Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Ašád a Ačner na výstavě
datum / id01.04.2017 / 477905Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno381x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Ašád a Ačner na výstavě

       Ašád pila po obědě kafe ve své kanceláři na odboru kultury městského úřadu, když se ve dveřích objevila její dávná kamarádka Ačner a hned spustila, aby Ašád zatrhla výstavu fotek jistého Jakuba Mangolda ve výstavní síni města.
     „Proč? A jak by sis to představovala, Ačner?“ optala se Ašád kysele.
     Pro Ašád byl totiž požadavek její kamarádky ze střední školy neřešitelný. S Janem Stolistým se rozvedla už před pěti lety a zbylo jí po něm jen to blbé příjmení. Od té doby žila sama, měla jen krátkodobé známosti a Mangold pro ni znamenal objev, s nímž by ráda navázala trvalejší vztah. A teď by mu měla odmítnout uspořádat výstavu, když mu ji navíc už slíbila?
     „Tý výstavě musíš zabránit, Ašád! Jinak jsem v prdeli.“
     „Ty? Co ty máš s tou výstavou nebo Mangoldem společnýho?“
     „Jestli si viděla ty Mangoldovy fotky, tak víš, že to jsou většinou akty...“
     „Počkej, Ačner. „Chceš říct, že Jakub fotil nahou taky tebe?“
     „Tak Jakub? Jo, hádáš správně. A co se tomu tak divíš?“
     Ačner si významně prohrábla své dlouhé černé vlasy a rukou pak sjela po krku a dále na ňadro, aby zdůraznila, že je svým vzhledem předurčena, aby ji chlapi obdivovali a toužili ji vidět nebo fotit nahou.
     „Už jsem tu výstavní síň Mangoldovi slíbila. A kdy ses od něj nechala fotit?“
     „Už asi před deseti lety. Ale to je jedno. Moje akty se v žádném případě nesmí dostat na veřejnost. Kdyby se o nich dověděl Len, a jemu by se to doneslo každopádně, tak by mě kopl do řiti, což uznáš, že nemůžu potřebovat.“
     „Ačner, tak já se pokusím Mangolda přesvědčit, aby tam ty tvoje fotky nedával.“
     „Zbláznila ses? Mangold by okamžitě zavětřil, že ty fotky jsou pro mě citlivý a mohl by mě s nima vydírat.“
     „To by Jakub neudělal,“ uklouzlo Ašád.
     „Ale. Ty jsi nějak s tím Mangoldem zadobře. To ho tak znáš?“
     „Ne, vůbec. Co si myslíš,“ vykrucovala se úřednice Ašád.
     „Ty ho chceš sbalit, viď, Ašád?“
     „Třeba. Tu výstavu ale zarazit už nemůžu.“
     „Fakt ne, Ašád? To je teda v hajzlu!“
     Cestou domů Ačner horečně přemýšlela, jak zamezit zveřejnění svých aktů na výstavě a napadalo ji jediné řešení. Vlichotit se Mangoldovi a po letech se s ním znovu vyspat. Pak už bude snadné přesvědčit ho, aby ty její fotky nechal někde u sebe v šuplíku.
     Ašád Stolistá byla už od dětství hodná a cílevědomá dívka. Po střední škole vystudovala vysokou, pak se vdala za Jana Stolistého, dostala nepříliš výnosné místo vedoucí odboru kultury na úřadě města, kde setrvala dodnes. Jenom se s ní v mezičase její muž rozvedl. To Ačner Lenová, s kterou Ašád strávila čtyři roky v lavici na obchodní akademii, byla jiný kalibr. Po maturitě se vykašlala na další vzdělávání i na pracovní kariéru, naučila se skvěle prodávat svou krásu, kterou ji příroda štědře obdařila a profesionalizovala se na sňatky s pracháči. Zazobaný místní podnikatel Viktor Len byl už její třetí manžel a ve městě platil za celebritu. Ačner byla zkrátka zlatokopka a vedle toho povolání si užívala průběžně života.
     Akty s ní Jakub Mangold nafotil, když bylo Ačner třiadvacet. Jakub se jí líbil a v podstatě ho měla i ráda, proto se tehdy nechala k focení snadno zlákat. Ale jakýsi fotograf s holým zadkem, co si myslel, že je kdovíjaký umělec, nebyl nic pro ni.
     Ačner byla žena činu, a tak chtěla hned realizovat záměr přesvědčit svým tělem Jakuba Mangolda, aby její akty nedával na výstavu. Jenže Mangold odjel do nějaké Tramtárie fotit, aby mohl na výstavě předvést celou šíři své tvorby, také něco nového a rovněž, aby mohl v kontrastu s přírodními krásami ženských těl prezentovat i krásy jiné přírody a tím vyvážit kompozici výstavy. Než se vrátil, Ačner onemocněla, bylo jí dlouho děsně zle, podstoupila řadu vyšetření, při jednom z nich jí objevili v těle nádor, absolvovala biopsii, nyní čekala na její výsledky a na laškování s Mangoldem neměla absolutně myšlenky.
     Ve stejné době se rozběhly přípravy Mangoldovy výstavy a její instalace byla už v plném proudu, když Jakub Mangold navštívil na úřadě Ašád Stolistou. Chtěl si s ní upřesnit kvůli dopadu světla umístění panelů s fotkami. Ašád pohodila svou blonďatou hlavou a vydali se spolu do výstavní síně.
    Kdyby Ašád nechala rozkvést svou ženskost a dala se do pucu, mohla se z ní stát i v Kristových letech zářivá kráska. Ona se však vždy cítila jako šedá myška, chovala se jako šedá myška, a tak ji všichni také viděli jako šedou myšku. Ve výstavní síni chtěla napřed Mangolda přimět, aby upustil od prezentace aktů její kamarádky Ačner. Jenže v momentě, kdy se k tomu Ašád chystala, podíval se na ni Mangold zkušeným zrakem fotografa nikoli jako na šedou myšku, ale právě jako na zářivou krásku. Nemuseli si nic říkat, políbili se a věci pak dostaly rychlý spád.
     V době, kdy se schylovalo k vernisáži Mangoldovy výstavy, žili už Ašád a Jakub právě tři dny spolu a na Ačner zapomněli. Viktor Len na ni sice zapomenout nemohl, nicméně o ni ztratil zájem, neboť se jednak ukázalo, že je nádor v těle Ačner maligní a jednak se náhle v Lenově blízkosti objevila jiná, asi dvacetiletá, půvabná zlatokopka. Bryskně podal žádost o rozvod s Ačner, ale přislíbil ji, že nebude škodná, že ji všestranně zabezpečí. Viktor Len byl přece jenom seriózní podnikatel a v zásadě slušný člověk.
     Vernisáž Mangoldovy výstavy měla obrovský úspěch. Jakub byl středem zájmu všech lidí, co v tom městě neco znamenali a šedá myška Ašád vedle něj zářila jako superstar. Viktor Len si vernisáž také nenechal ujít. Zeptal se pak Mangolda, kdy vlastně Ačner fotil a řekl, že se mu její akty opravdu líbí a že Ačner byla vždycky krásná žena.
    Jak to Ašád uslyšela, polilo ji horko studem a rozhodla se, že Ačner musí navštívit. Když za ní Ašád přišla, byla Ačner právě po chemoterapii a vypadala hrozně.
     „Tak vidíš, jak jsem dopadla. Dík, že sis na mě vzpomněla. Všichni už mě odepsali.“ 
     „To bude dobrý, Ačner.“
     „Nebude, Ašád, už ne.“
     „Musíš bojovat a ne to vzdávat. Jsem s tebou. Mysli na to, že máš kamarádku. Pomůžu ti, s čím budeš potřebovat.“
     „Viktor se chce se mnou rozvést a budu úplně sama.“
     „Máš přece mě,“ namítala Ašád.
     „Ty teď jsi ale s Jakubem. Viď, Ašád?“
     Blonďatá žena se jen nejistě usmála.
     A mně, jako vypravěči, zbývá dodat, že se ty dvě ženy jmenovaly ve skutečnosti Dagmar a Renata. Někdy ve druhém ročníku na obchodní akademii začaly blbout s tím, že svá jména vyslovovaly pozpátku, tedy Ramgad a Ataner. To se jim ale brzy přestalo líbit, takže převrátily jména Dáša a Renča, kterými se běžně oslovovaly. Takhle se narodily Ašád a Ačner a je tahle pitomost nepřešla, i když už dávno byly dospělými ženami. Titulovaly se tak pořád a málokdo znal jejich skutečná jména. Ašád a Ačner neumřely ani v tragickém okamžiku, kdy Renatě hrozila smrt reálně.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

05.04.2017 22:05:40kvaj
redaktor prózy

Chtěl jsem, aby ten postoj Viktora Lena byl drsný a bezcitný. Je potřeba řešit, jestli by se v reálném životě ty dvě ženy stále takhle oslovovaly? Nejspíš ne, i když lidi jsou různí. Ale to je ten fór (měl být), na kterém je povídka založená, respektive ji rámuje. Proto jsem vybral jména, která opačně znějí docela pravděpodobně a cizokrajně. Kdyby se jmenovaly třeba Pavla a Zora, tak by Alvap a Aroz znělo hodně neprevděpodobně. :-) 

05.04.2017 20:36:10Alexka

Přijde mi dost smutný, že "Viktor Len na ni sice zapomenout nemohl, nicméně o ni ztratil zájem, neboť se jednak ukázalo, že je nádor v těle Ačner maligní a jednak se náhle v Lenově blízkosti objevila jiná, asi dvacetiletá, půvabná zlatokopka. "  Myslím, že to už je moc.

Ty jména mi vrtaly hlavou :-)  Jen se mi nechce věřit, že by se tak ty holky oslovovaly i po letech 

03.04.2017 11:26:40kvaj
redaktor prózy

Nasadila jsi mi brouka do hlavy.

02.04.2017 15:14:37Gora
redaktor poezie a prózy

Fotografům jako umělcům je asi leccos povoleno...možná by tu byl potenciál pro rozsáhlejší dílko:-)

02.04.2017 15:09:38kvaj
redaktor prózy

To je fakt. Vlastně ten fotograf jako hrdina není špatný nápad..

02.04.2017 13:48:51Gora
redaktor poezie a prózy

Už předtím mne napadlo, že bys mohl zkusit sepsat takový příběh fotografa - zdá se, že s foťákem v ruce je člověk nějak blíž lidem, focení překlene časový most, který by se jinak dloho budoval - důvěra a tak:-)

02.04.2017 13:36:16kvaj
redaktor prózy

Jistě. Mě by ani nebavilo sekat povídky jak na běžícím pásu, jednu jako druhou. Stejně se mi zdá, že i tak zapadám do jakéhosi stereotypu. Budu muset uvést na svénu i postavy jiného druhu a příběhy poněkud jiného charakteru.

02.04.2017 11:18:17Gora
redaktor poezie a prózy

Rozumím...stále zkoušíme:-)

02.04.2017 10:43:32kvaj
redaktor prózy

To byl takový pokus o jinou formu, založený jednak na exotickém znění těch dvou jmen a jednak na reportážním podání, respektive popisu příběhu, kdž podstatou je, jak se situace a všechno změní onemocněním té Ačner, čili Renči.

02.04.2017 09:59:04Gora
redaktor poezie a prózy

No, nejen ta dvě křestní jména vyznívají dost exoticky - nemohla jsem se moc soustředit na děj, pořád mi vrtala hlavou:-)

Povídka na mne působí jako narychlo sestavená - spousta údajů, jmen - je to -pro mne - dost nepřehledné.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.