porodit a nějak mě to odstavilo na několik let... a určitě nejsi neschopný. Nesedíš doma na gauči s lahváčem v pravici. 1982? To jsem se narodila...
01.04.2017 01:16:55kvaj

To beru. Ale cvik? Všimla sis, kolik mi je let? Píšu od patnácti a jako nivnář profesionálně od roku 1982. Prózu a poezii jsem sice nikdy profesionálně nepsal, ale jestli něco píšu blbě, tak to není absence cviku, nýbrž neschopnost. :-)

31.03.2017 22:28:01Kytiii

nudné nebylo správně volené slovo... jako čtenář čtu text a ten musí volně plynout, musí mě nutit, abych CHTĚLA číst dál... nesmí být krkolomný, nesmí rušit vlastní představy o ději... a tady se to občas stává... ale klid - chce to jen cvik :o)

31.03.2017 22:26:05kvaj

Děkuji. Ty nudné pasáže mě mrzí.

31.03.2017 21:13:23Kytiii

Trochu jsem si při čtení připadala jako na houpačce... fakt pěkně popsané momenty střídaly nudné neohrabané pasáže... celkový dojem dobrý... trochu propásnutá šance s nálezem mrtvoly... 

Chybí mi tam nějaké náznaky z děje před procházkou, které by naváděly k činu... pak wow moment, kdy tělo najdou... a taky překvapivé rozuzlení :o)

*

30.03.2017 23:10:16kvaj

Vlastně to slovo zapadák je spíš hospodský slang či přímo argot. Kdysi dávno jsem se v něm docela vyznal. Teď už dlouhé roky tato zařízení víceméně nenavštěvuji. Leda tak občas s někým na oběd, nebo si zahrát šachy, když není jinde kde, ale to si vybírám vždy něco slušnějšího.

30.03.2017 23:01:06kvaj

Zapadák od toho, že se tam zapadne.. To je jako se sedmi hlavními hříchy. Nejsou žádné vedlejší hříchy, ale ty hlavní jsou proto hlavní, že pocházejí z hlavy.

30.03.2017 20:23:37Gora

Aha, ten zapadák slyším poprvé...možná krajový výraz.

30.03.2017 19:42:35kvaj

Jo to "až na leopardí" dvakrát za sebou je tam schválně. Pokud jde o ten zapadák či zapadákov, myslím si, že  tomto případě je lepší zapadák, protože zapadákov evokuje nějakou odlehlou zastrčenou vísku, kdežto tady šlo o hospodu a jistým druhů hospod se právě říká zapadák.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.