Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
S neznámou blondýnkou na Petříně
datum / id01.04.2017 / 477895Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno278x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
S neznámou blondýnkou na Petříně

     Mladá krásná něžná blondýnka seděla na lavičce u cesty a úporně s kýmsi mluvila mobilem. Vlastně měla zadek na opěradle a nohy na sedátku lavičky, která se nacházela na cestě při úpatí kopce Petřína pod Malostranskou sokolovnou. V protivně nostalgické náladě a bez cíle se k ní blížil Robert s fotoaparátem na řemínku přes rameno a zdálo se mu poněkud nemravné, jak tu v minisukni vystavuje na odiv své kouzelné nohy a je jí přitom vidět bůhví kam. Něco mu však pohled na ni připomněl, ale ani za prase si nemohl vzpomenout co. Ve skutečnosti mu bylo putna, co ta holka činí a z jakého důvodu to dělá. Nudil se ale, a tak se na dívku obořil.
     „Vy nevíte, jak se sedí na lavičce, slečno?"
     „Cože? Co chcete?" 
     Tvářila se překvapeně, jak ji vytrhl z hovoru.
     „Říkám, že tu sedačku zašpiníte a až si na lavičku po vás sedne někdo normálně, kvůli vám si umaže oblečení."
     „Trhněte si!“ odsekla. „Ale ne. Je tady jeden prudič," objasnila do mobilu.
     „Tak dáte ty haksny dolů?!" nepřestával prudit Robert.
     „Co votravujete!?" zatvářila se vztekle. „Zavolám za chvíli," típla hovor. „Haksny, jo? To je teda hustý."
     Poprvé se na něj opravdu podívala.
     „No řekl jsem haksny. A co jako?"
     Dívka zvážněla, zabodla do něj pátravý pohled svých pěkně nalíčených modrých očí, hovících si v mírně protáhlém pěstěném obličeji s mléčně bílou pletí.
     „Jste už sice fosil, ale určitě ne tak starej, abyste takhle vopruzoval. Tak vo co go?"
     „Nesnáším, když se holka jako obrázek chová jako nějaká uličnice."
     „Uličnice, to je boží. Chcete mě sbalit, nebo co? Asi jste dost ve vatě, když si myslíte, že máte na holku, jako jsem já."
     „To nejsem. Ze mě v tomhle směru moc nekápne. A sbalit vás nechci, ale rád bych, abyste mi dělala pro dnešek společnost a chodila se mnou po Praze. Vrátil jsem se sem, do svého rodného města po pětadvaceti letech a chci jen tak bloumat městem, znovu se s ním seznamovat, tu a tam něco vyfotit a nechci být při tom sám. Vlastně je mi smutno." 
     „A co já s tím? Mně je to šumák." 
     Hodila hlavou, až její plavá vlnitá hříva pod lopatky zasvítila.
     „Tak promiňte, asi jsem se ve vás spletl, i když se mi chvíli zdálo, že byste mohla být se mnou alespoň trochu naladěná na stejnou frekvenci." 
     Robert se přitom tvářil bezbranně a sklesle a pak bez dalšího odcházel. Bylo to od něj divadýlko a zabralo. 
     „Počkejte." 
     Dívka se zvedla z lavičky a docupitala k němu. 
     „Po pětadvaceti letech? A kolik vám je?"
     „Devětačtyřicet."
     „A víte kolik je mně? Devatenáct! A vy chcete mou společnost? A chcete jenom chodit? Z toho bolí nohy. A co si od toho slibujete? A co z toho budu mít já?"
     „Litr?" 
     Dal do toho jediného slova informaci i otázku po souhlasu zároveň.
     „Jo tak přece?"
     „Co jako – jo tak přece?"
     „To neřešte. Litr..., to by šlo."
     „Nemusíme jenom chodit. Můžeme si taky sednout na kafe nebo na dvojku nebo na co budete chtít, aby vás nohy tolik nebolely."
     „Na dvojku a pak co?"
     „A pak nic. Půjdeme třeba zase kousek dál a nakonec každý po svém."
     „Fakt? Jen to? Ale ta dvojka bude na vás."
     „Samo. Třeba dvě dvojky, nebo tři a pizza nebo steak třeba a dort se šlehačkou. Sakra, ty jsi ale materialistka a obchodnice. Promiňte – jste."
     „V poho, můžeme si tykat. Jsem Vaj, vlastně Viola, ale to je děsně ujetý, tak si říkám Vi a kamarádi taky. A chci mít ve věcech jasno. Nejsem žádná čubka, aby sis nemyslel. Měla jsem sice na dnešek něco jinýho, jenže litr se mi hodí."
     „Chápu. Já jsem Franta."
     „Fakt Franta?"
     „Samo."
     „Proč říkáš každou chvíli samo? Myslíš, že jsi cool?"
     „A ne snad?" 
     Ptal se, jakoby si fakt myslel, že je tím slovem in, jak se také dnes říká.
     „To je úlet!"
     „Tak dobře, budu mluvit, jak mi zobák narost. Vlastně to je pitomost. Zobák mi mohl narůst jak chtěl, ale všechna slova jsem se naučil. Řečí se člověk vždycky nějak stylizuje."
     „Já se picnu, řešíš takový píčoviny." 
     Z jejích něžně smyslných rtů zněla ta slova opravdu příšerně. Robert měl ale pocit, že se mu právě těmito projevy trošinku přibližovala.
     „Nemůžeš říct slušně – sračky?" ironicky ji pokáral, jak se na starýho papriku sluší
     „Kam pudem?"
     Jeho pokusu o vtip se ani ze slušnosti nebo třeba jen z účasti nezasmála.
     Sešli na Újezd a pak se vydali Vítěznou ulicí na most Legií. Tam Robert automaticky stočil oči na panorama Hradčan. Odtud, s Vltavou a Karlovým mostem v popředí, se všem naskytne krásný idylický obrázek Pražského hradu jako na kýčovité pohlednici. Robert ale právě tuhle barvotiskovou selanku potřeboval a navíc zapadla do jeho nostalgie. Zastavil a zíral přes řeku na Hradčany jako nějaký přiblblý turista.
     „Franto, co je?
     Napřed nereagoval, protože si v té chvíli neuvědomil, jak se Viole představil. Došlo mu to, až když do něj šťouchla.
     „Nic, promiň, jen jsem se tak zakoukal."
     „Tebe to bere. Víš určitě, že mám jít s tebou? Vůbec si mě nevšímáš."
     „Nevím. Jestli tě to nebaví, dám ti ten litr a můžeme jít každý po svých." 
     Vylovil z kapsy ležérně přeloženou tisícovku a podával ji dívce.
     „To zas ne. Co si o mně myslíš?! Nejsem mrcha, co z tebe chce jen tak vysosnout love a nic za to."
     „Jasně.“
     Pokračovali v cestě na druhý břeh řeky.
     „Co budeš fotit?“
     „Nevím, možná nic.“
     „Tak proč to vláčíš?“
     „Pro jistotu. Kdybych třeba něco zajímavýho viděl, nebo mě něco napadlo.“
     Přešli křižovatku na kraji Smetanova nábřeží.
     „Zajdem na tu dvojku?“ 
     Robert mávl rukou k velkým okenním tabulím kavárny Slavia.
     „Sem? Ty chodíš sem?“
     „Říkám ti, že jsem tady čtvrt století nežil. Ale jo. Předtím jsem do Slavie chodil. Občas.“
     „Tak jo. Cajk.“
     U stolku s výhledem na podloubí Národního divadla Robert objednal pro Violu červené víno a sobě kávu.
     „Ty si víno nedáš?“
     „Nepiju alkohol.“
     „To jako fakt? Ani pivo?“
     „Ani pivo.“
     „To slyším poprvé, Franto.“
     „Dřív jsem chlastal všechno a hodně a teď to kompenzuju, chápeš, Vi?“
     „Byl jsi alkáč?“
     „Tak něco.“
     „Jak dlouho nechlastáš?“
     „Deset let.“
     Ať se Viola snažila, jak chtěla, nepřišla na to, jestli se Robert chlubí nebo lituje.
     „Hustý,“ řekla potom.
     Robert netušil, jestli je to reakce na jeho někdejší alkoholismus, nebo na informaci, že s tím přestal a vydržel tak dlouho nepít. Ptát se ale nechtěl a tudíž to nijak neřešil, jak by mu nejspíš poradila Viola. U druhé dvojky červeného se Vi zeptala, jestli si opravdu může dát něco k jídlu? Robert souhlasil a ona se znovu otázala, jestli nevadí, když si dá steak? Připomněl jí svá slova, že si může dát, na co má chuť.
     „Ty nebudeš nic jíst?“ řekla potom už s plnou pusou.
     Udivovalo ji, že si Robert nic neobjednal a teď ji jen zálibně pozoroval.
     „Nemám hlad.“
     „Jsi jako mimoň. Nemáš hlad, nepiješ. To chápu, ale ne, jak to vydržíš. Proč na mě tak zíráš?“ 
     Strčila do pusy kus masa na vidličce.
     „Líbí se mi, jak ti chutná.“
     „To se ti jako líbí?“
     „Líbí se mi, jak tišíš svůj hlad. Mám rád projevy živočišnosti.“
     „Takovýho úleta jsem neviděla. Mělo mi to docvaknout, když mi chceš dát litr za to, že s tebou jdu na procházku.“
     „Asi jo. Řekni mi něco o sobě?“
     „Co bys chtěl slyšet?“
     „Já nevím. Všechno. Cokoli.“
     „Nerada o sobě mluvím.“
     „To jsme dva.“
     „Jsi fotograf?“
     „Jo, jsem fotograf.“
     „Fotíš taky holky?“
     „Nijak se na ně nezaměřuju. Ale jo. Pár jsem jich už vyfotil.“
     „Nahý?“
     „Taky ňáký. Ale spíš ne. Akty mě nebaví.“
     „Nedíváš se rád na nahatý ženský?“
     „To neříkám. Akty jsou ale náročný na focení a věř mi, že si u nich dívání moc neužiju.“
     „Cože? Jak to?“
     „S tím se netrap.“
     „V poho. A mě bys chtěl fotit?“
     „Na Petříně.“
     „Cože? Na Petříně?“
     „Je to problém?“
     „Cajk,“ usmála se Viola.

     Vrátili se na Újezd. Kolem Pomníku obětem komunismu a Malostranské sokolovny došli k stanici lanovky a odtud cestou vzhůru. Stále se snažili držet blízko trasy toho dopravního prostředku. Dorazili k jednomu tunýlku pod lanovkou a Robert tady začal Violu fotografovat na pozadí zčernalých kamenů, jimiž byl podchod pod dráhou vyložený.
     Ukázalo se to ale jako složitý úkol, neboť Viola, jakkoli byla půvabná, pózovat neuměla. Byla buď toporná, nebo zas pozice a gesta přehrávala. Robert byl ale zkušený fotograf a uměl ji vyhecovat. Přemístili se na travnatý svah, kde se přece jen trochu uvolnila. Jak si ji tady Robert aranžoval pro snímek, najednou měl dojem, že před sebou nevidí Violu, nýbrž jeho spolužačku Lindu ze střední školy. Tu fotil na Petříně před třiceti lety rovněž a Viola se Lindě úžasně podobala. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Vlastně ano. Už na té lavičce mi připomněla Lindu. Měla nádherné nohy jako Vi a stejně jako ona je ráda ukazovala. To trvalo, než jsem na to přišel. Vlastně není divu, je to už dlouho, Lindu jsem naposledy viděl na třídním srazu po deseti letech; dále rozmotával své vzpomínky.
     „Mojí mámu taky fotil na Petříně jeden spolužák,“ vyrušila ho Viola z rozjímání.
     „Cože?“
     „Náhodou jsem našla ty její fotky a máma mi řekla, že jí fotil spolužák ze střední. Ten se ale jmenoval Robert, říkala máma.“
     Robert Violu poslouchal celý zkoprnělý a koukal na ni jako na zjevení. To není možný.
     „Vlastně já jsem Robert, ne Franta.“
     „Kecáš!? Fakt jsi Robert? To ti nevěřím!“
     „Vážně jsem Robert.“
     A proč jsi tedy říkal, že jsi Franta.“
     „Podepisuju tak svý fotky. A jestli je tvoje máma Linda, tak je to jasný.“
     „No je.“ 
     Teď byla konsternovaná zase Viola.
     „V tom případě jsem tím spolužákem já a fotil jsem tady na Petříně tvou mámu asi před třiceti lety. Neuvěřitelná náhoda.“
     „Ty vogo,“ řekla Viola.
     Rázem bylo po focení. Bloumali pak spolu vzhůru Petřínskými sady a nevěděli, co říct, jak by se měli teď vlastně zachovat.
     „Viděl jsem Lindu, tedy tvou mámu naposled na srazu po deseti letech. Tehdy byla ještě svobodná. To se musela vdát nějak krátce potom.“ 
     Robert to řekl až někde poblíž rozhledny.
     „Máma se nikdy nevdala.“
     „Tvůj táta si ji nevzal?“
     „Nevím, kdo to je,“ řekla Viola lakonicky.
     „Máma ti to neřekla?“
     „Kolikrát jsem se ptala, ale nikdy o něm nechtěla mluvit.“
     Robert prudce otočil hlavu a vyděšeně na ni koukl.
     „Co je?“ vyděsila se Viola zase z něho.
     „Ne nic.“
     „Fakt, co je?“
     Robert ale mlčel.
     „Ty, Roberte, nechceš zajít se mnou teď k mojí mámě? Určitě by tě chtěla vidět.“
     „Ty s ní nebydlíš?“
     „Bydlím s přítelem.“
     „A Linda..., tvoje máma žije sama?“
     „Když jsem byla malá, bydlel s námi její přítel. Pak se rozešli, byly jsme samy, ale teď zas žije tři roky s přítelem a já se před půl rokem odstěhovala.“
     „Hm. Ale dneska by, myslím, nebylo dobré jít za ní, Vi. Taky potřebuju ještě něco zařídit. Ale dej mi na ni telefon. Zavolám ji.“
     Vi na něj koukala s podezřením, ale Lindino telefonní číslo mu do iPhonu nadiktovala. Vyměnili si potom i svá čísla a e-maily a domluvili se, že Robert pošle Viole fotky, co dnes udělal. Nakonec vytahal z kapes tři tisíce a strkal je Viole.
     „Co mi to cpeš? Domluvili jsme se na litru.“
     „Ty druhý dva máš za pózování.“
     „Hráblo ti?! Nenechala jsem se fotit pro prachy.“
     „Já vím, ale ber,“ prosebně se usmál.
     „Když myslíš,“ váhavě sáhla po penězích.
     Krátce nato se rozloučili. Viola se vracela směrem na Újezd a Robert ještě chvíli chodil po Petříně, nafotil několik žánrových záběrů a sestoupil do města u grafické školy. Odbočil pak z Hellichovy ulice do Karmelitské a tou došel na Malostranské náměstí. Odtud zamířil na Karlův most, opřel se tam o kamenné zábradlí a koukal na řeku.
     Vybavilo se mu, jak před dvaceti lety šel po srazu s Lindou k ní domů. Byl tehdy krátce po rozvodu, Linda se mu líbila a on jí zřejmě také, a tak se spolu milovali. Domlouvali se, že se brzy zase sejdou. Robert ale tenkrát bydlel daleko od Prahy, takže z toho sešlo. Už se pak neviděli ani neslyšeli. Až teď potkal Violu. Náhodou. Roberta samozřejmě napadlo, že Vi může být klidně jeho dcera. Ale taky nemusí být. Měl bych to zjistit. Bylo by úžasný, mít takovou krásnou dceru. Jak asi teď vypadá Linda? Určitě to bude pořád pěkná ženská. Nebo taky ne, stejně má přítele. Asi bude nejlepší nechat věci, jak jsou. Vždyť mohl přece jít dnes někam úplně jinam a Violu by nikdy nepotkal.
     Robert vylovil z kapsy iPhone a prohlížel si ho v dlani. Je to parádní mašinka. No ale kromě těch dnešních mám všechny kontakty a data zálohované. Potom pustil chytrý telefon do Vltavy. Uviděl, jak žbluňkl do vody a popadl ho děsný smutek z vlastního promarněného života.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.04.2017 13:33:45kvaj

Úporné telefonování? Když jedu třeba metrem a koukám se kolem sebe, tak mi slovo úporné naprosto sedí. V metru sice netelefonují, ale poslouchají na svých telefonech různé kraviny, a to zcela úporně. Za prase - ty pasáže mezi dialogy sice působí jako vyprávění vypravěče, ale ve skutečnosti jsou to pohledy toho Roberta a rčení - nemůžu si na to ani za prase vzpomenout - je dost běžné.

Já to, co jsem napsal, neomlouvám, třeba je to blbé, ale vysvětlují, proč jsem to tak napsal.

Pokud jde o dialogy. Viola mluví jako teenagerka, respektive tak, jak si já, coby starý chlap, představuji, že teenageři mluví. Byly doby, kdy jsem měl v redakci samé hodně mladé holky a něco jsem od nich odposlouchal. Asi dvě z nich byly takové rebelky a Viola má být právě něco jako rebelka, proto s Robertem mluví nejdřív poněkud odrzle. A že se Robert vyjadřuje takto, většinou dost úsporně, mělo vyjádřit jeho jakousi vykořeněnost, pocit zmarnění, jak je pak vyjádřeno v poslední větě. Nebylo mou ctižádostí, aby povídka působila jako výseč reality, konečně povídka je vždycky fikce, ve větší či menší míře, a to i takové povídky, které deklarují, že se jejích příběh skutečně odehrál.

Mobil musel zahodit, aby eliminoval možnost, že ho Viala bude kontaktovat.

Díky.

02.04.2017 09:34:54Gora

úporně s kýmsi

za prase

- k telefonování mi nesedne slovo úporné:-) a za prase - nepřirozené.

Jinak mne ten námět bavil, ale ty dialogy...nevím, neumím si představit, že by tak skutečně někdo, vlastně dva neznámí lidé, spolu takhle mluvili, a vadí mi tam ta "lidovost". 

Hrdina nemusel házet mobil do vody, stačilo jen nezavolat...

Takže - části bez dialogů se mi líbá, ty druhé moc ne.

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.