Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Hlava v guláši
datum / id07.04.2017 / 478068Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno393x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Hlava v guláši

     „To jsem zvědavej, co bude na večeři?“ 
     Luboš položil tu zbytečnou řečnickou otázku cestou do jídelny pod plátěnou střechou u kuchyně v polorozpadlém domku.
     „Proč? Ať bude, co bude, bude to hnusný,“ mínil Honza. 
     „Guláš,“ soudil Petr.
     Měl pravdu. Do ešusů nám dneska nalili prý bratislavský guláš, i když to byla pořád ta samá, jen zase o trochu řidší, mastná břečka s tlustým masem, jako v pondělí a úterý, kdy ale nesla název mexický, respektive maďarský guláš. Šplouchl jsem ten blivajs do jednoho ze tří už skoro plných černých plastikových kýblů, vrátil se na dřevěnou oblýskanou lavici, opřel loket o stůl, pokrytý modrobíle kostkovaným pokecaným igelitovým ubrusem, kousl do krajíce chleba a zamyšleně pozoroval, jak se na červenohnědé olejnaté hladině v jedné z odpadových nádob pohupují dvě bílé tukové kostky údajného masa.
     „Je ti líto, žes tu sračku vylil?“ ptal se Petr.
     „V hospodě si dám selskou omeletu,“ oznámil Honza.
     „Říkám si, jestli bys do toho strčil za dvacku ruku?“ 
     Obrátil jsem se s tím dotazem na Petra a kývl hlavou ke kýblům, kam už se přemístila většina bratislavské pochoutky.
     „Ani za půl kila,“ odvětil Luboš místo Petra.
     „Za kilo tam ponořím i hlavu,“ prohlásil Štefan.
     Seděl stranou od našeho kvarteta, dosud mlčel a nyní vyzývavě pohodil svou dlouhou černou kudrnatou hřívou.
     „To bych chtěl vidět.“ 
     Koukl jsem se po něm pochybovačně.
     „Dej kilo a uvidíš to,“ usmál se Štefan.
     „Když to uděláš, tak my čtyři dáme po padesátce a budeš mít dvě kila.“ 
     Honza to rozhodl za nás, nadšen nadějí na zpestření chmelové brigády.
     „Platí?“ zeptal se lakonicky Štefan.
     Honza, Luboš, Petr i já jsme horlivě přikyvovali.
     „Teď tady je velkej provoz. Až všichni vypadnou, vrátíme se a ty do tý kejdy vrazíš svou šišku a dostaneš dvě kila,“ navrhoval jsem Štefanovi.
     Kecali jsme na to téma cestou do hospody i v putyce, takže o tom za chvíli už věděla celá tlupa brigádníků a brigádnic a všichni zatoužili zhlédnout tu nechutnou gulášovou šou. Partikulární sázka tak nabyla charakteru veřejné estrády a naše čtveřice na to představení vybírala vstupné bůra za osobu. Banda brigádníků se pak vydala tmou k jídelně.
     „Myslíš, že to Štefan udělá?“ ptala se má blonďatá dlouhovlasá láska Daniela.
     „Co mu zbejvá, když už všichni zaplatili.“ 
     Naklonil jsem se k Daniele a políbil ji.
     „Počkej s tím teď. Víš, jak bude smrdět? Zvlášť on, když má tak krásné husté dlouhé kudrnaté vlasy. To jen tak neumeje.“
     „Mně to nevykládej. Jo a Dany, nechceš, doufám, abych taky obdivoval Štefanovy kučeravý pačesy?“
     „Blbče,“ strčila do mě Daniela. „Je mi ho líto.“ 
     „To máš fuk. Každej stejně kráčí vlastní cestou do záhuby.“

     Štefan zatím přinesl jednu nádobu s gulášovými splašky na plácek pod lampu. V kruhu kolem postávalo zvědavé obecenstvo. Štefan svlékl triko a do půl těla nahý klekl ke kýblu. Měl vypracovanou postavu jako nějaký gladiátor, kůže na jeho hrudi a svalnatých pažích i zádech se ve žlutém světle žárovky matně leskla... Zvedl ruku, aby uklidnil publikum a pak s ní pohnul v obřadném gestu, jako by se chtěl pokřižovat, ale místo toho jen zamíchal tu tmavočervenou mastnou glajdu a potom do ní zničehonic rychle ponořil hlavu až po krk. Hned ji vytáhl a jak se zvedal, mrskl do boku svou mokrou hřívou, slepenou teď hnusnou břečkou, až sprška nechutné tekutiny v klenutém oblouku ohodila všechny v dosahu.
     Štefan si okamžitě zabalil hlavu do ručníku, který mu Daniela promptně podstrčila a důstojně odpochodoval směrem k umývárnám v naší ubikaci. Ač si myl vlasy dlouho a důkladně všemi šampóny, co sehnal, ještě z nich táhl odporný nahořklý a kyselý zápach, když jsem mu předával výtěžek z vystoupení, který činil 265 korun.
     Bohužel se o této zdařilé akci dověděl ředitel střední školy, která nás na chmelové brigády pravidelně na konci prázdnin vysílala, povolal si k sobě aktéra i nás organizátory a řádně nám vyčinil. Nejvíc ho pobouřilo, že jsme za tu nešťastnou produkci vybírali peníze. Ty jsme pak museli odeslat na konto dětské vesničky SOS. Vezme-li se to kolem a kolem, ty peníze jsme nakonec nevynaložili tak neúčelně.

     Láska Daniely ke mně nepřežila ani do půlky září onoho roku, neboť ta blonďatá kráska zahořela právě pro Štefana. Jestli neodolala jeho dlouhým kudrnatým černým vlasům či atletické postavě, mi není známo. Vím pouze, že napřed Štefan a krátce po něm i Daniela brzy po škole emigrovali do Západního Německa. Za tyto trestné činy vyfasovali od našich socialistických soudů v nepřítomnosti tresty odnětí svobody, jež z pochopitelných důvodů nikdy nenastoupili. Stále žijí svobodně nyní už v sjednoceném Německu, jejich provinění je dávno vymazáno a dvakrát se také zúčastnili našich abiturientských srazů. Teď už je to ale zase spousta let, co jsem je neviděl. Vzpomenu si na ně vždy, když se cpu gulášem.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.