Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Surrealistický den v Brně
datum / id07.04.2017 / 478057Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno515x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Surrealistický den v Brně

     Vilém s Petrem mířili brněnským výstavištěm k expozici svého podniku, aby rozebrali a připravili k odvozu modely strojů, které podnik předváděl na strojírenském veletrhu.
     „Vypadá to tu divně,“ poznamenal Vilém, když dorazili na místo.
     Petr se poškrábal ve vousech, ale neřekl nic. Vilém vystoupil na zastřešenou verandu pergoly a zadíval se do prosklené místnosti. Na sytě modrém jekoru stály bílé podstavce a na nich nehybné modely strojů a výrobních linek. Pohled na stroze technické, ač dokonalé výtvory rukou modelářů Viléma zastudil. Umělá tráva kolem strojů se mu nyní zdála ještě umělejší, tak se radši otočil zády k tomu stánku z hliníku a skla. Avšak scéna opuštěného výstaviště bez života jenom prohloubila nepříjemný dojem cizosti, jenž se v něm uhnízdil již cestou od vstupní brány.
     Po nedávném ruchu tu zbyl už jen binec kolem odpadkových košů. Pošlapané tácky od klobás, zmuchlané papíry a kelímky od piva se povalovaly všude na cestách. Zmizely už i stánky některých firem, jiné byly zčásti rozebrány. Na trávnících a na betonu silnic ležely zralé plody jírovců a jejich ježaté slupky. A nad tím vším se ještě nesla ozvěna změti hlasů a kroků, kterou vítr po troškách odnášel kamsi do lesů za Brno.
     „Petře, tobě to tu vážně nepřipadá divný? Na mě z toho padá jakási pitomá tíseň.“
     „Připadá. Ale jestli se toho nezbavíš, tak si večer, jak tě znám, asi moc nezařádíš.“
     „Ale ne. Přejde to hned, jak odtud vypadnem.“
     Odpoledne však, když už stáli na zastávce tramvaje před areálem výstaviště, přihnala se najednou podivná tramvaj, co jí místní říkají šalina. Nezastavila a byla přecpaná vojáky v maskáčích. Jejich tváře bez výrazu zíraly ven odevzdanými zraky. Vilém a Petr po sobě užasle koukli. A tramvaj jako přelud zmizela za nedalekým domem, než stačili cokoli říct.
     „Tak kdy vyrazíme?“ otázal se Vilém.
     Seděli v pokoji hotelu Morava v křeslech proti sobě. Vilém měl nohy na stolku a kouřil. Petr vstal, zakousl se do jablka a pustil rozhlas po drátě. Hlasatelka oznamovala, že si v následující půlhodině mohou vyslechnout písně v podání Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře, Waldemara Matušky, Petry Janů a Karla Černocha.
     „Nejdřív bych zašel někam na večeři. No a pak..., tys říkal, Vildo, že víš o nějaký dobrý vinárně?“
      Vilém sáhl rukou na zem vedle křesla a nahmatal své boty. Vzal jednu a znechuceně si ji prohlížel.
     „Úplně promočený. Taky musí, kurva, furt pršet.“
     Petr se podíval na postel, kde se sušily jeho kalhoty, pak z okna a souhlasně přikývl. Střecha protějšího domu byla ještě mokrá.
     „Jmenuje se to U královny Elišky, ale nevím, kde to přesně je. Prý na Mendelssohnově náměstí.“
     „Jsem zvědavej, jak to budeme hledat, Vildo.“
     „Neboj, někoho se zeptáme.“
     „Tak víš co, Vildo? Nejdřív to najdem, pak povečeříme a potom se tam vrátíme.“
     Už nepršelo a odlesky mokrých ulic a střech v pozdně letním odpoledni dodávaly světlu neskutečnou barvu, jaká byla na nějaké vzdálené planetě v jednom sci-fi filmu, jak si Vilém aspoň pamatoval.
     „Holky, nevíte, kde je tu Mendelssohnovo náměstí?“ oslovili dvě dívky, co šly kolem.
     „Mendelssohnovo?“
     „No hledáme vinárnu U královny Elišky. Má to být tam.“
     „Zuzko, ty znáš vinárnu U královny Elišky?“
     „Znám. Ale ta je na Mendelově náměstí.“
     „Prý Mendelssohnovo náměstí,“ posmívala se jedna z dívek.
     „To je jedno. A jak se tam dostaneme?“
     Vilém a Petr pak sledovali ruku dívky, jež kráčela nejdřív rovně, pak odbočila doprava, ještě doprava, pak doleva, znovu doprava a zase rovně.
     „Vy jste studentky,“ zajímal se Petr.
      „To by souhlasilo.“
      „A co studujete?“
      „Ekonomku,“ vyhrkly obě naráz.
      „A nechcete jít do tý vinárny s náma?“ snažil se Vilém využít příležitosti.
      Obě se po sobě podívaly a bylo patrné, že si s tím nápadem pohrávají.
      „Já tedy nevím...,“ řekla dívka, co znala tu vinárnu.
      „Dneska přece nemůžeme. Máme lístky do kina,“ odmítla druhá.
      „Tak to vás nebudeme zdržovat,“ řekl Petr chápavě. „Ahoj a díky za radu.“
      „Ahoj,“ řekly překvapeně a po krátkém zaváhání pokračovaly v cestě.
      „Co děláš, Petře?! To byla jasná finta. Žádný lístky neměly, chtěly se dát přemlouvat. Ta menší by se sbalit dala.““
     „Ale ta druhá ne. Ty, Vildo, myslel jsi Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, co napsal ten známej svatební pochod, s kterým sis spletl Gregora Mendela?“
     „Asi jo. O co jde, Petře?“
     „Ten tvůj omyl byl totiž fatální. Asi se budeš brzy ženit.“
     „Vole!“ chechtal se Vilém.

     Vinárna U královny Elišky na Mendelově náměstí za kostelem otvírala v půl osmé, takže Vilém a Petr měli dost času nejen v klidu povečeřet, ale rozhlédnout se i po okolí. Šli kolem kostela, odhodláni nasát do sebe maximum dojmů z podvečerního Brna a zaslechli otevřenou bránou v portálu liturgickou hudbu. Zastavili, dohodli se očima a sotva vstoupili, rozezněly se varhany několika mohutnými akordy, až rozechvěly klenbu a Vildu s Petrem přibily k dlažbě. Hudba se trochu ztišila a oni uslyšeli nesourodý sbor zpěváků, kteří stáli roztroušeni v dlouhé řadě lavic.
     Náhle si připadali jako vetřelci, nikdo si jich ale nevšímal, což jim dodalo odvahu. Urazili několik metrů a dostali se do hlavní chrámové lodě. Zevnitř se zdál kostel mnohem větší a nádhernější díky barokní výzdobě. Vilém a Petr klouzali očima po stropě, kůru a sloupoví, až dorazili k oltáři. Slavnostně ustrojený kněz s ministranty zde konal nějakou mši. Později se z jeho kázání dověděli, že šlo o slavnost Panny Marie Utěšující, jíž byl kostel zasvěcen. Vilém se letmo podíval ke zpovědnicím, když do kostela vstoupila asi třináctiletá dívka v nylonové větrovce. Zamířila nejdřív ke kádi se svěcenou vodou, kde se pokřižovala. Pak přišla ke zpovědnici, poklekla a sepnula ruce. Zírali na ni udiveně ještě hodně dlouho.
     Kněz už před hodnou chvílí začal kázat a právě se dostal k vysvětlování, co je to svatý odpustek. Tvrdil, že neznamená to, co se dětem ve škole říká, že odpustek je za tři koruny zakoupená stvrzenka o odpuštění toho kterého hříchu. Odpustek je prý skutečný a hluboký odklon od hříchu, hluboký vnitřní odklon. Fajn; řekl si Vilém. Jen kdyby mu někdo beze zbytku objasnil, co všechno je hřích.
     Cestou z kostela ale pocit z farářova kázaní přiměl Viléma k sebezpytným úvahám, zda jeho záměr se v Brně povyrazit není moc nízký, sobecký a primitivní. Cítil zmarnění a také odcizení se věcem, lidem i sobě, ten měl však pořád a farář mu ho jen připomněl. Vtom si uvědomil, že ať bude kdekoli, kýmkoli a cokoli dělat, svět bude stále stejně nepochopitelný a život nesnesitelný. Nedocházelo mu ale, že zná jen ten reálně socialistický svět, kde žije svůj ukoptěný život, i když se právě nachází v surrealistickém Brně.
     Do restaurace, kde se rozhodli povečeřet, dorazili řádně vyhladovělí. U dlouhého stolu seděly kromě nich tři starší dámy, delikátně pokuřovaly a jedna si k tomu nabírala lžičkou z poháru se šlehačkou. Působily tu nepatřičně, ale Vilém a Martin si toho nevšímali a lačně se pustili do jídla, sotva před ně servírka postavila talíře.
     Než dojedli, přisedli k jejich stolu dva starší muži s košíkem švestek. Jeden byl robustní a hranatý. Druhý, menší s kulatými brejličkami, mluvil fistulí. A hřbety rukou a předloktí měl potetované samými dívčími jmény a sem tam srdcem prostřeleným šípem. Říkali, že letos je švestek habaděj a jak jsou, panečku, veliké, ale posteskli si, že při česání byla zima.
     „Sáhněte si, jak jsem ještě teď studená,“ pravil ten potetovaný v brejličkách a podával Vilémovi svou ruku.
     Byla jako kus ledu a teprve nyní Vilémovi došlo, co ten muž vlastně řekl a že je to žena. Rychle pohlédl na Petra a snažil se, aby nevypadal moc vykuleně. Petr byl ale překvapený stejně. Oba pak tu divnou ženu pozorovali. Pokoušeli se v ní objevit cokoli ženského, ale nepovedlo se jim to. Snad jedině hlas, ale i ten byl spíš mužský, i když vysoký.

     Do dlouhé klenuté chodby z neomítnutých cihel, která tvořila interiér vinárny U královny Elišky, se vcházelo dřevěnou bránou po kamenném nájezdu. Podél obou stěn stály řady stolů. Vzadu u jakéhosi pultu hrál někdo na housle. Jejich hlas se vznášel a rozléhal, a tak naplňoval ještě téměř prázdnou místnost. U jednoho stolu v rohu hned za nájezdem však seděly dvě mladé ženy. Jakoby tu na nás čekaly; pomyslel si Vilém.
     „Pardon, dámy, nebude vám vadit, když přisednem?“ otázal se jich Vilém.
     „Ale klidně,“ usmála se černovláska s brýlemi. „My už se stejně za chvíli zvedáme.“
     „To není možný, že máme takovou smůlu.“ 
     Vilém se těmi slovy obrátil k Petrovi, který se šklebil do vousů.
     „Smůlu?“ zajímala se ta v brýlích. „A proč? Že odcházíme?“
     Blondýnka na lavici se jen plaše usmívala.
     „Nemůžete nás přece jen tak opustit,“ přesvědčoval je Vilém a přitom se posadil.
     Ženy po sobě mrkly a obě naráz zabodly do Viléma tázavé pohledy. Petr usedl také a Vilém si spokojeně zapálil cigaretu. Nabídl i dívkám, ale vzala si jen blondýnka. Dívka v brýlích chtěla něco pronést, ale ozval se Petr. 
     „Bloudíme už dlouho osaměle Brnem a marně hledáme společnost a vy nás teď chcete nechat na holičkách?“
     Černovláska po Petrovi rychle koukla.
     „Tak už toho nech, Petře. Vidíš, že se dámy rozhodly zůstat s náma.“
     Dívka v brýlích se znovu vrátila k Vilémovi a ušklíbla se. 
     „Pánové se snaží být vtipní, co.“
     „Možná, ale o to nejde,“ řekl Vilém. „Mě zajímá, co budeme pít?“
     „Tak podívejte...,“ začala černovláska nazlobeně.
     „Já bych pokračovala v tom svařáku,“ skočila jí do řeči blondýnka.
     Dívka v brýlích po ní sekla vyčítavým pohledem.
     „Výborně!“ zajásal Vilém.
     Petr však odmítavě  zavrtěl hlavou.
     „Tak z toho nic nebude. Asi se vážně nedá nic dělat. Měly jste pravdu.“
     Všichni na něj udiveně zírali.
     „Jak to?“ uklouzlo zvědavě dosud se zdráhající černovlásce.
     „Protože já svařák nepiju.“
     Stůl vybuchl smíchem a bylo rozhodnuto. O další se postaral džbánek vína. Následující je už zastihl v příjemné zábavě a třetí je dokonale sblížil.

     „A Vildo, co ty vlastně děláš?“ ptala se dívka v brýlích.
     Už dřív prozradila, že se jmenuje Jiřina a je zdravotní sestra, jako její kamarádka.
     „Samý blbosti, Jiřko.“
     Petr a blonďatá Hedvika seděli teď na lavici a drželi se vzájemně kolem pasů. Vinárna se zaplnila. U stropu se vznášel hustý dým, kterým si zvuky houslí jen stěží razily cestu.
     „No dobře, Vildo. Kde ale pracuješ?“
     Místo odpovědi začal Vilém taktovat k hudbě.
     „Počkej..., no tak počkej. A co: Zaspala nevěsta v strážnickem dolíííně...?“ zazpívala Jiřina.
     „Tu ne..., ta je pomalá.“ 
     Vilém přisedl si těsně k ní a objal Jiřinu kolem ramen.
     „...ale je pěkná...,“ trvala na svém Jiřina.
     „Což vo to..., pěkná je..., ale je pomalá...“
     Petr s Hedvikou se v tu chvíli starali už jen sami o sebe.
     
     „Víš, dřív jsem věřila, že se mají chlap a ženská napřed víc poznat, než se spolu vyspí,“ řekla Jiřina.
     Právě se domilovali a seděli s Vilémem vedle sebe na rozkládacím gauči v jejím bytě. Před nimi na stolku stála načatá láhev vína. Svítila jen malá lampička na polici na zdi za nimi a její světlo se tříštilo v ploškách broušených sklenic.
     „A teď už si to nemyslíš, Jiřko?“
     Koukla po něm útrpně a rozpovídala se.
     „Ne. Už dávno si nic nenamlouvám. Řekni sám. Člověk se pořád o něco snaží. Chce něco dokázat. Snaží se chovat, jak se má, myslí si, že se musí vdát a mít děti a žít spořádaným životem. Ale k čemu to je? Smysl má jedině, když se chytí každé příležitosti. Žít ze dne na den, užít si, urvat, co se dá. Vildo...“
     „Takže jsem byl pro tebe jen kořist, Jiřko!?“
     „Ale no tak, Vildo,“ uculila se a líbnula ho na tvář. „Jdu se vysprchovat.“
     Když v pokoji osaměl, pochopil, že právě prožil jen další absurdní zážitek toho dne, že se přes něj převalilo pouze nové úděsné prázdno. Seděl na gauči a viděl všechno zřetelně ostře, až ho z toho zamrazilo. Zjitřeně vnímal každý detail. Pobryndaný stolek, popelník s několika vajgly, květiny na okně, své ponožky pod stolkem, Jiřininu podprsenku, která se zachytila sponou čalouněné matrace a splývala k zemi jako podivný mrtvý tvor, co přimrzl ke skalnímu útesu, nůž jímž otevřel víno a kterým, jak ho teď napadlo, by se mohl klidně podřezat, aby dovršil zvláštní den v tomto městě.

     Vilém se však ve všem mýlil. Den prožitý v Brně mu mohl připadat surrealistický, stejně jako všechny jeho příhody. Byl to ale docela banální den a hlavně Jiřina, která se později stala k Vilémovu štěstí či neštěstí jeho ženou, byla reálná naprosto. Ještě daleko víc, než surrealistický reálný socialismus, který devět let nato skončil, ale oni dva žijí stále dál a dál své životy, mají radost, že se daří dvěma dětem, co vychovali, dcera jim dala i vnoučka a vnučku, syn jezdí po světě a když šel Vilém nedávno v Brně po náměstí Svobody, zpíval tam a hrál na kytaru nějaký zoufalec „To všechno vodnééés čas...“ a on si vzpomněl na svůj surrealistický den, co změnil a nasměroval jeho život.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.04.2017 17:55:11kvaj
redaktor prózy

Právě.

07.04.2017 17:36:51Gora
redaktor poezie a prózy

A to je dobře: konečně měl pro co - koho - žít:-)

07.04.2017 17:35:29kvaj
redaktor prózy

Tak asi je. :-) Ale kousek dál stojí, že se v tom všem mýlil.

07.04.2017 17:12:42Gora
redaktor poezie a prózy

cituji: že se přes něj převalilo pouze nové úděsné prázdno. ....prázdno mi připadá jako vyhoření:-) a ve tvých povídkách je to skoro pokaždé, tak proto:-)

07.04.2017 17:09:12kvaj
redaktor prózy

Díky. Ty první dvě tvé připomínky jsem akceptoval. Pokud jde o třetí, tam tam mi vypadl kus věty. Jinak: Vilém ti připadá vyhořelý?

07.04.2017 13:34:11Gora
redaktor poezie a prózy

co podnik - raději které? a co v podobném významu je o nějakou větu dál

po trochách - po troškách, ty trochy mi nesedí

dívky černovlásky kráčela - dívky kráčelY

Povídka, dá - li se tak vyprávění nazvat, se mi četla dobře a bavila mne. Další z příběhů tvých "vyhořelých" hrdinů.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.