Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Ženy ho ženou životem – 8. epizoda
datum / id26.04.2017 / 478497Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno357x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

V sedmé epizodě si Radek Nop a Sylva Kocourová po složitém a vypjatém rozhovoru vyjasnili své vztahy i její pozici v redakci. Nop ji uchlácholil nabídkou cesty do Švýcarska a nakonec opile vyjel po sekretářce Marii Bergerové.

Ženy ho ženou životem – 8. epizoda

     Mladá redaktorka Michaela Ryšenovská zaklepala nejistě na dveře kanceláře Radka Nopa, protože měla docela velkou trému a nevěděla, jak mu vlastně řekne, co mu hodlá sdělit. On však stejně její zaklepání poznal.
     „Pojď dál, Míšo," zavolal šéfredaktor přes dveře.
     Ryšenovská nevěděla, jak to dělal, že pokaždé poznal, kdo klepe, ale věděl to vždycky, to jí potvrdili i kolegové. Vešla, ale neřekla nic a Nop se na ni usmál s tak neskrývaným potěšením, že nemohla pochybovat o tom, jak moc se mu líbí.
     „Copak se děje, Míšo?”
     „Věnoval byste mi chvíli času, pane šéfredaktore?“ 
     Zeptala se hodně uctivě, neboť chtěla svou trému zakrýt a nevěděla také, jak začít.
     „Jistě. Co to jsou za otázky, Míšo-Ryšo?“
     Jenomže dvacetiletá Michela stále usilovně přemýšlela, jak na to, a proto pořád mlčela.
     „Byla tu asi před hodinou Majka,” prolomil trapné ticho, nejspíš aby jí pomohl. „Tvrdila, že jí nemůžu jen tak zajet pod sukni a poplácat po zadku. Když to půjde takhle dál, mohli by mě zavřít i za to, že chytnu třeba Kocourovou za kozy. Kam ten svět spěje?”
     „Pane Nope, nezahrávejte si s ní. Myslím s Kocourovou.“
     „Proč, slečno Ryšenovská? Co s ní máte za problém?”
     „Já žádný, ale vy můžete mít. Nic mi do toho není, ale to jste jí neměl dělat,” řekla Míša.
     „Mluvíš o tom, jak jsem Sylvě řekl, že je arogantní ...?“ nedokončil, neboť si před Míšou netroufl říct slovo píča. „Na to kašli. Už je to v pořádku. Už jsem si to s ní vyjasnil a mám ji pod kontrolou. Jsem pánem situace. Ale posaď se. Všechny tu furt stojíte, jako na nějaké audienci.”
     Nop si v duchu rychle přehrál, jak se na poradě bavili, že mladičká Míša Ryšenovská a čtyřicetiletá Sylva Kocourová mají spolu napsat text inspirovaný dopisem čtenáře, vznikla kolem toho hádka a Sylva mu řekla, že nemá dělat důležitá rozhodutí nalitej a on nato, že tu takovou arogantní píču nemůže potřebovat. Sylva se urazila a on ukončil poradu.
     „Já s dovolením zůstanu také stát,” odmítla Míša-Ryša a přešlápla z nohy na nohu. „Nic není v pořádku. A pánem situace s prominutím nejste. Ona se s tím nesmíří a využije první příležitost, jak vám to vrátit i s úroky. Je velmi hrdá žena a vy jste ji před celou redakcí ponížil. To vám nikdy nezapomene. Je zlá a přitom chytrá a záludná.”
     „To dobře vím, Mišičko, líp než můžeš tušit.”
     „Ale nedáváte si pozor. Na ni, ani tak vůbec.”
     „Co myslíš tím – tak vůbec?”
     „Mně se o tom s vámi těžko mluví, pane šéfredaktore. Jsem proti vám mladá holka a vy jste pro mě navíc autorita, novinářský vzor...”
     „Usnadním ti to. Myslíš, že moc chlastám, že?”
     „Ano.”
     „Fakt je to na mně tak znát?”
     „No dost.”
     „A co, blekotám, nebo se potácím, nebo to ze mně tak táhne?”
     „To ani ne. Ale žvaníte,” řekla Ryšenovská ostýchavě.
     „Žvaním? Míšo, prosím tě, mluv úplně otevřeně, kašli na šéfredaktora, na novinářský vzor a podobné obskurní figury. Potřebuji to slyšet zcela upřímně a po pravdě.”
     „Pamatujete, co jste říkal, když jsem přišla?”
     „Samozřejmě. Nebo myslíš, že jsem už úplně vymaštěnej?”
     „To si nemyslím, ale to byste neřekl, kdybyste byl střízlivý.”
     „Proč myslíš?”
     „Za normálních okolností jste totiž slušný, distingovaný člověk. Určitě nemluvíte tak, jak jste mluvil.”
     „To se pleteš, mluvím někdy dost sprostě.“
     „Třeba řeknete sprosté slovo, nebo vtip a tak podobně, ale abyste řekl, že Kocourovou chytíte za kozy, to je hrubé a hlavně primitivní a vy nejste žádný hrubián a rozhodně k vám nesedí primitivní žertování o ženách.“
     „Ale Míšo, takhle to nemůžeš brát. To jsou jenom takové vtípky.”
     „Já to vím. Vy si rád hrajete se slovy a s představami a většinu věcí tak nemyslíte. Když ale nic nepijete, tak si to uvědomujete a krotíte se, protože víte, že to každý nechápe. Jak ale máte něco v sobě, tak si to sice asi taky uvědomujete, ale neovládnete se a povíte cosi bez ohledu na to, zda se to hodí, nebo co to způsobí.”
     „Ty mi teda dáváš, Míšo.”
     „Pochopte, pane šéfredaktore, já vás nechci kárat, na to ani nemám právo. Vy jste mě sem vzal do redakce, dal mi příležitost, učíte mě, já se učím od vás... Víte, pane Nope, vy strčíte všechny do kapsy, ať jste v jakémkoli stavu. Jste o hodně lepší novinář než ostatní, a to i než paní Kocourová. Ani si neumíte představit, jak moc se cítím hrdá a polichocena, když vy mi něco pochválíte. Ale tímhle, co děláte – tím pitím, mě děsně trápíte. Mám o vás strach. Příšerný strach!” 
     Míša to na Nopa chrlila a bála se, jestli od ní tu kritiku vezme a jestli přijme i pochvaly a nebude je považovat jen za prázdné lichotky, protože ona to myslela vážně.
     „Míšo, tak dobrý zase nejsem. Ale řekni, odpovíš mi na dvě hodně intimní otázky po pravdě, abych měl jasno?”
     „Ano.” 
     Míša souhlasila, i když krátce zaváhala a stále se tářila děsně vážně.
     „Ale jsou to dost vtíravé otázky.”
     „To nevadí, pane Nope.”
     „Tak dobře. Líbím se ti jako muž?”
     „Ano.” 
     Řekla to celkem klidně a jistě, protože něco podobného čekala.
     „Má tvůj pocit polichocení při mé pochvale také sexuální rozměr? Ale na tohle nemusíš odpovídat, když nechceš.”
     „Ano, má.”
     „Ty to takhle klidně přiznáváš, Míšo-Ryšo?” 
     Nop z toho byl užaslý a tvářil se zmateně.
     „A proč ne, pane Nope?”
     „Nemůžeš být přece tak bezelstná – krásná mladá něžná dívka, jako ty.”
     „Vůbec nejsem bezelstná. To si myslíte jen vy, protože mě takovou vidíte. A před vámi můžu být bezelstná. Vy toho určitě nezneužijete.”
     „To nemůžeš nikdy vědět. A víš vůbec, jak moc tě chci?”
     „Já to ale vím, pane Nope,” řekla a lehce se usmála.
     „Vážně?”
     „Věděla jsem to od první chvíle, kdy jsme se potkali.”
     „Jak to?” ptal se nešťastně.
     „Hned poprvé jste se na mě podíval tak, že mi došlo, že mě chcete, ale že se bohužel nikdy neodhodláte něco si zkusit. Máte mě totiž za nějakého andílka.”
     „A všechno jsi vyčetla z jednoho pohledu? Proč bohužel?”
     „Protože já bych chtěla, abyste si se mnou chtěl něco začít.”
     „Mám jen o dva roky mladší dceru, než ty.” 
     Nop chtěl Míšu odradit od maléru, k němuž se možná schylovalo. Věděla to, nemínila proti tomu ale nic podnikat.
     „No a? Co je na tom, pane Nope?”
     „Možná nic. Ale díváš se někdy na sebe do zrcadla?”
     „Jasně, že dívám.” 
     Ryšenovská netušila, kam Nop přesně míří.
     „A co vidíš?”
     „No sebe.”
     „Musíš přece vidět, jak jsi krásná, křehká, něžná, nevinná. A já jsem starý proutník. Měl jsem hodně žen a spím s každou, která to chce. A s takovým chlapem by sis něco začala? Navíc, jak teď sama víš, chlastám.”
     „Chtěla bych si něco začít!”
     „Proč?”
     „Protože nejsem křehká ani nevinná a vy nejste starý proutník. A nespíte s každou, co to chce.”
     „Jo? A s kterou jsem podle tebe nespal?”
     „Se mnou,” řekla věcně Míša.
     „Ty jsi výjimka.”
     „A s Darinou.”
     „S Darinou, říkáš?”
     „Jo s Darinou!”
     „Proboha, Míšo.”
     Vstal, obešel stůl, vyšel na terasu, rukama si prohrábl vlasy, sebral krabičku cigaret z parapetu a jednu si zapálil. Míša to viděla otevřenými dveřmi.
     „Pane Nope,” vyběhla za ním.
     „Co je?” 
     Nop teď vypadal, jako by náhleu zcela vystřízlivěl. Zadívala se na něj trochu provinile, ale neřekla nic.
     „Vy jste tedy pěkný treperendy. Ty i Darina.”
     Nop nebyl moc odvázaný z toho, že redaktorka Darina Fojtová probírala s Míšou, jak za ním minulý večer byla a nutila ho, aby se s ní vyspal. Komu to Darča ještě řekla?
     „Dal byste mi cigaretu?“ zeptala se Míša.
     Podal Ryšenovské krabičku: „Nevěděl jsem, že kouříš.“
     „No někdy. Hlavně, když jdu pařit. Anebo teď.“
     „Ty chodíš pařit?“
     „A ne?“ potáhla z cigarety.
     „Jak můžeš mít tak pronikavé a přitom nevinné modré oči?”
     „Nemám nevinné oči. A to říkáte zrovna vy, že jsou pronikavé, zrovna vy se svýma uhrančivýma očima?”
     „Třeba mám uhrančivé oči, ale také skoro černé a takové oči uhrančivé bývají.”
     „Proč se říká treperendy a co to vůbec je?” odváděla rozhovor jinam.
     „Die Treppe jsou německy schody, a jelikož ženské klepaly často na schodech, vzniklo české slovo treperenda,” objasnil s ulehčením.
     „Tušila jsem, že to budete vědět.”
     Míša už dávno poznala, že Radek miluje, když může něco vysvětlovat. Doufala tedy, že už nechá plavat její debatu s Darinou o tom, jak ho Fojtová včera navštívila, když mu svou otázkou nabídla šanci trochu ji poučit. Usmívala se na Nopa, pak ale rychle zvážněla.
     „Nejsem křehká a nevinná, ale hříšná, divoká a... když si představuju, že jsme spolu...”
     „Ty si to představuješ, Míšo?”
     „Ano.”
     „A co tedy?”
     „Já nevím, jak to mám říct. Jak jste mě přerušil, tak se teď stydím.” 
     Ryšenovská cítila, jak se začervenala.
     „Tak to neříkej, Mišičko.”
     „Musím! Když si představuji, že jsme spolu, tak nikdy, jak si třeba povídáme, ale vždycky...” 
     Míša se zarazila, litovala, že o tom začala a milování s ním si zase představila. Cítila, jak jí hoří tváře a pálí oči.
     „Vždycky co? Myslíš... to?”
     „Ano.”
     „Ano? A vždycky?“
     Nop by nikdy nepřiznal, jak moc mu zvedlo sebevědomí, co Míša právě řekla. Chtěl totiž zůstat nad věcí, bohorovný, ale nešlo mu to.
     „Vždycky,“ potvrdila Míša.
     Přišel až těsně k ní a Míša se na něj podívala a pak mu položila na rameno horké čelo, ale ruce nechali oba volně podél těla.
     „To by bylo krásné, Mišičko.”
     „Proč bylo? Proč to krásné nemůže být?”
     „To vážně nejde. Věř mi.”
     „Protože jsi blázen, Radku,” řekla Míša důrazně a tiše.
     „Asi ano. Aspoň jsi mi začala tykat.”
     „To jsi na omylu, to jenom teď.”
     „Proč mi nechceš tykat?”
     „Proto.”
     „To je fakt důvod. Protože jsem pro tebe moc starý?“
     „Kvůli tomu ne. Musím si od vás držet odstup. Jinak bych... se neovládla.“
     Kouzlo a napětí chvíle pominuly, ale ne její touha být s ním. Míša k němu zvedla hlavu a usmála se. Usmál se taky. Byli právě teď jako milenci. Ale k její lítosti nebyli.
     „Pane šéfredaktore, radši mi řekněte, jak to bylo dál s Kocourovou.“
     „Co jsme si s Mickou říkali u mě v kanceláři?”
     „Přesně to.”
     „Řekl jsem, že je praštěná, a když tu mávala výpovědí, prohlásil jsem, že je to její volba a ona mi na to sdělila, že jsem arogantní a špatný šéf a já ji poslal pracovat a na odchodu jí oznámil, že se mnou pojede brzy do Švýcarska a ona na to, že jsem bezcitný parchant, poprosila mě o odpuštění a nakonec řekla, že když ji chci mít na kolenou, tak přede mnou bude klečet a na úplný závěr jsme si málem padli do náručí.”
     „Vy si z toho děláte legraci a jak jste mi to popsal, tak to taky vypadá jako groteska, ale Kocourová je fakt nebezpečná.”
     „Krucinál, já to vím, Míšo!”
     „Tak proč jí chcete vzít s sebou do Švýcarska? Když jste to napřed nabídl Darině?”
     „Ta to ale odmítla.” 
     Nopa překvapilo, že Míša-Ryša ví i to.
     „Ale vzít místo ní Kocourovou nemusíte. Anebo jste to Švýcarsko využil, abyste se Micce, jak vy jí říkáte, omluvil a udržel ji v redakci?“
     „A co jsem mohl dělat?”
     „Mohl jste ji přece nechat odejít z redakce.”
     „Potřebuju s ní strávit trochu delší čas o samotě a všechno si vyjasnit.”
     „Proč jí vůbec říkáte Micko?”
     „Nedošlo ti, že jsem to jméno vytvořil jako asociaci k jejímu příjmení Kocourová?”
     „To kvůli tomu, že ji to určitě vadí a uráží,” usoudila Míša.
     „To nevím,“ řekl Nop.
     Ryšenovská ale věděla, že teď lže.
     „Vy se s ní chcete v Bernu vyspat, že, pane šéfredaktore?”
     „To také nevím. A i kdyby, s matkou mé dcery to mám vyjasněné a Sylva je také sama, jak mi pořád tvrdí. A v Bernu jsem to kromě to ještě nedělal.”
     „Proč to ale chcete udělat?”
     „Říkám, že nevím, jestli to fakt chci udělat. Ale kdybych tedy chtěl, jak jsi přesvědčená, tak proč asi? Micku jsem měl už dávno.”
     „Vy jste ji už měl? A chcete ji tím teď pokořit? Jenomže to se pletete. Copak vy nevidíte, že se právě na to třese? A jak se spolu vyspíte, bude vás mít v hrsti, pane Nope.”
     „Nesmysl, to se nestane. Ale Míšo, když už jsme si ujasnili, co hodlám nejspíš udělat, doufám, že si to necháš pro sebe a že už si nehraješ s nápadem pomilovat se se mnou.”
     „Jako novinář jste nejlepší, ale ženám nerozumíte ani trochu. Kocourová i v posteli s vám mi vůbec nepřekáží v tom, že vás chci.” 
     Jak tam stáli na terase, přiskočila k němu, stoupla si na špičky a líbla ho na ústa.
     „Ale Míšo...!”
     „Pane Nope, fakt si na ni dejte pozor!” 
     Ryšenovská ho žádala skoro úpěnlivě a odešla.

     Pro Nopovo ego bylo nekonečně povznášející slyšet od Míši něco takového, jako že ho chce. Když se na něj Michaela dívala a on se zase nemohl vynadívat na tu mladou, nevinnou, něžnou tvářičku a sledoval, jak sbírala odvahu kousnout do nějakého kyselého jablka. Když přišla, úplně ho zaplavil sentiment, který jinak bytostně nesnášel a přestože tušil, o jaké jablko asi jde. Nestačil se pak divit, kde se berou v té mladé blonďaté hlavičce podobné nápady a úvahy, jimiž ho častovala. Navíc z jejích slov bylo jasné, že Míša-Ryša dokonale chápe potřebu konvencí a jisté dávky pokrytectví pro bezproblémové fungování mezilidských vztahů a pro plynulou komunikaci. Co říkala, bylo většinou velmi trefné. Míša je bezesporu dobrá pozorovatelka a velice vnímavá dívka; vyhodnotil Nop.
     Jak před ním stála v bleděmodrých krátkých vypasovaných šatičkách, k tomu nevinná tvář bez vrásek a svítící blond vlasy, celá zářila ve své vážné důstojnosti a byla v tu chvíli pro něj jako anděl, co však ví svoje. Nop hledal anděla inspirace a myslel si, že ho našel v nestydaté modelce Anděle Baronové, která se nechala malovat nahá od matky jeho dcery, malířky Marty Knížkové. Teď ho ale napadalo přehodnotit záměr učinit andělem inspirace Baronovou nebo jinou čůzu a začal si hrát s myšlenkou, udělat anděla z Míši. Ta by byla o moc lepším andělem, jestli je upřímná a on zatím neměl důvod o tom pochybovat a jedná bezelstně, jak se na anděla sluší. Obával se ale, že by ji dřív či později zklamal, a pokud těmi řečmi sleduje Míša nějaké skryté cíle, pak bude zklamaný zase on, že věřil té čistotě.
     Když si pak na terase od něj vzala cigáro, potáhla z ní, sklonila hlavu mírně ke straně, vyfoukla dým a nechala ruku s cigaretou pomalu a vláčně klesnout, Nop civěl na to úžasně elegantní gesto s velkým erotickým nábojem se zatajeným dechem. Byla to nevědomá asi, ale o to naléhavější sexuální výzva a v té chvíli se na Míšu poprvé opravdu zadíval jako na ženu, jež by chtěl mít. Všechno dosud bylo jen výrazem skutečnosti, že je Michaela prostě hezká holka, která se musí chlapovi líbit.
     A co si uvědomil nakonec – Michaela Ryšenovská je sice stále novinářskou elévkou, ale dávno není žádnou naivní nevinnou holčičkou, ale je dospělá mladá žena, která dobře ví, co chce, v zaměstnání i v životě a plete se jenom v tom, že si touží začít něco s ním. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.07.2017 10:45:08kvaj
redaktor prózy

Mělo to takové být.

07.07.2017 20:59:36Gora
redaktor poezie a prózy

Hmmmmmm....překvapivé:-)))

26.04.2017 17:04:54kvaj
redaktor prózy

Díky.

26.04.2017 16:55:07aleš-novák

gut!!!


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.