Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SMARAGDOVÁ CESTA / EMERALD WAY - 1.kapitola

05. 04. 2017
3
7
637
Autor
Hugo Ramon

Po šestadvaceti letech zas sedím sám na ubytovně a čumím do 4 holých stěn. Kolem rozvodu jsem tři dny lil jak splašenej, pak prázdno – už jsem nemohl. Hledám jedinej dost dobrej důvod, abych v lese nehledal houpačku. Pytel sraček pustit po vodě.
            Tu sílu. Najít tu starou beranidlovou sílu, která mě s lehkostí přenášela přes trudný hrboly na mý pouti. Mám ještě nějakou energii? Umím ještě střílet duhovým lukem do stehen? Konečně, když mě životní trable nakopaly do zadku a ležel jsem vysplínovanej
v koutě – napsal jsem ty nejlepší věci. Otázkou zůstává - zda jsem v tiché pokoře - vůbec kdy jakýkoli „nejlepší věci“ napsal. Přesto pokračuju v běhu tužky.
            Vzal jsem si den volna v práci, abych přežil. Nenašel jsem sílu zemřít, musím najít sílu žít.

 

 

SMARAGDOVÁ CESTA
EMERALD WAY

(Causa Wallenstein : TOP SECRET)

 

Edita Grün

 

 

 

„Pro lásku lidé netrpí. Trpí pro pocit vlastnictví, který je opakem lásky.“
Antoine de Saint Exupéry

 

 

„Vždy najdeš jen to, co jsi právě schopen hledat. Nic víc!“
Hugo
 

 

 

 

Závisti navzdory!
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

 

 

 

 

 

 

 

 

Vězeň bez koruny                                                                  10:00h / Cheb 25.10.1634 A.D.

 





Ještě chvíli. Potřebuji se nadechnout.
Nemyslet na nic.
Na císaře, na bolesti ani na to, co přijde zítra.
Dneska dýchám, zítra možná taky.
Ještě pár dní.
Dej mi Bože tichý kout, zastav to běsnění šakalů, lačnících po kořisti. Zastav hon na starého vojáka … nebo naopak … vzhůru, vzhůru do válečné vřavy, slyším řinčení zbraní, ržání ušlechtilých koní, lámání kostí, pukání štítů, práskání mušket i arkebuz.
Moji kyrysníci vpřed a nehleďte na ztráty ani sílu nepřítele!
Jičín. Malebností se Jičín vyrovná Florencii nebo Ravenně.
Architektonické plány mi protékají mezi prsty.
Zachraňme, co se dá.
Šmiles musí vše zaopatřit a zamést stopy.
Dva roky práce a vniveč.
Do Jičína už se nemůžu vrátit. Jakmile překročím hranici, císař podlehne těm závistivcům ode dvora a zkonfiskuje celé panství. Celé vévodství v prachu. Stejně tak tituly. Generalissimus v nedbalkách.
Jakmile překročím hranici? To je už pasé. Situace je den ode dne horší. Moje pozice začíná být neudržitelná.
Ale jsem stále velitel všech císařských vojsk!
Mám dost síly k akci.
Nemám. Hordy žoldáků řídnou.
A proti komu?
S Francouzi a Švédy proti Ferdinandovi?
Nebo s vídeňskými pijavicemi na obranu katolicismu?
Ten vychytralej Richelieu. Liška mazaná. Naslibuje hory peněz a vojenská pomoc? Slabá.
Po Stínavě se mohly šiky francouzských katolíků přetrhnout v medech k české moci, na účet Habsburků.
Co jen to ten Kinský vyjednal … Krále bez koruny. Kulhavou snůšku přání.
Alespoň ta prokletá bolest kdyby mě nestíhala.
Nevěřím ani saským poslům, natož císařským.
Moji ožralí důstojníci v Plzni se upřísahali k věrnosti před Bohem i před Ďáblem.
Ale to jsou jen slova. A slova nejsou ani krev ani zlato.
Nedostává se mi klidu.
Nadto Kepler předvídá - na potvoru - velké komplikace na stávající jaro. Jako voda utekly čtyři roky, co se z čirého bláznovství rozjel za císařem do Regensburgu.
Taková troufalost. Žádat  hamižnýho Habsburka o ušlé důchody z doby Rudolfova vládnutí. Zemře si v Bavořích na zápal plic a můj nový horoskop je v nedohlednu.
Poslední předpověď se uzavírá letošním rokem. Co bude dál?
Bolesti jsou nesnesitelné.
Dárek z uherských pust za službu Matyášovi.

Kde je šenk?
„Ricciardo! Ty ničemo! Přines víno a neotálej! A dvě číše.“

Šmiles musí kvapem činit rozhodnutí. Jinak padne nenasytným šelmám u dvora kámen do rukou.
Proč jen jsem jel do Chebu. Je to země nikoho. Pevný azyl a strategické trojmezí i vznešená hrobka pro nenáviděného vojevůdce.
Ťuk, ťuk.
„Vejdi.“
„Milosti, zde je míšeňské víno.“
„Postav jej na stůl a zmiz!“
„Má Jeho Milost přání?“
„Ano. Ať mě nikdo neruší. Nikdo – rozuměls?“
„Jistě Vaše Milosti.“
Dveře.
 


Dvě číše. Nechci být osamocen, ale také nemám pražádnou chuť být obtěžován malichernými spory kdejakého knechta … Ani Estelou.
Sotva dvacetiletá divoká lasička s havraní hřívou odkudsi z Kastilie. Svůdná povětrnice přisátá na můj měšec. K čemu je vábení ženských vnad, když se velitel belhá kolem lůžka.

Času není nazbyt a nepřítel nespí. Šturmuje a větří mrtvolný puch rozkládajícího se těla i ducha. Mrazivá laskavost se plíží z Hofburgu.

Syrové nábřeží Dunaje ve Vídni a přísně tajné žhavé doteky.
Jsem na scestí.
Moc, síla, bohatství, vítězství. Taky bolest, nemoc, zrada císaře, těžká volba rozhodnout se jednou provždy. A má to vůbec cenu?
Páter Quiroga  přivezl do Plzně neveselé zprávy. Samé politikaření neschopných generálů, handrkování neužitečných intrikánů a žárlení zhýralých slabochů, pelešících se kolem trůnu.
Kolem věrolomného Ferdinanda.
Blízko císařovny. Eleonory.
Kapucín přec procedil mezi zuby domluvenou šifru.
Vytoužený lístek do nebe i do pekla.
Před nedávným časem jsem po něm prahnul, jak zmírající poutník vprostřed nekonečných pouštních dálav. Nebylo jitra, kdy bych na ni nepomyslil.
Jediná útěcha před nevyhnutelnou pomstou.
Poslední tichá radost na ztracené vartě na západě Čech.
Dá Bůh, abychom se vůbec někdy viděli?
Ležím jak mrzák v zemi bez budoucnosti. Hodiny běží a já váhám, co dál.
Parvenu neví. Český parvenu zůstal jako kůl v plotě s několika věrnými, uprostřed rozvaleného ohniště.
Hnusná česká závist.
Závisti navzdory! Jak jsem žil, tak žiju!
 


Napíšu lístek Jakobovi, aby s Leonem pospíšili.
Musí skrýt vše skryté. Zničit dílnu, uschovat činidlo i prášek.
Valdštejnovo tajemství nesmí mezi nezasvěcené. Špinili by jméno mé i rodiny.
Věřím, že majetky nechá Ferdinand Isabele, ale kdoví co mu rypáci namluví …
Ukrutná žízeň mi svírá hrdlo.
Předzvěst udušení?
Je přede dveřmi stráž?
Moji věrní?
Potřebuji spát. Nebo pít.

Letní koketování s azylanty U koníčka v Pardubicích jistě nezůstalo utajeno.
Sezimu nepodezřívám, plukovníka Schliefa také ne, je důvěrníkem saského vévody Albrechta. Kinský? Nemožno. Má moji plnou důvěru.
Něco muselo prosáknout mezi důstojnický sbor.
V revíru mám škodnou. Ale kdo?
Nora mě miluje. Taky dobře.
Být zdráv, shromáždil bych vojsko a vytáhl na Vídeň.
Rozehnat tu čeládku ustrašených našeptávačů. Unést, ne - uzmout si císařovnu.
Zdraví, to je to, oč tu běží.
Nebýt nemocen, dosáhl bych na vše.
I na tu českou korunu.
Císařova kolísavá důvěra ovlivňovala můj postoj k trůnu..
Ne já. Habsburk je na vině!
Popřál sluchu zbabělcům a nýmandům říše.
Získal zlato, moji armádu, respekt Švédů, Dánů … všech, které jsem donutil k ústupu nebo kapitulaci.
Co by žádal více?
Ovládnout celý svět z podušky svého křesla?
Zkrotit nepoddajné protestanty?
Kde je ten Vilém?

 


Mám sucho v krku.
„Ricciardo!“
Ťuk, ťuk.
„K službám, Vaše Milosti.“
„Dones pramenitou vodu. Pronto!“
„Ano, Vaše Milosti. Zde je plný džbán i se sklenicí.“
„Napij se.“
„V pořádku, Vaše Milosti.“
„Můžeš odejít, šenku.“
„Prosím, Vaše Milosti.“

Samota je ubíjející.
… co kdybych … co by se stalo … kdybych to skončil???
Nemůžu si vzít život. Proti církvi, proti víře, proti Bohu.
Víno, kde je víno?
Svlažit rty, ukonejšit mysl.
Sto žihadel mne pronásleduje ze všech stran - praskne mi z toho lebka.
Nechci nikoho vidět!
Nikoho!!!
Ani ji.


7 názorů

Hugo Ramon
06. 04. 2017
Dát tip

Děkuji Blackie :-)


joj......dobrý...................*/**


Gora
05. 04. 2017
Dát tip

My Západočeši se neztratíme, tak pozdravuj Bartošku /Vary:-)/ a Valdštejna:-)

Ještě: narozena až v Aši:-)


Hugo Ramon
05. 04. 2017
Dát tip

Ahoj Sudeťačko, jsem z Varů :-))) jináč díky. Jsem teprve na 40 stránce. Zkouším něco zveřejnit na zkoušku, ale makám na tom každý den :-)


Gora
05. 04. 2017
Dát tip

Dobrý začátek, už proto, že já pocházím z Chebu, země nikoho:-)

Hugo, to je ten tvůj román, cos sliboval? Jsi velmi kreativní...jeden den si v komentáři přečteš, že tvůj život je námět na román, a za dva dny už ten román čteme:-) Obdiv:-)))


Hugo Ramon
05. 04. 2017
Dát tip

Ahoj, dovolil jsem si vžít se neuměle do Albrechtova světa poslední den života - poznamenaného dvojí chorobou, bídným stavem armády a nedůvěrou císaře... Prostě jsem byl drzej kluk, kterej se pokusil přistoupit k historickému tématu s maximální možnou pokorou. Asi tak :-) děkuju Evžo.


Líbí se mi. Mám ráda historii a tvé podání je zajímavé. /T


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru