Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Překvapení na letišti
datum / id01.04.2017 / 477871Vytisknout |
autorlapezka
kategoriePovídky
zobrazeno319x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Překvapení na letišti

Překvapení na letišti

Jedu tramvají ze školy, bezmyšlenkovitě koukám z okna.Vidím jak nastupuje Petra.

,,Ahoj Ivo,“ mává na mě.

,,Ahoj.“

,, Tak co, napsal?“

,, Nenapsal.“

,, Se podrž, za měsíc naši miláčkové přiletí,“ říká nadšeně.

,, Ty nemáš radost? Neboj on ti napíše.“

,, Kašle na mě, prohání na pláži americký opálený kočky.“

,,Má hodně učení. David mi popisoval, jak doslova leží v knížkách.Chce mít nejlepší výsledky. Však ho znáš.“

,, A kdy přesně přiletí?“

,, Za dvacet dní.“

,, To nevydržím.“

,, Vydržely jsme to rok, pár dní nás už nezabije. Už vystupuji. Pa a netruchli.“

Divám se smutně za Petrou. David ji píše každý den. Já musím Vojtu prosit o pár řádek.

Neuvěřitelně mi chybí. Loni po jeho promoci, jsme spolu měli začít bydlet. On se rozhodl odcestovat s Davidem do USA studovat angličtinu. Možná mě už  nechce.Mám pocit, že píše jen z povinnosti. Aspoň Davidova láska k Petře je stále žhavá.

 

Nejspíš zase neusnu. Prohlížím si naši společnou fotku z dovolené,Vojta je vážně velký fešák. Neměla jsem ho nikam pouštět. Škoda, že tu nemám alkohol. Usínalo by se mi lépe.

Zdá se mi živý sen. Jak Vojta stojí u velkého okna asi na školní chodbě. Na parapetu  sedí černovlasá holka v oranžové minisukni.Šeptá mu něco do ouška. On se na ní směje jak měsíček a dá jí ruku na opálené stehno. Raději  se probouzím. Poslední dobou se mi daří utéct z ošklivého snu. Nikdo mi nebude svádět Vojtu! Bohužel to nedokážu ovlivnit.

 

Je tu den D! Oči mám červené jak králík. Nedokázala jsem za celou noc usnout. Vlasy mi trčí na všechny strany. Nervózní jsem jak sáňky v létě. Vojta se ani neobtěžoval napsat v kolik hodin přiletí. Mám ho jít vůbec vítat na letiště? Z pochmurných myšlenek mě vyleká zvonek.Ospale otevírám dveře.

,, Jak to vypadáš,“ děsí se Petra.

,, Oblíkej se, vyrážíme. Neboj Vojta tě miluje. Určitě se tě nemůže dočkat. Sedni si. Učešu tě, namaluju a on ti zaručeně neodolá.“

 

,, Bože kde jsou! Cestující  dávno vychází. Asi budu zvracet.“

,,Klid Ivo, sedni si raději na lavičku a zhluboka dýchej.“

 

Dva opálení, moderně zastřižený hoši jdou přímo k nám.

,, Ahoj princezny, vy nás nepoznáváte, to jsme tak zkrásněli?“ culí se David a pevně Petru objímá.

,,Ivanko, si celá bledá. Pojď sem, neboj, už jsem s tebou.“ chlácholí mě Vojta.

,, Proč si mi nepsal?“

,, Měl jsem moc učení, do postele jsem chodil úplně mrtvej.“

,, No, když po nocích vykládá zboží v obchodním domě, tak se nemůžeš divit,“ rýpnul si David.

,, Proč si pracoval, na studia si měl peněz dost?“ Vůbec jsem tomu nerozuměla.

 

 

 

 

 

 

Vojta jen mlčí. Poklekl na zem a něco hledal v batohu. Nejspíš mi chce ukázat vysvědčení.

,, Už to nemůžu vydržet, zavři oči a nastav ruku.“

V dlani cítím nějaký plyš. Snad to není ta ohavná plyšová krysa, kterou jsem mu nenápadně hodila do batohu, když se balil na cestu.

,, Už můžeš.“

Otevírám oči a v ruce držím růžové srdíčko.

,, Je na zip. Rozepni ho,“ pobízí mě Vojta.

Rozklepali se mi ruce. Je to prsten? Nikdy jsme o svatbě nemluvili. On má odpor k manželství. Rozepínám zip. Ze srdíčka vypadává prsten a kutálí se po podlaze neznámo kam.

,, Sakra, hledejte ho, stál půl melounu,“ povídá rozrušeně Vojta.

Bezmocně jsem stála. Zkazila jsem nejdůležitější chvíli svého života.

,, Jak můžeš být tak levá. Vojta je blázen, že si tě chce vzít,“ rozčiluje se David.

,, Klid, mám ho.Byl za lavičkou,“ oddychne si Vojta.

,, Promiň mi to Vojto, nezlob se na mě. Už se to nestane,“ provinile klopím oči.

,, To doufám, protože už ho nikdy nesundáš z prstu.“

,, Ale počkat, ona ti ještě neřekla ano, směje se Petra.“

Vojta znovu poklekne. ,, Ivanko, vezmeš si mě?“

Teprve nyní se pozorně dívám na prsten. Proboha, to je můj vysněný Cartier ve tvaru květiny. Stojí jako můj byt! Vojta se na něj musel pořádně nadřít!

,, Ano, ano, ráda si tě vezmu a ještě jednou promiň.“

,, Nebreč, už budu pořád s tebou.“ Šeptá mi Vojta do vlasů a dlouze mě políbí na rty.

,, No to jsou dneska lidi. Nemělo by celé letiště tleskat. Jako ve filmu?“ povídá Petra.

,, Život není film, jdeme slavit!“ zavelí David.               

Konečně ze mě opadl všechen stres a nejistota. Je tu Vojta, můj princ a už mi nikdy nikam neodletí.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.05.2017 21:32:25lapezka
Děkuji za názor
02.05.2017 13:05:56Lakrov
redaktor prózy

To, jak je text krátký, mě přimnělo jej dočíst,  ale tak, jak mám od začáku dojem,  že spíš než povídka je to takové banální vyprávění,  mám stejný dojem i po dočtení. Omlouvám se za ne přiliš lichotivý názor.  Snad přijdou lepší čtenáři.  

06.04.2017 21:32:17lapezka

Děkuji za názory, zajímave postřehy.

06.04.2017 12:26:30Kytiii

vysněný Cartier? vážně?

plyšové srdíčko? neeee

miláčkové/princezny... vůbec...

Je to příliš sladké... ale několik potenciálů tam je... 

a) přijet na letiště a Vojta vystoupí z letadla s jinou dívkou

b) rozjet část s hledáním prstenu, kdy se z Vojty začne rýsovat kretén, který ji bude celou dobu zašlapávat do země a ona si bez něj za chvíli ani neuprdne... 

03.04.2017 21:59:40Zdenda

Asi by to chtělo nějak vysvětlit, proč na ni teda celou dobu sere, když si je chce vzít. A zcela jistě bych se obešel bez fráze "poklekl na zem", díky které je celý zbytek už zbytečný.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.