Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Měl smutné dětství
datum / id20.04.2017 / 478370Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno283x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Měl smutné dětství

     Chlastačku zosnovala Alena, která pozvala po školení pár jeho účastníků k sobě domů. Tam se k nim přidal její muž Pepa. Od Aleny z oddělení šli ještě Karel a Eva a z propagace Evina kamarádka Majka a pak ti dva čípkové Roman a Honza.
     Do obýváku Alenina a Pepova bytu se všichni málem nevešli, tím to ale bylo útulnější opíjení. Alena a Majka se srovnaly na sedačku, Karel a Roman se uvelebili v křeslech, Pepa si přinesl z kuchyně židli, aby mohl dolévat a obsluhovat skvělou aparaturu, z níž zněla příjemná hudba. Honza židli odmítl, sedl si na zem a zády se opřel o pokojovou stěnu vedle televize. Ani Eva, na které mohl Honza už na školení nechat oči, se nedala zlákat židlí ani místem mezi Alenou a Majkou a k Honzovu údivu přistála vedle něj tak těsně, že se k sobě tiskli boky.
     Zábava se brzy rozproudila, společnost se smála hlavně historkám jejího nejstaršího člena Karla. I ostatní ale dávali cosi k lepšímu, až tedy na Honzu a Evu. Všichni statečně popíjeli víno, pivo i tvrdý, zobali jednohubky, co Alena narychlo připravila. Pepa se staral o muziku a zodpovědně doléval. Honzovi se zdálo neuvěřitelné, jaké mají zásoby chlastu.
     „Vy dva tam dole!“ zavolala Alena na mladou černovlasou brýlatou krásku Evu a Honzu, který se tvářil smutně. „Vemte si taky jednohubky. Není zdravé slopat nalačno.“
     Honza a Eva však pili jen minimálně, o to častěji se ale na sebe zasněně dívali. Když se neměli ani k pochoutkám na párátkách, Alena jich pár nabrala na talířek a donesla jim je na zem. 
     „Vy jste tady jako nějaký milenci,“ řekla Alena.
     Pak o ně zbytek sešlosti opět ztratil zájem.
     „Kolik ti je vůbec let, Honzo?“ zeptala se Eva tiše, aby to ostatní neslyšeli.
     „Víc než tobě.“
     „To bych tak netvrdila. Kolik?“
     „Pětadvacet.“
     „No vidíš, o moc víc než mně ti není. Mně je dvacet dva.“ 
     „Co si to tam furt špitáte?!“ obořila se na ně rozjařeně Majka. „A vůbec, Jendo, řekni nám taky něco?“
     „A co, Majko?“
     „Třeba něco o sobě. V propagaci jsi chvíli a Pepa, Alena, Karel a Eva tě neznají vůbec.“
     „Eva taky nic nevyprávěla,“ zdráhal se Honza.
     „Tu všichni známe, ale o tobě nevíme nic,“ naléhala Majka.
     „Tak se nenech prosit,“ přidala se Alena.
     „Na mně není nic zajímavýho,“ vykrucoval se Honza.
     „Proč myslíš? Každý člověk je nějak zajímavý,“ řekl Karel filozoficky.
     „Možná, ale já ne.“ 
     Honza významně pohlédl na Romana. S ním jediným se Honza znal líp, už od střední školy. Byli kamarádi a s oblibou vodili lidi za nos a mátli je různými vymyšlenými příběhy, které ale líčili přesvědčivě jako pravdivé. Honza se zrovna k takové mystifikaci chystal, ale potřebovat Romanovu pomoc.
     Roman hned Honzův signál pochopil: „Nesmíte ho brát vážně. Chce vzbudit jen větší zájem o sebe, nebo zkazit zábavu.“
     „To snad ne. Že to není pravda, Honzo?“ zhrozila se Majka
     „A proč ne?“ zeptal se Honza.
     „Proč bys chtěl kazit zábavu?“ vmísil se do hovoru Pepa.
     „Nech ho, ať nám to vysvětlí sám,“ okřikla Alena svého manžela.
     „„Říkám, že blufuje. Nic nevysvětlí. Je totiž zatížený z dětství. Domnívá se, že touhle chlastačkou trpí jeho čistá duše,“ hecoval Roman dál zájem sešlosti o Honzovo vyprávění.
     „Co je to za nesmysl?“ divila se Alena.
     „No tak, Honzo, řekni něco,“ přidala se nečekaně Eva a mile se na něj podívala.
     Na to, až se právě Eva ozve, Honza čekal a řekl: „Tak dobře.“
     „Ale! My do něj hučíme a nic. Když ho ale požádá Evička...,“ kroutila hlavou Alena.
     Zvenku do přítmí pokoje svítila oknem pouliční lampa, zář se odrážela v Eviných brýlích a rozlévala se po broskvové kůži její nahé paže, jak si Honza všiml.
     „Nerad o sobě mluvím, protože jsem měl nešťastné dětství,“ začal Honza zeširoka.
     „Ty, jo?“ ušklíbl se Pepa.
     „Nepřerušuj ho,“ okřikla Alena svého muže, dychtivá po Honzově historce.
     „Vážně. Otec byl ožrala, mačo, děvkař, násilník a despota a matka hloupá venkovská buchta, že si ho vzala. Otec ji mlátil a mě taky.“ 
     Honza vnadil posluchače a omlouval se v duchu svým milým, laskavým rodičům.
     „A už není?“ zajímala se Majka.
     „Ne. Matka se s ním rozvedla a on pak umřel, když v zimě totálně na šrot spadl kamsi do škarpy a umrzl tam. I když nás mlátil, bylo mi ho líto.“
     „To chápu. Byl to přece jen tvůj otec,“ řekl Karl účastně.
     „No právě. Matka se znovu vdala a i když je otčím asi hodný člověk, nikdy jsme si nerozuměli. Dával jsem to najevo tím, že jsem byl drzý a vzteklý, hádal jsem se s matkou i s ním, flákal se po ulicích, utíkal z domova. Otčím moje vylomeniny snášel s nadhledem, ale matka ze mě byla nešťastná. Asi jen zásluhou otčíma jsem dokončil základku. Potom jsem se trošku uklidnil a udělal si i střední školu. Stejně ale otčím s matkou usoudili, že bude lepší, když budu bydlet sám. Otčím mi tu sehnal byt a koupil mi dokonce auto...“
     „Takže to nakonec dobře dopadlo,“ přerušila Honzu radostně Eva.
     Honza se rozhlížel po společnosti. Příběh je sice uspokojil, ale vnímal i jisté zklamání, že tuhle bejkárnu tak rychle uťal. To je málo; říkal si a horečně vymýšlel pokračování. Hlavně chtěl ještě víc nalákat Evu, která se jeho povídáním dojímala evidentně nejvíc.
     „A teď už je s tebou všechno v pořádku?“ otázala se Alena poněkud rozčarovaně.
     „Vlastně ano. A víte, že na to hnusné dětství rád vzpomínám, i když je to možná divné.“
     „To je pochopitelné. Nikdo neprožívá jen zlé věci,“ řekl opět filozoficky Karel a naráz vyprázdnil sklenku ferneta.
     Honza koukl po Romanovi. Bylo na něm vidět, jak to s ním cuká, že se málem neudrží.
     „Často vzpomínám hlavně na jeden den s otcem u Nežárky. Tehdy mi bylo deset a otec mě vzal s sebou na víkend do chaty své tehdejší milenky.“ 
     Honza se odmlčel a napil se vína. 
     „Zoufalá matka mě totiž odmítla hlídat, protože si myslela, že tím otci zabrání chlastat a děvkařit. Ale to se mýlila. Ženský měl otec vždycky a dodnes nechápu, co na tom ožralovi viděly. Jako tahle. Jmenovala se Božena nebo Barbora a tenkrát mi připadala hezká, byla ale takový ten sprostý typ ženy, zmalovaná, hrubé rysy, odbarvená blondýna a z očí jí plál chtíč, jak to zpíval Kryl...“
     Honza se odmlčel a rozhlédl se po ostatních, jestli to moc nepřehnal. Jejich tváře však vyhlížely zaujatě.
     „Otcovu oplzlému vkusu ale právě taková čubka vyhovovala, jak jsem pochopil později. A když jsem je pak v noci náhodou uviděl, jak spolu oba nalití šukají...“
     „To muselo být hrozný,“ skočila mu do řeči Majka.
     „Byl to nejhorší zážitek mého života,“ přikyvoval Honza.
     „Říkal jsi, že na to rád vzpomínáš,“ usmál se nedůvěřivě Pepa.
     „Na tohle ne,“ řekl Honza rychle. „Ráno mi ale ta žena uvařila tři vajíčka naměkko. Jedl jsem je s požitkem a přikusoval k nim šíleně dobrý chleba. Byl krásný červnový den, jako je teď. Ptal jsem se otce, proč my nemáme také chatu a nejezdíme tam každou neděli s mámou. Viděl jsem to tehdy jasně jako v kině. Chata u řeky, otec u ní řeže dříví a matka venku škrábe brambory na oběd, slupky padají do hrnce, žlutě svítí ze špinavé vody. Na zábradlí verandy hraje rádio. Kvůli smutnému dětství jsem měl až moc dospělé představy.“ 
     Honza už exceloval a Roman v křesle se málem třepal vnitřním smíchem. Honza znovu upil víno a po očku viděl, jak Eva poslouchá skoro nábožně a pokračoval. 
     „A otec tehdy řekl, že někdo má chatu a spoustu jiných věcí, ale že on na to není. Pak přiznal, že je asi špatný táta a že bych si zasloužil lepšího. Tvrdil ovšem, že jsou situace, kterým se chata, auto nebo třeba jachta nevyrovná. Řekl, že jako třeba tohle a ukázal na řeku, po níž se hnaly stříbrné vlnky a v popelavě žlutém rákosí šustil vítr.“ 
     Honza se při posledním slovu zajíkl, aby nevyprskl smíchy, protože sám už málem nevydržel vlastní kecy. Ostatní to ale brali jako výraz jeho dojetí, když si na tu událost po letech vzpomněl. Tohle mi snad nemůžou ani žrát, ale na druhé straně jsou všichni už dost opilí; pomyslel si Honza. 
     „Teď už vím, že ta otcova vize byl jen úhybný manévr alkoholika. Jenže tehdy jsem tou krásou oněměl, a když pro nic jiného, tak proto svého otce miluji.“ 
     Najednou bylo úplné ticho.
     „To bylo krásné a dojemné, i když smutné,“ prolomila Alena mlčení.
     
     Domů odcházel Honza jako hvězda a hlavně si získal Evu, která ho teď doprovázela.
     „Asi bysme měli jít k tobě, Honzo, když máš ten byt. Já bydlím u rodičů.“
     Honza k ní rychle otočil hlavu, protože ho její přímočarost překvapila.
     V posteli skončili vzápětí, co dorazili v sobotu nad ránem do jeho bytu a Honza byl ze sexu s Evou uchvácen. Než pak usnul, uvědomil si, že tu dívku vážně miluje. Probudili se až před polednem. Eva se šla osprchovat a okamžitě potom se sbírala domů.
     „Evo, nechceš tady zůstat?“
     „Jak to myslíš zůstat? Jako do zítra?“
     „Ne, napořád.“
     „Cože!?“
     „Evičko, zamiloval jsem se do tebe a chtěl bych s tebou žít.“
     „To je šílený, Honzo. Vždyť se sotva známe.“
     „Dneska jsme se přece dost dobře poznali.“
     „Myslíš? Akorát jsme se milovali.“
     „Pro tebe to bylo jenom akorát?“ ptal se Honze zklamaně.
     „To ne. Bylo to krásný. Ale jinak se vůbec neznáme. Ty mě hlavně neznáš, Honzo.“
     Dívala se na něj přes brýle krátkozrakýma očima upřímně.
     „A ty mě snad jo, Evo?“
     „Jasně, že jo. Například teď vidím, že jdeš do všeho po hlavě a s takovým mužem bych nemohla žít, víš, Honzíku. Přemýšlel jsi o mně aspoň trochu? Nenapadlo tě třeba, že bych se mohla chtít vdávat?“
     „Nenapadlo. A vlastně, proč ne. Můžeme se vzít, jak nejdřív to půjde.“
     „Takhle jsem to nemyslela. Budu se za čtrnáct dní vdávat za kluka, s kterým chodím čtyři roky.“
     „To myslíš jako fakt? A proč jsi tedy...?“
     „Líbil ses mi a tak jsem si to s tebou chtěla užít, než budu vdaná paní.“
     „A teď toho lituješ, nebo co?“ 
     Honza se nemohl vzpamatovat ze šoku, který právě utrpěl.
     „To vůbec ne. Jsem ráda, že jsme to spolu dělali.“
     „Evo, tebe tak zaujalo, co jsem vyprávěl u Aleny?“ 
     „Vidíš, to je další věc,“ řekla Eva, jako by jí Honza něco připomněl. „Proč lidem vyprávíš takový kraviny a taháš je za fusekli? Jen si hraješ a jsi kvůli tomu ochotný udělat ze svého otce ožralou zrůdu a nechat ho potupně umřít. A to se mi vůbec nelíbí.“
     „Počkej, ty jsi hned od začátku věděla, že je to celé bouda? Že se jen bavím?“
     „Na účet druhých! Hned jsem to neprokoukla. Jak jsi ale vyprávěl, co jsi vyváděl, když tvá matka začala žít s otčímem a jak ses pak uklidnil a vystudoval střední školu, připadalo mi to přitažený za vlasy. A jak jsi mluvil o tý chatě, už mi to bylo jasný.“
     „Ale ostatní mi to zbaštili,“ řekl Honza zklamaně.
    „Byli ožralí, Honzíčku.“ 
     Eva se na něj usmála a pocuchala mu rukou vlasy.
     „Tobě to vážně vadilo? Byla to legrace.“
     „Taky jsem to tak brala. Konečně, oni si o to koledovali.“
     „Vůbec ti nerozumím, Evo.“
     „Já vím. Právě.“
     Dlouze ho políbila na ústa a on cítil zase v rukou její krásně tělo. Potom Eva definitivně odešla z Honzovy náruče i života.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.