Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Dětství
datum / id17.05.2017 / 479115Vytisknout |
autornascheanou
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno155x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dětství

 

 

 

 

Dětství jsem strávila v pražských Vršovicích, v bytě, kde jsem z pokojíčka vyhlížela na vršovickou nádražní věž. Měla oči a nos, což byla světla, ale já raději věřila v to, že jsou to oči a nos. Pravidelně jsme si povídali. Já jí říkala, ať moc nečumí a ona jen tiše nehybně svítila dál. V bytě bydlela ještě máma s tátou a měli jsme bílo-hnědou kuchyň Alpina a pak taky peřiňák. Peřiňák jsme měli v mém pokojíčku, kde jsem ještě měla psací stůl. Každý den jsem dělala do sešitu vlnky a popisovala stránky až do posledních listů. Myslela jsem si, že píšu veledůležitá díla, i když jsem ještě v pěti neuměla psát písmenka. 

 

V Ukrajinské, to je ta ulice, kde jsme bydleli, pobýval i náš taťka a máma. Táta přes den hodně spal, protože měl noční směny v novinách. Máma se o mě starala a vodila mě do školky. 

 

Obzvlášť ráda jsem na našem bytu měla koupelnu. Měli jsme vanu, ve které jsem si mohla užívat a splétat copánky z mokrých vlasů. Máma si se mnou při koupeli vždycky povídala. Naučila mě také pár triků - např. když dáte prsty těsně pod okraj vody, jsou prsty vidět o hodně kratší. Do školky jsem chodila v Hradešínské, naši chtěli vybrat místo, kde by byla zeleň a čerstvý vzduch. To se povedlo. V Hradešínské učila slečna Renatka, co měla vytrhané a namalované obočí a každý nehet jinak barevný (už jako malá jsem uvažovala, jak s těmito nehty myje nádobí, protože tehdá ještě myčky neexistovaly, co si tak vzpomínám). Zaujalo mě také, že Renatka bydlela v 17. patře panelového domu. Nikdy před tím jsem panelový dům neviděla, tak mě ta představa hodně přitahovala. 

 

Cestou do školky jsme míjeli nápisy na zdech. Ten první hlásal « svět se posral », ten druhý, vyskytující se na vratech garáže hlásal « pane, příště to bude facka ». Tyhle nápisy mě obzvlášť bavily. Styděla jsem se za to sprosté slovo, ale zároveň mě určitým způsobem bavilo, protože jsem věděla, že sprostá slova se říkat nesmí. Ve vaně jsem se také jednou mámy zeptala, co to znamená píča a čurák. Tyhle dvě slova hojně využívala Dana Vyšná a já nevěděla, co tím má namysli. 

 

« Takový slova se říkat nesmí. », povídá máma, aby se vyhnula odpovědi.

« A co to tedy znamená? », ptám se zas já a máma říká, že píča je ženský orgán a čurák ten mužský, ale že se to rozhodně říkat nesmí, protože je to hanlivé. 

« A má taky nějakej název to dětský? », zajímala jsem se dál. « Existuje píča a čurák v dětském podání? » Máma ztratila trpělivost, dál neodpovídala a já se smířila s prvotní odpovědí. 

 

Ve školce jsem kamarádila s Ondrou. Ondra byl kamarád, do nižšího ročníku chodila i jeho sestra Bára. Jednoho dne se Bára venku počůrala a dělala otisky na dřevěné lavičce. S Ondrou nás to natolik pobavilo, že jsme se ze smíchu objímali. A jak jsme se objímali, Bára si na sedačce poposedávala sem tam a dělala stále nové fleky. Dětské záchvaty smíchu rezonovaly snovou zahradou. 

 

Ve školce jsem většinou byla pospa. Vyzvedával mě táta, a to většinou jako poslední, abych prý zůstala na čerstvém vzduchu co nejdéle. Nesnášela jsem to. Byly dny, kdy jsem se jako poslední z dětí houpala na houpačce s rodinou paní učitelky Květy. Bylo to otravné. Táta pak dorazil jakoby nic. 

Jednou, když jsem šla pospa se ke mně naklonil Kryštof Peňás a dal mi pusu. Nepochopila jsem, co to mělo znamenat, a tak jsem se celá otočila zády a Kryštofa ignorovala. Jiný den zase Jitka pojídala barevné voskovky, nebo jedla jelení lůj. Jelení lůj jsem také zkoušela a vím, že mě ta chuť přišla zajímavá. Přikusovaly jsme ho tajně pod koženým sofa ve vestibulu.

 

 

Jednoho dne, když jsem ze školky odcházela s mámou, našly jsme na zemi zlatý přívěšek se štírem. Máma mi vysvětlovala, že ten štír je moje znamení. Ten přívěšek mám dodnes skovaný v krabičce na šperky. Máma je taky štír. 

V tu dobu se mi také zdávaly divoké politické sny. Např. že jsme šly s mámou do kanceláře Jiřího Dienstbiera, potkaly jsme skinheady a ti dali mámě šlupu do nosu. Tekla jí krev a mně nešlo ji zachránit. Dětská noční můra. Převalovala jsem se v posteli sem tam. 

 

Jednou jsem z legrace mamku šťouchla do břicha a ona mi jemně naznačila, že to nejde, že jí teď do břicha bouchat nesmím. Nechápala jsem. Vysvětlila mi, že vevnitř nosí miminko. Nechápala jsem ještě víc, kde se tam vzalo. Řekla jen, že se s tatínkem měli rádi a že ho za 9 měsíců přinese čáp. A tak jsem začala kreslit čápy, co nesou budoucího bráchu v zavinovačce. Naši to považovali za skvost a čápa jsme dávali jako PF příbuzným a kamarádům. Za 9 měsíců brácha vylezl. Pamatuju si, jak nám ho s tátou půjčili v zavinovačce, křičel a byl celej červenej. Bála jsem se, aby se mu s námi něco nestalo a prosila jsem tátu, abychom ho zase brzy vrátili. Táta ho ani náhodou tak rychle vracet nechtěl, culil se na něj a byl vopravdicky šťastnej. Já byla spíš nervózní. Máma nebyla strašně dlouho doma, a tak jsme hospodařili s tátou doma sami. Myslim, že nám to spíš moc nešlo. Táta to se mnou neuměl a nechápal, že jsem dítě a že se mnou nejde mluvit jako s dospělym. Když jsem byla držkatá, přestal se mnou na několik dní mluvit. Dnes to považuje za svou nejlepší výchovnou metodu. Já to považuju za nejlepší šanci, jak u dítěte vyvolat traumatický syndrom. 

 

Brácha se narodil se špatnýma kyčlema, a tak šel z porodnice rovnou na ortopedii, kam musela i máma. 7 týdnů to malý miminko viselo nohama nahoru na závaží, aby mu kyčle zapadly do jamek tak jak to má být správně. No a nepovedlo se to a musel tak jako tak na operace. Tak jsem si s mamkou povídala jen v nemocnici. Nakreslila mi obrázek s kombinací oblečení, které můžu každý den nosit do školky. Podle seznamu jsem se pravidelně řídila. Až s věkem si uvědomuju, jak to pro mámu muselo bejt těžký. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.