Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Zoufalec a šuplík peněz
datum / id05.04.2017 / 478020Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno430x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zoufalec a šuplík peněz

     Zbláznil se asi před rokem. Prodal podíl v prosperující firmě, koupil si v Praze hezký byt, nechal si ho pohodlně zařídit, žil z konta a navíc měl doma tři miliony pro každý případ v šuplíku multifunkční stěny.
     Týden se marně doplazil k víkendu jako prázdná lokálka do zastávky ve vsi. Stejně jako týden před ním a jako minulá sobota s nedělí a předminulý týden jakbysmet. Vlastně tak plynuly všechny jeho týdny za posledních osm měsíců, kdy už neměl nic na práci a žádný cíl. Jemu se ovšem zdálo, že čas utíká děsně rychle. Protékal mu mezi prsty, jak se říká, jako jeho celý život. Byl otrávený a unavený. Ta jeho neustálá únava byla divná, neboť nedělal skoro nic. Z firemního koloběhu vystoupil, aby se mohl umělecky realizovat jako finančně nezávislý fotograf a malíř, avšak k ničemu se ještě neodhodlal.
     Stál vedle svého Mercedesu na kopci, odkud se silnice svažovala v serpentinách do údolí, kam nyní hleděl. Pohled to byl utěšený, on ale obrátil oči k autu a dumal, jestli mu nemá přetnout brzdové hadičky a pustit se s kopce dolů. Byl konec září, počasí nádherné, pravé babí léto, všude klid, co se zve božským... Jak si to uvědomil, pocítil na chvíli štěstí. Pak to pominulo. Kdy naposledy byl šťastný? Myslel na svůj prázdný život. Byla vůbec kdy taková šťastná doba? Nevzpomínal si, že by někdy prožíval nějaké období, kdy by vnímal on line štěstí. Jak se mu však před očima točil kompaktní disk jeho života, tak z nynějšího pohledu, s tím co má za sebou, věděl, že byl šťasten mnohokrát. Jen mu to tenkrát nikdy tak nepřipadalo. A teď zase nevěděl, pro koho by měl být šťastný.
     Sedl znovu za volant, zavřel oči a napadlo ho, proč se vlastně nikdy neoženil a nikdy neměl děti? Snad proto, že by se připravil o kouzlo každé další ženy, kterou by jako ženatý nepoznal. A poznávat nové ženy, to on chtěl. Také teď, když už zavrhl sebevraždu autem. Nastartoval a sjel ostrými zatáčkami do údolí a odtud se vrátil do Prahy. Doma v pokoji si otevřel šuplík s penězi a s odporem hleděl na bankovky. Pak hodil přes rameno Nikona a vyrazil do oblíbeného podniku s představou, že se tam vždy naskytne nějaká hezká mladá holka na lovu pracháčů.
     „Chci tě fotit, ale musela bys umýt z ksichtu ten příšernej make up.“ 
     Asi dvacetiletá silně nalíčená štíhlá černovláska u baru, na kterou promluvil, se na něj znechuceně podívala. On však měl tohle brutální oslovení připravené jako test. Kdyby mu odpověděla něco ve smyslu – odprejskni dědku nebo vrať se do hrobu, nezabrala by, ani kdyby mluvil vlídně. Nestál o to ženy dobývat. Pokud zareaguje vstřícně, je to pro něj ta pravá, protože vše další bude otázkou obchodního jednání.
     „A vy jste jako fotograf?“
     Nevlídně se zašklebil.
     „To se ani nemůžu zeptat?“
     „Nemám rád blbý otázky.“ 
     Věděl, že má vyhráno.
     „Ale já nejsem modelka.“
     „Poslyš, děvče, myslíš, že bych hledal tady v baru, kdybych chtěl profi modelku?“
     „To asi ne.“
     „Mám v úmyslu nafotit normální hezkou a přirozenou holku. Proto taky chci, abys dala z obličeje pryč tu ohavnost, co sis tam napatlala.“
     „Vám se moje líčení nelíbí?
     „Pamatuješ, co jsem ti řekl o blbých otázkách?“
     Honem přikývla. Pak se ale zarazila.
     „Počkejte, a jak můžu vědět, že mě chcete opravdu jen fotit? Co když mě znásilníte?“
     Beze slova sáhl do kapsy, vylovil z ní zmačkané bankovky a hodil je na barpult. Byly to dvě pětitisícovky, tři dvoutisícovky a pět tisícovek a pár obrázků menších hodnot.
     „Co to má bejt?“
     „Naznačuju, že kdybych chtěl holku na sex, můžu si koupit kurvu.“
     „Ale můžete bejt sadistickej úchyl a chcete mě mučit a pak mě zabijete.“
     „To je docela dobře možný. Koukáš se hodně na detektivky, že?“
     „Je toho teď plno.“ 
     Dívka se tvářila nedůvěřivě a nakrabatila čelo.
     „Takhle si děláš vrásky. K ničemu tě nenutím.“ 
     Shrábl peníze a dal je zpátky do kapsy.
     „Ne, počkejte. A to mě chcete fotit jako u vás doma?“
     „Jo.“
     „A oblečenou nebo nahou?“
     „Ts. A to myslíš, že mám touhu fotit ty hadry, co máš na sobě?“
     „To asi ne. A kolik za to?“
     Bude to přesně ta, co potřebuju. 
     „Pět litrů.“
     Chvíli přemýšlela a on jí na to dopřál čas.
     „Sedm,“ řekla.
     „Dobře,“ přikývl s úsměvem. 
     Je to ona; pomyslel si spokojeně. 
     „Nezáleží mi na penězích a dal bych ti klidně všechno, co jsi viděla, že mám v kapse. Nebudu tě ale přeplácet. To nedělá nikdy dobrotu. Vždycky něco za něco, to si pamatuj.“
     Sotva vešli do obýváku, spokojeně koukl na pootevřený šuplík ve stěně. Bylo na dálku vidět, že jsou v něm peníze. Dívka si jich jistě všimla. Nechtěl to ale zbytečně protahovat.
     „Porozhlídni se tady, jestli chceš.“ 
     Zašel ledabyle k multifunkční stěně. Jen tak nadzvedl jednu sošku, přejel prsty po hřbetech knih v sousedním regálu.
     „Proč máte v těch knížkách vražený nůž,“ zajímala se dívka.
     „To je nůž na dopisy.“ 
     Vytáhl těžkou dýku s držadlem z krouceného železa ze spáry mezi knihami. Držel dýku ukazovákem za špičku a druhým za očko na rukověti. Pak nůž položil na konferenční stolek blízko dívky.
     „Má pro mě dost cenu. Vykoval mi ho kamarád. Teď označuje, kam jsem dočetl. Beztak mi nikdo nepíše.“
    Opatrně nůž zvedla a prohlížela si tu krásnou kovářskou práci. 
    „Je ostrý. Teď ale nebudete vědět, kam jste dočetl.“
    „To nevadí, já stejně nečtu. Dáš si whiskey? Dojdu pro led.“ 
    Nečekal na odpověď a odešel do kuchyně. Tam si dával na čas, než vyndal z mrazničky pytlík s ledem a položil ho do misky. Musí se napřed trochu osmělit, než půjde zjistit, kolik peněz v tom šuplíku vlastně je. Vrátil se do obýváku a černovláska si už ládovala bankovky do kabelky.
     „Myslíš si, že už ti to stačí, nebo mám přijít později?“
     Vyděšeně se po něm ohlédla a na chvíli ztuhla. Potom se náhle rozběhla a pokusila se kolem něj utéct z bytu. Chytil ji ale za ruku a zastavil. Led přitom pustil na zem a miska se roztřískala. Cukala sebou, jak se mu snažila vytrhnout, ale on ji držel pevně teď už za obě paže nad lokty, dotlačil ji ke křeslu, otočil čelem k sobě a strčil ji do toho křesla. Dívka se tam okamžitě rozbrečela.
     Když se trochu uklidnila, vyprávěla mu dojemný příběh, jak od mala vyrůstala v děcáku, otce nepoznala, matka je alkoholička a feťačka a že neví, jestli ještě žije, bla, bla, bla...
     „V tom baru jsi lovila zazobanýho chlapa, že? A teď jsi viděla šanci, jak mít prachy bez něj. To já chápu.“ 
     Řekl to účastně, ale tvářil se zle a vytáhl z kapsy mobil.
     „Kam chcete volat?!“ vykřikla ustrašeně.
     „Policii. Máš lepší nápad?
     „Nevolejte ji! Prosím! Všechno vám vrátím!“
     „O prachy mi nejde. Ale krást se nemá, děvenko.“ 
     S mobilem na uchu došel k oknu a koukal na ulici. Uslyšel už jenom slabé cinknutí dýky na skleněné desce konferenčního stolku a pak jím projela šílená bolest a skácel se k zemi. Probral se asi za krátkou chvíli, protože tu dívka ještě byla.
     „Trefilas mě... špatně..., holka, děsně to... bolí.“
     Když zjistila, že ještě žije, popadla znovu dýku a chtěla ho dorazit.
     „Nepanikař... teď,“ vysoukal ze sebe.
     Co řekl, černovlásku zarazilo.
     „Na mě...se... vykašli... Stejně za... chvíli... vykrvácím... Teď ti... ale můžu... poradit...“
     Než se nadechl, stačil si všimnout, že na něj nevěřícně zírá. S námahou a přerušovaně jí pak vysvětlil, že si má v klidu vzít z předsíně kabelu, dát do ní peníze a pár cenných věcí, které ji popsal. Má počkat aspoň půl hodiny a pak klidně s tou kabelou odejít a dýku hodit někde daleko odtud do Vltavy. Má prý čas, neboť po něm se nikdo shánět nebude. Najdou ho asi, až bude z bytu páchnout jeho rozkládající se tělo.
     Celou dobu na něj mlčky třeštila oči. 
     „Vy jste chtěl, abych vás zabila! Nalíčil jste to na mě! Ale jak jste věděl, že to udělám?“
     „To je...,“ rozkašlal se. „To je... moje... tajemství... A vez...vezmu si ho... tam...“
     „Ale jak mám žít s tím, že jsem vás zabila?!“
     „Máš... máš dost... peněz..., abys... uti...šila... svědomí... Nechceš, do...doufám..., abych tě... abych tě... li...“ 
     Už nedopověděl. Ještě ale, než umřel, zalitoval toho, že se nedozví, co ta dívka pak doopravdy udělala.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.04.2017 12:03:58kvaj
redaktor prózy

Mně je vlastně také na hony vzdálená. Je to jen další z mých příběhů o bezvýchodnosti prázdného života.

06.04.2017 11:31:16Gora
redaktor poezie a prózy

se marně slovo marně bych vynechala

 tři doutisícovky- chybí V - dvoutisícovky

Povídka mne překvapila vývinem děje. Ale celkově je mi její tematika na hony vzdálená. Napsaná asi dobře, jen mi nic nepřináší. Tak se nezlob:-)

06.04.2017 11:10:27kvaj
redaktor prózy

Díky. No oni ji svým způsobem dal co proto. Udělal z ní vražedkyni.

06.04.2017 10:35:30Kytiii

Tahle se mi líbí. I když jsem pořád doufala, že jí to starý prase ehm... dá co proto :o)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.