Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Kde je nekonečno?
datum / id11.04.2017 / 478175Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno237x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kde je nekonečno?

     „Příště, studenti, probereme elipsu. Kde v přírodě můžeme elipsu nejčastěji spatřit?" 
     Jako obvykle – přihlouplé ticho.
     „No jo, zetko - zet, jako zabedněnci." 
     Profesor deskriptivní geometrie Hrdý vytáhl oblíbenou průpovídku, kterou zesměšňoval označení naší třídy – Z, což znamenalo zpracování papíru. 
     „Přece na rozkrojeném salámu," vrátil se k elipsám. „A za domácí úkol máte zjistit, proč se už dnes nekrájejí salámy šikmo, nýbrž rovně. Tím z naší krásné přírody valem ubývá elips, zato kružnic přibývá." 
      Hrdý to řekl vyčítavým tónem, jako bychom za to byli právě my osobně zodpovědní.
      Svérázné domácí úkoly, ukládané hlavně za trest, byly vůbec profesorovou specialitou. Hned na začátku prvního ročníku jeden takový vyfasovala spolužačka Pokorná.
     „Odkud jsi?" zeptal se Hrdý, když ji poprvé vyvolal.
     Hrdý všem studentům tykal, i když školní řád předepisoval vykání, ale nám to nevadilo.
     „Z Hrusic," přiznala dívka provinile.
     „A víš, kdo se tam narodil?"
     „Lada."
     Pokorná byla náležitě pyšná, že zná významného rodáka svého bydliště.
     „Správně, národní umělec Josef Lada. Kocoura Mikeše jsi četla, osobo!"
     „Nečetla," špitla Pokorná zahanbeně.
     „Tak si běž sednout, první známku z deskriptívy máš nedostatečnou."
     Zkoprnělá spolužačka zamířila užasle a rezignovaně zpátky do lavice. Když už skoro dosedla, profesor zahulákal: „Pojď zpátky. Nerozumíš legraci? Ale do příští hodiny máš za trest za domácí úkol přečíst Kocoura Mikeše."
     Absolutně největší špundus měl ale z Hrdého spolužák Lukeš. Když na něj například připadla služba, vycídil tabuli houbou na osmý stupeň čistoty, kterého lze jinak dosáhnout jen chromsírovou lázní na skleněné desce, kde voda už nevytváří kapky ale rovnoměrný film, nadepsal na tabuli vzorově datum a hodinu, nabrousil křídy a velké demonstrační kružítko do takových špic, že by se za ně nemusela stydět žádná injekční jehla, velké dřevěné trojúhelníky vyrovnal rovnoběžně s hranami katedry a chvěl se strachem, co si na něj Hrdý vymyslí. Oprávněně. 
     Profesor Hrdý se vřítil do třídy a u katedry zařval: „Kdo má službu?!"
     Lukeš se bázlivě přihlásil.
     „Lukši, kde je třídní kniha?!"
     Lukeš vystartoval, aby svou chybu napravil, ale Hrdý ho vrátil zpět do lavice. Osudné však měly Lukešovi být až ony nešťastné rovnoběžky v nekonečnu.
     „Studenti, dnes jste si měli přinést každý dvě špejle, které budou představovat dvě přímky v prostoru a kolmo rozevřený sešit nárysnou a půdorysnou rovinu. Inu, vyndejte si špejle," poručil onehdy profesor Hrdý.
     Nikdo je neměl, jen Lukeš vyndal celý gumičkou přepásaný svazek špejlí a podařilo se mu s ním třísknout o lavici, až to křaplo.
     „Jak to, že nikdo nemá špejle a Lukeš jich má tolik?"
     „My jsme se dohodli, že je koupíme společně a pověřili tím Lukeše," napadla jistého dobroděje spásná myšlenka.
     „Lukši!" zaburácel Hrdý. „Proč jsi je nerozdal před hodinou? Okamžitě dej každému dvě špejle a pak půjdeš za trest k tabuli a vezmeš s sebou dvě špejle. Budeš představovat rovnoběžku a já druhou."
     Zdecimovaný spolužák roznesl ze svého špejle po třídě a pak narukoval k tabuli. Stál tam se špejlí v ruce naprosto nehybně.
     „Drž to rovnoběžně!" napomenul ho Hrdý. 
     To však nebylo vůbec snadné, neboť profesor svou špejlí stále nervně mrskal.
     „Jak známo, rovnoběžky se protínají kde, Lukši?"
     „V nekonečnu," mínil spolužák.
     „Správně. A kde je nekonečno?"
     Logická a případná otázka, ale Lukeš na ni nechápavě zíral.
     „Přece za kamnama. Lukši, nestůj tady s tou špejlí jako svatej za humny, nakonec mi ještě vypíchneš oko, a běž ukázat nekonečno."
     S užaslým výrazem odkráčel chudák Lukeš ke kamnům a tam prstem, jako v mateřské školce, ukázal nekonečno.
     Orgie názornosti byly u konce a my jsme řvali smíchy. Špejle jsme pak už nikdy na nic v deskriptivě nepotřebovali, ale ta absurdní scéna svůj výsledek měla. Matematikové, astronomové a různí jiní potrhlí vědátoři tvrdí, že si člověk nekonečno neumí představit. Nám budou něco povídat. My, zabedněnci, totiž víme, že je za kamny. Díky nešťastníkovi Lukešovi jsme ho viděli na vlastní oči.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.05.2017 14:01:47kvaj

Moc děkuji.

17.05.2017 13:20:54Lakrov

Při čtení téhle minipovídky se náramně bavím. Dík za náladu a  tip.  

11.04.2017 19:26:02kvaj

Díky. To určitě ne, ale mám dobrou paměť, což mi umožnilo vystudovat střední i výšku, aniž bych se příliš namáhal učením. Snadnost, s jakou jsem dosahoval toho, na co jiní museli dřít, pro mě však měla i negativní konotace. Občas jsem na to příliě spoléhal, a pak se mi to kolikrát vymstilo.

11.04.2017 19:21:07Gora

Zasmála jsem se o docela obdivuju tvoji schopnost pamatovat si i průpovídky profesorů...že ty jsi byl premiant:-))


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.